Mumie z bažin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tollundský muž, 4. století př. n. l.

Mumie z bažin jsou lidské pozůstatky, jenž byly přirozeně mumifikovány v rašeliništi. Nálezy takto zachovalých těl jsou geograficky i chronologicky rozšířené. Nejstarší z nich spadají do období 8000 př. n. l. a nejnovější do druhé světové války.[1] Jednotícím prvkem mezi těmito mumiemi je, že byly nalezeny v rašelině a jsou částečně zachovány, ovšem stupeň zachování se velmi liší od dokonale zachovaných těl po pouhé kostry.[2]

Na rozdíl od většiny starověkých lidských pozůstatků si těla z bažin díky specifickým podmínkám rašelinišť často uchovávají kůži i vnitřní orgány. Kombinace vysoce kyselé vody, nízké teploty a nedostatku kyslíku těla konzervuje, ale silně vyčiňuje jejich kůži. Zatímco kůže je dobře zachována, kosti obecně dobře zachovány nejsou, vzhledem k rozpuštění fosforečnanu vápenatého v kostech vlivem kyselé rašeliny. Kyselé podmínky umožňují zachování materiálů jako je kůže, vlasy, nehty a vlna, tedy všechny části těla, která obsahují keratin.[3]

Nejstarší známým tělem z bažiny je kostra koelbjergského muže nalezená v Dánsku a datovaná do období mezolitu okolo roku 8000 př. n. l.[1] Nejstarší nalezenou mumií se zachovalými tkáněmi je cashelský muž nalezený v Irsku a datovaný do doby bronzové okolo roku 2000 př. n. l.[4] Naprostá většina nálezů tohoto typu, například tollundský muž, grauballský muž či lindowský muž, pochází z doby železné a byla nalezena v severozápadní Evropě, zejména v Dánsku, Nizozemsku, Spojeném království, Švédsku, Polsku a Irsku.[5][6][7] Tato těla z doby železné obvykle vykazují řadu podobností, jako je násilná příčina smrti a nedostatečný oděv, což vedlo archeology k přesvědčení, že tito lidé byli zabiti a uloženi v rašeliništích v rámci rozšířené kulturní tradice lidských obětí nebo poprav zločinců.[1][8] Novější teorie uvádí, že lidé pohřbení v bažinách byli vnímáni jako vyvrhelové společnosti nebo „čarodějnice“, jako rukojmí zabitá kvůli porušení dohody nebo jako oběti neobvyklé smrti, kteří byli nakonec pohřbeni v rašeliništích podle tradičních zvyklostí.[8]

Německý archeolog Alfred Dieck vydal katalog s více než 1850 těly z bažin, které napočítal v letech 1939 až 1986,[9][10] ale většina z nich nebyla ověřena dokumenty nebo archeologickými nálezy a analýza Dieckovy práce provedená v roce 2002 německými archeology dospěla k závěru, že velká část Dieckovy práce je nespolehlivá.[11] Podle novější studie bylo v rašeliništích objeveno 122 těl.[12] Nejnovější těla z bažin patří vojákům zabitým v mokřadech Sovětského svazu během druhé světové války.[1]

Chemie v rašeliništích[editovat | editovat zdroj]

Některé nálezy, jako röstecká dívka, byly zničeny během druhé světové války

Zachování lidských těl v rašeliništích je přirozený jev a nikoliv výsledek lidských mumifikačních procesů.[1] Proces mumifikace zajišťuje unikátní fyzikální a biochemické složení bažin.[13]

Pouze omezené množství bažin má správné podmínky pro uchování tkáně savců. Většina z nich se nachází v chladnějších klimatických podmínkách poblíž slané vody.[14] Například v Dánsku, v oblasti kde byla nalezena haraldskærská žena, vane přes jutské mokřady slaný vzduch ze Severního moře a poskytuje tak ideální prostředí pro růst rašeliny.[15] Protože nová rašelina nahrazuje starou rašelinu, starší materiál pod novou hnije a uvolňuje huminové látky. Tyto látky, jejichž hladina pH je podobná octu, chrání lidská těla stejným způsobem, jakým je ovoce konzervováno během nakládání. Rašeliniště se navíc tvoří v oblastech bez drenáže, proto se vyznačují téměř anaerobními podmínkami. Toto prostředí, které je vysoce kyselé a zbavené kyslíku, odebírá všem podpovrchovým aerobním organismům příležitost zahájit rozklad. Podle výzkumů pro zachování těla je nutné jeho umístění do bažiny během zimy nebo brzy na jaře, kdy má voda méně než 4 °C. To umožňuje rašelinovým kyselinám nasytit tkáně, než může zažít dekompozice.

