Mary Bártů

Mary Bártů
Základní informace
Narození	14. prosince 1902 Protivín
Úmrtí	10. června 1960 (ve věku 57 let) Brno
Povolání	zpěvačka, operetní pěvkyně a režisérka
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mary Bártů, vlastním jménem Marie, provdaná Loukotová (14.prosince 1902 Protivín Rakousko-Uhersko – 10. června 1960 Brno Československo) byla operetní zpěvačka a režisérka.

Životopis

Mládí

Mary Bártů se narodila do rodiny průvodčího Jana Bártů v Provodíně. Do křestního listu byla zapsána jako Marie Bártů. V obecné škole byla evidována jako Marie Bártová. Jméno Mary Bártů začala používat jako umělecký pseudonym. Měla mladší sestru Annu, později známou herečku Nina Bártů, a bratra Karla. Do obecné školy začala chodit ve Vrcovicích. V roce 1910 pokračovala na Obecné a měšťanské škole v Kamenici nad Lipou. V roce 1913 se rodina přestěhovala do Tábora. Zde dokončila povinou školní docházku v roce 1916 na táborské Dívčí měšťanské škole. Od páté třídy se učila francouzsky a německy. V Táboře také chodila do Městské hudební školy. Od dvanácti let se učila hrát na housle u houslisty Milana Zuny a zpívat ji učil ředitel hudební školy, Vojtěch Bořivoj Aim. Ve školním roce 1919/1920 vyměnila housle za klavír. Po ukončení povinné školní docházky chtěla studovat hudbu na konzervatoři, kde již studovala její mladší sestra. Rodiče však na další studium neměli peníze, tak se vyučila na táborské Městské ženské průmyslové škole, obor dámské krejčovství.

V roce 1921 byl otec převelen do Košic, přestěhovala se s ním, a začala pracovat jako pomocná kancelářská síla. Svému původnímu povolání se zřejmě nikdy nevěnovala. Po absolvování zkoušky z telegrafie (1922) a administrativy (1924), pracovala jako úřednice na Ředitelství československých státních železnic v Košicích. V tomto období docházela na hodiny zpěvu k operní zpěvačce Marii Pohlové.

Divadelní začátky

Již během studentských let začala hrát divadlo u ochotnických společností. Při práci na košickém Ředitelství československých státních železnic vystupovala v epizodních rolích v činohře i operetě v Košickém městském divadle. Počátkem roku 1926 měla zájem o angažmá do operetního souboru olomouckého Moravského divadla. Finanční nabídka divadla byla však nízká, proto angažmá odmítla a pracovala nadále jako úřednice v Košicích. Toužila se stát zpěvačkou a herečkou. Proto ve stejném roce podala výpověď v zaměstnání a začala hrát u kočovných společností, například v Poděbradech a na Plzeňsku. Kvalita divadla zde byla nízká, proto se vrátila na Slovensko a přijala místo v souboru kočovné společnosti Otokara Nováka. Jeho společnost hrála divadlo již 15 let, zpočátku v Čechách a později také na Slovensku a její členové se stali průkopníky českého a později i slovenského profesionálního divadla. Mary Bártů zde během sezóny 1927/1928 hrála v několika operetách i činohrách. U publika patřila k oblíbeným herečkám. Snad proto jí vedení bratislavského Slovenského národního divadla nabídlo, počátkem roku 1928, hostování v operetě Polská krev. Během měsíce dubna vystoupila také v roli Adély v operetě Netopýr.

Divadelní angažmá

Na základě úspěšného hostování, podepsala smlouvu s ředitelem divadla Václavem Jiřikovským, na sezonu 1928/1929. Vystupovala především v opeře. Zpívala v opeře Madame Butterfly, roli služebné Bareny v opeře Její Pastorkyňa, Esmeraldu ve Smetanově Prodané nevěstě, roli nevěsty Zofji v opeře Halka Stanislawa Moniuszka nebo roli Frasquitty v opeře Carmen. Hrála také v činohře, například hraběnku Vronskou v Tolstého dramatu Anna Karenina, v nastudování Jána Borodáče. Představila se v roli Lady Cowleyové ve veršovaném dramatu Orlík Edmonda Rostanda nebo v roli Arseny v operetě Cikánský baron. Vystupovala v roli Papageny v Kouzelné flétně a v dalších.

