Magdeburské centurie

Ex libris s erby autorů centurií. Vpravo dole je erb M. Judexe.

Magdeburské centurie jsou dějiny křesťanské církve sepsané luteránskými učenci z pohledu reformace. Jedná se o třináctisvazkové dílo pokrývající období 1.–13. století, jež vyšlo v letech 1559–1574. Hlavním editorem byl Matthias Flacius Illyricus, k dalším autorům patřili například: Matthäus Judex, Johann Wigand, a Martin Köppe.

Dílo vyvolalo výraznou katolickou reakci a stalo se podnětem k sepsání dvanáctisvazkových Annales ecclesiastici, jejichž autorem je Caesar Baronius, a byly vydávány v Římě v letech 1588–1607.

Název

Jazykem centurií je latina a jejich plný název je: „Ecclesiastica Historia, integram Ecclesiae Christi ideam, quantum ad locum, propagationem, persecutionem, tranquillitatem, doctrinam, haereses, ceremonias, gubernationem, schismata, synodos, personas, miracula, martyria, religiones extra Ecclesiam, &c., complectens.“ Kvůli dlouhému názvu díla se vžilo stručné označení Magdeburské centurie. Magdeburk byl střediskem luteránů a dílo zde vzniklo. Označení centurie vychází ze struktury díla, kde každý svazek představuje jedno století (centuria) církevních dějin.

Účel

Magdeburské centurie byly sepsány jako apologetické dílo reformace, jehož cílem bylo doložit, že evangelické učení představuje návrat k původní křesťanské tradici. Autoři vycházeli z přesvědčení, že středověká římská církev se v průběhu staletí odchýlila od původní doktríny, a proto usilovali ospravedlnit reformaci jako návrat k biblickému základu.

Katolická církev se k Magdeburským centuriím stavěla velmi kriticky a zařadila je do Indexu zakázaných knih.

Struktura centurií

Magdeburské centurie jsou vystavěny jako monumentální, přísně systematické dílo, jehož struktura je od prvního do třináctého svazku zcela jednotná. Každý foliant představuje jedno století církevních dějin a všechny jsou komponovány podle téhož pevného schématu, které umožňuje porovnávat jednotlivé epochy mezi sebou a sledovat vývoj církve v přesně vymezených tematických okruzích. Jednotlivá století se tedy neliší formou, ale pouze obsahem — rámec zůstává stále stejný, což je pro celé dílo charakteristické a záměrné.

Každý svazek je rozdělen do šestnácti tematických oddílů, které se opakují beze změny. Nejprve se popisují místa, kde církev působila (De locis), dále pak způsoby jejího šíření (De propagatione), na což navazuje líčení pronásledování (De persecutionibus) a naopak období klidu (De tranquillitate). Poté následuje jádro teologické reflexe: učení církve (De doctrina) a hereze (De haeresibus). Další část se věnuje obřadům a liturgii (De ceremoniis) a církevní správě (De gubernatione), po nichž přichází výklad schizmat (De schismatibus) a synod či koncilů (De synodis). Zvláštní oddíl je věnován významným osobnostem daného století (De personis), následovaný kapitolami o zázracích (De miraculis) a mučednících (De martyribus). Celek uzavírá přehled náboženství mimo křesťanskou církev (De religionibus extra ecclesiam), doplněný chronologickým soupisem (Chronologia) a výčtem použitých pramenů (Auctores / Fontes).

10. století v protestantském a katolickém výkladu

Jako příklad rozdílných interpretací lze uvést protichůdné luterské a katolické pojetí církevních dějin v desátých svazcích. O desátém století podávají Magdeburské centurie a Baroniovy Annales Ecclesiastici dva zcela protichůdné obrazy. Luterští autoři centurií vidí toto období jako důkaz úpadku katolické církve. V jejich pojetí se v 10. století prohlubuje odklon od apoštolské normy, dogmatika se zaplňuje „novotami“, liturgie pověrami a církevní správa se propadá do morálního chaosu. Období tzv. pornokracie, kdy měly mít zásadní vliv na papežství světské rodiny a jejich intriky, je pro ně argumentem proti božskému původu papežského úřadu. V dogmatických kapitolách (De doctrina, De haeresibus) centurie tvrdí, že eucharistická nauka se vzdaluje biblickému základu. Dále pak že kult svatých – včetně svatého Václava – nabývá nepřiměřených forem atd. Celé století v podání centurií je obrazem postupného zatemnění pravé víry.

Baronius naopak interpretuje stejné období jako dějiny lidských selhání a nikoli jako selhání samotné církevní nauky. V předmluvě desátého katolického svazku stojí: vitia hominum non sunt vitia Ecclesiae („hříchy lidí nejsou hříchy církve“). Připouští morální pokles některých papežů i politické zásahy do církevní správy, ale trvá na tom, že tyto jevy nepopírají božský původ papežství ani kontinuitu tradice. Dogmatické otázky, které centurie označují za pozdní inovace, Baronius zasazuje do širšího rámce organického vývoje. Víra v reálnou přítomnost v eucharistii podle něj vychází z patristické tradice, kult svatých je starobylou součástí křesťanské zbožnosti a mnišství představuje legitimní formu zasvěceného života, která se v průběhu staletí obnovuje a reformuje. Zatímco centurie používají 10. století jako argument proti katolické církvi a ospravedlňují nutnost reformace, Baronius toto století chápe jako období zkoušek, které však neporušilo nepřerušenou kontinuitu víry. Obě díla tak vytvářejí dva protikladné modely dějin: protestantský model úpadku a katolický model trvalé tradice, které se v pohledu na 10. století ostře střetávají.

Podobným způsobem lze mezi sebou porovnat i další svazky, protože Baronius systematicky reaguje na jednotlivá tvrzení centurií napříč celým svým dílem.

Odkazy

Související články

• Reformace a protireformace (1550–1648)
• Protireformace

Externí odkazy

• Magdeburské centurie (latinsky)

Portály: Literatura | Křesťanství | Středověk