Chemické prostředí rašelinišť zahrnuje zcela nasycené kyselé prostředí, kde jsou přítomny značné koncentrace organických kyselin, které se nejvíce podílejí na nízkém pH bažinatých vod, a aldehydy.[16] Vrstvy rašeliníku, které jsou zhutněnými vrstvami mechů a dalších rašelinových zbytků a rašelina pomáhá při ochraně mrtvých těl obalením tkáně chladnou imobilizující matricí, která brání cirkulaci vody a jakémukoliv okysličování.[17]

Další vlastností anaerobní konzervace kyselými rašeliništi je schopnost zachovat vlasy, oděvy a kožené předměty. Moderní experimentátoři dokázali napodobit podmínky rašeliniště v laboratoři a úspěšně prokázali proces uchování, i když v kratším časovém rámci. Většina objevených těl z bažin vykazovala některé aspekty rozpadu, jiné nebyly řádně zakonzervovány po jejich nálezu. Když jsou tato těla vystavena normální atmosféře, mohou se začít rychle rozkládat. V důsledku toho bylo mnoho exemplářů zničeno. V roce 1979 byl počet exemplářů, které se zachovaly, 53.[18][19]

Historický kontext[editovat | editovat zdroj]

Od mezolitu do doby bronzové[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším nalezeným tělem v rašeliništích je koelbjergský muž z Dánska, který byl datován do mezolitu do období okolo roku 8000 př. n. l.[1]

Kolem roku 3900 př. n. l. se do Dánska dostalo zemědělství a to buď prostřednictvím kulturní výměny nebo příchodem migrujících zemědělců. Tento okamžik znamenal začátek neolitu v této oblasti.[20] A právě do rané fáze neolitu spadá řada lidských pozůstatků nalezených v rašeliništích, který by mohl naznačovat odpor proti zavádění zemědělství v této oblasti. Pro nepřiměřený počet raně neolitických těl v dánských bažinách, kteří zemřeli ve věku mezi 16 až 20 lety, byly předloženy teorie o tom, že se stali lidskými oběťmi nebo že to byli zločinci popravení za jejich sociálně deviantní chování.[21]

Doba železná[editovat | editovat zdroj]

Clonycavanský muž, okolo 4. až 3. století př. n. l., nyní Národní muzeum Irska

Většina těl nalezených v rašeliništích pochází z doby železné. V té době rašeliniště pokrývala mnohem větší oblasti severní Evropy. Mnoho z těchto těl z doby železné nese řadu podobností, což naznačuje kulturní tradici v zabíjení a v posmrtném nakládání s těly určitým způsobem. Tito lidé z předřímské doby železné žili v usedlých komunitách, stavěli vesnice a jejich společnost byla hierarchická. Byli zemědělci, chovali domestikovaná zvířata a pěstovali plodiny. V některých částech severní Evropy také lovili ryby. Přestože byla tato oblast nezávislá na Římské říši, která v té době ovládala jižní Evropu, obchodovali s Římany.[22]

Pro tyto lidi měla rašeliniště nějaký význam pro styk s jiným světem a vkládali do nich votivní oběti určené pro jiný svět. Často se jednalo o nákrčníky, náramky nebo nákotníky z bronzu nebo vzácněji ze zlata. Archeolog Peter Glob věřil, že šlo o „oběti bohům plodnosti a štěstí“.[23] Proto se o nalezených tělech široce spekuluje, že šlo o lidské oběti bohům.[24] Výslovný odkaz na praxi utopení otroků, kteří nejdříve omyli modlu Nerthuse a poté byli rituálně utopeni je v Tacitově Germanii. Tato zmínka by mohla naznačovat, že těla v bažinách mohla být náboženskými lidskými oběťmi. Přesto je v rozporu s jinou zmínkou o tom, že oběti represivní popravy byly připoutány v rašeliništi.[25]

