Maltézská knihovna v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maltézská knihovna
Chybí zde svobodný obrázek
StátČeskoČesko Česko
PolohaArchivní areál Chodovec, Česko
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maltézská knihovna, knihovna obnoveného konventu maltézských rytířů u Panny Marie pod řetězem v Praze na Malé Straně, je majetkem Českého velkopřevorství maltézského řádu a je spravována a uložena v Knihovně Národního archivu v Praze.

Knihovna, čítající přes 23 tisíc svazků, byla v roce 1991 prohlášena kulturní památkou, čímž byla garantována její cennost a celistvost.

Maltézská knihovna je pokládána za cennou historickou knihovnu, její fond je jednou ze základních studijních pomůcek pro badatele zabývající se maltézským řádem. Zajímavé jsou knihy i svými vazbami.

Historie knihovny[editovat | editovat zdroj]

Od vzniku knihovny do konce 19. století[editovat | editovat zdroj]

Dějiny knihovny začínají ve středověku, o nejstarším období se mnoho neví. Předpokládá se, že pražská komenda při svém založení ve druhé polovině 12. století současně začala také budovat knihovnu především liturgických rukopisů, knihy měla i komenda ve Strakonicích. Z předhusitské doby se z obou knihoven dochoval jediný breviář, který byl zhotoven roku 1398 pro pražský konvent. Málo se ví i o osudu knihovny v době husitské, pravděpodobně byla zničena husity v roce 1420 a zachránil se pouze breviář, který se ze Strakonic do Prahy vrátil zpět při návratu johanitů až koncem 15. století .

Knihovna strakonické komendy byla v 16. století mnohem bohatší, v roce 1605 vlastnila 100 svazků. Za třicetileté války v roce 1641 byla Švédy zničena a obnova začala až po roce 1648, do roku 1658 se rozrostla na 221 svazků.

Zprávy o pražské knihovně jsou také až ze začátku 17. století. Základem byla sbírka rady apelačního soudu a kancléře maltézského řádu Melchiora Gniesena z Koblachu získaná po jeho smrti v roce 1627. V roce 1690 byly oba konventy i knihovny sloučeny. Knihy byly pravděpodobně umístěny ve věži kostela Panny Marie pod řetězem.[1]

Nové prostory získala knihovna v nové konventní budově až v roce 1730 za převora Františka Adama Tauffera z Rovin, místnost byla zabezpečena železnými dveřmi se zámky, zamykatelné byly i některé skříně zdobené maltézským křížem. Knihovna se postupně rozšiřovala především dary a odkazy a čítala asi 1000 svazků. Několik desítek knih mělo jednotnou vazbu.[2]

Z roku 1788 se zachovala zpráva Friedricha Karla Gottloba Hirschinga; knihovna měla asi 800 svazků, dle jeho zprávy byla ale relativně nezajímavá. Knihovnu spravoval knihovník společně s kuchyní a úřadem sklepmistra.

Fond knihovny byl rozšířen cennou pozůstalostí po řádovém členovi Franzi Paulovi von Smitner. Ten podle svého zpracovaného tištěného katalogu vlastnil 889 spisů včetně sbírky melitensií, tj. děl vztahujících se k maltézskému řádu. Podobná knihovna v Evropě tehdy neexistovala.[3]

V 19. století se knihovna rozšiřovala knihami z pozůstalostí členů konventu se vzácnými starými tisky. Je doloženo, že v roce 1870 byly nakoupeny knihy za 40 zlatých. Informace o správci Antonínu Sichrovském je datována lety 1854 a 1855, v letech 1870–1871 je zmiňován jako pravděpodobný správce knihovny Ferdinand Walter. Fond knihovny měl tehdy abecední katalog a obsahoval 4578 svazků, 119 rukopisů a 58 prvotisků.

Léta 1901–1945[editovat | editovat zdroj]

V letech 1901–1935 byla spojena funkce podpřevora a knihovníka. Za působení Fra Josefa Hamršmída měla konventní knihovna 6000 svazků (rok 1927), z toho bylo jen 20 rukopisů a melitensií. V roce 1931 byly nakoupeny knihy za 1000 Kč, do roku 1932 se knihovna rozrostla o dalších 2000 svazků. Sloužila především členům konventu, ale přístup byl umožněn i veřejnosti zvláštní žádostí.

Ztráty ve válečných letech 1939–1945 byly značné. Převor Franz Werner dal v roce 1941 mnoho českých knih a časopisů do sběru starého papíru. Vyřazena byla knihovna Josefa Hamršmída včetně jeho rukopisné pozůstalosti. Počet zlikvidovaných svazků se odhadoval na více než 2500. Poslední řádový konventní knihovník Heindrich Sacher prodával v té době knihy také do antikvariátů.

