Mont Blanc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Monte Bianco)
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: stejnojmennou horu na Měsíci, viz Mons Blanc.
Mont Blanc - Monte Bianco
Mont Blanc
Mont Blanc

Vrchol 4810 m n. m.
Prominence 4696 m ↓ Kubenské jezero
Izolace 2812 km → Kjukjurtlju, Rusko
Poznámka Nejvyšší hora Evropy
(na západ od Kavkazu)
Poloha
Světadíl Evropa
Státy Francie Francie
Itálie Itálie
Pohoří Alpy / Montblanský masiv
Souřadnice 45°49′57″ s. š., 6°51′52″ v. d.
Mont Blanc
Fire.svg
Mont Blanc
Prvovýstup 8. srpna 1786
Hornina žula, rula, břidlice
Povodí ArveRhôna, IsèreRhôna, Dora BalteaPád

Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu bílá hora) je nejvyšší hora Alp, Evropy a Evropské unie, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4809 m n. m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu nejednotné metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice bývá tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5642 m n. m.).

O tom, zda vrchol hory leží na hranicích Francie a Itálie, či pouze na území Francie, panují dosud spory. Mapa francouzského Institut Géographique National de France nicméně zobrazuje vrchol Mt. Blancu zcela na území Francie. Proti tomu se ostře brání italská strana s tím, že hranice procházející přímo vrcholem Mt. Blancu byla výslovně stanovena stále platnou dvojstrannou smlouvou z roku 1860 (jíž bylo postoupeno Savojsko Francii a Mt. Blanc se stal horou hraniční) a potvrzena i Pařížskou mírovou smlouvou z r. 1947 (jíž byly částečně upraveny hranice mezi oběma zeměmi). To ovšem popírá francouzská strana a výzva italských úřadů o definitivní vyřešení hraničního sporu se setkala z francouzské strany s mlčením.

Hornina, tyčící se do nadmořské výšky 4792 m, je kryta ledovým příkrovem o proměnlivé tloušťce 14–23 m. Při expertním měření, provedeném v září 2009, byla výška hory stanovena na 4810,45 metrů nad hladinou moře.[1] Další měření v roce 2013 ukázalo výšku 4810,02 m n. m. a podle měření z roku 2015 se nejvyšší bod nachází ve výšce 4808,73 m n. m.[2]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Mont Blanc je tvořen horninami krystalinika (žula, rula a břidlice) a je pokryt mnoha ledovci. Největší z nich nese jméno Mer de Glace.

Okolí[editovat | editovat zdroj]

V letech 1957-1965 byl pod Montblanským masivem vybudován 11,6 km dlouhý Montblancký tunel, spojující města Chamonix (Horní Savojsko, Francie) a Courmayeur (Valle d'Aosta, Itálie).

Po východním úbočí Mont Blanku vede visutá lanovka z francouzského Chamonix (1030 m n. m.) do italského Courmayeru (1370 m n. m.). Překonává horní část ledovce Mer de Glace zvanou Vallée Blanche celkem v šesti úsecích. Nejvyšší přestupní stanice je na Aiguille du Midi (3842 m n. m.)

Prvovýstup[editovat | editovat zdroj]

Na vrchol poprvé vystoupili Francouzi 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. První ženou, zdolavší Mont Blanc, byla 14. července 1808 Marie Paradisová. Datum jejího výstupu však není jisté: uvádí se i léta 1809 či 1811.

První fotografie na vrcholu Mont Blancu pořídili bratři Louis-Auguste Bisson a Auguste-Rosalie Bisson (1826–1900) v roce 1861. Putovalo s nimi pětadvacet nosičů technického vybavení. Museli nahoru dopravit celou temnou komoru včetně kamínek na rozehřátí sněhu, vše okolo 250 kg. Fotografie byly provedeny s využitím kolodiového procesu na velkoformátové negativy, často až 30 × 40 cm.[3]

Cesty výstupů[editovat | editovat zdroj]

Na vrchol Mont Blancu je možné vystoupit čtyřmi výstupovými trasami nižší obtížnosti (tzv. normálky) a značným množství horolezeckých výstupů vyšších obtížností. Trasami nižší obtížnosti jsou:

  • Cesta přes Dôme du Goûter (obtížnost PD−). V létě nejfrekventovanější cesta výstupu na Mont Blanc, nejčastější cesta vůdců s klienty a zákazníky cestovních kanceláří. Východiskem je Chamonix nebo Saint-Gervais-les-Bains na francouzské straně. Ve vrcholový den se obvykle vyráží z chaty Gouter ve výšce 3817 m n.m.
  • Cesta přes Aiguille du Midi (obtížnost PD+). Též zvaná cestou tří Mont Blanců, neboť sleduje hřeben, kde se nachází několik dalších významných vrcholů masivu Mont Blancu[4]. Technicky nejnáročnější ze snadných výstupů, při sestupu se v jednom místě krátký úsek slaňuje. Východiskem je Chamonix, resp. koncová stanice lanovky Aiguille du Midi v 3842 m n.m.. Cesta vede přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit.
  • Cesta přes Grand Mulets (obtížnost F/PD−) je technicky nejsnazším výstupem a z větší části je shodná s cestou prvovýstupců. Obtíže a nebezpečí cesty v letních měsících spočívají v množství ledovcových trhlin a ohrožení pádem seraků.
  • Cesta přes Aiguilles Grises (obtížnost PD) je standardní cestou z italské strany.

Z obtížnějších výstupů jsou populární ledové a kombinované výstupy ve východní stěně Brenva nad ledovcem Brenva. Zcela vpravo je Ostruha Brenvy, směrem doleva ledovcová klasika Sentinelle Rouge, dále Major a zcela vlevo Hruška – Poire. Na východní stěnu dále vlevo navazuje Grand Pilier d'Angle s řadou těžkých výstupů, vyúsťujících na předvrchol Mont Blanc de Courmayeur, do jehož stěn se zapsali i čeští a českoslovenští horolezci. Velmi těžké výstupy vedou pilíři stěny Frêney nad stejnojmenným ledovcem a pilíři stěny Broulliard nad ledovcem Brouillard. Výstupy těmito dvěma stěnami jsou náročné svou délkou a odlehlostí a také obtížným návratem při zhoršení počasí, protože už jen přístup ke stěnám Frêney a Brouillard by vydal na ne zrovna lehké horolezecké túry. Při pokusu o prvovýstup Centrálním pilířem Frêney, kde se náhodou sešli ve stejnou chvíli Italové Bonatti, Galieni a Oggioni s francouzským družstvem Mazeaud, Kohlmann, Vieille a Guillaume, došlo ke známé tragédii, kdy při několikadenní bouřce zahynuli čtyři špičkoví horolezci své doby.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Mont Blanc a Dôme du Gouter
Od vesnice Cordon
Mont Blanc od jihu
Mont Blanc 3D

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 'Mont Blanc ztratil podle nových měření pár desítek centimetrů' České noviny, 5.11.2009
  2. 'Mont Blanc ztratil na výšce' Novinky.cz, 1.10.2015
  3. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha : Akademie múzických umění v Praze, Fakulta filmová a televizní, SPN Praha, 1980. ISBN 17-332-79. S. 39.  
  4. Three Monts, popis túry

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]