Muži, kteří nemají ženy
| Muži, kteří nemají ženy | |
|---|---|
| Autor | Haruki Murakami |
| Původní název | Onna no inai otokotači 女のいない男たち |
| Překladatel | Klára Macúchová |
| Obálku navrhl | Pavel Hrach s fotografií Jaroslava Fišera |
| Země | Japonsko |
| Jazyk | japonština |
| Edice | Světová knihovna |
| Žánr | povídkový soubor |
| Vydavatel | Bungei šundžú |
| Datum vydání | 2014 (japonsky) |
| Český vydavatel | Odeon |
| Česky vydáno | 2015 |
| Typ média | vázaná kniha |
| Počet stran | 288 (JPN) 248 (ČR) |
| ISBN | 978-80-207-1655-2 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Muži, kteří nemají ženy (japonsky 女のいない男たち , Hepburnův přepis: Onna no inai otokotači) je soubor povídek japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, vydaný v roce 2014. Příběhy se dotýkají vztahů mezi oběma pohlavími z perspektivy osamělých mužských osudů obvykle po ztrátě klíčových a tajemných partnerek,[1] ve světě, kde otevřenost citů nedostává příliš velkého prostoru. Muži přitom vystupují z pozice slabší poloviny lidstva.[1][2]
V Japonsku kniha vyšla ve vydavatelském domě Bungei šundžú. Pro vysokou míru objednávek došlo k navýšení prvního nákladu z 200 na 300 tisíc výtisků.[3] České vydání připravilo nakladatelství Odeon jako 175. svazek edice Světová knihovna a překladu do češtiny se zhostila Klára Macúchová.[2]
Povídky[editovat | editovat zdroj]
Seznam[editovat | editovat zdroj]
| Povídka |
|---|
| „Drive My Car“ |
| „Yesterday“ |
| „Nezávislý orgán“ |
| „Šeherezáda“ |
| „Kino“ |
| „Zamilovaný Samsa“ |
| „Muži, kteří nemají ženy“ |
Popis[editovat | editovat zdroj]
Původní vydání obsahuje šest povídek, jež byly až na jednu nejdříve otištěny v časopisech.[1][4] Česká či anglická verze navíc zařadily povídku „Zamilovaný Samsa“ (Koi suru Zamuza /Samsa in Love/), vydanou roku 2013 v antologii Koišikute – Ten selected Love Stories, představující variaci na Kafkovu „Proměnu“ a metamorfózu Řehoře Samsy do hmyzí podoby. Děj odehrávající se v mobilizované Praze s tanky, zřejmě sleduje následky proměny v opačném směru,[5] když se hlavní člověčí hrdina obává, aby se nestal potravou pro ptáka. Nerozumí lidským konvencím ani smyslu výdobytků civilizace. To se projevuje při návštěvě hrbaté zámečnice, která přišla opravit zámek u dveří. Na její narážky vůči viditelné erekci reaguje nevinnými replikami, s navozením až komického rozporu pro danou situaci. Vysvětlením, podle autora doslovu Jiřího Kamene, může být hyperbola k dvojakému poměru Franze Kafky k ženám, na jedné straně jako k objektům křehké a platonické touhy, a na straně druhé jako k prostředku pouhého ukojení sexuálního pudu.[1][2]
Standardní součástí je i hudba, vytvářející nedílnou součást příběhů. Murakami uvedl, že text jedné povídky vytvářel přibližně čtrnáct dní. Pilotní povídkou, jež vedla ke vzniku dalších, se stala „Drive my car“. Herec Kafuku si v ní, po ztrátě řidičského průkazu pro nehodu v podnapilosti a zjištění glaukomu, najal mladou řidičku, jíž vypráví životní příběhy. Krásná manželka mu byla opakovaně nevěrná a on se před její smrtí neodvážil zeptat proč, což se pro něj stalo traumatem. Vyhledal tak kolegu, s nímž měla poměr, aby se pokusil přijít věci na kloub, v čem jako manžel selhával. Výsledkem se mu stalo pochopení, že jediný koho může člověk opravdu poznat, je pouze on sám a to navíc nedokonale.[3] Titul povídky „Yesterday“ odkazuje na eponymní skladbu skupiny Beatles, jak ji vysokoškolák Tanimura slyšel zpívat, v podivném překladu kansajského dialektu, od neúspěšného adepta ke studiu Kitarua. Tanimura vzpomíná na mládí, kdy se oba seznámili na brigádě v kavárně. Jeho výstřední přítel udržoval platonický vztah s Erikou. Samotný Kitaru mu pak dokonce doporučil chodit s ní na rande. Tanimura ze setkání s dívkou zjistil, že Kitarua drží hluboko v srdci ale nerozumí, proč se dosud nepokusil o fyzické přiblížení. Jednoho dne se však Kitaru vypařil. Po šestnácti letech Tanimura potkal svobodnou Eriku na degustaci vín. Sdělila mu, že jí nezadaný Kitaru naposledy psal z Denveru, kde pracuje jako šéf japonské kuchyně. Přiznala i sexuální vztah k jinému mladíkovi v době, kdy s Kitaruem chodila.[6]
V povídce „Kino“ zastihuje stejnojmenný hrdina manželku in flagranti při časném návratu ze služební cesty a po rozvodu otevírá útulný bar v opuštěném domě tety. Jeho talismanem se stává potulná kočka. Sám prožije románek se zákaznicí a jednoho dne kočka zmizí. Na pozemku se začnou objevovat hadi. Stálý host, čtoucí si v baru knihy, mu sděluje že podnik musí dočasně zavřít a odjet daleko, i když se žádné chyby dobromyslný Kino vědomě neodpoustil. I manželce popřál hodně štěstí do nového vztahu. Během noci na hotelu jej probudí vytrvalé dvojité klepání neznámého původu. Začne tak rozjímat o tom, zdali v opuštěném domě neuschovali hadi svá chladná tlukoucí srdce, aby nebyli tak snadno zranitelní, jak mu o tom vyprávěl stálý host.[7][1]
