Maria Lassnigová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maria Lassnigová
Maria Lassnig ve svém atelieru, asi 2001
Maria Lassnig ve svém atelieru, asi 2001
Rodné jménoMaria Eleonora Gregorc
Narození8. září 1919
Kappel am Krappfeld, Korutany
RakouskoRakousko Rakousko
Úmrtí6. května 2014 (ve věku 94 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Místo pohřbeníVídeňský ústřední hřbitov
Alma materAkademie výtvarných umění ve Vídni
Povolánímalířka, grafička,
mediální umělkyně
OceněníZlatý lev za celoživotní dílo
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maria Lassnigová (8. září 1919 Kappel am Krappfeld, Rakousko6. května 2014 Vídeň, Rakousko), známá jako Maria Lassnig, byla rakouská malířka, grafička a mediální umělkyně. Významně ovlivnila vývoj malířství dvacátého a počátku jednadvacátého století.[1] Proslavila se především svými autoportréty, celý život se zabývala problematikou těla a tělesnosti.[2] Jako první žena se stala profesorkou umění v německy mluvících zemích. V roce 1988 byla první ženou, které byla udělena Velká rakouská státní cena. V roce 2013 získala cenu Zlatý lev za celoživotní dílo.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Maria Eleonora Gregorc se narodila jako nemanželské dítě v obci Kappel am Krappfeld v Rakousku 8. září 1919.[3] Do svých šesti let vyrůstala u babičky. V roce 1922 se její matka Mathilde Gregorc provdala za pekaře Jakoba Lassniga a Maria se roku 1925 přestěhovala k provdané matce do Klagenfurtu. Od té doby začala používat příjmrní Lassnigová. V Klagenfurtu navštěvovala klášterní školu a po jejím ukončení absolvovala kurz učitelky pro základní školy. Malířské nadání se u ní projevilo již v dětství a matka ji podporovala. Maria navštěvovala od šesti do deseti let lekce kreslení. Její kresby z té doby se zachovaly.

Dne 14. prosince 1938 opustila římskokatolickou církev, aby se do ní 9. dubna 1959 vrátila. V Metnitzu (Korutany) působila jako učitelka na jednotřídní obecné škole v letech 1940 až 1941. Opakovaně se sem vracela a v roce 1985 upravila školní budovu jako své letní studio.

Dům Maria Lassnigové, Klagenfurt

Malbu začala studovat v zimním semestru 1940/1941 na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Wilhelma Dachauera. Hledajíc svoji vlastní uměleckou cestu a po neshodách s Dachauerem, pokračovala ve studiu ve třídě Ferdinanda Andriho. Během studia byla považována za apolitickou a ambiciózní studentku. Byla podporována akademií a třikrát v letech 1943, 1944 a 1945 obdržela korutanské Gaustipendiaum. V nacisty vedené instituci si vytvořila koncept „subjektivní barvy“ a rozhodla se zaměřit na hloubkovou analýzu vlastního (tělesného) já.[1]

Po ukončení studií v roce 1945 se vrátila do Klagenfurtu, do ateliéru na Heiligengeist-Platz. Zde se přidala k místní umělecké avantgardě, kam patřili například umělci a spisovatelé jako Arnold Clementschitsch, Michael Guttenbrunner, Max Holzer, Arnulf Rainer nebo Arnold Wande.[4]

Maria Lassnigová objevila surrealismus a kubismus a tyto směry ovlivnily její rané obrazy z čtyřicátých a padesátých let 20. století. V roce 1948 se sblížila s malířem Arnulfem Rainerem a společně v roce 1951 uspořádali výstavu.[5] V témže roce se přestěhovala do Vídně. Nejprve jí Ernst Fuchs daroval svůj starý ateliér a od roku 1952 žila a pracovala v podkrovním bytě na Bräuhausgasse 49. Ve Vídni byla aktivní v uměleckém sdružení „ Art Club“, angažovala se i v radikálnější skupině „Hundsgruppe“, jejíž tvorba byla ovlivněna abstraktním expresionismem a akční malbou.[5]

Stipendium ve Francii – 1951[editovat | editovat zdroj]

V roce 1951 získala stipendium od Francouzského kulturního institutu, které jí umožnilo třikrát vycestovat do Paříže. Přestože bylo stipendium pouze pro jednu osobu, cestovala společně s přítelem Arnulfem Rainerem. V Paříži se setkali se spisovatelem Paulem Celanem, který jim zprostředkoval schůzku s André Bretonem, seznámili se s Benjaminem Péretem a Toyen. Zaujala je výstava abstraktního umění s obrazy Jacksona Pollocka a George Mathieu. Kanadský malíř Jean-Paul Riopelle jim zprostředkoval setkánís Karlem Appelem, Hansem Hartungem a Wolsem. Od Gisèle Lestrangeové, manželky Paula Celana se Maria Lassnigová naučila techniku ​​suchého leptu. Přes četné kontakty, které si zde vytvořili, se jim nepodařilo prosadit a vystavovat v Paříži.

