Městské právo
Městské právo je pojem, který označuje soubor práv, která vymezují vztah středověkého města k panovníkovi, resp. vrchnosti a vzájemné vztahy členů této komunity. Konkrétně se tato práva nejčastěji týkala správního zřízení města, možností trestních a procesních pravomocí a osobních svobod obyvatel. Pouze město, které vlastnilo toto městské právo, mohlo být považováno za institucionální, přestože i jiné významné lokality s centrálními funkcemi mohly ve středověku plnit některé funkce spojované obvykle s městem (např. centrum obchodu, správní, právní nebo kulturní funkce apod.)
Městské právo v českých zemích
Na území českého přemyslovského státu ve 13. století přišlo městské právo z německého prostředí a v rámci historického bádání tedy odpadá otázka formování městského práva a jeho vztah k raně středověkým útvarům městského či předměstského charakteru. Pro rozšiřování městských práv je typické vytváření okruhů jednotlivých právních souborů, tj. nově zakládané město přejímalo již hotový soubor práv jiného města a netvořilo si vlastní. Tyto okruhy byly ovlivněné i geograficky a na území českého státu se městské právo šířilo především ze Slezska (magdeburské městské právo, resp. severoněmecký právní okruh) a také z jihu, z Rakouska. Některá západočeská města v čele s Chebem převzala městské právo města Norimberka. Výjimečně je prokázáno ovlivnění městského práva města Hodonína uherským okruhem Stoličného Bělehradu, pravděpodobně pod vlivem královny Konstancie, která při lokaci Hodonína hrála důležitou roli. Vedle těchto okruhů německých práv se odvíjely i menší okruhy měst, které převzaly městská práva jiného českého města, ale i pro ta jako základ sloužila práva německá.
Pokud město přijalo městské právo jiného města, bylo pak na ně po právní stránce vázáno a soud mateřského města pro ně sloužil jako vrchní instance, ke kterému směřovala odvolání a žádosti o naučení. Takto fungovala praxe až do vlády Václava IV., který v roce 1387 zakázal městským soudům odvolávat se do zahraničí. I předtím se ovšem mnohá města založená na magdeburském právu neodvolávala do vzdáleného Magdeburgu, ale např. do Litoměřic. Podobně se západočeská města odvolávala do Chebu, i když byla založena na norimberském městském právu atd.
I když města přijala městské právo jiného města, docházelo postupem času k úpravám a doplnění, resp. k přikloněním se v některých prvcích právu jiného okruhu. Docházelo i v případě potřeby k vlastnímu dotváření práva a výjimečně i k přestoupení k jinému městskému právu (např. Kolín).
Právní okruhy na území českého středověkého státu
- okruh měst s magdeburským městským právem (např. Uničov, Bruntál, Přelouč, Hradec Králové, Litoměřice, Kolín, Kouřim)
- okruh měst s norimberským městským právem (např. Cheb)
- okruh měst s hlubčickým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (např. Hranice, Horní Benešov, Uherský Brod, Křenovice)
- okruh měst s uničovským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (např. Jevíčko)
- okruh měst s opavským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (např. Brušperk)
- okruh měst s olomouckým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (např. Hranice)
- okruh měst s jihlavským městským právem, které vycházelo z jihoněmeckého právního okruhu (např. Chrudim, Kolín, Čáslav)
- okruh měst s brněnským městským právem, které vycházelo z městských práv Vídně a Enže (např. Uherské Hradiště, Kroměříž)
- okruh měst s pražským městským právem, tj. právem Starého Města pražského
Obvyklé součásti městských práv v českých zemích
Za jeden z hlavních znaků institucionálního středověkého města je obecně chápáno právo na městský soud (ius iudicii), který i zaručoval dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvyklou součástí souboru městského práva bylo i tzv. trhové právo, které ovšem nebylo jednoznačně spojené s městským statusem, protože právo nekrálovského trhu (ius fori, ius forense) již od 12. století získávala i jiná místa s centrálními funkcemi, tzv. villae forenses (trhové osady). Obyvatelé města pak získali právo (ius civile), které je ustanovovalo plnoprávnými měšťany.
Působnost městského práva
Městské právo obvykle platilo v obvodu městských hradeb, ale mohlo se také vztahovat na předměstí a blízké vsi, aniž by jejich obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městskému právu podléhali všichni obyvatelé města, pokud nespadali pod jinou vrchnost církevní či světskou a to i v případech, že sídlili ve městě samotném. Osobních svobod pak nabývali nejen měšťané, ale všichni, kdo v městě dlouhodobě pobývali.
Literatura
- Hoffmann, František. České město ve středověku. Praha 1992.
- Hoffmann, František. Jihlavské právo. Havlíčkův Brod 1959.
- Kejř, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha 1998.
- Mendl, Bedřich. Tak řečené norimberské právo v Čechách. Praha 1938.
- Žemlička, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti. Praha 2002.
- ČELAKOVSKÝ, Jaromír. O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského. Praha: vl.n., 1904. Dostupné online.
- ČELAKOVSKÝ, Jaromír. Právo obce Pražské k řece Vltavě. Praha: vl.n., 1904. Dostupné online.
- ČELAKOVSKÝ, Jaromír. Sbírka pramenů práva městského Království Českého. Praha: Obec královského hlavního města Prahy, 1886-1895. Dostupné online.