Mistr a Markétka

Mistr a Markétka
Autor	Michail Bulgakov
Původní název	Мастер и Маргарита
Překladatel	Alena Morávková Libor Dvořák Světlana Glaserová
Země	Sovětský svaz Sovětský svaz
Jazyk	ruština
Námět	Ježíš Kristus, Pilát Pontský, magie, mystika
Žánr	román, apokryf, fantasy
Ocenění	100 nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde
Datum vydání	1966, resp. 1967
Česky vydáno	1969, 2016
Počet stran	cca 396
ISBN	80-86938-08-5
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940. Obsahuje dvě části, třicet dva kapitol a epilog. Hlavní dějová linie se točí okolo tajemného cizince Wolanda (tajný Satan) a jeho doprovodu čtyř démonů: Korovjeva (Fagot), kocoura Behemota, Azazella a Helly, kteří odhalují morální úpadek společnosti. Další dějová linie se soustředí na milostný příběh Mistra a Markétky.

Faktografie

Michail Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů – Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše “... osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)

Práci nad románem autor obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevují postavy Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redakci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku.

Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.

Dějiště románu

Dům Bulgakova v Moskvě

Román se odehrává v Moskvě v období NEPu. Některé scény se odehrávají v bytě č. 50 v domě 302b v Sadové ulici. Bulgakov bydlel v letech 1921-1924 v bytě č. 50 na Velké sadové ulici 10 (ул. Большая Садовая, дом 10,6-й подъезд, 4-й этаж, квартира 50) a dům a jeho obyvatelé se stali předobrazem románu. Dnes je v bytě č. 50 muzeum Michaila Bulgakova.

• Byt č. 50 na Sadové ulici 302-bis (rusky нехорошая квартира, „špatný byt“) je jedním z klíčových prostorů románu Mistr a Markétka. Jde o místo, kde se soustřeďuje působení Wolanda a jeho suity v Moskvě a které funguje jako průnikový bod mezi světem reality a nadpřirozena. V bytě původně žijí Berlioz a Stěpan Lichodějev, později se stává dočasným sídlem Wolanda a místem příprav Bálu jarního úplňku. Byt je opředen pověstmi o zmizelých nájemnících, podivných událostech a neobjasnitelných jevech, což odpovídá sovětské tradici „prokletých bytů“ v komunálních domech. Byt č. 50 ovšem není pouhým dějištěm, ale samostatným významovým symbolem, neboť představuje liminální prostor, neboli hranici mezi světem živých a metafyzickým řádem. Byt zároveň funguje jako laboratoř pravdy, kde jsou lidské charaktery obnaženy bez masek. Je místem zúčtování se lží, pokrytectvím a kariérismem moskevské společnosti. Ti, kdo do bytu vstupují s nečistými úmysly (Mogaryč, Bosoj, Lichodějev), jsou potrestáni; ti, kdo jsou pouze slabí či zmatení, jsou spíše zesměšněni nebo poučeni. Ještě před příchodem Wolanda je ovšem byt č. 50 opředen pověstmi o záhadném mizení nájemníků, kteří byt postupně obývali. Lidé z domu i okolí se vyhýbají přímým otázkám a zmiňují pouze neurčité zvěsti o tom, že obyvatelé bytu „zmizeli beze stopy“. Tento motiv je zcela zřetelnou narážkou na realitu stalinského Sovětského svazu, kde byla noční zatýkání, deportace a mizení osob běžnou součástí každodenní zkušenosti. Bulgakov tímto způsobem propojuje nadpřirozenou rovinu románu s konkrétní historickou realitou: byt č. 50 je „špatný“ nikoli proto, že by byl obýván ďáblem, ale proto, že se stal místem státní svévole, strachu a mlčení. Teprve v tomto již traumatizovaném prostoru se může Woland usadit — jeho přítomnost tak paradoxně nepůsobí jako narušení řádu, nýbrž jako jeho groteskní zrcadlo.

Předobrazem bytu č. 50 byla skutečná komunální bytová jednotka, v níž Bulgakov ve 20. letech bydlel. Právě zde vznikla řada jeho pozorování o kolektivním bydlení, udavačství a strachu, které román satiricky zpracovává. Byt zároveň odkazuje na tradiční literární motivy „ďáblova domácnost“ (Faust, Gogol), místo zjevení a iniciace, zkoušku vstupu do jiného řádu bytí. Byt lze zároveň chápat jako protiváhu Jeruzaléma. Zatímco jeruzalémské kapitoly se odehrávají v prostoru otevřeném, osudovém a metafyzicky závažném, byt č. 50 představuje jeho městský, groteskní a satirický protějšek. Obě roviny však spojuje téma viny, pravdy a soudu.

• Dům Gribojedova je fiktivní budova, v níž sídlí MASSOLIT (hlavní literární orgán Moskvy) a jeho restaurace. Jde o parodii na „Gercenův dům“ na Tverském bulváru v Moskvě. Je to místo, kde se odehrávají důležité události – mimo jiné skandály s Ivanem Bezdomným a požár založený Volandovou suitou –, a také prostor, kde se spisovatelé stravují a pomlouvají. Dům Gribojedova není ani tak konkrétní stavbou, jako spíše významným obrazem, v němž Bulgakov satiricky zachycuje sovětské literární prostředí.

• Divadlo Varieté je fiktivní estrádně-cirkusové divadlo, v němž Volandova suita pořádá proslulé představení černé magie s „deštěm peněz“, „salonem pařížské módy“ a dalšími kouzelnickými triky. Předobrazem této budovy byl Moskevský music-hall (dnešní Divadlo satiry) na Triumfálním náměstí. Představení v divadle patří ke klíčovým místům románu.