Koncem roku 1941 ztratil řád kontrolu nad svým majetkem, ten zajišťoval říšský zahraniční úřad Třetí říše. Jeho zvláštní pověřenec měl právo prodávat řádový majetek Říši nebo Protektorátu. Byla prodána konventní budova i Velkopřevorský palác. Zástupce Zemské a universitní knihovny v Praze (dnešní Národní knihovny) Karl Wehmer, se kterou byla v letech 1942–1947/48 konventní knihovna spojena, ji charakterizoval jako „malou a nevýznamnou sbírku knih“. Německá Karlova univerzita ve snaze zabránit ztrátám, poškození a eventuálnímu rozprodeji iniciovala její uložení v budově Klementina.[4]

Péče o knihovnu se v té době ujal pravděpodobně dr. Bohumír Lifka, dlouholetý pozdější správce této knihovny. Knihovna byla jako depozitum říšského zahraničního úřadu v Klementinu (i s regály a archiváliemi) svěřena do péče rukopisného oddělení. K 1. prosinci 1942 měla knihovna asi 10 000 svazků, z toho 96 prvotisků. V roce 1943 Zemská a universitní knihovna přestěhovala část fondu tohoto oddělení mimo Prahu, knihovna konventu ale pravděpodobně zůstala v Klementinu v nevyhovujících sklepních prostorách, a proto utrpěla další ztráty (asi 3000 svazků).

Osobní věci Bohumíra LIfky

Po roce 1945 do roku 1959[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války se maltézský řád ocitl v obtížné situaci. Ten se do budovy konventu nevrátil, stal se sídlem Orientálního ústavu. V době války někteří členové řádu prošli koncentračními tábory, po roce 1945 byli uvězněni kolaboranti z jejich řad. Po roce 1945 měl řád jen deset členů a většina z nich působila mimo Prahu. Od roku 1935 byl také uzavřen noviciát, k jeho zvažovanému znovuotevření nedošlo a kněžská větev byla odsouzena k postupnému zániku.

Jedním z úkolů po skončení války bylo zpětné získání majetku řádu, mj. knihovny a archiválií. To měl zajistit Bohumír Lifka, který se stal členem řádu jako řádový donát I. třídy. Kromě působení v této knihovně současně vedl Knihovnu Náprstkova muzea v Praze. Svého postavení využil k tomu, že Náprstkovo muzeum převzalo knihovnu jako depozitum. Provizorním řešením mělo být stěhování knih do budovy fary kostela Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici. Před definitivním přestěhováním došlo k akci K a správu řeholních domů přebral Státní úřad pro věci církevní. Bohumír Lifka se i za této situace snažil knihovnu zachránit a přestěhovat ji do Náprstkova muzea nebo Velkopřevorského paláce. Vyzdvihoval i spolupráci s Orientálním ústavem. Knihovna byla díky jeho úsilí svěřena do správy Náprstkova muzea a převzala ji jako trvalé depozitum 25. října 1950. Úkolem Náprstkova muzea bylo její uložení na vhodném místě a umožnění vědeckého bádání. Přestěhování do Velkopřevorského paláce se Lifkovi nezdařilo, podařilo se ale uchovat knihovnu téměř jako celek. Náhradní regály Národní a universitní knihovna neposkytla, regály byly získány ze sběrného střediska v zámku Sychrov.

Bohumil Lifka v roce 1952, vzhledem ke ztrátám knihovny za okupace, předpokládal rozsah knihovny asi 5000 svazků, jeho odhad byl alesilně podhodnocený. Teprve na jaře roku 1952 byly knihy z provizorních prostor přestěhovány do upravených a opravených místností s dřevěnými regály do Velkopřevorského paláce a bylo zahájeno její odborné zpracování (katalogizace) a knihovna byla současně zpřístupněna badatelům.

31. března 1956 mezi Náprstkovým muzeem a Náboženskou maticí byla uzavřena oficiální smlouva o úschově (5000 svazků, 96 prvotisků, 4 rukopisy) před převedením do vlastnictví, ke kterému smluvně došlo 23. srpna 1956 darováním předmětů vědecké, historické, umělecké a sběratelské hodnoty.[5]

Léta 1959–1991[editovat | editovat zdroj]

Rok 1959 by rokem přelomovým: byl zatčen a uvězněn Bohumil Lifka.

Maltézská knihovna byla i nadále spravována knihovnou Náprstkova muzea, ale brzy bylo rozhodnuto, že knihovna „neodpovídá svým zaměřením jeho sběrnému programu“. Knihovnu převzalo oddělení zámeckých knihoven Národního muzea a spravovalo ji v letech 1961–1994. Uložení knih ve Velkopřevorském paláci ale nebylo stále uspokojivé, protože jen část knih byla uložena v regálech, část zůstávala na hromadách na zemi. Národní muzeum ale věnovalo pozornost zpracování rukopisné části sbírky, knihovna byla očištěna od předmětů neknihovních (kultovní předměty, archiválie, obrazy).

