Mochyně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek pojednává o mochyních rodu Physalis. Možná hledáte: Mochyně židovská (Alkekengi officinarum).
Jak číst taxoboxMochyně
alternativní popis obrázku chybí
Mochyně dužnoplodá (Physalis philadelphica)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádlilkotvaré (Solanales)
Čeleďlilkovité (Solanaceae)
Rodmochyně (Physalis)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mochyně peruánská na botanické ilustraci

Mochyně (Physalis) je rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny nebo řidčeji keře s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými, pětičetnými, většinou jednotlivými květy. Plodem je bobule obklopená charakteristickým zvětšeným, vytrvalým kalichem. Rod zahrnuje asi 90 druhů a pochází z Ameriky. Některé druhy zdomácněly i v jiných částech světa a vzácně zplaňují ze zahrad i v České republice. Asijský druh mochyně židovská, často pěstovaný jako zahradní trvalka, byl přeřazen do samostatného rodu Alkekengi. Rostliny obsahují solaninové alkaloidy a jsou s výjimkou plně dozrálých plodů jedovaté. Mochyně peruánská, mochyně dužnoplodá a některé další druhy jsou pěstovány jako drobné ovoce. Mochyně mají také význam v domorodé medicíně a jsou zdrojem farmakologicky cenných látek, fysalinů.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Mochyně jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny nebo výjimečně i keře, dorůstající výšky až 3 metry. Odění se skládá z jednoduchých nebo větvených, nežláznatých nebo žláznatých chlupů. Listy jsou jednoduché, střídavé, řapíkaté, s celistvou nebo zubatou či mělce laločnatou čepelí. Květy jsou jednotlivé nebo výjimečně v úžlabních několikakvětých svazečcích, stopkaté, převislé. Kalich je zvonkovitý až trubkovitě zvonkovitý, na konci pětilaločný. Za plodu je velmi zvětšený, pouze s malým otvorem na vrcholu. Koruna je většinou světle žlutá, při ústí korunní trubky často s 5 tmavými skvrnami, kolovitá, zvonkovitě kolovitá, zvonkovitá nebo řidčeji baňkovitá, s krátkou trubkou a širokým, téměř celistvým nebo velmi mělce laločnatým lemem. Ústí korunní trubky je často hustě pýřité. Tyčinek je 5 a mají tenké nebo široké nitky. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje 2 komůrky. Nese nitkovitou čnělku zakončenou hlavatou až téměř uťatou bliznou. Plodem je mnohasemenná bobule obklopená nafouklým vytrvalým kalichem. Semena jsou zploštěle okrouhlá až ledvinovitá.[1][2][3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod mochyně (Physalis) zahrnuje asi 75[4] až 95[5] druhů a je přirozeně rozšířen v Americe od Kanady po Argentinu. Areál zahrnuje východní polovinu Kanady a v podstatě celé území USA, Mexika a Střední i Jižní Ameriky mimo její nejjižnější patagonské části. Centrum druhové diverzity je v Mexiku a přilehlých jižních oblastech USA a Střední Ameriky. Z Mexika je uváděno 78 druhů, z toho 46 endemických. V USA se vyskytuje 22 druhů, dva z nich (mochyně různolistá a Physalis virginiana) zasahují i do východní Kanady. V Jižní Americe roste asi 12 druhů, jedná se převážně o druhy s rozsáhlejšími areály, rozšířené v celé tropické Americe.[5][1] Mochyně peruánská vystupuje v jihoamerických Andách až do nadmořských výšek okolo 3200 metrů.[6]