Mnoho mumií z bažin vykazuje známky bodnutí, ubití, oběšení nebo uškrcení případně kombinace těchto metod. V některých případech byla jedinci sťata hlava. V případě muže z Osterby nalezeném v Kohlmooru nedaleko Osterby v Německu v roce 1948 byla hlava uložena do bažiny bez těla.[26]

Dívka z Yde

Mrtvoly byly obvykle nahé, někdy měly pokrývku hlavy či jiný kousek oblečení. Předpokládá se, že oděv se rozložil, neboť prostředí rašelinišť není vhodné pro konzervaci rostlinného materiálu jako například lněná tkanina.[27] V mnoha případech byly větve, klacky nebo kameny umístěny na horní části těla, někdy v křížové formaci. Jindy byly do rašeliny zaraženy vidlicové tyče, aby držely mrtvé tělo v bažině.[28] Některá těla vykazují známky mučení, například starocroghanský muž, který měl hluboké řezné rány pod bradavkami.

Některá těla z bažin, jako například tollundský muž z Dánska, byla nalezena se škrtící smyčkou kolem krku. Podobně byla nalezena i dívka z Yde, která byla nalezena v Nizozemsku. Té bylo v době smrti přibližně šestnáct let. Kolem krku měla stále uvázané vlněné lano s posuvným uzlem.[29] Její ostatky také naznačovaly, že před smrtí utrpěla zranění.[30] Dívka podobně jako další irská těla z bažin měla oholenou polovinu hlavy. Tento jev však mohl být dán skutečností, že jedna strana jejich hlavy byla vystavena vlivu kyslíku po delší dobu než druhá. Některá z těl mohla patřit do vyšší třídy. Tato těla měla upravené nehty a testy na bílkoviny ze vzorku vlasů zjistily, že přijímali kvalitní stravu. Strabón zaznamenal, že Keltové cvičili augury na provádění věšteb z lidských vnitřností. U některých obětí, například na weerdingských mužích nalezených v Nizozemsku, byly jejich vnitřnosti částečně vytaženy pomocí řezů na těle.[31]

Moderní techniky forenzní analýzy naznačují, že některá zranění, například zlomeniny kostí a rozdrcené lebky, nebyly výsledky mučení, ale vznikly spíše působením hmotnosti bažiny na mrtvé tělo. Například fraktura lebky grauballského muže byla dříve považována následek rány do hlavy. CT snímek tohoto muže však ukázal, že jeho lebka byla zlomena tlakem bažiny dlouho po jeho smrti.[32]

Severní Amerika[editovat | editovat zdroj]

Řada koster nalezených na Floridě byla nazývána lidmi z bažin. Tyto kostry jsou pozůstatky lidí pohřbených v rašelině v archaickém období amerických dějin před 5 až 8 tisíci lety. Rašelina na floridských lokalitách je volně zpevněná a mnohem vlhčí než v Evropě. Díky tomu jsou kostry dobře zachovány, ale kůže a většina vnitřních orgánů se nezachovaly. Výjimkou je archeologické naleziště Windover, kde byl objeven mozek v téměř sto lebkách. Podobně byl mozek dochován i v jednom z několika pohřbů v Little Salt Spring. V některých případech se dochovaly textilie, které jsou tak nejstarším známým textilem nalezeným na Floridě.[33][34][35]

Na archeologickém nalezišti Manasota Key Offshore bylo objeveno předpokládané rašelinné pohřebiště staré sedm tisíc let. Archeologové se domnívají, že archaičtí domorodí Američané zde pohřbili těla do sladkovodní nádrže v době, kdy byla hladina moře mnohem nižší. Rašelina v nich pomohla se zachováním koster.[36][37]

Nález a archeologický výzkum[editovat | editovat zdroj]