V listopadu 1929, když hostoval Oldřich Nový v operetě Polská krev, s ním poprvé vystupovala na jevišti Slovenského národního divadla. V té době působil jako šéf operety v Národním divadle v Brně a Mary ho zaujala natolik, že jí nabídl angažmá v brněnském divadle. Zde měla premiéru jako Ivona v operetě Pepina (30. srpna 1931) v režii Oldřicha Nového, který ji postupně začal obsazovat do většiny svých inscenací. V divadelní sezóně 1931/1932 hrála v premiére Lisu v operetě Země úsměvů Franze Lehára, Yvonne Duprezovou v operetě Selský generál, dvojroli Neznámé dámy a královny Marie v jazzové operetě Cocktail. V režii Viléma Skocha vystupovala jako královny Anna v operetě Tři mušketýři. V této době se stávala, podle tehdejších médií, operetní subretou brněnského divadla. V sezoně 1932/1933 hrála mimo jiné ve čtyřech premiérách Oldřicha Nového (opereta Alfa & Omega, moderní Robinsonky, opereta Podzimní manévry, jazzová opereta Kočička v pytli a opereta Král tulák). V další sezóně také účinkovala v premiérách Oldřicha Nového (opereta Na růžích ustláno a další), který se spolu s dirigentem Rudolfem Kvasnicou snažil o reformu brněnské operety.

Byla obsazována do hlavních rolí v klasických vídeňských operetách, zpívala v hudebních komediích i lidových hrách se zpěvy. Role pro ni psal Bohumír Polách, Jiří Žalman (pseudonym Františka Kožíka), Rudolf Kvasnica nebo Karel Kosina. V roce 1935 odešel Oldřich Nový do Prahy a Mary Bártů začala vystupovat pod vedením nového šéfa a režiséra Karla Smažíka (role v operetách – Přijde jaro, přijde, Na tý louce zelený… , Uličnice).

Válečné období

V létě, v roce 1937 hostovala v Městském divadle na Královských Vinohradech v operetě Panna Pusy, Járy Beneše. V sezóně 1938/1939 zpívala v sudetských Teplicích v divade „Neues Stadttheater TeplitzSchönau“ (Krušnohorské divadlo). Zde zpívala hlavní roli Carmen ve stejnojmenné opeře a měla úspěch i u recenzentů. Během roku 1939 odmítla smlouvu s hamburskou operetou, s divadlem v Bernu a také angažmá v Curychu. Vystupovala v německých divadlech v Berlíně, v Drážďanech a Lipsku. Zpívala německy v operetách Der Graf von Luxemburg (Hrabě Lucemburský), Die lustige Witwe (Veselá vdova) nebo Die Zigeunerliebe (Cikánská láska). Pravděpodobně v roce 1943 vystupovala také v „Stadttheater Karlsbad“ (Karlovarské městské divadlo) a hostovala ve „Stadttheater Eger“ (Západočeské divadlo v Chebu).

Návrat do Brna

Na jaře v roce 1944 se vrátila do Brna, snad kvůli lásce k Jindřichu Loukotovi, za kterého se později provdala. Dne 15. května 1944 podepsala smlouvu se souborem Českého lidového divadla (Národní divadlo v Brně). Její první vystoupení, po návratu, byla role Sylvie v operetě Bílá orchidej od Járy Beneše. Novým ředitelem divadla se stal Emil František Burian s koncepcí lidového divadla národního charakteru. Šéf operety František Paul se, vedle vlastenectví podporujících operet, vracel k operetní klasice. V sezoně 1945/1946 hrála Mary Bártů v operetách Polská krev, Madamme Pompadour a Havajský květ. V operetě Polská krev si zopakovala roli Heleny a poprvé pracovala jako asistentka režie. V následující sezoně patřila již ke zkušeným herečkám a zpěvačkám na vrcholu sil. V této době začala přecházet z subretního repertoáru na charakterní a komediální role. Patřila k oporám operetního souboru a začala se také věnovat režii. Během sezony režírovala sedm operet a ve dvou i hrála. První inscenací, kterou sama režijně vedla, byla opereta Oskara Strausse Žena, která ví, co chce. Také v ní hrála hlavní roly Manon Cavallini.