• Psychiatrická klinika profesora Stravinského (neobyčejně moderně vybavené zdravotnické zařízení), kam se dostává Mistr a Ivan Bezdomnyj a později i několik dalších postav, je v románu situována kdesi u řeky nedaleko od Moskvy. Ve skotečnosti ovšem nikdy neexistovala, je to fiktivní místo kde se střetává šílenství se zdravým rozumem, a zároveň místo klidu a odpočinku.
• Vorobjevovy hory (U Morávkové i Dvořáka Vrabčí hory, u Glaserové Vorobjevovy hory) je název oblasti na jihozápadě Moskvy, která tvoří vysoký pravý břeh v oblouku řeky Moskvy, pokrytý lesoparkem (podobě jako Letná v Praze). Svůj název dostaly podle bojarského rodu Vorobjevů, který tyto pozemky vlastnil už od 14. století. Od roku 1935 - 1999 nesly název Leninské hory. Na konci románu se zde Mistr i Margarita navždy loučí s Moskvou a společně s Wolandem a jeho suitou odlétají na věčnost.

Překlady do češtiny

V češtině existují tři profesionální překlady tohoto díla, první a dosud patrně nejrozšířenější pořídila Alena Morávková (překlad vydal poprvé Odeon, 1969), která také přeložila mnoho dalších Bulgakovových děl. Překlad Morávkové byl vůbec prvním překladem, využívajícím necenzurované znění, a stal se podkladem několika rozhlasových i divadelních inscenací.

Autorem druhého překladu je Libor Dvořák, poprvé byl vydán v roce 2005 v Odeonu. Dvořák přeložil rovněž podklady pro dabing ruského seriálu. Oba překlady se v podstatných detailech, např. ve jménech postav, výrazně odlišují (básník Bezdomnij, rusky Бездомный – u Morávkové Bezprizorný, u Dvořáka Bezdomovec).

Ve třetím překladu, který vytvořila Světlana Glaserová jako rodilá mluvčí v ruském jazyce (vydal MAŤA 2025), jsou všechna jména postav zachována bez transformace v původním tvaru (básník Бездомный zůstává Bezdomnyj, Маргарита je Margarita, pouze v názvu knihy je zachován tvar Markétka, aby čtenáři nebyli zmateni a nepovažovali knihu za překlad do slovenštiny.) Toto vydání knihy je vybaveno fotoilustracemi od Eleny Martynyuk (https://cameralabs.org/8820-master-i-margarita-fotoillyustratsii-eleny-martynyuk), pořízenými v Moskvě, v domě, kde Bulgakov žil ve Velké Sadové ulici, přímo tam kde se děj knihy odehrává, a kde se nyní nachází muzeum Bulgakova.

Děj

Román propojuje tři dějové linie: satirický příběh plný pitoreskních figurek z Moskvy dvacátých let 20. století, biblický příběh z Jeruzaléma z doby Pontia Piláta a milostný příběh Mistra a Markétky.

Hlavní moskevská dějová linie začíná příjezdem tajemného cizince Wolanda, který se představuje jako odborník na černou magii. Woland a jeho doprovod – Korovjev, kocour Behemot, Azazello a Hella – způsobují v Moskvě řadu podivných a groteskních událostí, jimiž odhalují pokrytectví, chamtivost a morální úpadek sovětské společnosti. Během prvního setkání Wolanda s literáty Michail Berlioz tragicky zahyne a básník Ivan Bezdomnyj se po neúspěšném pokusu Wolanda usvědčit ocitá v psychiatrické léčebně.

V léčebně se Ivan seznamuje s Mistrem, bývalým historikem a spisovatelem, který zde skončil poté, co byl jeho román o Pontiu Pilátovi odmítnut a veřejně kritizován. Mistr v Ivanovi nachází důvěrníka a vypráví mu svůj životní příběh i obsah svého románu.

Biblická linie románu sleduje události kolem soudního procesu s Ješuou Ha-Nocrim, jeho odsouzení k smrti a vnitřní zápas místodržitele Pontia Piláta, který si je vědom Ješuovy neviny, ale přesto pod tlakem okolností rozsudek vykoná.

Třetí dějová linie se soustředí na Markétku, Mistrovu milenku, která je ochotna obětovat cokoli, aby svého milovaného zachránila. Přijímá proto Wolandovu nabídku stát se královnou na jeho satanském plese. Díky tomu je Mistr vysvobozen z léčebny a milenci jsou znovu spojeni.

V závěru románu Woland odhaluje svou pravou podstatu a spolu se svou suitou opouští Moskvu. Mistr a Markétka nedosáhnou „světla“, ale jsou odměněni věčným klidem, zatímco Pontius Pilát je po staletích utrpení konečně osvobozen. Ivan Bezdomnyj se stává historikem a uchovává paměť na Mistra i na podivné události, které Moskvu postihly.

