Marianne Weber
| Marianne Weber | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Marianne Schnitger |
| Narození | 2. srpna 1870 Oerlinghausen  Německo |
| Úmrtí | 14. června 1954 (ve věku 83 let) Heidelberg Německo |
| Místo pohřbení | Bergfriedhof |
| Povolání | politička, spisovatelka, právní historička a socioložka |
| Alma mater | Marianne-Weber-Gymnasium |
| Témata | sociologie |
| Ocenění | čestný doktor Univerzity v Heidelbergu |
| Politická příslušnost | Německá demokratická strana |
| Manžel(ka) | Max Weber (1893–1920) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Marianne Weber, roz. Marianne Schnitger (2. srpna 1870 Oerlinghausen – 12. března 1954 Heidelberg), byla německá socioložka, aktivistka za ženská práva a manželka Maxe Webera.
Život[editovat | editovat zdroj]
Dětství, 1870–1893[editovat | editovat zdroj]
Marianne Schnitger se narodila 2. srpna 1870 v Oerlinghausenu do rodiny lékaře Eduarda Schnitgera a jeho ženy Anny Weber, dcery významného oerlinghausenského podnikatele Karla Webera.[1] Po smrti své matky v roce 1873 byla dalších čtrnáct let vychovávána svou babičkou a tetou v Lemgo. Během této doby byli hospitalizováni s psychickými problémy.[2] Když bylo Marianne 16 let, Karl Weber ji poslal na tzv. finishing school v Lemgo and Hanoveru, kterou dokončila v 19 letech. Po smrti své babičky v roce 1889 žila několik let u své tety (z matčiny strany) Alwine v Oerlinghausenu.
V roce 1891 začala Marianne trávit čas s rodinou Weberových v Charlottenburgu, konkrétně s Maxem Weberem mladším a jeho matkou Helene. S Helene se velmi sblížila a říkala o ní, že „nezná svou vnitřní krásu“.[3] V roce 1893 se v Oerlinghausenu vdala za Maxe Webera a společně se přestěhovali do bytu v Berlíně.
Manželství, 1893–1920[editovat | editovat zdroj]
Během prvních let jejich manželství učil Max nejprve v Berlíně a poté v roce 1894 na univerzitě v Heidelbergu.[4] V té době se i Marianne věnovala vlastnímu studiu. Po přestěhování do Freiburgu v roce 1894, studovala s předním novokantovským filosofem Heinrichem Rickertem. Také se začala angažovat v ženském hnutí poté, co slyšela přední feministické mluvčí na politickém kongresu v roce 1895. V roce 1896 spoluzaložila spolek pro šíření feministických myšlenek. Spolu s Maxem pracovala na zvyšování počtu žen na univerzitách.
V roce 1898 se Max psychicky zhroutil, pravděpodobně v souvislosti se smrtí svého otce, která následovala brzy po tom, co ho Max konfrontoval ohledně zneužívání Helene.[5] Mezi roky 1898 a 1904 se Max stáhl z veřejného života, několikrát byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, nutkavě cestoval a rezignoval na svou pozici na Univerzitě v Heidelbergu.[5]
Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]
- Fichtes Sozialismus und sein Verhältnis zur Marxschen Doktrin („Fichtův socialismus a jeho vztah k marxistické doktrýně“, 1900)
- Beruf und Ehe („Profese a manželství“, 1906)
- Ehefrau und Mutter in der Rechtsentwicklung („Manželství, mateřství a právo“, 1907)
- Die Frage nach der Scheidung („Otázka rozvodu“, 1909)
- Autorität und Autonomie in der Ehe („Autorita a autonomie v manželství“, 1912)
- Über die Bewertung der Hausarbeit („O oceněňování domácích prací“, 1912)
- Frauen und Kultur („Ženy a kultura“, 1913)
- Max Weber. Ein Lebensbild („Max Weber: Životopis“, 1926)
- Die Frauen und die Liebe („Ženy a láska“, 1935)
- Erfülltes Leben („Naplněný život“, 1942 znovu publikováno v 1946)
- Lebenserinnerungen („Vzpomínky“, 1948)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Marianne Weber na Wikimedia Commons
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Patricia M. Lengermann and Jill Niebrugge-Brantley, "Marianne Weber (1870- 1954): A Woman-Centered Sociology," The Women Founders: Sociology and Social Theory, 1830-1930 : a Text/reader, Boston: McGraw-Hill, 1998. 194.
- ↑ Lengermann, 194
- ↑ Marianne Weber, 1997, Max Weber: a biography, New York: Wiley, 1975. 18.
- ↑ Lengermann and Niebrugge-Brantley. 196-7.
- ↑ a b Lengermann and Jill Niebrugge-Brantley, 197
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- LENGERMANN, Patricia M. Max Weber: a biography. Boston: McGraw-Hill, 1998. ISBN 9781478609360. Kapitola Marianne Weber (1870–1954): A Woman-Centered Sociology. (anglicky)
- WEBER, Marianne. The Women Founders: Sociology and Social Theory, 1830-1930 : a Text/reader. New York: John Wiley & Sons Inc, 1975. Kapitola Marianne Weber (1870–1954): A Woman-Centered Sociology. (anglicky)
- SCAFF, Lawrence A. The `cool objectivity of sociation': Max Weber and Marianne Weber in America. History Of The Human Sciences. 2011-11-11, roč. 11. (anglicky)
- WEBER, Marianne. Max Weber, Assassination and German Guilt: An Interview with Marianne Weber. American Journal of Economics and Sociology. Červenec 1951, roč. 10, čís. 4, s. 401–405. (anglicky)
- WOBBE, Theresa. Elective affinities: Georg Simmel and Marianne Weber on gender and modernity, Engendering the Social: Feminist Encounters with Sociological Theory.. Open University Press. 2004, s. 54–68. (anglicky)
- DICKINSON, Edward Ross. Dominion of the Spirit over the Flesh: Religion, Gender and Sexual Morality in the German Women's Movement before World War I. Gender & History. 2004, roč. 17, čís. 2, s. 378–408. (anglicky)