Vyzvednutí kreepenského muže, 1903

Už od doby železné užívali lidé rašeliniště k těžbě rašeliny, která sloužila jako běžné topivo. V různých oblastech kopáči rašeliny nacházeli v rašeliništích lidské pozůstatky. Záznamy o těchto nálezech sahají až do 17. století, když bylo roku 1640 nalezeno tělo v Shalkholz Fen v Holštýnsku.[38] Toto byl možná vůbec první zaznamenaný objev takovéto mumie. První více doložená informace o podobném objevu pochází z rašeliniště na Drumkeragh Mountain v hrabství Down v Irsku. Zprávu vydala Elizabeth Rawdon, hraběnka z Moiry, manželka místního statkáře.[39][40] Takovéto zprávy se objevovaly až do 18. století. Například v roce 1773 bylo údajně objeveno tělo na dánském ostrově Fyn.[41] V průběhu 18. a 19. století byla těla často po nálezu odstraněna z bažiny a křesťansky pohřbena na vysvěcené církevní půdě v souladu s náboženským přesvědčením komunity, která je našla a nepovažovala je za příliš stará.[42]

Se vzrůstajícím počtem lidí v 19. století zabývajících se antikvářstvím, začali někteří učenci spekulovat, že by těla z bažin nemusela být nedávnými oběťmi vražd, ale že měla mnohem starší původ. V roce 1843 bylo v Corselitze na dánském ostrově Falster objeveno tělo, které bylo nezvykle pohřbeno s ozdobami, se sedmi skleněnými korálky a bronzovou jehlicí. Jedinec byl následně pohřben podle křesťanských zvyklostí. Na rozkaz korunního prince Frederika, budoucího dánského krále Frederika VII., který byl také antikvářem, bylo tělo opětovně vykopáno a odesláno do Národního muzea Dánska. Právě korunní princ Frederik pomohl vzbudit široký zájem o dánské starožitnosti.[43]

Poté, co byla v Dánsku objevena haraldskærská žena, byla vystavena jako legendární královna Gunhild, která měla žít během raného středověku. Tento názor zpochybnil dánský archeolog Jens Jacob Asmussen Worsaae, který tvrdil že tělo pocházelo z doby železné, podobně jako většina dalších těl z bažin.[44] První mumií z bažin, která byla vyfotografována, byl rendswührenský muž z doby železné, objevený v roce 1871 v Heidmoor Fen nedaleko Kielu v Německu. Jeho tělo bylo následně konzervováno kouřem, což byl raný pokus o jeho zachování a následně bylo vystaveno v muzeu.[45] S nástupem moderní archeologie na počátku 20. století začali archeologové pečlivěji a důkladněji vykopávat a prozkoumávat těla z bažin.

Archeologické techniky[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce obličeje dívky z Uchter Moor

Až do poloviny 20. století neexistovala metoda, která by mohla určit stáří nalezeného těla. Moderní forenzní a lékařské technologie, jako je radiokarbonová metoda datování, umožňují vědcům blíže určit kolika let se dotyční dožili, do jakého období spadá jejich pohřeb a další podrobnosti. Vědci byli schopni studovat kůži mumií, zrekonstruovat jejich vzhled a dokonce určit, jaké bylo jejich poslední jídlo z obsahu jejich žaludků, díky schopnosti rašeliny uchovávat i měkkou vnitřní tkáň.[46]

Modernější analýzy využívající měření stabilních izotopů umožnily vědcům studovat kostní kolagen odebraný od tollundského muže, aby zjistily jakou potravou se živil.[46] Jejich zuby také ukazují na věk při úmrtí a na jídlo, které konzumovali.[47] Dentální péče či přítomnost zubního kazu může archeologovi poskytnout vodítko ke konzumované potravě. Na rozdíl od eroze, ke které u zubu dochází v důsledku rozpadu, jsou zubní kazy obvykle ostré a dobře definované dutiny, které mají větší průměr než eroze, ke které dochází po smrti. Značný podíl zubního kazu ukazuje na stravu bohatou na sacharidy. Při analýze zubů lze pozorovat i defekty zubní skloviny zvané hypoplazie, která může poukazovat na podvýživu nebo nemoc.[48]

Podpovrchový radar, známý také jako podzemní penetrační radar (GPR) může být použit při archeologickém průzkumu k mapování prvků pod zemí a k jejich trojrozměrné rekonstrukci.[49] V případě rašelinišť jej lze použít k detekci těl a artefaktů pod povrchem, před říznutím do rašeliny.[50]