Jednající osoby

• Annuška, přezdívaná Morová rána (rusky Аннушка Чума ), je na první pohled drobná epizodní, avšak klíčová postava románu. Moskevská žena z nižších sociálních vrstev, která v úvodu knihy z nepozornosti rozlije slunečnicový olej na tramvajové koleje. Právě tento zdánlivě bezvýznamný čin se stává přímou příčinou tragické smrti Michaila Berlioze, jemuž následně tramvaj uřízne hlavu. Annuška zosobňuje motiv náhody, osudu a nevyhnutelnosti, který je v románu opakovaně tematizován. Přestože se jeví jako bezvýznamná figurka, její jednání naplní Wolandovo proroctví a potvrzuje existenci skrytého řádu světa, v němž i nejmenší události mají zásadní důsledky. Annuška sama si svůj podíl na tragédii neuvědomuje a zůstává spíše symbolem než aktivním činitelem děje. V širším interpretačním rámci bývá Annuška chápána jako personifikace slepého osudu, případně jako ironická připomínka toho, že v Bulgakovově světě se velké metafyzické události odehrávají prostřednictvím banálních, každodenních činů. Annuščin slunečnicový olej funguje jako parodická, převrácená forma pomazání. Berlioz je „pomazán“ neposvěceným olejem, který ho nevede ke spáse, ale k přesně určené smrti. Není svátostí, ale ironickou anti-svátostí. Bulgakov zde používá sakrální symbol, ale nechá ho projít groteskou a absurditou, aby tím zdůraznil, že svět není bez řádu – jen jsme ztratili schopnost ho rozpoznat. Předobrazem postavy byla skutečná sousedka Michaila Bulgakova z komunálního bytu č. 50 na Sadové ulici, Anna Gorjačevová, přezdívaná Annuška Čuma (čuma = mor). Přezdívka výstižně odkazuje k roli Annušky jako nevědomého spouštěče tragických událostí v románu.
• Woland (rusky Воланд) je tajemná a mnohoznačná postava románu Mistr a Markétka, vystupující jako ďábel či démonický cizinec, který se v Moskvě představuje jako „konzultant černé magie“. V čele své suity (Korovjev, Behemot, Azazello a Hella) vstupuje do světa sovětské společnosti a svými činy odhaluje lidské slabosti, pokrytectví, chamtivost a morální úpadek. Na rozdíl od tradičního pojetí ďábla Woland neusiluje o bezúčelné ničení ani o šíření zla. Je spíše vykonavatelem vyššího řádu, který trestá neřest, směšnost a lež, zatímco vůči skutečné lásce, oběti a tvořivosti projevuje respekt. Jeho spravedlnost má ironický a často krutý ráz, avšak není svévolná. Woland je nositelem filozofického rozměru románu: zosobňuje princip rovnováhy mezi dobrem a zlem a připomíná, že zlo je neoddělitelnou součástí světa i lidské existence. Jeho slavný výrok o tom, že „zlo je nutné, aby mohlo existovat dobro“, odkazuje na faustovskou tradici, zejména na Goethova Mefistofela, k němuž je Woland často přirovnáván. Zároveň vystupuje jako postava s nadčasovým nadhledem, schopná pohybu mezi různými rovinami reality i času. Je jedinou postavou románu, která má plný přehled o všech dějových liniích, včetně příběhu Piláta Pontského, a působí tak jako spojovací článek celého vyprávění.
• Margarita (rusky Маргарита, u Morávkové a Dvořáka Markétka, u Glaserové Margarita) je jednou z hlavních postav románu Mistr a Markétka a představuje silnou, svobodně smýšlející a odvážnou ženskou hrdinku. Je krásná, inteligentní a vnitřně nezávislá, přestože žije v konvenčním manželství s bohatým a vlivným mužem, k němuž necítí skutečnou lásku. Její život zásadně ovlivní setkání s Mistrem, do něhož se bezvýhradně zamiluje. Margarita je vůči Mistrovi naprosto loajální a ochotná obětovat vlastní bezpečí i společenské postavení, aby mu pomohla. Po jeho zmizení a internaci v psychiatrické léčebně prožívá hlubokou osobní krizi, která ji přivede k rozhodnutí přijmout Wolandovu nabídku stát se královnou na satanském plese. Proměnou na čarodějku získává Margarita nadpřirozené schopnosti a svobodu od společenských omezení. Tento krok však není motivován touhou po moci, ale snahou zachránit Mistra. Navzdory své účasti na Wolandových temných rituálech si zachovává soucit a morální integritu, což se projevuje zejména v její žádosti o milost pro jinou trpící bytost - Frídu. V závěru románu je Margarita spolu s Mistrem odměněna věčným klidem. Její postava zosobňuje oddanou lásku, odvahu čelit nespravedlnosti a schopnost svobodné volby i za cenu osobní oběti.

• Mistr (rusky Мастер u všech tří překladatelů Mistr) je jedna z ústředních postav románu Mistr a Markétka, tajemný a bezejmenný spisovatel, jehož skutečné jméno se čtenář nikdy nedozví. Přezdívku „Mistr“ mu dává Margarita jako výraz úcty k jeho talentu a duchovní výjimečnosti. Mistr je autorem románu o Pontském Pilátovi a Ješuovi Ha-Nocri, který se tematicky prolíná s hlavní dějovou linií. Jeho dílo je však v sovětském literárním prostředí odmítnuto a vystaveno ostré kritice, což vede k Mistrovu psychickému zhroucení. V důsledku pronásledování a cenzury pálí rukopis svého románu a dobrovolně se uchyluje do psychiatrické léčebny. Jeho postava zosobňuje tragický osud tvůrce v totalitním systému, který není schopen snést tlak společnosti a ztrácí víru ve smysl vlastní tvorby. Přesto se ukazuje, že rukopisy „nehoří“ – Mistrovo dílo je zachováno a má trvalou hodnotu. V závěru románu je Mistr spolu s Margaritou Wolandem vysvobozen a odměněn „věčným klidem“, nikoli však světlem. Tento osud odráží jeho vnitřní únavu a rezignaci, ale zároveň potvrzuje význam jeho díla i sílu lásky, která jej s Margaritou spojuje.