Řada zejména jednoletých druhů se jako pěstované nebo plevelné rostliny rozšířila mimo svůj původní areál výskytu a dnes rostou zdomácněle v tropech a subtropech celého světa. Náleží mezi ně zejména mochyně drobnoplodá, mochyně peruánská, Physalis lagascae, dále mochyně dužnoplodá, mochyně mexická, mochyně pýřitá a v omezenější míře i některé další druhy. Všechny uvedené druhy s výjimkou P. lagascae rostou i ve Středomoří.[7][5] V České republice vzácně zplaňují ze zahrad jednoleté druhy mochyně drobnoplodá, mochyně dužnoplodá a mochyně pýřitá a vytrvalá mochyně peruánská.[8] První záznam o mochyni peruánské v Evropě pochází z roku 1774 z Anglie. Na přelomu 18. a 19. století byla přivezena do jižní Afriky, Indie a Austrálie a začala se zde šířit.[9] V některých oblastech tropů (Tichomoří, tropická východní Afrika, Indie aj.) náleží mezi invazní rostliny. Osidluje polní kultury a narušená místa, také okraje lesů nebo savany, kde vytlačuje původní vegetaci. Také je přenašečem některých chorob lilkovitých rostlin.[10][11] Mochyně drobnoplodá se v Evropě objevila již koncem 16. století.[12] Do Indie a Austrálie byla zavlečena v 18. století. Šíří se rychle i ve Středomoří. V roce 2001 byl v Řecku jediný záznam o výskytu na ruderální ploše, o 8 let později byla zjištěna jako plevel letních plodin a v současnosti již byla rozšířeným plevelem zejména kukuřičných kultur. V Turecku se stala jedním z nejrozšířenějších plevelů letních plodin.[13]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Květy mochyní jsou opylovány hmyzem, zejména včelami sbírajícími pyl a nektar. Chomáče chlupů v ústí korunní trubky, tyčinky a pyl září v ultrafialové části spektra a navádějí včely na květ. Květy nemají čichem rozeznatelnou vůni.[14][15] Na květy mochyní mají specializovanou vazbu některé druhy samotářských včel podrodu Hypomacrotera rodu Calliopsis.[16] Na kalichu druhu Physalis viscosa se nacházejí extraflorální nektária.[1] Mochyně jsou v tropické Americe živnými rostlinami pozoruhodných babočkovitých motýlů z tribu Ithomiini, konkrétně druhů Ithomia agnosia a I. salapia. V Severní Americe se na nich vyvíjejí housenky lišajů rodu Manduca (Manduca sexta, M. quinquemaculatus). Vyhledávají je také různé drobnější druhy můr zejména z čeledí makadlovkovití, můrovití a zavíječovití. Ve Starém světě je jako náhradní rostlinu občas využívá lišaj smrtihlav.[17] Plody vyhledávají zejména ptáci, kteří také rozšiřují semena. Plody s nafouklým kalichem se šíří také větrem.[18]

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Mochyně jsou s výjimkou zralých plodů jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které se vyznačují dráždivým účinkem na zažívací trakt. Ve zralých plodech se tyto látky nacházejí pouze ve stopových množstvích. Otrava se projevuje nechutenstvím, zvracením, škrábáním v krku, břišními křečemi a průjmem. U dospělých lidí bývá závažnější průběh zřídkavý, u dětí však může být i fatální. Byl také zaznamenán účinek na centrální nervovou soustavu, zahrnující delirium, koma a halucinace. Jeho mechanismus není znám.[19][20][21] Tepelnou úpravou toxicita mizí.[22] V rostlinách byly zjištěny také kalysteginy ze skupiny nortropanových alkaloidů.[23]

Specifickými obsahovými látkami mochyní jsou fysaliny, náležející do skupiny steroidních laktonů. V různých druzích mochyň jich bylo zjištěno asi 20.[24] U některých z těchto látek byl zjištěn protizánětlivý a antimykobakteriální účinek a výrazná aktivita proti původcům některých tropických chorob, jako je např. leishmanióza. Fysalin F z mochyně drobnoplodé má protinádorový účinek, který byl prokázán in vitro i in vivo. Fysanguliny izolované z tohoto druhu působí proti Trypanosoma cruzi, původci Chagasovy choroby.[24]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod Physalis popsal v roce 1753 Carl Linné a zařadil do něj celkem 9 tehdy známých druhů. V současné taxonomii je rod v rámci čeledi Solanaceae řazen do podčeledi Solanoideae, tribu Physaleae a podtribu Physalidinae.[25] Výsledky fylogenetických analýz ukázaly, že rod Physalis v klasickém pojetí je parafyletický, neboť euroasijský druh Physalis alkekengi (mochyně židovská) tvoří oddělenou vývojovou linii, mezi níž a zbytkem rodu Physalis jsou vmezeřené vývojové větve několika jiných drobnějších rodů daného tribu. V taxonomickém řešení bylo upřednostněno rozdělení rodu na dva rody před druhou nabízející se možností, kterou je sloučení všech daných rodů do jedné monofyletické skupiny. Takový široce pojatý rod by však byl příliš heterogenní a obtížně morfologicky vymezitelný na základě společných znaků.[26] Typovým druhem rodu Physalis byl druh Physalis alkekengi. Aby nebylo nutno všechny ostatní americké druhy přeřazovat do rodu Herschelia, který se nabízel jako platný, byl pro rod Physalis vybrán jiný typový druh, popsaný Linnéem ve stejném roce, Physalis pubescens. Toto jméno bylo v roce 2012 zařazeno mezi nomina conservanda.[4]

