Max Manus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Manus
Narození 9. prosince 1914
Bergen
Úmrtí 20. září 1996 (ve věku 81 let)
Bærum
Povolání autor autobiografie
Ocenění Military Cross
Řád za vynikající službu
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ5636514
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Max Manus, vlastním jménem Maximo Guillermo Manus (9. prosince 1914 v norském Bergenu - 20. září 1996 ve městě Bærum u Oslo) byl nejúspěšnější a nejproslulejší norský odbojář v období německé okupace Norska za 2. světové války.

Dětství a první válečné zkušenosti[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl norským státní příslušník, ale po mnoha letech, strávených v cizině ve španělsky mluvících zemích, si změnil jméno na Juan Manus. Později se přestěhoval do Kodaně v Dánsku, kde se mu postupně narodily celkem čtyři děti. Měl je se svojí dánskou hospodyní Gerdou Kjørup. Když se rodiče rozešli, přestěhoval se Max společně se sestrou Piou a otcem zpět do norského Oslo. Tam také chodil Max do školy až do doby, kdy se otec s oběma dětmi přestěhoval na Kubu za svým strýcem - obchodníkem s rybářskými čluny. Po nějakém čase, stráveném na Kubě, se Max zúčastnil dlouhé výpravy do jihoamerického pohoří Andy, ze které se ale nevrátil na Kubu, nýbrž do Norska. V době sovětsko-finské zimní války (1940) se sám přihlásil do švédské dobrovolnické jednotky Svenska Frivilligkåren, účastnící se bojů na finské straně. Po podpisu sovětsko-finské mírové smlouvy v Moskvě byl pak Max z finské armády propuštěn a vrátil se zpět do Norska, shodou okolností právě v den německého útoku na Norsko 9. dubna 1940.

Odbojová činnost[editovat | editovat zdroj]

Hned v roce 1940 začal pracovat v norském městě Kongsvinger v odbojovém hnutí, a to při výrobě a distribuci ilegálních novin Vi vil oss et land (Chceme svoji zem). V jeden lednový večer roku 1941 ale na něho čekalo v jeho bytě v ulici Vidars Gate gestapo. Zatčení se pokusil uniknout odvážným skokem z 2. patra skrze zavřené okno dolů na ulici; způsobil si tím však pouze vážná zranění. Nicméně se Maxovi podařilo nakonec Němcům uniknout - s pomocí místního personálu - z nemocnice Ullevål v Oslu, kde byl pod dozorem gestapa léčen. Po dlouhém útěku přes neutrální Švédsko, SSSR a Afriku na palubě transportní vojenské lodi Empress of Asia se pak dostal do Kanady a odtud s vojenským konvojem zpět do Evropy - a to do Anglie. Tato cesta trvala celkem sedm měsíců.

V Anglii byl Max Manus zařazen do zvláštní norské vojenské jednotky Kompani Linge a již v hodnosti poručíka byl v březnu roku 1943 vysazen letadlem britského válečného letectva na norské území. Tam provedl společně se svým nejlepším přítelem z předválečných let - Gregersem Gramem - první záškodnickou operaci Mardonius (vyřazení z provozu německých lodí, kotvících v osloském přístavu Vippetangen). Po celý zbytek války byl pak Max členem tzv. Gangu Oslo (Oslogjengen), který Britové později označili za nejlepší evropskou sabotážní skupinu druhé světové války. Společně s dalším dobrým přítelem z dřívějších let - Gunnarem Sønsteby - se Manus a Gram zúčastnili především velkých operací Derby a Bundle, zaměřených na sabotáže německé vojenské lodní přepravy, a dále výroby ilegální protifašistické propagandy.

Největšími akcemi celé diverzní skupiny byly:

  • poškození několika vojenských lodí v osloském přístavu (operace Mardonius) v dubnu roku 1943
  • vyřazení z provozu vojenské přepravní lodi Monte Rosa v červnu roku 1944
  • potopení velké vojenské přepravní lodi Donau, vezoucí zbraně a zásoby pro německou protiofenzívu v Ardenách v lednu roku 1945
  • zničení archivů obyvatelstva, podle nichž chtěla norská kolaborantská vláda Vidkuna Quislinga naverbovat tisíce mladých Norů do německé armády a poslat je na frontu (podle narychlo přijatého zvláštního pracovního zákona Arbeidstjeneste)

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Těsně po válce pracoval Max Manus krátkou dobu jako příslušník osobní ochranky norského krále a korunního prince. Již na podzim roku 1945 však odcestoval s dalším ze svých dřívějších přátel - Sophusem Clausenem - do USA a tam společně založili firmu dodávající kancelářské stroje. V ní Manus později překvapivě zaměstnal i několik odsouzených a potrestaných norských vlastizrádců - po jejich propuštění z vězení. Nejznámějším z nich byl Walter Fyrst. V roce 1952 se firma Clausen&Manus rozdělila na dvě samostatné - Clausen AS a Max Manus AS. Obě ale nadále držely zastoupení výrobců kancelářské techniky Olivetti a Philips a existují dodnes.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Za války se Max Manus mnohokráte setkal ve švédském Stockholmu s Norkou Idou Nikoline Lie Lindebrække, přezdívanou „Tikken“. Tikken byla dcerou jednoho z předválečných radních v Bergenu a sestrou pozdějšího předsedy norské pravicové politické strany (Høyre) Sjura Lindebrække. Pracovala po celou válku ve Stockholmu pro britské vyslanectví a byla pro mnohé členy odbojové skupiny Linge nejen spojkou na Brity, ale i spoluorganizátorkou a pomocnicí. Max a Tikken se po válce - v roce 1947 - dokonce vzali, vydrželi spolu ale jen do doby, než Max upadl do velkých problémů s nadměrnou konzumací alkoholu.

Čestná uznání a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl Max Manus oceněn řadou vyznamenání, mezi ně patří např.:

Film[editovat | editovat zdroj]

Odbojová činnost Maxe Manuse se stala námětem filmu Max Manus, natočeného v roce 2008. Film měl premiéru v Oslu dne 19. listopadu 2008, v hlavní roli se objevil známý norský herc Aksel Henie. Filmový příběh začíná návratem hlavního hrdiny z účasti v zimní válce v roce 1940 a vedle všech úspěšných sabotážních akcí ukazuje i jeho turbulentní život před i po válce, kdy byl námořníkem, tulákem, obchodníkem a nakonec i ředitelem.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]