Vídeňská umělecká avantgarda[editovat | editovat zdroj]

Téhož roku se Maria Lassnigová i Rainer vrátili do Rakouska a pod vlivem hnutí informelu a abstraktního expresionismu zorganizovali výstavu Mladá nefigurativní malba v Künstlerhaus, v Klagenfurtu. Z pohledu kritiky i veřejnosti byla výstava neúspěšná.[6]

V roce 1954 se Maria Lassnigová vrátila na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dalších šest semestrů studovala ve třídě Alberta Parise Gütersloha. Společně s Oswaldem Oberhuberem, Wolfgangem Holleghou, Josefem Miklem, Markusem Prachenskym a Arnulfem Rainerem se začlenila do okruhu kolem Monsignora Otto Mauera (1907 – 1973), který patřil mezi nejvýznamnější mecenáše umění v Rakousku po druhé světové válce a podporoval začínající umělce a ve Vídni založil v roce 1954 Galerii sv. Štěpána, která se brzy stala galerií vídeňské umělecké avantgardy 50. a 60. let.[7]

Paříž a New York[editovat | editovat zdroj]

V roce 1961 se Maria Lassnigová vrátila do Paříže. Malovala své první akvarely. Cyklus velkorozměrných obrazů nazvala „Strichbilder“ („čárové obrazy“) a chápala je jako „figuraci tělesných pocitů“.[1]

V roce 1964 jí zemřela matka a smrt se v jejích obrazech začala objevovat velmi často. Trpěla depresemi a onemocněním jater. V roce 1968 odjela do New Yorku a získala ateliér v East Village. Její práce byla v té době odmítána jako „podivná“ a „morbidní“.

Absolvovala kurz sítotisku v Brooklynu a vytvářela velkoformátové sítotisky. V roce 1970 absolvovala kurz animace na Škole výtvarných umění (School of Visual Arts) v New Yorku. Koupila si šestnáctimilimetrovou filmovou kameru a natáčela filmy. V roce 1974 patřila mezi zakladatelky sdružení filmařských feministických umělkyň „Women/Artist/Filmmakers“.[8]

V roce 1977 byly její kresby poprvé uvedeny na výstavě v Albertině ve Vídni a sdružením Kunstverein Kärnten (Korutanské umělecké sdružení) v Klagenfurtu.

Umělkyně a profesorka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1980 se vrátila z USA do Vídně. Byla první ženou v německy mluvícím světě, která se stala profesorkou na Vídeňské univerzitě užitého umění. Vedla mistrovský kurz teorie designu - experimentální design a vyučovala malbu, kresbu a film. Na univerzitě učila až do roku 1997.[9] Mezi její studenty patřily například Guido Hoffmann (grafik), Mara Mattuschka (výtvarnice a filmařka), Bady Minck (filmař a producent) nebo Sabine Groschup.

V roce 1980 spolu s mediální umělkyní Valie Export reprezentovala Rakousko na Benátském bienále. V roce 1982 založila první výukové studio animace v Rakousku, které existuje dodnes.

Maria Lassnigová zemřela 6. května 2014 ve Vídni, ve věku 94 let. Je pohřbena na Vídeňském ústředním hřbitově.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Umělecká cesta[editovat | editovat zdroj]

Zásadní pro její umělecký život a další vývoj byla druhá polovina čtyřicátých let 20. století. Začínala pracovat na kresbách zaměřených na pocity těla, snažila se převést své tělesné pocity do obrazu. V padesátých letech bylo její dílo spojeno s informelem a abstraktní malbou. Zpracování gesta přivedlo autorku k akční malbě. Následně tělesná gesta rozvíjela figurálně, až do osmdesátých let. Její snahou bylo zachytit tělo jako „schránku“, kde se uskutečňují nejen biologické, fyziologické a sexuální pochody, ale také procesy poznávání.[10]

Pařížský pobyt završila abstraktními malbami, které vyjadřují intenzitou zářivých barev „figuraci tělesných pocitů“. V sedmdesátých letech 20. století vymyslela pro tento přístup termín „vědomí o těle“. Také přejmenovala některá ze svých dřívějších děl, např. abstraktní kubistickou kresbu z roku 1947 nazvala „Self-portrait Body Awareness“. S konceptem "Body Awareness (tělesnost)" je Maria Lassnigová považována za předchůdkyni feministického body artu i vídeňského akcionismu.