V roce 1964 oddělení zámeckých knihoven začalo řešit problém nedostatečného uložení fondů, protože dvě místnosti ve Velkopřevorském paláci nestačily na uložení knih. Knihy navíc trpěly vlhkostí a byly napadeny plísní. Nevhodné regály byly vyměněny a podařilo se nainstalovat radiátor na vytápění. Oddělení zámeckých knihoven nemohlo však zabránit krokům zvenčí: z oken s maltézskou knihovnou ve Velkopřevorském paláci byl dobrý výhled na francouzské vyslanectví. Státní bezpečnost instalovala do oken monitorovací kameru (byla odstraněna až v roce 1990). Okna nebylo možno otevírat, místnost větrat a do místnosti měl vstup pouze ředitel Knihovny Národního muzea Jaroslav Vrchotka a vedoucí oddělení zámeckých sbírek Petr Mašek. Vzhledem k nevětranosti místnosti byly kožené vazby knih napadeny parazity, část knih proto byla přestěhována do Jindřichova Hradce. Do vhodnějšího podzemního depozitáře poblíž Národního muzea byly knihy převezeny až v polovině 70. let. Přesto toto období pro knihovnu znamenalo i pozitiva: část knih byla restaurována a konzervována, několik desítek knih bylo umístěno do bývalého Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou do expozice „libri catenati“.

V roce 1985 se podařilo Bohumíru Lifkovi získat knihy z pozůstalostí zemřelých členů řádu, většinou melitensia z 16. a 17. století.

V roce 1991 po revizi bylo v místnostech 17 721 svazků a knihy byly převezeny do Středočeského muzea v Roztokách k rentgenovému ozáření, po ošetření vráceny do depozitáře.

23. května 1991 byla Maltézská knihovna prohlášena Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku (23 721 svazků). Tímto prohlášením a rozhodnutím je garantována cennost fondu a jeho celistvost.[6]

Od roku 1992 dosud[editovat | editovat zdroj]

V roce 1992 došlo k jednání zástupce Maltézského řádu Františka Lobkowicze s ředitelem Národního muzea o další úschově knihovny v depozitáři Národního muzea do doby opravy Velkopřevorského paláce. K fyzickému navrácení Maltézské knihovny Suverénnímu řádu maltézských rytířů došlo v roce 1994. Knihy byly svezeny jako celek z Jindřichova Hradce i muzejního depozitáře do nových regálů do Velkopřevorského paláce. Řád měl i svého pracovníka v knihovně, badatelské využití nadále zajišťovala Knihovna Národního muzea.

Archiválie Českého velkopřevorství byly od roku 2012 smluvně uloženy v Národním archivu. Současně bylo zahájeno jednání i o předání Maltézské knihovny jako depozita Národnímu archivu, smlouva byla podepsána 11. listopadu 2014. Stěhování knihovního fondu se uskutečnilo v letech 2013 a 2014.

Knihovna je majetkem maltézského řádu, je uložena jako celek v moderním depozitáři, pečuje o ni odborný pracovník Národního archivu, je přístupna badatelům v badatelně Národního archivu v Praze na Chodovci.[7]

Historie zpracování fondu knihovny[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doklady jsou z roku 1605, znovu z roku 1752 v soupise majetku pražského konventu, v němž jsou knihy uvedeny podle názvů.

Teprve počátkem 19. století bylo pořízeno několik různých soupisů, nejdůkladnější latinský soupis měl 60 stran, u každé knihy bylo uvedeno její pořadové číslo, autor, název, počet svazků a formát. Koncem 19. století se zahájilo zpracování nového německého katalogu se 196 stranami, poslední záznamy jsou z roku 1877 a další v knize s 90 stránkovanými listy a předtištěnými linkami, nejmladší záznam byl z roku 1885. Katalogy se nezachovaly.

V archivní části fondu je uložen německý katalog ze začátku 20. století na volných dvoulistech (46 stran); nejmladší záznamy jsou z roku 1913. Pravděpodobně ve stejné době byly založeny ještě dva další sešity katalogů doplňované do roku 1936, s nimiž pracoval Bohumír Lifka a dle nich zmapoval bohemikální melitensia 18. století.

