Přeskočit na obsah

Mechanika kontinua

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mechanika kontinua je ve fyzice podoborem mechaniky a zabývá se matematickým popisem a modelováním spojitého hmotného prostředí. Mechanika kontinua nalézá uplatnění takřka ve všech oborech inženýrství, kde slouží k modelování deformací a napětí v pevných látkách, zvuku nebo mechaniky tekutin. Mechanika kontinua je užitečnou abstrakcí hmoty takovým způsobem, aby bylo možné popsat fyzikální procesy, které v hmotě probíhají, bez znalosti její vnitřní struktury.

Prostředí, které má nekonečně mnoho stupňů volnosti nazýváme kontiuum. Kontinuum je pojem nadřazený tekutinám (kapalinám, plynům a plazmatu) a deformovatelným pevným látkám.[1] Mechanika kontinua předpokládá, že hmota je dělitetná na libovolně malé kusy. V mechanice kontinua je běžné setkat se s pojmem materiálová částice, který zde neoznačuje fyzicky existující částici, ale je synonymem k infinitezimálně malému objemu materiálu.[2]

Všechny fyzikální veličiny (tlak, hustota, teplota, rychlost,...) jsou průměrovány přes vzdálenosti výrazně větší, než jsou vzdálenosti mezi atomy. Existence jednotlivých atomů je tak zanedbána.[1] Materiálová částice má vždy zanedbatelně malé rozměry, zároveň ale musí být dost „velká", aby obsahovala značné množství atomů. Materiálovou částici nelze brát jako hmotný bod, protože s ní jsou asociovány dodatečné veličiny jako teplota a hustota. Pokud jsou předmětem zkoumání veličiny v makroskopickém měřítku, obvykle je jejich popis pouze makroskopickém měřítku úspěšný.[3]

Matematický popis kontinua

[editovat | editovat zdroj]

Materiálové částici lze přiřknout spojitou trajektorii. Pohyb kontinua je popsán pomocí trajektorií jeho materiálových částic. Trajektorie částice je spojitá a invetrovatelná funkce, jejíž argumenty jsou čas a počáteční neboli referenční poloha (index označuje jednotlivé souřadnice ). Trajektorie v závislosti na čase jednoznačně určuje okamžitou polohu materiálové částice. Podle standardního značení je trajektorie vyjádřena pomocí deformačního zobrazení, které se značí řeckým písmenem .

[1]

Z trajektorie částice lze získat rychlost obvyklým způsobem - derivací v čase.

Alternativně je možné pomocí inverzního deformačního zobrazení vyjádřit referenční polohu pomocí aktuální polohy částic.

Na základě volby proměnných (referenční nebo okamžité polohy) se rozlišují dva základní přístupy k popisu kontinua: Lagrangeův a Eulerův popis.

Lagrangeův popis

[editovat | editovat zdroj]

Lagrangeův pipis ke kontinuu se zabývá veličinami, které jsou vztažené vzhledem k počáteční konfiguraci částic. Nezávislými proměnnými jsou proto vždy . V tomto přístupu se popis soustřeďuje na to, co se děje s částicí na její dráze. Tento popis je volen zejména v případech, kde je možné snadno určit počáteční polohu částice v již deformovaném materiálu. Tento popis nalézá uplatnění hlavně u deformací pevných látek.[3]

Eulerův popis

[editovat | editovat zdroj]

Druhou přirozenou možností popisu kontinua je Eulerův popis, který je založen na vyjádření veličin v okamžitých polohách částic a času . V lagrangeovském popisu jsou rychlosti měřeny na jednotlivých pohybujících se částicích, ale v Eulerově popisu jsou měřeny v pevně dananých bodech. V Eulerově popisu je zaváděno rychlostní pole, které popisuje rychlosti částic v celém materiálu. Eulerův popis je výhodnější pro popis tekutin. V tekuté látce je totiž obvykle hlavním účelem popis rychlosti hmoty v nějakém pevném bodě a ne zjistit vývoj rychlosti v čase u nějaké zadané částice.

Deformační gradient

[editovat | editovat zdroj]

Ústředním pojmem v mechanice kontinua hraje deformační gradient, což je matice parciálních derivací vzhledem k referenčním souřadnicím.

Pomocí deformačního gradientu se definují deformační tenzory a další základní veličiny, které popisují stlačení, deformace a síly v materiálech.

  1. 1 2 3 PODOLSKÝ, Jiří. Teoretická mechanika ve třech knihách. 1. vyd. [s.l.]: Matfyzpress, 2024. 432 s. ISBN 978-80-7378-499-7. S. 177-197.
  2. W. Michael Lai; RUBIN, David; KREMPL, Erhard. Introduction to Continuum Mechanics. 4. vyd. Burlington, USA: Elsevier, 2010. 520 s. ISBN 978-0-7506-8560-3. S. 1. (anglicky)
  3. 1 2 HOLZAPFER, Gerthart A. Nonlinear Solid Mechancs, Continuum approach. 1. vyd. Chichescher, Spojené Království: John Witley & sons, 2000. 455 s. ISBN 0-471-82319-8. S. 55-60. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PODOLSKÝ, Jiří. Teoretická mechanika ve třech knihách. 1. vyd. [s.l.]: Matfyzpress, 2024. 432 s. ISBN 978-80-7378-499-7. S. 177-197. 
  • PRANDTL, Ludwig; BÖHLE, Matrin; ETLING, Dieter; MÜLLER, Ulrich; Katepalli R.S. Sreenivasan. Prandtl - Führer durch die Strömungslehre: Grundlagen und Phänomene. [s.l.]: [s.n.] (německy) 
  • HOLZAPFER, Gerthart A. Nonlinear Solid Mechancs, Continuum approach. 1. vyd. Chichescher, Spojené Království: John Witley & sons, 2000. 455 s. ISBN 0-471-82319-8. (anglicky) 
  • W. Michael Lai; RUBIN, David; KREMPL, Erhard. Introduction to Continuum Mechanics. 4. vyd. Burlington, USA: Elsevier, 2010. 520 s. ISBN 978-0-7506-8560-3. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]