Forenzní rekonstrukce obličeje je jednou z technik používaných při studiu těl z bažin. Tato technika byla původně navržena pro identifikaci obětí zločinu. Díky ní je možné zjistit obličejové rysy osoby podle tvaru její lebky. V roce 1992 byla touto metodu rekonstruována tvář dívky z Yde. Rekonstrukci pomocí tomografických snímků její hlavy provedl forenzní patolog Richard Neave z Manchesterské univerzity.[51] Tělo dívky i její forenzní rekonstrukce obličeje jsou vystaveny v muzeu v Assenu v Nizozemsku. Podobné rekonstrukce byly provedeny u lindowského muže, grauballského muže, dívky z Uchter Moor a clonycavanského muže.[52][53]

Díky způsobu zachování se vědcům podařilo z jednoho z těl získat otisk prstu.[54] Studie zveřejněná v roce 2011 se zabývala pravou rukou dívky z Uchter Moor. Ta byla nalezena v Německu a je datována do roku 650 př. n. l. Vědci z ní byli schopni získat jasný otisk prstu.

Mumie z bažin v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Mnoho těl z bažin je velmi dobře zachováno. Okolo důvodů, proč tito lidé skončili v bažině existuje řada otázek a mnohá těla nesou stopy po traumatech a násilné smrti. To ze své podstaty provokuje lidskou představivost-//. Proto existuje mnoho literatury o tělech z bažin od archeologických studií po fikci. Jedním z příkladů nearcheologické literatury je dílo irského básníka Seamuse Heaneye Bog Poems.[55] Tato série básní je skutečností jen volně inspirována. Básně vytváří příběhy o životě lidí, jejichž těla byla objevena v bažinách.