• Behemot (rusky Бегемот, u Morávkové Kňour; u Dvořáka Kocomour, u Glaserové Behemot) je obrovský černý kocour, člen Wolandovy suity. Jeho jméno odkazuje jak k ruskému označení pro hrocha, tak k biblickému démonickému Behemotovi - symbolu chaosu, nespoutané síly a pozemských vášní. V románu vystupuje jako zakletý princ a zosobnění groteskní, karnevalové stránky zla. Behemot je mistr absurdního humoru, provokací a destruktivních žertů. Chová se jako antropomorfní bytost: mluví, chodí po zadních, kouří, pije alkohol, hraje šachy a účastní se společenských i magických událostí. Jeho výstupy jsou často zdrojem komiky, zároveň však slouží k zesměšnění byrokracie, maloměšťáctví a falešné morálky sovětské společnosti. Navzdory své komičnosti není Behemot pouhou karikaturou. Je aktivním vykonavatelem Wolandovy spravedlnosti a podílí se na trestání lidské chamtivosti, zbabělosti a pokrytectví. Jeho destruktivní činy mají často symbolický charakter a odhalují skryté mechanismy moci a strachu. Behemot je nejbližším a nejloajálnějším společníkem Wolanda a v závěru románu se, stejně jako ostatní členové suity, proměňuje zpět do své původní, urozené podoby. Podle některých badatelů byla tato postava inspirována Bulgakovovým domácím kocourem Fljuškou, čímž autor do románu vnesl osobní i ironický prvek.
• Korovjev-Fagot (rusky Коровьев, u Dvořáka přeložen jako Kravinkin) je Wolandův důvěrník, ceremoniář jeho suity a blízký přítel i společník kocoura Behemota. Vystupuje jako hubený muž v otrhaném obleku, s ironickým vystupováním, neustálým tlacháním a sklonem k mystifikaci okolí. Je zosobněním chaosu, cynického humoru a verbální manipulace. Přezdívka Fagot odkazuje jak k hudebnímu nástroji, tak k jeho úloze jakéhosi „doprovodného hlasu“ Wolandovy moci. Jméno Korovjev není slovní hříčkou ve smyslu „kravinek“ (v ruštině se tímto způsobem netvoří význam), ale lze je interpretovat jako literární aluzi, zejména na dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. V epilogu románu jsou mezi zatčenými osobami kvůli podobnosti jména s Korovjevem-Fagotem uvedeni „čtyři Korovkinové“. Tento motiv lze chápat jako narážku na Dostojevského povídku Selo Stepanchikovo a jeho obyvatelé (1859), v níž vystupuje postava jménem Korovkin, který nápadně připomíná vzhled Korovjeva-Fagota. Podobnost obou postav je patrná nejen ve vzhledu, ale i v chování – v jejich řeči, ironii, vnitřní rozpolcenosti a výrazných známkách pijanství. Bulgakov zde zjevně navazuje na dostojevskovskou tradici groteskních a ambivalentních figur, které se pohybují na hranici mezi komikou, tragikou a morálním rozkladem.
• Azazello - Azazelius (rusky Азазелло) je démon, vystupující jako ramenatý zrzavý pořízek ve slamáčku. Azazello je člen Wolandovy suity, démonická postava, která v románu zosobňuje násilí, trest a nekompromisní vykonávání vůle zla. V rámci Wolandova doprovodu plní Azazello roli vykonavatele „špinavé práce“ – vyhrožuje, trestá, zabíjí a odstraňuje překážky. Je to zároveň právě on, kdo Margaritě předává kouzelný krém, který jí umožní proměnu v čarodějnici a účast na satanově plese. Zároveň je tím, kdo Mistra a Markétku přivádí k jejich definitivnímu vysvobození ze světa utrpení. Postava Azazella odkazuje k apokryfnímu démonu Azazeliovi, spojovanému s učením zakázaných věd a s pádem andělů. V románu představuje temnou, ale funkční sílu, která nejedná ze svévole, nýbrž v rámci kosmického řádu, kde i zlo plní svou nezastupitelnou roli.

• Hella (rusky Гелла) je upírka a jediný výrazně ženský prvek Wolandovy suity. V románu vystupuje jako krásná, nahá, chladná a mlčenlivá bytost, zosobňující erotickou i démonickou složku Wolandovy moci. Na rozdíl od ostatních členů suity nemá Hella výraznější psychologickou charakteristiku ani komickou funkci; její role je především symbolická. Zajímavostí je, že Hella se v románu naposledy objevuje na konci 27. kapitoly, při požáru domu na Sadové ulici. V této scéně jsou z okna pátého patra společně s kouřem vyvrženy tři temné postavy – dva muži a jedna zcela nahá žena. Po tomto okamžiku se Hella v textu již nikdy znovu neobjeví a její další osud zůstává nevysvětlen. Román neposkytuje žádné vysvětlení, proč Hella Wolandovu suitu opustila ani kam zmizela. Podle svědectví Jeleny Sergejevny Bulgakovové, poslední autorovy manželky, Bulgakov na tuto postavu při opakovaných přepracováních románu jednoduše zapomněl. Mistr a Markétka totiž vznikal po dlouhá léta v mnoha verzích a s mimořádně širokým okruhem postav, což mohlo vést k podobným narativním mezerám. Hellino zmizení je každopádně jedna z těch krásných „nedořečeností“, které k Bulgakovovi vlastně dokonale patří.
• Frída (rusky Фрида) je jednou z ženských postav (již dávno zemřelých), které se objevují na Bále jarního úplňku pořádaném Wolandem. Jde o mladou ženu, která byla za svého života potrestána za zabití vlastního dítěte – udusila své novorozeně kapesníkem. Za tento čin je po smrti odsouzena k věčnému trestu. Každé ráno jí služka pokládá na noční stolek tentýž kapesník, jímž byl zločin spáchán. Tento předmět se stává symbolem její nekončící viny a výčitek svědomí. Frída neprosí o zrušení trestu, ale o zapomnění – o to, aby kapesník už nikdy znovu neviděla. Její prosbu nakonec přednáší Margarita Wolandovi, který jí dovolí Frídu osvobodit. V příběhu Frídy můžeme vystopovat paralelu s osudem samotného Piláta. Oba Frída i Pilát nesou vinu za smrt nevinného. Jejich trest není fyzický, ale existenciální. Pilát trpí nespavostí a rád by dokončil dialog s Ješuou Ha-Nocrim. Frída je mučena opakovaným předkládáním předmětu, který jí připomíná její provinění. Oba netouží po odpuštění, ale po osvobození z kruhu vzpomínek. V obou případech se potvrzuje jedna ze základních tezí románu, že nejvyšší formou trestu není smrt, ale paměť viny.

