Maďarský vpád do Evropy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maďarský vpád do Evropy
Nájezdy Maďarů, 10. století.
Nájezdy Maďarů, 10. století.
Trvání: ~800973
Místo: Západní Evropa, Východní Evropa, Pyrenejský poloostrov, Balkán, Jihozápadní Asie
Výsledek:
  • Století válek a nájezdů.
    • Zánik Velkomoravské říše.
    • Volný průchod Rusů do Chazarské říše.
    • Usídlení Maďarů v panónské kotlině.
    • Zrušení guyla-kende sakrální diarchie.
Strany
Maďarské kmeny a klany Italské království
Východofranská říše
Středofranská říše
Velkomoravská říše
Byzantská říše
Comtats catalans
Al-Andalus
První bulharská říše
Západofranská říše
Chazarská říše
Blatenské knížectví
Chorvatské království
Velitelé
Árpád
Bulcsú
Lél
Taksony
Súr
Berengar I. Friaulský
Ludvík IV. Dítě
Leopold, markrabě bavorský
Arnulf Bavorský
Jindřich I. Ptáčník
Ota I. Veliký
Konrád Rudý
Muncimír, král chorvatský
Tomislav I.
Časlav srbský
Dochovaná italská freska zobrazující staromaďarského válečníka

Vpád Maďarů do Evropy znamenal století neutichajících bojů a invazí v 9. a 10. století, které se odehrály na území dnešního Německa, Francie, Itálie, Španělska, Rakouska, Maďarska, Česka, Slovenska, Bulharska, Chorvatska, Řecka a jiných zemí, které Maďaři razantně zpustošili.[1][2] Z dlouhodobého hlediska se Maďaři asimilovali do evropské společnosti,[3] převzali evropské zvyky a stali se patrony evropské civilizace.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

V rámci Chazarské říše, jejíž součástí polonomádská konfederace Maďarů byla, se Maďaři živili jako výběrčí daní. Pravidelně vybírali daně od Seveřanů a Polanů a často zotročovali východní Slovany, které pak prodávali na byzantských trzích.[4] Interní konflikty uvnitř samotné Chazarské říše, především roztržky mezi Maďary a Pečeněhy, měly za následek destabilizaci říše, díky čemuž se nakonec Chazarská říše v roce 965, kvůli nechráněnému západnímu křídlu pod nátlakem Rusů rozpadla. Nomádské válečné skupiny často působily i jako žoldnéři ve válkách pro tu stranu, která dala lepší nabídku, takže Maďaři byli často najímáni do válek:

Kronikář Hamartolos zaznamenal, že Bulharská říše kolem roku 837 hledala alianci s Maďary.[6][7] Pozdější zmínky z 10. století uvádějí, že chazarský kagan prosil svého spojence, byzantského císaře, o vybudování pevnosti Šarkil (ukrajinsky Біла Вежа) proti novému nepříteli (Maďarům a jiným), jak někteří, např. Omar ibn Rusta, dokládali.[6]

Podle bavorských letopisů Annales Sangallenses maioresAnnales Alamannici, kagan Kurszán byl pozván Ludvíkem Dítětem na zinscenovanou hostinu, kde byl zavražděn.[8][9] Čin měl vyvolat paniku mezi Maďary, aby se přeli mezi sebou, a tím zastavit invaze jednou provždy.[10] Pro Maďary však měl jiný politický důsledek: oprostili je od diarchie, načež Árpádovci,[11] vycházející z linie guyly (funkce vojenského generála, chazarský ekvivalent kagan-beg), nadobro převzali kontrolu nad uherským trůnem.

O maďarském tažení na moravském území v roce 894 letopis kláštera Fulda říká: „Avaři, kteří si říkají Maďaři se dostali přes Dunaj, napáchali jen samá zvěrstva. Vraždili muže, staré ženy a chytali mladé dívky, které odvlekli jako dobytek, a proměnili celou Panonii v poušť.“[5] Kyjevské a ruské prameny ze stejné doby dokládají konflikt mezi Pečeněhy a Maďary, i rozhodující bitvu mezi nimi na povodí řeky Don. Kvůli ní museli opustit černomořskou step, jejich původní sídlo Atelkuzu.[5] Pečeněhové byli najati Symeonem I., aby je Maďarů zbavili.[12] Přibližně v 11. století, kdy byli Pečeněhové pronásledováni, však našli útočiště právě v Uherském království, kde splynuli s tamním obyvatelstvem.

