Messénské války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Messénské války byly dvě a s povstáním heilótů z roku 464 před Kristem pak tři. Války vedla řecká polis Sparta proti západně ležící Messénii. Sparta si Messénii podrobila a messénské obyvatelstvo heilótizovala. Messénské války měly významný dopad na vojenský a sociální rozvoj Sparty.

Předchozí události[editovat | editovat zdroj]

Sparta byla založena dvěma kmeny Dórů. Ti se kolem roku 900 před Kristem usadili v úrodném údolí řeky Evrotas v dnešním Řecku a podrobili si čtyři vesnice domorodé populace. Byly to Limnai, Kynosura, Mesoa a Pitane. Spojili je do jednoho města. Místní lakónijské populaci byl přistěhovalci vnucen heilótský stav a stali se z ní nevolníci pracující v zemědělství, zatímco noví Sparťané, homoioi,[pozn 1] tvořili vládnoucí elitu.

Okolní města a komunity Achájů a dalších dórských kmenů byly vlivem spartské rozpínavosti na Peloponésu podrobeny, ale nestaly se z nich spartští nevolníci, jak se to stalo u domorodců z Lakónie. Perioikové byli stejně jako svobodní Sparťané počítáni mezi Lakedaimónce. Na rozdíl od spartských plnoprávných občanů však neměli všechna občanská práva. Populace spartského území se proto skládala z velkého podílu nesvobodných nevolníků, o něco menšího podílu svobodných perioiků a malého počtu svobodných, politicky aktivních plnoprávných občanů.

Území starověké Sparty

Po založení Sparty a jejím rozšiřování do okolí, se Sparťané nejprve rozpínali na jih, ale nebyli schopni dobýt starou mykénskou pevnost Amyklai, která blokovala jejich postup. Zmocnili se jí až v 8. století před Kristem za vlády krále Téleklose. Začlenění Argosu, obléhaného od 8. století, do Peloponéského spolku dvaadvaceti perioických měst se však nepodařilo. Sparta a Argos byly na Peloponésu rivaly po celá staletí. Ani na hornatém severu poloostrova, v Arkádii, kam se stáhlo domorodé obyvatelstvo, neměli Sparťané žádné územní zisky. Po těchto neúspěších se obrátili na jihozápad Peloponésu, kde na druhé straně pohoří Taygetos ležela úrodná Messénie.

Messénské války[editovat | editovat zdroj]

1. messénská válka[editovat | editovat zdroj]

První messénská válka trvala asi 20 let (735–715 před Kristem) a byla částečně vedena králem Téleklosem. Během války, která byla soustředěna kolem hory Ithomi, kde se Messénci opevnili, byla úrodná Messénie postupně zabrána Spartou a její obyvatelstvo muselo Spartě platit tribut. Messénci museli dávat polovinu svého zemědělského výnosu spartským dobyvatelům. Sparta nepraktikovala zámořskou kolonizaci jako ostatní poleis, ale omezila se převážně na vnitrozemskou kolonizaci na Peloponésu, aby uspokojila hlad svých obyvatel po zemi a rozšířila ekonomickou základnu. Jedinou spartskou kolonií v zámoří bylo Taranto, které se nachází v Magna Graecia.

Dobytí této prosperující krajiny vedlo ke zvýšení spartského bohatství. Více půdy mohlo být věnováno plnoprávným občanům, kteří mohli věnovat více času jiným věcem, jako bylo tělesné cvičení. Prosperita Sparty je jasně patrná ve zvyšujícím se počtu spartských vítězů olympijských her a ve stavbě nových chrámů a starší architektury.

2. messénská válka[editovat | editovat zdroj]

Probíhala v letech 669–cca. 600 (?) před Kristem. Poté, co Sparta v roce 669 před Kristem utrpěla porážku od Argejců, se obyvatelstvo, podrobené v první messénské válce, cítilo povzbuzeno a vzbouřilo se. Povstání však bylo krvavě potlačeno. Pět messénských měst si sice mohlo ponechat své původní území. Byla však prohlášena za města perioiků. Zbytek populace byl heilótizován. Půda, kterou heilóti museli s pomocí bezzemků (starořecky: Klároi Κλάροι) obdělávat, byla rozdělena mezi svobodné občany, Sparťany.[1]

Po konečném podrobení a heilotizaci Messénie se zemědělská základna spartského státu zcela přesunula z lakedaimónských Sparťanů na messénské a lakónské heiloty. Bylo proto třeba předejít vzniku dalších možných povstání nebo dokonce ztracení podmaněných oblastí. To vedlo k militaristické orientaci spartského státu a jeho plnoprávných občanů. Muži ve Spartě se neúčastnili zemědělských prací. Farmy, které jim byly přiděleny, byly spravovány spartskými ženami a provozovány státními nevolníky, heiloty, kteří byli se zemí svázáni. To poskytlo spartským mužům dostatek času na fyzická a vojenská cvičení. Tímto způsobem se zabraňovalo obnově povstání, jejich potlačení bylo jednodušší a účinky omezeny na minimum.