• Ješua Ha-Nocri (rusky Иешуа га-Ноцри), tedy Ježíš Nazaretský (Bulgakov jej nazývá předpokládanou hebrejskou podobou jména), odmítá násilí a jakoukoli formu moci, tvrdí, že „všichni lidé jsou dobří“, a jeho učení není založeno na dogmatech, ale na osobní morální odpovědnosti. Je prezentován jako člověk, který neúmyslně ohrožuje politický a náboženský řád svou upřímností a svobodou myšlení, nikoli jako revolucionář. Vztah mezi Ješuou a Pontským Pilátem tvoří jeden z ústředních filozofických motivů románu. Ješua Piláta chápe, soucítí s ním a odpouští mu, zatímco Pilát je rozpolcen mezi strachem, mocí a vlastním svědomím. Ješua je odsouzen k smrti nikoli pro své činy, ale pro slova, která zpochybňují autoritu a lež. V Bulgakovově pojetí Ješua zosobňuje absolutní mravní princip, který stojí mimo institucionální náboženství. Nepůsobí jako soudce, ale jako tichý korektiv světa, jehož přítomnost odhaluje slabosti, zbabělost a morální selhání ostatních postav.

• Pilát Pontský, Jezdec Zlaté Kopí (rusky Пилат Понтийский, всадник Золотое Копье), je římský prokurátor Judeje a ústřední postava jeruzalémské dějové linie. Bulgakov jej vykresluje jako tragickou a hluboce rozpolcenou postavu, zmítanou mezi mocí, strachem a vlastním svědomím. Pilát trpí chronickou bolestí hlavy a silnou únavou, které symbolizují jeho vnitřní rozklad a morální vyčerpání. Setkání s Ješuou Ha-Nocrim v něm probouzí soucit a pochopení; Pilát rozpoznává Ješuovu nevinu a vnitřní svobodu, avšak nedokáže se postavit tlaku náboženských autorit ani římské moci. Jeho rozhodnutí odsoudit Ješuu k smrti je motivováno zbabělostí a strachem o vlastní postavení. Tím se Pilát proviní nikoli krutostí, ale neschopností jednat podle pravdy, kterou poznal. Tento čin jej odsuzuje k dlouhému vnitřnímu trestu: věčnému neklidu, výčitkám svědomí a osamění. V závěru románu je Pilát po staletích utrpení konečně vysvobozen, když mu je umožněno dokončit přerušený rozhovor s Ješuou. Jeho osud tak symbolizuje možnost odpuštění, ale také cenu, kterou člověk platí za morální selhání v okamžiku, kdy neměl odvahu jednat. (je zde jistá paralela s osudem Frídy).
• Matouš Levi (rusky Левий Матвей) je v románu Mistr a Markétka bývalý výběrčí daní a jediný skutečný Ješuův učedník. Po setkání s Ješuou se vzdává svého dosavadního života a následuje ho, přičemž si zapisuje jeho slova na pergamen. Právě tyto zápisy se však stávají zdrojem napětí. Ješua je neschvaluje, protože Matouš jeho myšlenky zkresluje, zjednodušuje a posouvá směrem k dogmatu. Bulgakov tak problematizuje vznik „posvátného textu“ a upozorňuje na rozdíl mezi živým slovem a jeho pozdější interpretací. Matouš Levi je postavou krajní, asketickou a nekompromisní. Jeho víra je absolutní, avšak postrádá Ješuovu laskavost a pochopení pro lidskou slabost. V románu vystupuje jako nositel přísné spravedlnosti a neústupné morálky. Je schopen nenávisti a touhy po pomstě – zejména vůči Jidášovi –, což ho staví do kontrastu s Ješuovým učením o odpuštění. V závěru románu se Matouš Levi objevuje jako posel „světla“, který jedná jménem vyšší moci a vyjednává s Wolandem o osudu Mistra a Markéty. Tím Bulgakov zdůrazňuje jeho zvláštní, ambivalentní postavení. Matouš není svatým v tradičním smyslu, ale ani pouhým člověkem. Je spíše symbolem zákona, víry bez milosti a pravdy bez soucitu – tedy protipólem Ješuy, za jehož následovníka se považuje.
