Milan Srškić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Milan Srškić
Aj 10 03 01 srskic s.jpg
předseda vlády
Království Jugoslávie
Ve funkci:
3. červenec 1932 – 27. leden 1934
PředchůdceVojislav Marinković
NástupceNikola Uzunović
Stranická příslušnost
ČlenstvíJugoslávská radikální selská demokracie

Narození3. únor 1880
Srbové Bělehrad, Srbsko
Úmrtí12. duben 1937
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Bělehrad, Království Jugoslávie
Profesepolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milan Srškić (v některých českých zdrojích uváděn jako Srskić, cyrilicí: Милан Сршкић; 3. února 1880 Bělehrad, Srbské knížectví[1]12. dubna 1937 Bělehrad, Království Jugoslávie) byl jugoslávský politik a právník srbského původu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Přesvědčený vlastenec Stijepo Srškić, uváděný též jako Stjepo či Stepo, za rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny odešel za lepším životem do Bělehradu, ale po ročním neúspěšném pokusu nalézt zaměstnání se vrátil do rodného Sarajeva. Za tohoto krátkého pobytu v Srbsku se mu narodil syn Milan, což poté některé životopisce vedlo k mylné domněnce o jeho narození v bosenskohercegovské metropoli.[2]

Milan v Sarajevu dokončil základní školu a gymnázium, ve studiu následně pokračoval na vídeňské právnické fakultě, kde nakonec získal i doktorský titul. Již jako mladý intelektuál se zasazoval za srbskou církevní a školskou autonomii v Bosně a Hercegovině, která byla nakonec okupačními úřady schválena roku 1905. V prvních volbách do bosenského saboru (zemského směnu) roku 1910 byl zvolen za poslance v řadách Srbské národní organizace (Srpska narodna organizacija). V saboru patřil do umírněné frakce kolem časopisu Srpska riječ (Srbské slovo), dokonce byl jejím mluvčím a hlavní tváří, která byla za jistých okolností svolná spolupracovat s rakousko-uherskou správou. Ochota ke kompromisům se však nadobro vytratila po balkánských válkách, kdy poslanci složili mandáty a v nerovném politickém klání o mandáty přišli, a to včetně Milana Srškiće.

Na začátku první světové války narukoval do armády a byl odvelen na východní frontu. Tam ale brzy přeběhl k Rusům, nato odcestoval do Srbska a vstoupil do místní armády.[2] Po pádu Srbska roku 1915 přešel se zbytkem vojska albánské hory a připojil se k evakuaci na ostrov Korfu. Krátce pobýval v Itálii, ale nakonec se rozhodl usadit ve Švýcarsku. V Helénské republice se přidal k formujícímu se Jihoslovanskému výboru.

Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ve volbách opakovaně obhájil poslanecký mandát. Po odstoupení Atanasije Šoli také krátce vedl bosenskohercegovskou národní vládu, než byla definitivně zrušena. V této době se přidal k radikální straně Nikoly Pašiće, za níž roku 1923 obsadil ministerstvo lesního hospodářství. Ve vládě znovu působil po královského převratu roku 1929, nejprve jako ministr spravedlnosti (19291931), a poté jako ministr bez portfeje (19311932).[2] Roku 1932 se spolu s dalšími disidenty z radikální strany podílel na založení prokrálovské Jugoslávské radikální selské demokracie (Jugoslovenska radikalna seljačka demokratija), roku 1933 přejmenované na Jugoslávskou nacionální stranu (Jugoslovenska nacionalna stranka, JNS). Za tuto stranu vykonával i úřad předsedy vlády, konkrétně letech 19321934.[1] Kvůli svému centralismu, diktátorským postojům a podílu na zavedení bánovin s ahistorickými hranicemi nebyl příliš populární.[3] Často vystupoval jako mluvčí srbské komunity v Bosně a Hercegovině, přičemž se ostře vyhraňoval vůči muslimskému a chorvatskému autonomismu. Funkci premiéra zastával až do ledna 1934, kdy král Alexandr I. Karadjordjević reagoval na vnitropolitické problémy země výměnou kontroverzního ministerského předsedy.[4] Srškić se stal opět ministrem ve Uzunovićově vládě po atentátu na krále Alexandra.[5] Definitivní zlom v jeho politické kariéře přinesly volby roku 1935, které sice přesvědčivě vyhrála JNS, ale do premiérského křesla se vyšvihl Milan Stojadinović. Stojadinović posléze stranu rozštěpil a vytvořil koalici s chorvatskými a muslimskými autonomisty a slovinskými klerikály.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Arhiv Jugoslavije. Premijeri [online]. C2008 [cit. 2009-08-25]. [online]. (srbsky) 
  2. a b c Naučný slovník aktualit 1938. 1938, roč. 1, s. 414. 
  3. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 422. 
  4. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 424. 
  5. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 427. 

Související články[editovat | editovat zdroj]