Mihael Ambrož

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Českého hudebníka Michala Ambrože.
Mihael Ambrož

Mihael Ambrož r. 1850

Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1849

Poslanec Kraňského zemského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1848
Ve funkci:
1861 – 1870

Starosta Lublaně
Ve funkci:
1850 – 1851[1]
Předchůdce Janez Fischer
Nástupce Matija Burger
Ve funkci:
1861 – 1864
Předchůdce Matija Burger
Nástupce Etbin Henrik Costa

Narození 14. února 1808
Lublaň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 25. dubna 1864
Lublaň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Alma mater Univerzita Št. Hradec
Vídeňská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mihael Ambrož (14. února 1808 Lublaň[2]25. dubna 1864 Lublaň[2][3]), byl rakouský státní úředník a politik slovinské národnosti z Kraňska, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu, v 60. letech 19. století starosta Lublaně.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval gymnázium. Pak jeden rok studoval bohosloví a následně studoval práva na Univerzitě ve Štýrském Hradci a na Vídeňské univerzitě. Živil se jako domácí učitel. Na praxi působil u městského i zemského soudu v Lublani. V období let 1836–1848 pracoval coby okresní komisař v různých lokalitách Kraňska (Smlednik, Ribnica, Bled, Lublaň, Boštanj a opět Smlednik).[2] Roku 1849 se uvádí jako Michael Ambrosch, okresní komisař v obci Smlednik (Flöding).[4][5]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného dění. V roce 1848 se stal poslancem prozatímního Kraňského zemského sněmu. V prozatímním zemském sněmu vystupoval jako mluvčí Slovinců, žádal nové volby a rozšíření početního zastoupení venkovských poslanců. Během revoluce vyjadřoval obdiv a podporu celoněmeckému sjednocovacímu procesu, za což byl od některých Slovinců kritizován. Podporoval nicméně slovinské jazykové požadavky, konkrétně zavádění slovinštiny do škol a úřadů. Přiklonil se k tomu, aby kraňská vlajka měla podle návrhu spolku Slovensko društvo v Ljubljani bílo-modro-červenou barvy namísto původní stavovské zlato-modro-červené barvy. Tato varianta pak byla skutečně přijata a v současnosti tvoří základ slovinské vlajky.[2]

Ve volbách roku 1848 byl zvolen i na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Radovljica. Tehdy se uváděl coby okresní komisař.[6] Řadil se ke sněmovní levici.[7] Náležel mezi slovinské národně orientované poslance.[8] Na Říšském sněmu zasedal v ústavním výboru. Navrhl zrušení trestu smrti. V pozdější fázi ale kvůli vážnému onemocnění na post v ústavním výboru rezignoval. V parlamentu se připojil, podobně jako většina slovinských poslanců, k převážně německé liberální levici. Po přesunu sněmu do Kroměříže, zasedal jako většina Slovinců a Čechů v poslaneckém Slovanském klubu.[2]

V roce 1849 vystoupil ze státní služby. Roku 1850 byl zvolen starostou Lublaně, ale roku 1851 na funkci rezignoval, protože nebyl v této funkci schválen státními orgány.[2] Ministerstvo vnitra jeho rezignaci na úřad přijalo v březnu 1851.[9] Od roku 1851 do roku 1855 působil jako obecní radní. Do politiky se znovu zapojil po obnovení ústavního systému vlády. V zemských volbách roku 1861 byl zvolen za poslance Kraňského zemského sněmu a stal se i členem zemského výboru. V zemském sněmu se profiloval jako znalec zákonodárných procedur. Navrhl kompromisní jazykový úzus ohledně slovinštiny a němčiny na sněmu.[2]

Roku 1861 se stal prvním slovinským starostou Lublaně. Za jeho působení v této funkci se na radnici úřadovalo německy a slovinsky. Zastával názor, že německý jazyk je nadále potřebný. Jeho národnostní smířlivost ovšem vyvolávala opakovanou kritiku. Během Ambrožova starostování došlo k rozšíření městské školy, zavedení plynového osvětlení a tlakové kanalizace. Podílel se na veřejném životě. Přispíval do slovinských listů, v roce 1861 spoluzakládal lublaňskou čítárnu a byl jejím prvním předsedou.[2]

Zemřel v dubnu 1864 po krátké nemoci na silný záchvat mrtvice.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nepotvrzen do úřadu, sám potom rezignoval.
  2. a b c d e f g h Ambrož, Mihael [online]. slovenska-biografija.si, [cit. 2016-03-17]. Dostupné online. (slovinsky) 
  3. a b Laibach. Die Presse. duben 1864, čís. 117, s. 2. Dostupné online.  
  4. Jurende's Vaterländischer Pilger: Geschäfts- und Unterhaltungsbuch für alle Provinzen des österreichischen Kaiserstaates. [s.l.] : J. P. Sollinger, 1849. Dostupné online. S. 36. (německy)  
  5. KNAUER, Oswald. Das österreichische Parlament von 1848–1966, Österreich-Reihe, 358–361. [s.l.] : Bergland Verlag, 1969. 316 s. Dostupné online. S. 64. (německy)  
  6. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at, [cit. 2016-03-15]. Dostupné online. (německy) 
  7. Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz, [cit. 2016-03-15]. Dostupné online. (česky) 
  8. ZWITTER, Fran; MELIK, Vasilij. O slovenskem narodnem vprašanju. [s.l.] : Slovenska matica, 1990. 502 s. Dostupné online. S. 291. (slovinsky)  
  9. Wiener Zeitung, 15. 3. 1851, s. 17.