Mansionáři
Sbor mansionářů bylo sdružení kněží doby středověku při katedrální kapitule, paralelní k původní kapitule.
V českých zemích označoval pouze Sbor mansionářů pražských při Metropolitní kapitule pražské. Měli tam povinné bydlení (mansio = lat. byt, příbytek), nesměli mít jiná beneficia a jejich každodenní pracovní náplní bylo zúčastnit se v předepsaném jednotném liturgickém oděvu, resp. chórovém oděvu (plášti[zdroj?]) v mariánském chóru mariánské bohoslužby a doprovázet ji zpěvem. Kromě toho museli sloužit jiné votivní bohoslužby, například zádušní za členy královské rodiny. Sbor měl 24 členů, 12 vyššího svěcení (které jmenoval císař) a 12 nižšího svěcení (jáhnů a podjáhnů). V čele sboru stál kanovník s funkcí precentor a jeho asistent nazývaný coadjutor, kteří měli dva klíče od skříně v sakristii, ve níž byly uloženy provozní předměty sboru (liturgické knihy, pečetidlo), preciosa (kalichy, monstrance) a paramenta (oděvy).
Historie[editovat | editovat zdroj]
Sbor mansionářů založil roku 1344[1] český král Karel IV. ve spolupráci se svým přítelem Arnoštem z Pardubic, který sepsal jeho statuta. Úkolem mansionářů byla každodenní účast při mši sloužené k poctě Panny Marie v mariánském chóru katedrály, tj., před oltářem Panny Marie u královské hrobky, s povinným zpěvem.[2] Kromě toho sloužili votivní (oslavné a zádušní) mše za členy císařské rodiny Karla IV. a další osobnosti. Dvakrát ročně vystupovali při slavnostních bohoslužbách ke svátkům sv. Jiří a sv. Havla. Měli povinnou rezidenci na Pražském hradě, bydleli při kapitule nebo v kanovnických domech. Šlo o elitní společnost. Nesměli držet žádná další beneficia. Po skončení služby, která měla různou délku (nejčastěji 2-10 let) odcházeli často jako faráři do patronátních kostelů ve vesnicích, které sboru patřily. Během husitských válek sbor zanikl.[3]
Jiné sbory mansionářů[editovat | editovat zdroj]
Sbory mansionářů od 11. do první poloviny 16. století působily při katedrálách v celé Evropě, například při Frauenkirche v Norimberku, ve Vratislavi nebo v Plocku. Výjimečně se udržely až do 17. století, například v Neapoli.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Hudební historie katedrály svatých Víta, Václava a Vojtěcha v Praze [online]. Praha: Metropolitní kapitula u svatého Víta v Praze [cit. 2013-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-12.
- ↑ VLHOVÁ–WÖRNER, Hana. Co daly české země chorálu. Muzikus.cz [online]. 2002-07-30 [cit. 2013-07-06]. Dostupné online.
- ↑ Historie kostela a farnosti v Černilově [online]. Černilov: Římskokatolická farnost – děkanství Černilov [cit. 2013-07-06]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Hledíková, Zdeňka: Pomocné sbory duchovenstva při pražské metropolitní kapitule a při dalších kapitulách pražské provincie. In: Roczniki historyczne, svazek 76, Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk, Poznań 2010, s. 196-210.
- Ryba, Jan: Mansionáři v pražském kostele. In: Pražský sborník historický XXX., 1998, s. 5-89.
- DOBNER, Gelasius. Monumenta historica Boemiae. Pragae: [s.n.], 1774. Kapitola Statuta Arnesti Archi-Episcopi Pragensis pro Mansionariis, s. 316-467.
- SROVNAL, Filip. Kaple Matky Boží: norimberská fundace císaře Karla IV.. Praha: Togga, 2020. 310 s. ISBN 978-80-7476-195-9.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Slovníkové heslo mansionář ve Wikislovníku
Mansionaři ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