Physalis a Alkekengi nejsou jedinými rody lilkovitých s nafouklým kalichem. Mimo rodu Alkekengi, který se mimo asijského původu odlišuje zejména bílými květy s laločnatým lemem koruny a kalichy za zralosti jasně červenooranžovými,[26][27] mají obdobně utvářený kalich například i rody Nicandra, Przewalskia a Withania.[1]

Vývojový strom tribu Physalidinae[editovat | editovat zdroj]

 Physalidinae 

 Physaliastrum

 Brachistus

 Witheringia

 Schraderanthus

 Tzeltalia

 Oryctes

 Leucophysalis

 Alkekengi

 Calliphysalis

 Capsicophysalis (+ Chamaesaracha rzedowskiana)

 Chamaesaracha

 Quincula (+ Physalis microphysa)

 Physalis[28]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Některé druhy mochyní s jedlými plody byly domestikovány a jsou pěstovány v tropech a subtropech celého světa jako drobné ovoce. Komerčně nejvýznamnějším druhem je mochyně peruánská, známá pod anglickým názvem cape gooseberry. Pochází z tropické Jižní Ameriky a je pěstována po celém světě. Plody mají zprvu příjemnou jahodovou chuť, jejíž dojezd je již méně příjemný. Jedí se čerstvé nebo zpracovávají na džemy a marmelády. Pěstuje se také jako drobné zahradní ovoce.[31][12] Mochyně dužnoplodá pochází z Mexika a byla zde kultivována dříve než rajčata. Je známa pod španělským názvem tomatillo nebo anglickým husktomato. Má poměrně velké, žluté nebo purpurové plody, které zcela vyplňují kalich. Je to vytrvalá rostlina, často je ale pěstována jako jednoletka. Byla vypěstována řada užitkových kultivarů, mezi jinými 'New Sugar Giant'.[31] Jedlé jsou také plně dozrálé plody plevelné mochyně drobnoplodé, nedoporučuje se je ale jíst ve větším množství. Hořké listy tohoto druhu se jedí jako salát.[12][32][33] Z dalších druhů poskytuje jedlé plody mochyně pýřitá, mochyně ojíněná, Physalis viscosa, P. subglabrata, P. lanceolata aj.[12][31][34][1]

Lékařství[editovat | editovat zdroj]

