Muhammad Jáhja Chán
| Muhammad Jáhja Chán | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 4. února 1917 Chakwal |
| Úmrtí | 10. srpna 1980 (ve věku 63 let) Rávalpindí |
| Místo pohřbení | Péšávar |
| Alma mater | Kolej armádního velení a generálního štábu Spojených států Pandžábská univerzita Královská vojenská akademie v Sandhurstu Indian Military Academy |
| Povolání | diplomat, politik a voják |
| Ocenění | Řád Pákistánu Řád Pahlaví Pamětní medaile 2500. výročí vzniku Perské říše |
| Nábož. vyznání | islám |
| Funkce | Commander in Chief (Pakistan Army) (1966–1971) prezident Pákistánu (1969–1971) ministr obrany Pákistánu (1969–1971) ministr zahraničních věcí Pákistánu (1969–1971) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Agha Muhammad Jáhja Chán (4. února 1917 Chakwal – 10. srpna 1980 Rávalpindí) byl pákistánský generál, který v letech 1969 až 1971 zastával funkci třetího prezidenta Pákistánu. Vedl zemi v době občanské války ve Východním Pákistánu, která vyústila v odtržení Bangladéše. V letech 1966 až 1971 působil také jako vrchní velitel pákistánské armády. Chánův krátký režim je všeobecně považován za klíčový faktor rozpadu Pákistánu. Je na něj pohlíženo negativně nejen v Bangladéši, ale i v Pákistánu, kde je jeho neschopnost zabránit rozpadu země považována za národní tragédii.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v paštunské rodině. Jeho rodným jazykem byla perština. Získal bakalářský titul na Paňdžábské univerzitě v Láhauru. V roce 1939 byl povolán do britské indické armády a bojoval ve druhé světové válce v severní Africe. V roce 1942 byl zajat Italy, ze zajateckého tábora na třetí pokus uprchl. Po rozdělení Indie vstoupil do pákistánské armády a zorganizoval štábní školu v Kvétě. V pouhých 34 letech byl povýšen na brigádního generála, ve 40 letech na genarála. Byl nejmladším generálem v historii pákistánské armády.[1] V roce 1965 hrál zásadní roli v klíčovém pákistánském výpadu během indicko-pákistánské války (operace Grand Slam). V říjnu 1966 byl prezidentem Ajjubem Chánem pověřen velením armády. V důsledku protestů v letech 1968–1969 Ajjub Chán rezignoval a předal moc Jahjá Chánovi.[2]
Chán jako prezident vyhlásil stanné právo, rozpustil parlament a pozastavil platnost ústavy. V zahraniční politice se opřel o Spojené státy a silnou osobní vazbu s americkým prezidentem Nixonem.[3] Američané viděli Chána jako hráz proti komunismu v oblasti, znepokojeni sbližováním Indie se Sovětským svazem. Zároveň Chán navázal spolupráci s Čínou, která nahradila vojenské dodávky, jež zablokoval americký Kongres. Chán sehrál také jistou roli ve sblížení USA s Čínou v té době. Nixon mu poslal ručně psaný dopis, ve kterém uvedl: "bez vaší osobní pomoci by nikdy nebylo dosaženo hlubokého průlomu ve vztazích mezi USA a Čínskou lidovou republikou... Ti, kteří chtějí mírumilovnější svět v příštích generacích, budou navždy vaším dlužníkem."[4]
Při pořádání prvních všeobecných voleb v zemi v roce 1970 zabránil předání moci vítěznému Mudžíburu Rahmánovi z Východního Pákistánu, což vedlo k masovým protestům v této dislokované provincii a volání po její nezávislosti. 25. března 1971 Chán nařídil vojenský útok na bengálské nacionalisty, což vedlo k Bangladéšské osvobozenecké válce. Chán je považován za hlavního architekta bangladéšské genocidy. V prosinci 1971 provedl Pákistán neúspěšné preventivní údery proti indické armádě, která byla spojencem Bengálska, což vyvrcholilo další indicko-pákistánskou válkou. Pákistán nakonec kapituloval a Východní Pákistán získal nezávislost. Jáhja Chán byl masovými demonstracemi označován za hlavního viníka národní potupy. Rezignoval na velení armády a předal prezidentský úřad Zulfikáru Alí Bhuttovi. Ten vzápětí propustil z vězení Mudžíbura Rahmána, který odletěl do Londýna, a naopak uvrhl do domácího vězení Jáhja Chána. Zůstal v něm až do roku 1979. Zemřel následující rok v Rávalpindí a byl pohřben v Péšávaru, a to se všemi vojenskými poctami, které mu přiznala tehdy vládnoucí vojenská junta.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Yahya Khan. Britannica.com [online]. 2025-08-06 [cit. 2025-09-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ZIRING, Lawrence. Militarism in Pakistan: The Yahya Khan Interregnum. Asian Affairs. 1974, roč. 1, čís. 6, s. 402–420. Dostupné online [cit. 2025-09-15]. ISSN 0092-7678.
- ↑ BASS, Gary J. The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, and a Forgotten Genocide (Pulitzer Prize Finalist). [s.l.]: Knopf Doubleday Publishing Group 457 s. Dostupné online. ISBN 978-0-385-35047-1. (anglicky) Google-Books-ID: 9PnNZTp3BQYC.
- ↑ KUX, Dennis. The United States and Pakistan, 1947-2000: Disenchanted Allies. [s.l.]: Woodrow Wilson Center Press 500 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-6572-5. (anglicky) Google-Books-ID: LFzbDYmWVpwC.