Mezi lety 1946–1948 byly v její režii uvedeny inscenace operet – Dorina (Jean Gilbert), Dvě srdce tančí polku (Jindřich Loukota), Moje sestra a já, Na svatém Kopečku (Vlastislav Antonín Vipler), Rozpustilá Lola (Hugo Hirsch), Rozvedená paní (Leo Fall), hudební komedie Luďka Pacáka Růžový postilion. Na většině inscenací spolupracovala s dirigentem Emanuelem Punčochářem. Dne 9. dubna 1947 se provdala za kolegu z divadelního souboru, Jindřicha Loukotu. Vystupovala pod uměleckým jménem Mary Bártů, ale v osobním životě používala jméno Mary Bártů – Loukotová.

Po únoru 1948 procházela brněnská opereta krizí. Mary Bártů v režii hostujícího Oldřicha Nového vystupovala ve veselohře Lhář, Carla Goldoniho a v operetě Netopýr. Během první poloviny padesátých let 20. století tvořila značnou část repertoáru díla sovětské operety. Mary Bártů se v roce 1950 stala členkou „Poradní umělecké komise zpěvohry“. Zpívala v operetách poplatných dané době. Ale také již ve třetím poválečném nastudování operety Polská krev. Sice již nehrála roli Heleny Zarembové, kterou hrála skoro dvacet let, ale věnovala se pouze roli Jadwigy Pálové. V roce 1955 hrála ve třetí poválečné verzi Fidlovačky Josefa Kajetána Tyla roli bohaté máselnice Mastílkové. V inscenaci Cikánský baron hrála již role vychovatelky Mirabelly a ne mladou Arsenu. K jejím životním rolím patřilo nastudování paní Marjánky v inscenaci Paní Marjánka, matka pluku v režii Miroslava Kratochvíla ve spolupráci s dirigentem Milošem Machkem. Sezónu 1956/1957 zahájila rolí Chůvy v operetě na motivy španělské novely Mlynářka z Granady autora Julia Kalaše. Účinkovala také v nové operetě Baron Všudybyl, která byla inspirována novelou Candide filozofa Voltaira. Koncem sezóny hrála v operetě Jacquese Offenbacha Velkovévodkyně z Gerolsteinu.

V lednu 1958 oslavila 30 let svého uměleckého působení. Ale záhy onemocněla a na konci sezóny 1957/1958 z brněnského Národního divadla natrvalo odešla. Dne 13. prosince 1959 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně za dlouhodobou „umělecky vynikající a příkladnou práci ve zpěvoherním souboru“.

Osobní život

Své soukromí si střežila, ale byla přátelská a dopisovala si s kamarádkami i během pobytu v zahraničí. Přátelský vztah udržovala s Jindřichem Plachtou nebo Františkem Kožíkem. Když sama nehrála, chodila se během třicátých a čtyřicátých let 20. století dívat na své kolegy do divadla. Na sklonku života jí byl 17. května 1959 přiznán plný invalidní důchod. Zemřela dne 10. června 1960. Poslední rozloučení proběhlo 14. června 1960 v brněnském Janáčkově divadle. Urna byla uložena na Ústředním hřbitově města Brna.

Odkazy

Související články

• Nina Bártů

Literatura

• Balvín, Josef a kol.: Postavy brněnského jeviště III. 1884–1994. Umělci národního, zemského, státního a národního divadla v Brně (Brno 1990–1994),
• Pacák, Luděk: Opereta. Dějiny pražských operetních divadel (Praha 1946),
• I. Osolsobě, Pokrokové tradice brněnské operety, in: A. Závodský (ed.), Velká pochodeň. Sborník k 75. výročí stálého českého divadla v Brně, 1959,
• O. Nový, Dopis do Brna, in: J. Suchomelová (ed.), Divadlo je divadlo. Sborník statí, úvah a glos k 85. výročí českého divadla v Brně, 1969.

Autoritní data	NKC: ola200203559 VIAF: 84919417

Portály: Hudba | Lidé | Česko