Mochyně drobnoplodá je využívána v lidové a domorodé medicíně k léčení celé řady neduhů. V minulosti byla často uváděna pod synonymem Physalis minima. Je využívána při léčení zápalu průdušek, zánětů, zvětšené sleziny, neduhů močových cest a trávicího ústrojí, bolestí hlavy, kožních chorob a pod. Kořen slouží k vypuzení střevních parazitů a snížení horečky a při léčení cukrovky. V Guatemale je populárním prostředkem k léčení kapavky, v Mexiku je používána při ošetřování lepry.[23][32][35] V lékařství je používána také mochyně peruánská a mochyně dužnoplodá.[35][32]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 14. Berlin: Springer, 2016. ISBN 978-3-319-28532-0. (anglicky) 
  2. GENTRY, Johnnie L.; STANDLEY, Paul C. Flora of Guatemala. Fieldiana. 1974, čís. 24(10). Dostupné online. 
  3. STANDLEY, Paul C. Flora of Costa Rica. Botany. 1938, čís. 18(3). 
  4. a b APPLEQUIST, Wendy L. Report of the Nomenclature Committee for Vascular Plants: 64. Taxon. Oct. 2012, čís. 61(5). 
  5. a b c Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  6. BRICEÑO, Benito; MORILLO, Gilberto. Catálogo de las plantas con flores de los páramos de Venezuela. Parte I. Dicotiledóneas (Magnoliopsida). Acta Botánica Venezuelica. 2002, čís. 25(1). 
  7. Euromed Plantbase. Flora Europaea [online]. Berlin-Dahlem: Botanic Garden and Botanical Museum, 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  8. SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 6. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1. 
  9. PARKER, Chris. Physalis peruviana (Cape gooseberry) [online]. CABI, 2012. Dostupné online. (anglicky) 
  10. BHATT, J.R. et al. Invasive alien plants. An ecological appraisal for the Indian subcontinent. [s.l.]: CABI, 2012. ISBN 978-1-84593-907-6. (anglicky) 
  11. WITT, Arne. Guide to the naturalized and invasive of Eastern Africa. [s.l.]: CABI, 2017. ISBN 978-1-78639-214-5. (anglicky) 
  12. a b c d HEDRICK, U.P. (ed.). Sturtevant's edible plants of the world. [s.l.]: [s.n.], 1919. (anglicky) 
  13. TRAVLOS, Illias. Physalis angulata (cutleaf groundcherry) [online]. CABI, 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  14. FIGUEIREDO, Mariana Carvalho Chaves et al. Reproductive biology of Physalis angulata L. (Solanaceae). Scientia Horticulturae. 2020, čís. 267. 
  15. SULLIVAN, Janet R. Pollination biology of Physalis viscosa var. cinerascens (Solanaceae). American Journal of Botany. 1984, čís. 71(6). 
  16. MICHENER, Charles D. The bees of the world. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2007. ISBN 0-8018-8573-6. (anglicky) 
  17. HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky) 
  18. VAN DER PIJL, Leendert. Principles of dispersal in higher plants. [s.l.]: Springer-Verlag, 1972. Dostupné online. ISBN 978-3-642-96110-6. (anglicky) 
  19. TURKINGTON, Carol; MITCHELL, Deborah. Poisons and antidotes. Third edition. [s.l.]: Facts On File, 2010. ISBN 978-0-8160-6401-4. (anglicky) 
  20. KNIGHT, Anthony P. A guide to poisonous house and garden plants. [s.l.]: CRC Press, 2006. (anglicky) 
  21. NELSON, L.S. et al. Handbook of Poisonous and Injurious Plants. New York: Springer, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0387-31268-2. (anglicky) 
  22. Poisonous outdoor plants. [s.l.]: Government of Alberta, 1995. (anglicky) 
  23. a b RAMAWAT, Kishan Gopal; MÉRILLON, Jean-Michel (eds.). Natural products. Phytochemistry, botany and metabolism of alkaloids, phenolics and terpenes. [s.l.]: Springer, 2013. ISBN 978-3-642-22143-9. (anglicky) 
  24. a b POMILIOA, Alicia B.; FALZONIA, Elvira M.; VITALE, Arturo A. Toxic chemical compounds of the Solanaceae. Natural Product Communications. 2008, čís. 3(4). 
  25. REVEAL, James L. An outline of a classification scheme for extant flowering plants. Phatoneuron. Apr. 2012, čís. 37. Dostupné online. 
  26. a b WHITSON, Maggie. Proposal to conserve the name Physalis (Solanaceae) with a conserved type. Taxon. Apr. 2011, čís. 60(2). 
  27. WANG, Ruijiang. A new combination in Alkekengi (Solanaceae) for the Flora of China. Phytotaxa. 2014, čís. 178(1). 
  28. ZAMORA-TAVARES, María del Pilar et al. Physalis and physaloids: A recent and complex evolutionary history. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2016, čís. 100. 
  29. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  30. Biolib [online]. Dostupné online. 
  31. a b c VAUGHAN, J.G.; GEISSLER, C.A. The New Oxford Book of Food Plants. [s.l.]: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-954946-7. (anglicky) 
  32. a b c QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky) 
  33. LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 6, fruits. [s.l.]: Springer, 2013. ISBN 978-94-007-5628-1. (anglicky) 
  34. MARTIN, Franklin W.; CAMPBELL, Carl W.; RUBERTE, Ruth M. Perennial edible fruits of the tropics. An Inventory. Agriculture handbook. 1987, čís. 642. 
  35. a b DUKE, James A. et al. Duke's Handbook of Medicinal Plants of Latin America. London: CRC Press, 2009. ISBN 978-1-4200-4316-7. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]