Invaze[editovat | editovat zdroj]

V letech 892–93 kagan Kurszán po boku východofranského císaře Arnulfa zaútočil na Velku Moravu. Arnulf „předal“ dobyté moravské území maďarskému kaganovi, který stačil obsadit jižní cíp Maďarska, který patřil bulharskému knížectví. Kurszán si rychle uvědomil zranitelnost země ze severu, proto uzavřel spojenectví s Leonem VI. a společně porazili armádu Symeona prvního. Přibližně v roce 896,[13] Maďaři, pravděpodobně pod vedením Árpáda, překročili Karpaty a dostali se až do Panonské pánve.

V roce 899 tito Maďaři vtrhli do severních krajů Itálie, do okolí měst Treviso, Vicenza, Verona, Brescia, BergamoMilán.[13] Porazili Braslava, knížete chorvatské Panonie, a později v roce 901 opět zaútočili na Itálii.[14] V roce 902 uspořádali tažení do severní Moravy, kde porazili Moravany a vyvrátili Velkomoravskou říši.[13] Téměř každým rokem prováděli Maďaři sérii nájezdů jak na katolický „Západ“ tak byzantský „Východ.“ V roce 905 Maďaři a italský král Berengar utvořili spojenectví (amicitia), které trvalo patnáct let a Maďarská vojska po tu dobu nevstoupila do Itálie.[8]

V letech 907–910 Maďaři zaznamenali tři hlavní vítězství nad Východofranskou říši, jejíž armády byly drtivě poraženy nájezdníky.[15] Ve stejném roce rovněž drtivě porazili Bavory v bitvě u Prešpurku, čímž si pojistili nově dobyté území a otevřeli si cestu do Itálie a Francie. 3. srpna 908 zvítězili v bitvě u Eisenachu,[16] v níž zahynuli kníže Egino, kníže Burchard a Rudolf I., biskup z Würzburgu.[17] V roce 910 Maďaři porazili armádu Ludvíka Dítěte u města Augsburgu. Menší maďarské oddíly se dostaly hluboko do Brémy a po smrti Konráda I. Německého zaútočili na Sasko, Lotrinsko, a Západofranskou říši. Ve svých italských nájezdech na straně Berengara I. Maďaři zůčtovali s Berengarovými nepřáteli ve Veroně a v roce 922 se dostali až do Apulie.

V letech 917 až 925 Maďaři napadli Basilej, Alsasko, Burgundsko, ProvencePyreneje[18] V roce 926 rozvrátili Švábsko a Alsasko a prodrali se přes dnešní území Lucemburska až k Atlantskému oceánu. Petr, bratr papeže Jana X., v roce 927 pozval Maďary, aby převzali vládu nad Itálií.[8] Ti přišli do Říma a požadovali suverenitu ToskánskaTaranta, od nichž potom vyžadovali daně.[18][8]

Následovala vlna neúspěchů v Sasku (spojenectví s Maďary již vypršelo), kde byli poraženi[8] u řeky Unstruta Jindřichem I. Ptáčníkem. Maďarské útoky nicméně pokračovaly proti hornímu Burgundsku (v roce 935) a Sasku (936, 938). Dále zaútočili na Francii (937), severní Itálii, Bulharsko a Byzantskou říši, Řím (940), Španělsko (942), Katalánsko[19] a znovu Itálii (947).

U Konstantinopole (dnešní Istanbul) donutili Maďaři Byzantskou říši, aby jim vyplatila daň na patnáct let.[20] V tažení do Itálie se ve spolupráci horky Bulcsú a kagana Taksonyho dostali opět do Apulie, kde si italský král Berengar II. vykoupil mír převodem velké sumy peněz.

Po porážce na řece Lechu v roce 955 nájezdy na západní sousedy skončily, avšak nájezdy na Byzantskou říši pokračovaly ještě do 80. let 10. století.