• Jidáš z Kariotu ( rusky Иуда из Кириафа) je v Bulgakovově pojetí postava výrazně odlišná od tradičního biblického obrazu. Není motivován ideologicky ani nábožensky, ale čistě lidskými slabostmi – především chamtivostí a smyslovou touhou. Je vykreslen jako narcistický, povrchní a zároveň ubohý člověk, který se stává snadnou kořistí manipulace. Jidášova zrada Ješuy je v románu výsledkem cynické politické hry jeruzalémské moci, nikoli osudového předurčení. Bulgakov tak zbavuje Jidáše metafyzické výjimečnosti a ukazuje ho jako nástroj systému, který bez váhání obětuje jednotlivce. Jidáš je zapleten do intrik velekněží a je mu slíbeno nejen stříbro, ale i osobní výhody. Po Ješuově smrti je pak Jidáš zavražděn (nespáchá tedy sebevraždu oběšením na bezu proto, že by se v něm hnulo svědomí) – umírá na příkaz Piláta Pontského, který se tak snaží dodatečně utišit vlastní špatné svědomí tím, že potrestá zradu, kterou sám umožnil. Smrt Jidáše je tichá, bez heroismu i bez vykoupení. Bulgakov tím zdůrazňuje absurditu a krutost moci, která ničí nejen nevinné, ale i své vlastní nástroje (což v Sovětském Rusku té doby bylo na denním pořádku). Jidáš v románu tedy nepředstavuje zosobněné zlo, nýbrž člověka slabého a mravně prázdného. Jeho osud kontrastuje s Ješuovou morální silou i s Matoušovou fanatickou vírou a zapadá do Bulgakovovy celkové koncepce světa, v němž zlo často nevzniká z ďábelskosti, ale z lidské malosti. U postavy Jidáše z Kariotu lze ovšem u Bulgakova vysledovat i méně nápadnou paralelu s osudem samotného Mistra. Stejně jako Mistr, i Jidáš v románu usiluje o lásku ženy, která je provdaná. Tento motiv není v románu náhodný a posouvá Jidáše z roviny čisté zrady do roviny lidské slabosti a marnivosti; Bulgakov tak Jidáše nepojímá jako démonickou figuru, ale jako člověka hnaného vášní, ctižádostí a iluzí o vlastním významu. V tomto smyslu lze v jeho postavě číst i autorovu sebereflexi. Jidášova touha po cizí ženě a zároveň jeho ochota učinit cokoli kvůli osobnímu zisku připomíná existenciální dilemata, která Bulgakov promítl i do postavy Mistra – ovšem s tím zásadním rozdílem, že Mistrova láska je hluboká a obětavá, zatímco Jidášova je povrchní a vypočítavá. Paralela mezi Jidášem a Mistrem, potažmo samotným Bulgakovem (který si začal románek se svou poslední ženou Jelenou Sergejevnou Šilovskou v době, kdy byla vdaná za Jevgenije Alexandroviče Šilovského) tak zvýrazňuje jednu z ústředních myšlenek románu, totiž že stejný impuls může vést k naprosto odlišným morálním důsledkům. Bulgakov tím naznačuje, že lidská touha sama o sobě není ani dobrá, ani zlá – rozhodující je způsob, jakým s ní člověk naloží.
• Michail Alexandrovič Berlioz (rusky Михаил Александрович Берлиоз) je jednou z ústředních postav úvodních kapitol románu a zároveň první obětí Wolanda. Je předsedou literární organizace MASSOLIT, představitelem oficiální sovětské literární a ideologické moci a zapřisáhlým ateistou. V úvodní scéně románu se na Patriarších rybnících setkává s Wolandem, jenž mu předpoví brzkou a násilnou smrt. Berlioz Wolandovo varování odmítá jako nesmysl, avšak krátce nato tragicky zahyne, když „ruská žena, komsomolka“ neubrzdí tramvaj a ta mu usekne hlavu. Jeho smrt se stává prvním výrazným projevem nadpřirozeného chaosu, který Woland v Moskvě rozpoutá. Bulgakov zvolil pro tuto postavu příjmení inspirované francouzským skladatelem Hectorem Berliozem. Tento odkaz bývá vykládán jako narážka na Fantastickou symfonii, jejímž tématem je halucinatorní sen mladého umělce pod vlivem opia. Podobně i román Mistr a Markétka pracuje s prolínáním reality, fantastična a snové logiky, přičemž Berliozova smrt symbolicky otevírá prostor, v němž se racionální a materialistický svět začíná hroutit. Berliozova postava ztělesňuje dogmatismus, ideologickou zaslepenost a intelektuální omezenost sovětského aparátu, který odmítá existenci čehokoli, co nelze racionálně vysvětlit. Jeho náhlá a groteskní smrt tak funguje nejen jako dějový zlom, ale i jako satirický komentář k sebejistotě moci, jež ztratila kontakt s duchovní a morální realitou.

