Manát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Manát byla arabskou bohyní a jednou ze tří hlavních bohyní uctívaných v Mekce před příchodem islámu (další byly al-Lát a al-Uzzá).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Podle islámské "Knihy model" byla Manát jednou z nejstarších arabských bohyní.[1] Představovala pravděpodobně bohyní osudu, asociovanou s délkou lidského života. V souvislosti se smrtí byla též uváděna jako bohyně podsvětí a spojována s řeckými bohyněmi Persefonou/Deméter nebo s noční bohyní Artemis (Hekaté). Stejně jako Artemis i Manát má za symbol měsíční srpek, který je do dneška silně zastoupen v islámské kultuře.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Manát se sice těšila přízně Kurajšovců, ale byla z trojice bohyní v Mekce nejméně uctívanou. Její kult byl naopak silný v Jathribu (Medíně), kde pro tamní zemědělskou komunitu představovala jakési chtonické božstvo (bohyni podsvětí). Dnešní znak islámu vznikl spojením symbolů hlavní medínské bohyně (Manát - měsíc) a hlavní mekkánské bohyně (al-Uzzá - hvězda).

Existují však archeologické pozůstatky Manátina uctívání až v oblastech jako bylo skalní město Petra, obývané Nabatejci. Tam byla známá pod jménem Manawat.

Uctívání[editovat | editovat zdroj]

Manát byla během před-islámských poutí do Mekky uctívána především lidmi kmeny Aws a al-Khazraj.[2] TI ji při obcházení Kabby hlasitě i tiše chválili oslavnými modlitbami.

V islámu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Satanské verše.

Jméno Manát je zmíněno i v koránu[3] v souvislosti s odmítnutím polyteismu. Tyto verše bývají tradičně dávány do souvislosti i se satanskými verši, jejich příběh tvrdí, že Mohamed kdysi uznal uctívání této bohyně a uvedl ji jako Alláhovu dceru.

"Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí - jiné? Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení." Současné verše 19-23 v súře Hvězda (53), na jejichž místě původně byly tzv. "Satanské verše"
"Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí - jiné?

Věru, to jsou labutě vznešené a můžete vskutku doufat v jejich přímluvu!"

Původní "Satanské verše" vložené namísto dnešních veršů 19-23 v súrě Hvězda (53)

Význam[editovat | editovat zdroj]

Slavný meč Mohamedova bratrance, adoptovaného syna a zetě, Alího, který získal při vydrancování svatyně Manát

Manát je v Koránu i další literatuře označovaná jako "ta třetí" nebo "ta jiná/odlišná". Důvodem může být její silný vliv v Medíně (oproti taifské Al-Lát, která přece jen byla uctívána i v Mekce spolu s al-Uzzá) a fakt, že oproti "živým" mekkánským bohyním lásky a moci představovala spíše pasivitu a smrt (souvislost s měsícem, podsvětím, lidským osudem...). Proto byla také často zpodobňována jako stařena.

Zničení svatostánku[editovat | editovat zdroj]

V lednu roku 630 (9. měsíce 8. roku po Hidžře) povolal prorok Mohamed Sa´da, aby zničil chrám bohyně Manát. Šíité věří, že výpravu spolu se Sa´dem vedl také Alí. Ten také získal oba posvátné meče, které byly uloupeny z Manátina chrámu (meče do chrámu daroval král al-Harith ibn-abi-Shamir al-Ghassani[4]).[5]

Indický chrám v Somnatu[editovat | editovat zdroj]

Podle některých badatelů byl kvůli bohyni Manát zničen roku 1024 také indický chrám v Somnatu (Somnat=So-Manát), o němž si islámský král Mahmúd Ghazni myslel, že tam byla tajně přesunuta původní arabská socha bohyně Manát.[6]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Ibn al-Kalbī; : Kniha model - překlad z arabského Kitāb al-Asnām

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Manát v Knize model (EN)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ryckmans, vol.i, pp 18-19; Wellhausen, pp.25-29
  2. Ishtiqaq, pp. 83, 259
  3. Korán 19-20
  4. Theodore Noldeke, The Princes of Ghassan from the House of Gafna, Ar. tr. Pendali Jouse and Costi K. Zurayk, Beirut, 1933, pp.22, 58-60
  5. al-Tabari, vol. i, pp. 1706-1710.
  6. Stín mečů (EN)