Dalším příkladem jsou archeologická díla, která interpretují archeologické důkazy z těl. Vypráví tak příběh těchto lidí a důvody jak a proč mohli zemřít. Tito autoři přistupují k archeologické práci tak, že vychází z historického příběhu, který není skutečností, ale spíše interpretací nebo reprezentací minulosti. To se odráží v mnoha teoriích například o tollundském muži. V tomto případě byl například muž nalezen se smyčkou kolem těla a opaskem kolem pasu, ale bez dalšího oblečení. Jeho tvář však vypadala, jako by spal.[56] Mnozí z těchto fakt vytváří teorie o jeho obětování germánským nebo keltským bohům a bohyním, ale existuje i teorie, že šlo o popraveného zločince. Co se týká příběhu dívky z Yde, které bylo v době smrti šestnáct let, a jež byla nalezena také se smyčkou kolem krku, s bodnou ranou poblíž levé klíční kosti a s oholenou polovinou hlavy. Dívka trpěla skoliózou. Podle jedné z teorií byla kvůli své fyzické deformitě vybrána za lidskou oběť podle jiné byla cizoložnicí, a byla takto potrestána.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bog body na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f Fischer, Christian (1998), "Bog bodies of Denmark and north-west Europe", Mummies, Disease & Ancient Cultures (second edition), Cambridge University Press, s. 237 ISBN 0-521-58954-1
  2. ↑ Van der Sanden, Winand (1996), Through Nature to Eternity: The Bog Bodies of Northwest Europe, Batavian Lion International. s. 7 ISBN 90-6707-418-7
  3. ↑ MUNKSGAARD, ELISABETH. Bog Bodies—. Journal of Danish Archaeology. 1984-01-01, roč. 3, čís. 1, s. 120–123. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0108-464X. DOI 10.1080/0108464X.1984.10589917. 
  4. ↑ Hart, Edward, dir. "Ghosts of Murdered Kings". NOVA. Prod. Edward Hart and Dan McCabe. PBS. 29 Jan. 2014. Television.
  5. ↑ BROWN, Samantha E. European Bog Bodies: From the Iron Age Peat Bog to the 21st Century. undefined [online]. 2017 [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ CONNOLLY, R. C. Lindow Man: Britain's Prehistoric Bog Body. Anthropology Today. 1985, roč. 1, čís. 5, s. 15–17. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0268-540X. DOI 10.2307/3032823. 
  7. ↑ Menotti, Francesco; O'Sullivan, Aidan (2012). The Oxford Handbook of Wetland Archaeology. OUP Oxford. ISBN 978-0-19-162618-0
  8. ↑ a b Randsborg, Klavs (2015). Roman Reflections: Iron Age to Viking Age in Northern Europe. Bloomsbury Publishing. s. 7–8. ISBN 978-1-4725-7954-6
  9. ↑ Dieck, Alfred (1965). Die europäischen Moorleichenfunde (Hominidenmoorfunde) (in German). Neumünster: Wachholtz. s. 136
  10. ↑ Glob, Peter Vilhelm (1969). The Bog People: Iron Age Man Preserved. London: Faber and Faber. s. 101.
  11. ↑ Eisenbeiß, Sabine (2003). Bauerochse, Andreas (ed.). Bog-bodies in Lower Saxony – rumours and facts: an analysis of Alfred Dieck's sources of information. Peatlands: archaeological sites, archives of nature, nature conservation, wise use; proceedings of the Peatland Conference 2002 in Hannover, Germany. Rhaden/Westf.: Leidorf. s. 143–150 ISBN 3-89646-026-9
  12. ↑ Cockburn, Aidan; Cockburn, Eve; Reyman, Theodore A. (1998). Mummies, Disease and Ancient Cultures. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-58954-3
  13. ↑ Fischer (1998). s. 238
  14. ↑ Dente, Jenny (2005). Bog Bodies: Reluctant Time Travelers. El Paso: University of Texas.
  15. ↑ The Tollund Man - Preservation in the bog. web.archive.org [online]. 2017-04-20 [cit. 2021-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-20. 
  16. ↑ URBAN, N. R. Nature and origins of acidity in bogs. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (English) 
  17. ↑ Definition of SPHAGNUM. www.merriam-webster.com [online]. [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Gill-Frerking, Heather. "Bog Bodies-Preserved from Peat." Mummies of the World. Ed. Wilfried Rosendal and Alfried Wiczorec. 2009. 63. Print.
  19. ↑ Hajo Hayen: Die Moorleiche aus Husbäke 1931. In: Archäologische Mitteilungen aus Nordwestdeutschland. 2, 1979. s. 48–55 ISSN 0170-5776
  20. ↑ Bennike, Pia (1999), "The Early Neolithic Danish bog finds: a strange group of people!", Bog Bodies, Sacred Sites and Wetland Archaeology, University of Exeter, s. 27
  21. ↑ Bennike (1999). s. 29
  22. ↑ Glob (1969) s. 121–125
  23. ↑ Glob (1969). s. 136
  24. ↑ Vergano, Dan. "Bog bodies baffle scientists." USA Today. Ed. John Hillkirk. N.p., n.d. Web. 14 Dec. 2011. Dostupné online
  25. ↑ Miranda Green, "Humans as Ritual Victims in the Later Prehistory of Western Europe, Oxford Journal of Archaeology, 1998 Vol 17; No. 2, s. 169–190, [177, 179]. Dostupné online