• Ivan Nikolajevič Ponyrjev, známý pod pseudonymem Ivan Bezdomnyj (rusky Иван Николаевич Понырёв - Иван Бездомный, u Morávkové Ivan Nikolajevič Potápka - Bezprizornyj, u Dvořáka Bezdomovec), je mladý sovětský básník a jedna z klíčových postav románu. Na začátku románu je Bezdomnyj zapáleným, avšak ideologicky poplatným básníkem, píšícím verše v duchu oficiální sovětské literatury. Je členem MASSOLITu a bezvýhradně přijímá materialistický a ateistický výklad světa. Po setkání s Wolandem a tragické smrti Berlioze se však ocitá v řetězci událostí, které zásadně naruší jeho dosavadní jistoty. Je považován za duševně chorého a umístěn na psychiatrickou kliniku profesora Stravinského, kde se setkává s Mistrem. Ivanova postava je výjimečná tím, že jako jediná v románu prochází výrazným vnitřním vývojem. Jeho osud vytváří oblouk celého díla: objevuje se hned v úvodní kapitole a závěr epilogu je věnován právě jemu. Postupně se vzdává básnické tvorby, odmítá psát ideologicky podmíněné verše a prochází hlubokou proměnou osobnosti. Bulgakov vykresluje Bezdomného jako naivního, místy komického, ale vnitřně nezkaženého člověka, který se od ostatních moskevských postav liší svou schopností změny. V této rovině bývá Ivan interpretován jako varianta pohádkového „Ivánka hlupáčka“ – postavy, která po sérii zkoušek dospěje k poznání a zrání. Na konci románu se z někdejšího básníka stává seriózní historik a profesor, jenž si zachovává vnitřní spojení s Mistrem. Skutečnost, že Ivan je Mistrovým učedníkem, Bulgakov výslovně potvrzuje v závěru epilogu slovy: „Ano, tím to skončilo, můj učedníku…“
• Stěpan Bogdanovič Lichodějev (rusky Лиходеев, u Morávkové přeložen jako Lotrov) je umělecký vedoucí Moskevského varieté a nájemce bytu č. 50 v domě na Sadové ulici 302 bis, proslulé „neblahé“ (нехорошая) adresy. Byt sdílí s Michajlem Berliozem a právě tento prostor si Woland zvolí jako jedno z hlavních dějišť svého pobytu v Moskvě, mimo jiné i jako místo konání Bálu jarního úplňku. Lichodějev je typickým představitelem sovětského kulturního aparátčíka: je nezodpovědný, povrchní, náchylný k alkoholu a ochotný zneužívat své postavení. Jeho morální prázdnota a neschopnost jsou v románu vystaveny grotesknímu trestu, když jej Woland náhle teleportuje z Moskvy až na Jaltu, čímž jej vyřadí z děje a zároveň symbolicky potrestá. Význam jeho příjmení tuto charakteristiku podtrhuje. Archaický ruský výraz лиходей znamená padouch, zlosyn či lotr, tedy jakýsi protiklad českého „dobroděje“. Bulgakov tak i zde využívá mluvící jméno, které předem signalizuje povahu postavy i její roli v satirickém obrazu sovětské společnosti.
• Rimskij je finanční ředitel Moskevského varieté. Jeho jméno odkazuje na skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova a zejména na jeho operu Štědrovečerní noc (Ночь перед Рождеством), inspirovanou stejnojmennou povídkou Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V tomto fantastickém díle se prolíná realita se snem a vystupují v něm čerti i čarodějnice létající povětřím, což představuje jednu z literárních a tematických inspirací Bulgakovova románu.
• Varenucha je administrátor Moskevského varieté a podřízený Rimského. Po pokousání Hellou je proměněn v upíra. V ruštině označuje varenucha druh domácího likéru, nejčastěji připravovaného z vodky, medu, ovoce a koření. Příjmení je rozšířené zejména na Ukrajině a lze jej rovněž spojit s Gogolovou povídkou Štědrovečerní noc. Vzhledem k Varenuchově podřízenosti Rimskému je jeho jméno zároveň možné chápat jako nepřímý odkaz na stejnojmennou operu Rimského-Korsakova.
• Nikanor Ivanovič Bosoj (v českých překladech též Bosý) je předseda domovní rady. Je zatčen za spekulaci s falešnými dolary, které mu podstrčí Korovjev-Fagot. Postava zosobňuje maloměšťáckou chamtivost a korupci, které jsou v románu vystaveny satirickému trestu.
• Žorž Bengalskij je konferenciér Moskevského varieté. Během představení mu kocour Behemot na opakované žádosti publika utrhne hlavu, která je mu posléze — opět na žádost diváků — navrácena. Bengalskij tuto událost přežije, avšak končí na psychiatrické klinice, kde se nakonec zotaví. Příjmení Bengalskij bylo rozšířeným uměleckým pseudonymem. Není vyloučeno, že Bulgakov se inspiroval epizodní postavou stejného jména z románu Fjodora Sologuba Malý démon (1905). Bezprostředním předobrazem Bengalského byl pravděpodobně konferenciér Žorž Razdolskij, vystupující v Moskevském divadle hudby, které se stalo jednou z předloh fiktivního Divadla varieté.
• Andrej Fjodorovič Sokov je bufetář Moskevského varieté. Je adresátem některých z nejcitovanějších Wolandových ironických výroků, například o zelené brynze či o „jeseteřině druhé jakosti“. Postava slouží jako satirická ilustrace klamu, nekvality a pokrytectví v každodenním sovětském životě.
• Maximilian Andrejevič Poplavskij je Berliozův strýc z Kyjeva, města, kde se narodil i sám Bulgakov. Je členem místní plánovací komise a do Moskvy přijíždí s cílem získat byt po zemřelém Berliozovi. Po šokujícím setkání s Wolandem však raději urychleně odjíždí a uvážlivě se vyhýbá jakémukoli kontaktu s úřady.
• Nataša je Markétina služka. Po zvážení všech okolností se rozhodne využít nadpřirozených možností, které jí Wolandův svět nabízí, a stává se vědmou. Její volba kontrastuje s Markétiným návratem k lidskému světu a zdůrazňuje motiv svobodné volby.
• Profesor Stravinskij (rusky Александр Николаевич Стравинский, u Dvořáka a Glaserové Stravinskij, u Morávkové Stravinský) ,je uznávaný psychiatr a ředitel kliniky, kde se léčí značná část Wolandových obětí. Na rozdíl od většiny postav zůstává racionální, klidný a vnitřně nedotčený nadpřirozenými událostmi. Postava má reálný předobraz v profesoru G. I. Rossolimovi, řediteli kliniky 1. Moskevské státní univerzity. Zároveň však jméno odkazuje na skladatele Igora Stravinského a jeho balet Svěcení jara (Весна священная), zobrazující archaické slovanské obětní rituály spojené s probouzením jara — další z kulturních inspirací románu.
• Aloizij Mogaryč (rusky Алоизий Могарыч, u Morávkové i Dvořáka Alois Mogaryč, u Glaserové Aloizij Mogaryč) je vedlejší, ale výrazná postava románu, jež ztělesňuje dvojtvářnost, vypočítavost a zradu: vystupuje jako Mistrův přítel, novinář, získá si jeho důvěru, aby na něj posléze napsal udání a zmocnil se jeho bytu, nakonec však sám trpí kousky Wolandovy suity – dostává se do absurdních situací, například jede vlakem bez kalhot. Nakonec se ale stává finančním ředitelem Varieté (místo Rimského), přičemž zůstává i nadále neschopným odborníkem. Slovo mogaryč v ruštině označuje něco jako úplatek, nebo spíše „všimné“ či naturální odměnu v podobě láhve alkoholu. Jméno tak výstižně charakterizuje Mogaryčovu vypočítavost, zradu a morální ubohost, za kterou ho Woland potrestá.