Obraz "Doppelselbstporträt mit Kamera" (Dvojportrét s kamerou), 1974, New York

Maria Lassnigová o sobě řekla:

Je jisté, že nemaluji a nekreslím tělo jako objekt – ale maluji vjemy těla.

V sedmdesátých letech 20. století se stal film součástí její umělecké praxe. O animovaném filmu neuvažovala odděleně od malby a zkušenost s filmem měla také svůj podíl na radikalizaci malířského stylu při jejím pobytu v USA.[8]

V osmdesátých letech opustila „realistické“ prezentace a vrátila se k abstrakním obrazům vyjadřujícím „vnímání těla“. Malířka se celou tvorbou snažila narušovat dualitu těla a duše, kterou byla po tisíciletí ovládána západní filozofie a společnost, a tedy dualitu muže a ženy. Dokazovala, že k poznání lze dospět stejně myslí, jako tělem. Svoji identitu nebo také své „já“ hledala v dialogu s věcmi, s nimiž žila, nebo které odmítala (například sounáležitost žen s „domovem“ (nábytek, kuchyňské náčiní), nebo když se cítila ohrožena (zbraně – jako symboly válečných konfliktů ve světě), v dialogu se zesnulou matkou, s mužem, se zvířetem...

Svými „protetickými“ autoportréty, které byly tvořeny bizarní směsicí těl a předmětů, glosovala umělkyně stále techničtější a uměle vytvářenou povahu lidské existence.[10]

Náměty čerpala také z mytologie a využívala i archaické prvky. Existenciálními tématy (iluze, vztah mezi pohlavími, pomíjivost, smrt a destrukce) se začala zabývat v roce 1998 a započala tak etapu „drastických obrazů“. Svůj poslední portrét ⁠–⁠ „Autoportrét se štětcem“, dokončila v roce 2013.

Dílo Marii Lassnigové, které obsáhlo období druhé poloviny 20. století, významně ovlivnilo i další generace umělců, pro které je tělo a tělesnost zásadním tématem. Je považovaná za jednu z nejdůležitějších umělkyní dvacátého století, která se stala průkopnicí ženské emancipace v uměleckém světě mužů.[1]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Teprve v šedesáti letech se jí začalo dostávat zaslouženého uznání. Svoje umělecká díla vystavovala na samostatných mezinárodních výstavách, například „Maria Lassnig“ ve vídeňském Museum Moderner Kunst (1985), „From the Inside Out“ v amsterodamském Stedelijk Museum (1994), „Drawings and Watercolors 1946-1995“ v pařížském Centre Georges Pompidou (1995), „Maria Lassnig“ ve vídeňském MUMOKu (1999) a v londýnské Serpentine Gallery (2008) nebo newyorském MoMA PS1 (2014).

Zúčastnila se výstavy Documenta 7 (Kassel, 1982), 46. benátského bienále (1995), 4. istanbulského bienále (1995), výstavy Documenta X (Kassel, 1997) i řady skupinových výstav, jako byly „Broken Mirror“ v Kunsthalle Wien (1993), „Féminin-Masculin“ v Centre Georges Pompidou (1995), „Wack! Art and the Feminist Revolution“ v Museum of Contemporary Art, Los Angeles (2007).

Další výstavy:

  • 1987 – Rakouští umělci současnosti: Práce na papíře; Kermer Collection, Stuttgart, Galerie v Taxispalais, Innsbruck
  • 2009 - Přítomnost linky, Pinakothek der Moderne, Mnichov
  • 2009 - V zrcadle možností, akvarelů a kreseb od roku 1947 dodnes, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem
  • 2009 – Maria Lassnig. Devátá dekáda, MUMOK, Vídeň
  • 2010 – Maria Lassnig. Umění mě dělá mladším a mladším, Městská galerie v Lenbachhaus, Mnichov
  • 2012/2013 – Maria Lassnig. The Place of Images, Neue Galerie Graz, Graz
  • 2013 – Maria Lassnig. Místo obrazů, sál současného umění Deichtorhallen, Hamburk
  • 2014 – Maria Lassnig. Se zvláštním zaměřením na autoportréty umělkyně, MoMA PS1, New York
  • 2016 - Maria Lassnig (1919-2014). Dar pro Neue Galerie Graz, Neue Galerie Graz, Graz.
  • 2017 – Maria Lassnig. Muzeum Folkwang, Essen
  • 2017 – Maria Lassnig. Dialogy. Retrospektiva kreseb a akvarelů. Albertina, Vídeň (2018 vystaveno také v Kunstmuseum Basel).
  • 2018 – Maria Lassnig. Vztahy. Muzeum umění St. Gallen.
  • 2019 - Kontrola karoserie. Martin Kippenberger-Maria Lassnig. Městská galerie v Lenbachhaus, Mnichov
  • 2019 – Maria Lassnig. Způsoby bytí. Muzeum Stedelijk, Amsterdam; také Albertina, Vídeň
  • 2020 – Body.Feeling – Maria Lassnig z kolekce Klewan. Muzeum Böttcherstrasse, Brémy
  • 2021/2022 – Maria Lassnig. Klewanova sbírka . Muzeum Kaethe Kollwitz, Kolín nad Rýnem

2018 –Retrospektivní výstava v Praze[editovat | editovat zdroj]

Výstava „ Maria Lassnig 1919⁠–⁠2014“ se konala v Národní galerii od 16. února do 17. června 2018 a představila průřez její tvorbou – malby, kresby, sochy, ale i film a filmové animace. Výstava byla upravenou a rozšířenou verzí výstavy z roku 2016, která se uskutečnila v galerii Tate v Liverpoolu, v Anglii. Výstava patřila mezi největší retrospektivu avantgardní multimediální umělkyně mimo rodné Rakousko.[1][11]

Jádrem kompozic autorčiných odvážně expresivních, jasně barevných olejomaleb byla lidská postava, často fragmentovaná, deformovaná a groteskní. Obrazy, kresby, ale také její animované filmy, jejichž námětem je sama umělkyně, hovoří o křehkosti těla, procesu stárnutí a plynutí času, zkrátka o lidském údělu viděném optikou tělesné a psychické zkušenosti.
— kurátor Adam Budak

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1988 jí byla udělena Velká rakouská státní cena.
  • Dne 18. února 2004 obdržela Cenu Maxe Beckmanna, města Frankfurtu nad Mohanem dotovanou částkou 50 000 eur za „mimořádný přínos současné malbě“.
  • U příležitosti 90. narozenin byla v roce 2010 v Mnichově uvedena rozsáhlá samostatná výstava se zaměřením na tvorbu posledních let.
  • V červnu 2013 získala na 55. benátském bienále Zlatého lva za celoživotní dílo.
  • Dne 16. prosince 2013 získala čestný doktorát na Univerzitě v Klagenfurtu.[12]
  • Ke stému výročí narození dne 8. září 2019 umístilo město Klagenfurt na fasádu domu v Klostergasse 1 pamětní desku.[13]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

Maria Lassnigová založila za svého pobytu v New Yorku, společně s Marthou Edelheitovou, Doris Chase, Carolee Schneemannovou,a dalšími umělkyněmi avantgardní skupinu Women/Artist/Filmmakers. Používaly filmový obraz k vyjádření svých vizí. Mezi lety 1970 až 1976 natočila řadu krátkých animovaných filmů, které obsahují autobiografické prvky a úlohu žen ve společnosti i technologie, které lze nalézt v běžném životě.

Filmy Marii Lassnigové jsou většinou založené na animaci fixo-kreseb, používala také animaci kreseb nasprejovaných přes šablonu Tvary (1972). Snímky Iris, (1971) a Barokní sochy, (1970⁠–⁠1974) používají hraný záznam. Čtení z ruky, (1973) a Židle, (1971) vznikly kombinací animace s hranými záběry a pro film Páry, (1972) byly použity výstřižky z časopisů.

