Motorové vozidlo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hasičské vozidlo Ziegler Z8

Jako motorové vozidlo je zpravidla označován takový pozemní dopravní prostředek, který ke svému pohonu využívá síly některého druhu motoru a který je využíván k přepravě lidí nebo materiálu po komunikacích nebo v terénu. Za motorové vozidlo nelze považovat traktory, přívěsy, pracovní stroje a jinou těžkou techniku. Dle znění zákona č. 56/2001 Sb. a pozdějších znění se tato technika považuje za „zvláštní vozidla.“

Konstrukce motorových vozidel[editovat | editovat zdroj]

Motorová vozidla se podle konstrukce dělí na jednostopá (motocykly, jízdní kola s pomocným motorkem atd.) a dvoustopá (osobní a nákladní automobily, autobusy, speciální vozidla atd.). K některým motorovým vozidlům se připojují přípojná vozidla.

  • Motor může být spalovací, což je v současnosti nejběžnější varianta, nebo například elektrický. Motor motorového vozidla (hnací jednotka) zahrnuje pevné části, pohyblivé části, zařízení pro tvorbu směsi, mazání, chlazení a výfuk. Alternativní koncepce pohonu mohou být konstruovány jinak.
  • Přenos trakční energie v motorovém vozidle – jednotku přenosu energie tvoří spojka, převodovka, kloub, kloubová hřídel, náprava, rozvodovka, diferenciál. Některá motorová vozidla mají pohon všech kol.
  • Opěrnou a nosnou jednotku motorových vozidel tvoří podvozek a karoserie. Vozidla jsou vybavena odpružením, tlumiči odpružení a aktivní stabilizací podvozku. Na podvozku jsou zavěšena kola s pneumatikami, speciální vozidla, vozidla pro pohyb na sněhu a pojízdné pracovní stroje však mohou být vybavena například pásy nebo koly bez pneumatik. Dalšími funkčními systémy jsou řízení a brzdy.
  • Elektrická zařízení motorových vozidel (elektrohydraulická zařízení, elektronické a elektrické systémy) jsou zdroje energie, elektromotory, snímače, zapalování, osvětlení, elektroinstalace, palubní přístroje, elektronické obvody, odrušení, stěrače, klimatizace, centrální zamykání, zabezpečení, elektrické ovládání, asistenční systémy řidiče a informační systémy.

Péče o motorové vozidlo[editovat | editovat zdroj]

Používání motorových vozidel[editovat | editovat zdroj]

Ve většině zemí světa určují podmínky používání motorových vozidel zvláštní právní předpisy, které mimo jiné určují:

  • kdo a v jakém věku je oprávněn řídit motorové vozidlo (typicky dospělý držitel platného oprávnění pro danou kategorii vozidel)
  • podmínky řízení (např. pojištění, aktuální fyzický a duševní stav řidiče atp.)
  • kde se vozidla mohou a kde se nemohou pohybovat
  • rychlostní omezení
  • dopravní předpisy a pravidla silničního provozu
  • požadavky na základní povinnou a speciální výbavu (motocyklová helma, bezpečnostní pás, atp.)
  • požadavky na vozidla v oblasti bezpečnosti, ekologie apod

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Analyzátory emisí; Tomáš Bartovský; Ústav fyziky a měřicí techniky VŠCHT Praha 1994
  • Autoelektrika a autoelektronika; J.Šťastný a B.Remek; Nakladatelství T.Malina Praha 1997
  • Automechanik - Technologie pro 1., 2. a 3. rošník OU a UŠ; Ing Ivo Bernard; SNTL Praha 1971
  • Automobilové kapaliny; Zdeněk Hrdlička; Grada 1996
  • Automobily pro 1., 2. a 3. ročník odborných učilišť a škol; Ing. Rudolf Vykoukal; SNTL Praha 1971
  • Elektrotechnická měření; nakladatelství BEN - technická literatura Praha 2002
  • Elektrotechnika a elektronika automobilů; Pavel Štěrba; Computer Press Praha 2004
  • Elektrotechnika motorových vozidel pro 3. ročník SOU; PhDr. Svatopluk Pavlis SNTL Praha 1991
  • Elektrotechnika motorových vozidel 1 a 2; kolektiv autorů; Avid s.r.o. Brno 2003
  • Opravárenství a diagnostika 1 až 3; Josef Pošta a kolektiv; Informatorium 2000
  • Osciloskop a jeho využití v opravárenské praxi; Štěpán Jičínský; Grada 2006
  • Příručka pro automechanika; Rolf Gscheidle a kolektiv; Sobotáles Praha 2001
  • Příručka pro automechanika; Rolf Gscheidle a kolektiv; Sobotáles Praha 2005
  • Příručka pro automechanika; Rolf Gscheidle a kolektiv; Europa-Sobotáles Praha 2007
  • Technologie oprav pro 3. ročník SOU; Bedřich Kareis a kolektiv; Informatorium Praha 1995