  26. ↑ Glob (1969). s. 116–117
  27. ↑ Glob (1969). s. 109
  28. ↑ Glob (1969). s. 105
  29. ↑ van Beek, R; Candel, JHJ; Quik, C; Bos, JAA; Gouw-Bouman, MTIJ; Makaske, B; Maas, GJ (2019-07-01). "The landscape setting of bog bodies: Interdisciplinary research into the site location of Yde Girl, The Netherlands". The Holocene. 29 (7): 1206–1222. Bibcode:2019Holoc..29.1206V. doi:10.1177/0959683619838048. ISSN 0959-6836 Dostupné online
  30. ↑ Murray, Carrie Ann (2016). Diversity of Sacrifice: Form and Function of Sacrificial Practices in the Ancient World and Beyond. SUNY Press. ISBN 978-1-4384-5996-7
  31. ↑ Weerdinge Men. web.archive.org [online]. 2010-04-02 [cit. 2021-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-02. 
  32. ↑ Karen E. Lange, "Tales from the Bog", National Geographic, September 2007
  33. ↑ America's Bog People. www.pbs.org [online]. [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Milanich, Jerald T. (1994). Archaeology of Precolumbian Florida. Gainesville: University Press of Florida. s. 70–75 ISBN 0-8130-1272-4
  35. ↑ Milanich, Jerald T. (1998). Florida's Indians from Ancient Times to the Present. Gainesville: University Press of Florida. s. 16 ISBN 0-8130-1598-7
  36. ↑ Gannon, Megan (February 28, 2018). "7,000-Year-Old Native American Burial Site Found Underwater". National Geographic
  37. ↑ Rodriquez, Nicole (February 28, 2018). "Archaeological site, 7,000 years old, found in Gulf near Venice". Sarasota (Florida) Herald-Tribune.
  38. ↑ Bodies in the Bog: The Lindow Mysteries. Science History Institute [online]. 2019-07-23 [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ MOIRA,. X. Particulars relative to a Human Skeleton, and the Garments that were found thereon, when dug out of a Bog at the Foot of Drumkeragh, a Mountain in the County of Down, and Barony of Kinalearty, on Lord Moira's Estate, in the Autumn of 1780. In a Letter to the Hon. John Theophilus Rawdon, by the Countess of Moira; communicated by Mr. Barrington. zenodo.org. 1785-01-01. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. DOI 10.1017/s0261340900022281. 
  40. ↑ Glob (1969). s. 103
  41. ↑ Glob (1969). s. 65–66
  42. ↑ Glob (1969). s. 63
  43. ↑ Glob (1969). s. 68–69
  44. ↑ Glob (1969). s. 69–73
  45. ↑ Glob (1969). s. 106–107
  46. ↑ a b NIELSEN, Nina H.; PHILIPPSEN, Bente; KANSTRUP, Marie. Diet and Radiocarbon Dating of Tollund Man: New Analyses of an Iron Age Bog Body from Denmark. Radiocarbon. 2018-10, roč. 60, čís. 5, s. 1533–1545. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0033-8222. DOI 10.1017/RDC.2018.127. (anglicky) 
  47. ↑ NEWS, Opening Hours Temporarily closed Address 1 William StreetSydney NSW 2010 Australia Phone +61 2 9320 6000 www australian museum Copyright © 2021 The Australian Museum ABN 85 407 224 698 View Museum. How do we know what they ate?. The Australian Museum [online]. [cit. 2021-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Mays, Simon (2010). The Archaeology of Human Bones. Routledge ISBN 978-1-136-97178-5
  49. ↑ Use of ground penetrating radar to map subsurface archaeological features in an urban area. Journal of Archaeological Science. 2006-04-01, roč. 33, čís. 4, s. 502–512. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 0305-4403. DOI 10.1016/j.jas.2005.09.006. (anglicky) 
  50. ↑ Chippindale, Christopher (27 June 1985). "Flag Fen: New Finds from the Bronze Age". New Scientist (1462): 39–43.
  51. ↑ van Vilsteren, V.T. (2004). The Mysterious Bog People. Canadian Museum of Civilization, Glenbow Museum: Waanders Publishers. pp. 1–6.
  52. ↑ "Reconstructions." Archaeology Magazine. Archaeological Institute of America, 1997. Archaeology Magazine. Web. 7 October 2011.
  53. ↑ Clonycavan Man. web.archive.org [online]. 2011-10-15 [cit. 2021-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-15. 
  54. ↑ MULL, Günther; PÜSCHEL, Klaus; JOPP, Eilin. Fingerprint identification on a bog body (650 BC). Archaeological and Anthropological Sciences. 2011-03-29, roč. 3, čís. 2, s. 201. Dostupné online [cit. 2021-09-17]. ISSN 1866-9565. DOI 10.1007/s12520-011-0053-4. (anglicky) 
  55. ↑ Purdy, Anthony (2002). "The Bog Body as Mnemotope:Nationalist archaeologies in Heaney and Tournier". Style. 36: 93–110.
  56. ↑ Granite, Guinevere (2016). "Understanding the Death and Burial of Northern European Bog Bodies". Diversity of Sacrifice: Form and Function of Sacrificial Practices in the Ancient World and Beyond. State University of New York Press. ISBN 978-1-4384-5996-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mumie_z_bažin&oldid=21554842“