Plastický chirurg a vlastník kliniky má v „Nezávislém orgánu“ intimní život pevně v rukou, když udržuje povrchní vztahy s více zadanými ženami najednou a cílem se nezamilovat. Avšak i jeho dožene láska, když v 52 letech vášnivě vzplane k vdané ženě s dítětem, jíž je ochoten obětovat vše. Nový stav mu navozuje existenciální pochybnosti o vlastní identitě, s otazníky, kým vlastně je, pokud odhodí škrabošku bílého pláště a kvalitního milence? Pod slupkou zůstává jen prázdná ruka.[3] Po zjištění, že jeho objekt touhy opustil manžela pro jiného milence a nikoli pro něj, ztrácí zájem o život a po vyhladovění umírá doma na lůžku. Zkušenost s milenkou, která mu tajila vztah ještě k jinému muži, v lékařovi vyvolala dojem, že v tělech žen funguje nezávislý orgán umožňující jim nepoznatelně lhát.[1]
Neschopen opustit byt nazývá Habara zdravotní sestru, jež o něj pečuje, „Šeherezádou“. Návštěvy vdané ženy středního věku jsou doprovázeny pohlavním aktem, po němž mu milenka sděluje vysněné i prožité příběhy, na způsob vypravěčky pohádek, jako ten kdy byla v minulém životě mihulí potoční. V současném životě se pro změnu jako školačka šíleně zamilovala do spolužáka, jemuž se za odpolední vkrádala do opuštěného domu.[8]
Příběh „Mužů, kteří nemají ženy“ odkrývá pocity vypravěče – rockového a bluesového fanouška, jemuž jedné noci telefonuje manžel jeho dávné lásky a informuje ho o sebevraždě ženy. Volaný nechápe, kde neznámý muž přišel k číslu a jak se o něm vůbec dozvěděl. Vynořují se mu vzpomínky na hudební výběr milenky, která poslouchala výlučně tzv. výtahovou hudbu, s harmonickou linkou typu Faithovy verze „A Summer Place“. Následně ho opustila s námořníky křižovat oceány, aby po ní marně pátral v přístavech světa. Zpráva mu vnukla myšlenku, že „někdy ztratit jednu ženu, znamená ztratit všechny ženy. Tak se z nás stanou muži, kteří nemají ženy.“[1]
Recenze[editovat | editovat zdroj]
Jarmila Křenková v recenzi na Aktuálně.cz uvedla, že povídkový soubor je založen na opakujícím se motivu v podobě odchodu osudových žen: „Postavy tu mizí ze světa 'bez sebemenšího vysvětlení', jako 'když utne', nebo prostě jednoho dne 'odchází jinam'. Nemilosrdně zanechávají své blízké ve zmatku a činí z nich 'pusté ostrovy', navždy osamělé bytosti šokované vědomím, že mechanismy světa, v němž žijí, nepodléhají žádným pevně daným či poznatelným zákonitostem.“[9]
Překladatel Viktor Janiš v Hospodářských novinách charakterizoval hlavní postavy příběhů jako hrdiny „typově povědomé z ostatních autorových děl: [Jsou jimi] introverti, kteří se sice dobře adaptovali na život ve společnosti, ale pořád do ní nejsou s to hladce zapadnout, tak jako nemůže zapadnout hranatý kolík do kulaté díry. […] Ve většině případů se [tvoření příběhů] podobá jazzové improvizaci, která Murakamiho zavede, kam chce. Tentokrát to bylo do křivolakých záhybů lidského srdce a ta cesta byla pro čtenáře příjemně sladkohořká.“[3]
Petr Brož na webu ČT24 vyjádřil přesvědčení, že se děj dotýká fundamentu zoufalství mužů ze vztahů se ženami, zoufalství, které někteří zakusili na vlastní kůži, a to bez uvědomění si tohoto aspektu ze strany žen. Povídky se podle recenzenta „čtou tak, že se vám místy motá hlava, závrať přechází v extázi a orgasmus je tu kategorií ryze snovou. Alespoň, domnívám se, i při té nejintenzivnější četbě…“ Otázkou také zůstává, zdali tu „píše Murakami o mužích, nebo jen o sobě? Píše tu o ženách, nebo jen o své představě žen?“[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g Murakami, H., ss. 236–239
- ↑ a b c d Josef Brož. Recenze: Muži sobě? Murakami koketuje s unikavými ženami [online]. ČT24, 2015-12-01 [cit. 2017-11-09]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Viktor Janiš. Murakamiho ztracené ženy. Hospodářské noviny. 2015-12-16, s. 10.
- ↑ iDNES.cz, ČTK. Literární hvězda Murakami bude vyprávět o mužích, kteří nemají ženu. iDNES.cz [online]. 2014-03-18 [cit. 2017-11-14]. Dostupné online.
- ↑ Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy [online]. Moderní revue, 2016-05-23 [cit. 2017-11-14]. Dostupné online.
- ↑ Murakami, H., ss. 43–79
- ↑ Murakami, H., ss. 180–184
- ↑ Murakami, H., ss. 120–150
- ↑ Jarmila Křenková. Recenze: Co se stane, když muži ztratí ženy? Murakami nám připomíná, že jsme jen pusté ostrovy. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-11-10 [cit. 2017-11-14]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MURAKAMI, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. Praha: EuroMedia Group – Odeon, 2015. 248 s. ISBN 978-80-207-1655-2.
.jpg)