Její první film, patřící mezi nejznámější je Autoportrét, (1971). Získal Cenu New yorské státní rady výtvarných umění. Poslední film, který natočila po návratu z USA je Kantáta Marii Lassnigové, (1992, ve spolupráci s Hubertem Sieleckim). Zpívá v něm baladu o svém životě a je autobiograficky pojatý, jako Autoportrét.[8]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Keine Verteidigung (Bez obrany), manifest doprovázející výstavu „Nefigurativní malba“. Klagenfurt 1951.
  • Malrezepte (Recepty na malování), Galerie katalogu St. Stephan, Vídeň 1960.
  • Chancen für Kreative (Příležitosti pro kreativní lidi), Protokol 68, Vídeň 1968.
  • O hlavách, O řádkových obrázcích, Novější obrázky, Životopis. S úvodem Wolfganga Drechslera a texty Petera Gorsena. Monografie k výstavě v Muzeu moderního umění ve Vídni. Ritter, Klagenfurt 1985.
  • Hlavou proti zdi: nové obrázky. S texty Hildegundy Amanshauserové (Kunstmuseum Luzern, editor a vydavatel: Martin Kunz). Ritter, Klagenfurt 1989.
  • Pero je sestra štětce: deníky z let 1943 až 1997. Editor Ulrich Obrist. DuMont, Kolín 2000.
  • Venkovští lidé. Ritter, Klagenfurt 2004.
  • Maria Lassnig, Dopisy Hansi Ulrichu Obristovi. Verlag der Buchhandlung Walther König, Kolín 2020, posmrtná publikace).
Hrob Maria Lassnig

Nadace[editovat | editovat zdroj]

Nadace Maria Lassnig Foundation byla založena v roce 2015 a věnuje se správě autorčina rozsáhlého díla a pozůstalosti.

Cena Marii Lassnigové[editovat | editovat zdroj]

Cena Marii Lassnigové (Maria Lassnig Preis) je dotována částkou 50 000 eur a uděluje se od roku 2017, každé dva roky. Doprovází ji samostatná výstava oceněného umělce, ​​kterou pořádá instituce spolupracující s Nadací Maria Lassnigové.

  • V roce 2017 cenu obdržela britská umělkyně Cathy Wilkes, výstava její tvorby proběhla od 22. října 2017 do 11. března 2018 v MoMA PS1.
  • V roce 2019 získala cenu ve spolupráci se Städtische Galerie im Lenbachhaus a Kunstbau Munich indická umělkyně Sheela Gowda
  • Pro rok 2021 byla cena udělena ghanskému malíři Atta Kwami. Partnerskou institucí je Serpentine Gallery v Londýně[14] .

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maria Lassnig na německé Wikipedii.

  1. a b c d e Maria Lassnig 1919–2014. www.ngprague.cz [online]. [cit. 2022-03-28]. Dostupné online. 
  2. KERDOVÁ, Lenka; ŠKALOUDOVÁ, Barbora. Studijní materiál k výstavě Maria Lassnig 1919–2014 [online]. Národní galerie Praha, 2018 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  3. Geburtsbuch tom. X, Kopie - K04_010-1 | Kappel am Krappfeld | Kärnten: Rk. Diözese Gurk | Österreich. data.matricula-online.eu [online]. [cit. 2022-03-28]. Dostupné online. 
  4. Maria Lassnig Atelier wird geöffnet. kaernten.ORF.at [online]. 2019-09-06 [cit. 2022-03-28]. Dostupné online. (německy) 
  5. a b Lassnig, Maria. De Gruyter [online]. [cit. 2022-03-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Albertina Modern: Abstraktion und Aufbruch [online]. 2020-06-05 [cit. 2022-03-28]. Dostupné online. 
  7. Obrazy ze sbírky mecenáše Otto Mauera jsou vystaveny v Praze. www.obnova.sk [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. 
  8. a b c KARBUS, Lukáš. Moving Image Department #8: Maria Lassnig. www.ngprague.cz [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  9. "Maria Lassnig Master CV" Petzel Gallery, Retrieved 17 April 2014.
  10. a b Myšlení tělem. K retrospektivě Marie Lassnig [online]. 2018-04-25 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  11. Národní galerie zahájila rok ženy. Katharina Grosseová se věnuje prostoru, Maria Lassnigová tělu. Aktuálně.cz [online]. 2018-02-16 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  12. Maria Lassnig nimmt Ehrendoktorat der Alpen-Adria-Universität an [online]. 2013-12-16 [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (německy) 
  13. Maria Lassnig Atelier wird geöffnet. kaernten.ORF.at [online]. 2019-09-06 [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (německy) 
  14. Maler Atta Kwami erhält Maria-Lassnig-Preis. kurier.at [online]. 2020-10-30 [cit. 2022-03-29]. [node:path Dostupné online]. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]