V době okupace v Zemské a univerzitní knihovně se Maltézské knihovně badatelsky věnovala Emma Urbánková, prozkoumala unikátní prvotisky této knihovny (91 prvotisků), jí pořízený soupis se ale nedochoval. Seznam rukopisů a prvotisků zpracovával také Bohumír Lifka, který ale do svého zatčení nestihl dokončit a dnes je tento lístkový katalog nezvěstný. Jedna krabice s lístky byla v roce 1961 předána z Náprstkova muzea do Národního muzea, její existence je uvedena v diplomové práce Iry Ropkové,[8] zmiňuje se o ní také Petr Mašek v roce 1998.[9] V roce 1961, kdy byla knihovna předána do péče oddělení starých tisků Národního muzea, měla tři pomůcky: dva svazkové katalogy z první poloviny 20. století a Lifkův jmenný katalog. Národní muzeum se zasloužilo o moderní zpracování celé knihovny, které do té doby nemělo obdoby.[10]

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2014 je Maltézská knihovna deponována v knihovně Národního archivu v Praze na Chodovci. Je rozčleněna do čtyř částí podle signatur, celkem zabírá necelých 240 běžných metrů. Nejmenší část jsou rukopisy ze 13. až 20. století zabírající necelý jeden regál. Obsahově jsou to především melitensia, ale také literatura náboženská, filozofická a právnická. Nejstarší je rituál z druhé poloviny 13. století. Tři liturgické rukopisy mají bohemikální původ: breviář z roku 1398 pro pražský johanitský konvent a dvoudílná ilustrovaná bible z let 1469–1470. Mezi rukopisy je řada úředních knih. Tato část byla nejvíce probádána a je o ní nejvíce studií.

Prvotisků a starých tisků z let 1501–1800 je 3937 svazků a 5 fragmentů, do tohoto fondu byly včleněny i novodobější melitensia. Nejcennější část jsou prvotisky, kterých je 129 včetně dvou fragmentů. Mezi prvotisky je šest světových unikátů – německé tisky z let 1490–1500. Paleotypů z první poloviny 16. století je přes 140. V tomto oddíle jsou melitensia, náboženská literatura, historie, antická literatura, učebnice, filozofie a právnická literatura, především právo církevní.

Největší část tvoří tisky vydané po roce 1801,, celkem 18 986 svazků . I v této části je především literatura náboženská, ale také historie, muzeologická literatura, filozofie, sociologie, geografie, přírodní vědy i beletrie. Výjimečností jsou judaika. K této části fondu je zpracován místní seznam.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TRNKA, Pavel. Osudy maltézské knihovny v Praze a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 12–14. 
  2. TRNKA, Pavel. Budování knihovny obnoveného konventu Panny Marie pod řetězem v Praze. Bibliotheca antiqua. 2019, s. 16–27. 
  3. TRNKA, Pavel. Osudy maltézské knihovny v Praze a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 15–16. 
  4. TRNKA, Pavel. Osudy Maltézské knihovny v Praze a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 18. 
  5. TRNKA, Pavel. Osudy Maltézské knihovny a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 20–25. 
  6. TRNKA, Pavel. Osudy Maltézské knihovny a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 25–29. 
  7. TRNKA, Pavel. Osudy Maltézské knihovny a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 29–30. 
  8. ROPKOVÁ, Ira. Knihovna Maltézských rytířů v Praze na Malé Straně. Diplomová práce. Rukopis. Praha: Katedra knihovnictví FF UK, 1982. S. 92. 
  9. MAŠEK, Petr. Maltézská knihovna. Čtenář. 1994, čís. 4, s. 154–155. 
  10. TRNKA, Pavel. Osudy Maltézské knihovny a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1, s. 30–38. 
  11. TRNKA, Pevel. Osudy Maltézské knihovny v Praze a její současný stav. Paginae historiae. 2016, roč. 24, čís. 1. [38-40 Dostupné online]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠOVÁ, Emilie. Národní archiv: krátký průvodce. Praha: Odbor archivní správy Ministerstva vnitra České republiky, 2006. ISBN 80-86466-07-8.
  • HNULÍKOVÁ, Blanka, Eva HODÍKOVÁ a Rudolf KAĎOREK. Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto: k jubileu ústředního archivu českého státu 1954 - 2004. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 2004. ISBN 80-86712-11-7.
  • MAŠEK, Petr. Maltézská knihovna. Čtenář, 1994, č. 4, s. 154-155.
  • TRNKA, Pavel. Budování knihovny obnoveného konventu Panny Marie pod řetězem v Praze. Bibliotheca Antiqua 2019 : sborník z 28. konference 13.-14.listopadu 2919. Olomouc : Vědecká knihovna, 2019, s. 16-27. Dostupné online.
  • Pavel Trnka. Tištěné direktáře konventu Panny Marie pod řetězem : příspěvek k bohemikálním melitensiím 18. století. In: Bibliotheca Antiqua 2018 : sborník z 27. konference 28.–29. listopadu 2018. Olomouc. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci; Praha: Sdružení knihoven ČR, 2018, s. 35–47. Dostupné online.
  • TRNKA, Pavel. Život, dílo a knihovna pražského kazatele Jana Raymunda. Knihy a dějiny, 2019, roč. 26, č. 1-2, s. 107-130.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]