Strategie[editovat | editovat zdroj]

Maďarskou armádu tvořila zejména velice mobilní lehká jízda podle euroasijského vzoru,[3] těžko předvídatelná oproti evropským armádám. Bez předchozího varování rozvrátila celou krajinu a stáhla se dříve, než mohl nepřítel zformovat jakékoliv obranné síly.[3] Pokud byli přinuceni k boji, Maďaři zahrnuli své nepřátele sprchou šípů a pak předstíraným úprkem. Očekávali, že nepřátelé opustí své místo a budou je pronásledovat, načež s nimi Maďaři bojovali jednotlivě.[3] Mezi další taktiky, které se Maďarům často vyplácely, bylo vedení ofenzívy v zimě nebo vysílání vojenských zvědů, kteří se vydávali za diplomatické družiny, do cizích území.[10] Z prvků této jízdní strategie později vznikli husaři, které později používaly historické armády například Poláků nebo Francouzů.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Barbara H. Rosenwein, A short history of the Middle Ages, University of Toronto Press, 2009, strana 152
  2. Jean-Baptiste Duroselle, Europe: a history of its peoples, Viking, 1990, strana 124.
  3. a b c d Stanley Sandler, Ground warfare: an international encyclopedia, Volume 1, Volume 1, ABC-CLIO, 2002, strana 527
  4. Hudud al-'alam: The Limits of The World translated by V. Minorsky (Oxford UP, London, 1937): „Zemi Majgharů pokrývají stromy a bažiny (ābgīr ‚jezera‘?) a půda je vlhká. Nad Sakláby vždycky vítězí a ukádají jim daně a zacházejí s nimi jako se svými otroky. Majgharī jsou uctívači ohně, přepadají Sakláby a Rúsy a berou z nich zajatce (barda). Ty odvádějí do Rūmu na prodej. Tito Majgharī jsou hezcí a vypadají pěkně. Oblékají se do hedvábí (dībā). Své zbraně okrášlují zlatem a stříbrem. Dělají loupežné výpravy na Saklávy a vzdálenost mezi Sakláby a Majgharī je deset dní.“
  5. a b c Victor Spinei, The Romanians and the Turkic nomads north of the Danube Delta from the tenth to the mid-thirteenth century, BRILL, 2009, strana 69
  6. a b c Tóth, Sándor László (1998). Levediától a Kárpát-medencéig (From Levedia to the Carpathian Basin). Szeged: Szegedi Középkorász Műhely. ISBN 963-482-175-8.
  7. Király, Péter. Gondolatok a kalandozásokról M. G. Kellner „Ungarneinfälle…” könyve kapcsán.
  8. a b c d e Timothy Reuter; Rosamond McKitterick (2005). The New Cambridge Medieval History. Cambridge University Press. ISBN 0-521-36447-7
  9. Andrew L. Simon, Istvan Lazar (2001). Transylvania: A Short History. ISBN 1-931313-21-0.
  10. a b Charles R. Bowlus, Franks, Moravians, and Magyars: the struggle for the Middle Danube, 788–907, University of Pennsylvania Press, 1995
  11. „Conquest, Settlement, and Raids (History of Transylvania)“. Institute of History of the Hungarian Academy of Sciences, joint publication with the Hungarian Research Institute of Canada, a research ancillary of the University of Toronto. 2001.
  12. A Country Study: Hungary. Federal Research Division, Library of Congress. Retrieved 2009-03-06.
  13. a b c Gyula Kristó, Encyclopedia of the Early Hungarian History – 9–14th centuries
  14. Lajos Gubcsi, Hungary in the Carpathian Basin, MoD Zrínyi Media Ltd, 2011
  15. Peter Heather, Empires and Barbarians, Pan Macmillan, 2011
  16. Csorba, Csaba (1997). Árpád népe (Árpád’s people). Budapest: Kulturtrade. p. 193. ISBN 963-9069-20-5.
  17. Reuter, Timothy. Germany in the Early Middle Ages 800–1056. New York: Longman, 1991., strana 129
  18. a b Peter F. Sugar, Péter Hanák, A History of Hungary, Indiana University Press, 1994, strana 13
  19. VA, Santa Coloma de Farners a l'alta edat mitjana: La vila, l'ermita, el castell (katalánsky)
  20. The Magyars of Hungary By Steven Lowe

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kirschbaum, Stanislav J. (2005). A History of Slovakia: The Struggle for Survival. Palgrave. ISBN 1-4039-6929-9.
  • Skvarna, Dusan; Bartl, Július; Cicaj, Viliam; Kohutova, Maria; Letz, Robert; Seges, Vladimir (2002). Slovak History: Chronology & Lexicon. Bolchazy-Carducci Publishers. ISBN 0-86516-444-4.
  • Kontler, László (1999). Millennium in Central Europe: A History of Hungary. Atlantisz Publishing House. ISBN 963-9165-37-9.
  • Róna-Tas, András (1999). Hungarians and Europe in the Early Middle Ages: An Introduction to Early Hungarian History (Translated by Nicholas Bodoczky). CEU Press. ISBN 978-963-9116-48-1.