Mehmed Džemaluddin Čaušević

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mehmed Džemaluddin Čaušević
Mehmed Džemaludin ef. Čaušević.jpg
Narození 28. prosince 1870
Arapuša
Úmrtí 28. března 1938 (ve věku 67 let)
Sarajevo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hadži Mehmed Džemaluddin-efendija (event. jen Džemaludin) Čaušević (28. prosince 1870 Arapuša u Bosenské Krupy, osmanská říše28. března 1938 Sarajevo, Království Jugoslávie), byl islámský duchovní a reformátor, publicista a pedagog v Bosně a Hercegovině bosňáckého původu. V letech 19141930 zastával post nejvyššího představitele, reisu-l-ulemy, Islámského společenství v Bosně a Hercegovině.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Medresu, islámskou vyšší školu, dokončil roku 1887 v Bihaći, poté do roku 1903 studoval v medrese a pak na právnické fakultě v Cařihradu (Mekteb-i Hukuk-ı Şâhâne). Kolem přelomu století Čaušević navštívil Univerzitu al-Azhar, kde se setkal s významným islámských myslitelem Muhammadem Abdo. Jeho reformní myšlenky jej ovlivnily natolik, že z nich čerpal po celý svůj život. Mezi lety 1903 a 1905 působil jako učitel arabského jazyka na prestižním Vyšším gymnáziu v Sarajevu, nato se stal členem nejvyšší duchovní rady starších, Ulema-medžlisu, Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Do jeho gesce spadalo islámské školství, a tak vykonal bezpočet studijních cest po celé zemi, aby se seznámil se stavem konfesního vzdělávání. Posléze v letech 19101912 vyučoval na Šarí‘atské soudní škole (15. února 1910–28. června 1912[1]). Tu opustil na protest proti jmenování kontroverzního světského intelektuála Osmana Nuri Hadžiće za jejího ředitele.[2]

Roku 1913 kandidoval na reisu-l-ulemu Islámského společenství, nicméně kvůli politickým tahanicím byla první volba zrušena. Při druhé volbě opětovně zvítězil, a tak jej císař František Josef I. jmenoval za reisa. Do úřadu slavnostně pak vstoupil až 26. března 1914 po udělení pověřovací listy, menšury, cařihradským şeyhülislâmem. Z titulu své funkce od jara 1914 zasedal jako virilní člen v bosenskohercegovském zemském sněmu, saboru.

Již od svého návratu ze studií se zasazoval o modernizaci islámského školství v Bosně a Hercegovině, sám navrhl reformu arabského písma pro zápis v bosenském jazyce, nejčastěji zvaného arebica, a modernizaci vzdělávacích plánů v medresách. Na rozdíl od mnohých současníků podporoval vzdělávání a emancipaci žen; např. roku 1919 dal osobní svolení, aby Ševala Zildžićová (1903–1978) jako první muslimka v Bosně mohla navštěvovat chlapecké gymnázium v Sarajevu a poté studovat na Lékařské fakultě v Záhřebu.[3] S ideově blízkými duchovními roku 1909 založil Muslimský muallimský a imámský spolek (Muslimansko muallimsko i imamsko društvo za Bosnu i Hercegovinu) a o tři roky později Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje), jehož se stal předsedou. U příležitosti jmenování Čauševiće reisem se obě organizace spojily pod názvem Sdružení bosensko-hercegovské ‘ilmijje (Udruženje bosansko-hercegovačke ilmijje).

Duchovní na podzim 1918 podpořil vznik jihoslovanského státu, politicky se ale neexponoval. Po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se zasazoval o udržení autonomie Bosny a Hercegoviny a jejího Islámského společenství. Po zavedení královské diktatury roku 1929 odmítl vznik jednotné jihoslovanské náboženské obce a raději požádal o uvolnění z úřadu. Roku 1930 pak byl schválen Zákon o islámském náboženském společenství a Ústava islámského náboženského společenství, které sjednocovaly všechny regionální náboženské společnosti do jediné se sídlem v Bělehradě.

Čaušević přivedl na svět šest dětí, syny Muhameda Halida (1919–2000, doktora práv) a Ali Kemala (1921?–2004?) a dcery Šefiku (), Halidu (1924–2001?, vdaná Ajanović), Nadžiju (1926–2011?, vdaná Selimović) a Ašidu (1928–2012, vdaná Mulalić).

Zbytek života Čaušević strávil v ústraní. Společně s duchovním Muhammed-efendijou Pandžou (1897–1962) přeložil a roku 1937 v Sarajevu otiskl první překlad Kurʼánu do srbochorvatštiny (resp. bosenštiny). Podle nejnovějších analýz text nepřevedli přímo z arabštiny, ale prostřednictvím tureckého překladu Ömera Rızy (Kurani kerim terdžume ve tefsir, Istanbul 1934), který se zase opíral o anglický překlad Muhammada Aliho (The Holy Quran, Lahore 1920). Ve stejném roce přitom vyšel i překlad duchovního Ali Rizy Karabega (1872–1944), který se opíral o srbský překlad (Koran, Beograd 1895), jehož autor Mihajlo (Mićo) Ljubibratić vyšel z ruského překladu a ten zase z francouzského vydání.[4]

Čaušević zemřel v Sarajevu dne 28. prosince 1938 ve Státní nemocnici následkem selhání srdce. Srdeční slabost jej sužovala posledních šest let života.[5] Náboženský pohřeb, kterému přecházel mohutný smuteční průvod s přenosem rakve z nemocnice k hrobu, se odehrál 30. prosince v areálu Gazi Husrev-begovy mešity. Čauševićovy ostatky byly uloženy na čestné pravé straně společně s dalšími bosňáckými velikány.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Spomenica Šeriatske sudačke škole u Sarajevu: izdana prilikom pedesetgodišnjice ovoga zavoda (1887–1937). Sarajevo: Islamska dionička štamparija, 1937. S. 66. 
  2. KARIĆ, Enes. Prilozi za povijest islamskog mišljenja u Bosni i Hercegovini XX stoljeća I. Sarajevo: El-Kalem, 2004. S. 227–228. 
  3. http://divithana.com/lifestyle/predstavljamo/inspirativne-muslimanke/prva-muslimanka-bosnjakinja-doktorica-sevale-zildzic-iblizovic/
  4. RAMIĆ, Jusuf. Naši prijevodi kur’ana urađeni posredstvom drugih jezika. Glasnik Rijaseta Islamske zajednice u Bosni i Hercegovini. Roč. 2009, čís. 11–12, s. 1061–1083. Dostupné online. 
  5. K., A. Smrt bivšeg reis-ul-uleme Džemaludina Čauševića. Politika. 29.03.1938, roč. XXXV, čís. 10719, s. 4. 
  6. Sahrana bivšeg reis-ul-uleme Džemaludina Čauševića. Politika. 31.03.1938, roč. XXXV, čís. 10721, s. 4.