Styl a vypravěčské postupy

Román Mistr a Markétka je vyprávěn er-formou, přičemž vypravěč si místy zachovává ironický odstup a nevyhýbá se subjektivním komentářům. Jazyk díla je čtivý a živý, místy se odklání od přísně spisovné normy, což přispívá k jeho přirozenosti a dynamice. Významnou roli hrají dialogy a groteskně stylizované postavy, které posilují satirický a humoristický rozměr románu.

Charakteristickým rysem vyprávění je prolínání několika dějových rovin. Vedle moskevské linie se pravidelně vrací vložený příběh o Pilátu Pontském a Ješuovi Ha-Nocri, jenž má podobu imaginárního biblického apokryfu a prostupuje celým románem. Tento kontrast mezi fantastickou satirou soudobé Moskvy a vážně laděným jeruzalémským příběhem patří k základním kompozičním principům díla.

Bulgakov pracuje s náznakem a metaforou a ponechává čtenáři značný prostor pro vlastní interpretaci a imaginaci. Zvláštní pozornost je věnována postavě ďábla Wolanda a jeho suity, kteří nejsou zobrazováni jako jednoznačné zosobnění zla, ale jako ambivalentní síla odhalující lidské slabosti a pokrytectví. V tomto pojetí bývá román často vykládán jako moderní parafráze faustovského motivu.

Kombinace satiry, fantastična, filozofických témat, humoru a vícevrstvé kompozice činí z Mistra a Markétky dílo, které oslovuje široké spektrum čtenářů a nabízí různé interpretační roviny.

Adaptace

Film

V roce 1972 vznikl italsko-jugoslávský film Mistr a Markétka, režíroval ho Aleksandar Petrović a měl délku 95 minut.

Polský televizní miniseriál Mistr a Markétka pochází z roku 1988.

Úspěšná ruská adaptace Mistr a Markétka z roku 2005 byl desetidílný seriál natočený s rozpočtem 5 milionů dolarů. Českou televizí byl v premiéře uveden v českém znění v březnu 2010 na programu ČT2.

Roku 2016 vznikl finský loutkový film Mistr a Markétka, režie: Katariina Lillqvist, délka 80 min.

Ruský film z roku 2024 Mistr a Markétka. Režisér byl Michail Lockshin a délka je 152 min. S českými titulky je vysílán i v českých kinech.

Audio

V Československém rozhlase vznikla v roce 1987 třídílná inscenace v dramatizaci Jana Vedrala (režie Jiří Horčička). V roli Wolanda účinkoval Miloš Kopecký, který o rok později prosadil Vedralovu dramatizaci na jeviště Vinohradského divadla.

V roce 2011 natočila režisérka Hana Kofránková pro vydavatelství Levné knihy nezkrácenou četbu na CD, četl Jiří Ornest. Slovenskou verzi režíroval Karol D. Horváth a četl Dušan Jamrich.

V roce 2020 natočila Audiotéka nezkrácenou audioknihu s více než 50 herci v čele s Jiřím Lábusem (Woland), Martinem Myšičkou (Mistr), Annou Fialovou (Markétka) a Viktorem Preissem (Pilát). Režie Natália Deáková.

Ostatní

Městské divadlo Brno uvádělo divadelní adaptaci režiséra Zdeňka Černína Mistr a Markétka v letech 1999 až 2000.

V letech 2005 až 2007 uvádělo jevištní adaptaci Dodo Gombára, s použitím překladu Aleny Morávkové, Městské divadlo Zlín.

V ČR vyšla též komiksová adaptace Andrzeje Klimowského (2009, BB art), jejíž textové části přeložil podle anglické verze a s použitím Dvořákova překladu Viktor Janiš.

Odkazy

Literatura

• MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 1/ A-L. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0948-7. S. 475. 

Související články

• 100 nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde
• Michail Bulgakov
• Muzeum Michaila Bulgakova (Moskva)
• Muzeum Michaila Bulgakova (Kyjev)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mistr a Markétka na Wikimedia Commons
• Dílo Mistr a Markétka ve Wikicitátech
• Mistr a Markétka na Kinoboxu
• Mistr a Markétka
• HARTMAN, Ivan. Výtvarník Boris Jirků dal tvář moskevskému ďáblovi, ilustroval román Mistr a Markétka. Hospodářské noviny. 2017-04-03. Dostupné online [cit. 2022-05-04]. 
• Maestro e Margherita, Il (Itálie / Jugoslávie, 1972, 95 min)
• Mistr a Markétka, Polsko, 1990, 371 minut, 4dílný
• Mistrz i Malgorzata, Polsko, 1990, Wojtyszko
• Mistrz i Malgorzata, Polska, 1990, Odcinki miały tytuły: "Seans czarnej magii", "Mistrz", "Małgorzata", "Pożegnanie"
• Мастер и Маргарита (сериал), 2005, 500 мин.

Autoritní data	BNF: cb11941979p (data) GND: 4244970-4 LCCN: no00055295 MBW: 2fa8ecec-2103-4aa7-97f1-2fbfd1c0607d, 6da3a867-f50b-444d-b739-e797c5c1d0cd NDL: 034361034 NLA: 36568423 NLI: 987007601460205171 NSK: 000345095 SUDOC: 027361241 VIAF: 175580487

Portály: Literatura