Militarizace Sparty a orientace státu i umění na vrstvu hoplítů vedly až do začátku pátého století před Kristem k vysoké prosperitě umění, kultury, mezistátní výměny a angažovanosti, která začala po druhé messénské válce. Postupně však byli cizinci ve Spartě vídáni stále méně rádi, umění a kultura chřadly a zaměřily se jen na to, co bylo vojensky požadováno, tedy například na válečné zpěvy a chorály.

3. messénská válka (povstání heilótů)[editovat | editovat zdroj]

Povstání probíhalo v letech 464–462/452. V roce 464 před Kristem bylo království Lakedaimón zasaženo silným zemětřesením a polis Sparta byla těžce poškozena. Následný zmatek a oslabení Lakedaimónu využili utlačovaní heilóti v Messénii a vzbouřili se. Chtěli setřást spartský útlak.

Spartské síly měly s povstáním velké potíže. Dobytí Sparty se jim sice podařilo odvrátit, ale povstalci se, podobně jako v 1. messénské válce, opevnili na hoře Ithome, a tam Sparťanům odolávali deset let. Pak museli pevnost opustit. Prostřednictvím Athéňanů se však mohli svobodně přemístit do města Naupaktos.

Kvůli potížím s potlačením povstání poslali Sparťané 463/462 před Kristem vyslance do Athén a požádali o vojenskou podporu. V Athénách v té době řídil politiku městského státu Spartě přátelsky nakloněný vojevůdce Kimón. Ten proto roku 462 před Kristem s kontingentem hoplítů táhl do Sparty, aby jí vojenskou pomoc poskytl.

V Lakedaimónu se však vojenská situace během období 463/462 postupně měnila ve prospěch Sparťanů a spartská elita se obávala, že přítomnost athénských jednotek posílí v Lakedaimónu demokratické názory. Takže Kimón a jeho hoplíté byli posláni zpět do Athén. To však Athény považovaly za potupu a zatížilo to vztahy mezi oběma poleis a vznikajícími mocenskými bloky Peloponéského spolku a Athénského námořního spolku, které se brzy poté střetly v peloponéské válce.

Povstání heilótů bylo nakonec potlačeno a Messénie byla osvobozena až téměř o sto let později. Uprostřed bývalého odboje, pod horou Ithóme, bylo založeno nové hlavní město Messéna.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Aristoteles Politik, přeložil O. Gigon, Düsseldorf, 2006.
  • Plutarch Große Griechen und Römer (svazky. 1–6), přeložil W. Wuhrmann [a další], Mnichov [a další] 1954–65.
  • Thukydides: Geschichte des Peloponnesischen Krieges, řecky-německy, přeložil G. P. Landmann, Darmstadt 1993.
  • Tyrtaios. Ve: D. Ebener: Griechische Lyrik. 2. vydání. Berlin [a další] 1980.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Text poznámky: Homoioi (stejný), byla jedna ze společenských tříd starověké Sparty. Homoioi sestávali z dospělých mužů s plnými občanskými právy. Byli to muži ze Sparty, od mladého věku vycvičení k boji. Čelili vyčerpávajícím výzvám, jejichž cílem bylo vytvořit z nich nebojácné válečníky. V bitvách měli pověst nejlepších vojáků v Řecku a díky síle spartských sil se město stalo po většinu klasického období dominantním státem v Řecku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Messenische Kriege na německé Wikipedii, Messénske vojny na slovenské Wikipedii a Мессенские войны na ruské Wikipedii.

  1. Neuvažují se zde Sparťané nižší hodnosti, synové neprovdaných mladých dívek („Partheniai"), kteří opustili zemi a založili jedinou spartskou kolonii Taranto. Viz Oswyn Murray, Das frühe Griechenland, 1982, S. 208.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ernst Baltrusch: Sparta. Geschichte, Gesellschaft, Kultur. 2. přepracované vydání. Beck, Mnichov 2003, ISBN 3-406-41883-X (Beck'sche Reihe – C. H. Beck Wissen 2083).
  • Linda-Marie Günther: Griechische Antike. Francke, Tübingen a další, 2008, ISBN 978-3-8252-3121-7 (UTB 3121 Geschichte), (Studium Geschichte).
  • Wolfgang Schuller: Griechische Geschichte. 5. přepracované a rozšířené vydání, Oldenbourg, Mnichov 2002, ISBN 3-486-49085-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]