Mélanie Calvatová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mélanie Calvatová
Boms Pfarrkirche Mariengruppe.jpg
Narození 7. listopadu 1831
Corps
Úmrtí 15. prosince 1904 (ve věku 73 let)
Altamura
Funkce biskup
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Françoise Mélanie Calvatová, lidově zvaná Mathieu (7. listopadu 1831, Corps, Francie - 15. prosince 1904, Altamura, Itálie) byla francouzská římská katolička a společně s Maximinem Giraudem vizionářka mariánského zjevení v La Salettě, které se odehrálo v 15 hodin 19. září 1846.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Bazilika v La Salettě, místo mariánského zjevení.

Narodila se v Corpsu 7. listopadu 1831 v početné rodině. Otec Petr Calvat, známý především jako dřevorubec, přijímal i jinou práci, aby mohl uživit rodinu. Matka Julie Barnaudová porodila svému manželovi deset dětí. Mélanie byla čtvrtá v pořadí. Rodina byla tak chudá, že rodiče posílali občas děti žebrat. Proto také Mélanie už odmala pásávala krávy nejen sousedům, ale i v blízkém okolí. Od jara až do konce podzimu roku 1846 pracovala u Jeana-Baptisty Praa v Ablandisu, v osadě blízko La Saletty. Soused Praových se jmenoval Pierre Selme. Najmul si na jeden týden Maximina Girauda místo nemocného pasáka. Na rozdíl od Maximina byla Mélanie velmi uzavřená a málomluvná. I když obě děti bydlely v Corpsu, vzájemně se neznaly. Ani jeden z nich nemluvil francouzsky, ale pouze nářečím. Nechodily do školy, ani na náboženství. Neuměly číst, ani psát. To, co je ještě spojovalo v den zjevení, byla chudoba. Děti byly chudé nejen proto, že neměly peníze, ale především proto, že neprožily radostné dětství.

Mélanie znala svůj domov a rodinu pouze v době zimních měsíců. Stále pobývala někde u cizích lidí, často spala v chlévě spolu s dobytkem, který hlídala. „Odpovídala pouze ano, nebo ne,“ řekl o ní hospodář Jean-Baptiste Pra. Když jí ale byly kladeny otázky týkající se zjevení, odpovídala ochotně a otevřeně.

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Čtyři roky bydlela u Sester Boží Prozřetelnosti, avšak chyběly jí schopnosti k učení. Od listopadu 1847 měla její představená obavu, že Mélanie využívá slávu, kterou jí přineslo zjevení. Proto grenobelský biskup odmítl její žádost o řeholní sliby. Nejprve se měla naučit křesťanské pokoře.

V jejích hlásáních se proplétaly sny a představy s poselstvím z La Saletty. Těmito občas podivnými proroctvími se chtěla vypořádat s lidmi, kteří s nimiž měla problémy. V roce 1854 biskup Ginoulhiac napsal:

„Proroctví, která se připisují Melánii, nejsou pravdivá, nejsou od Boha. Nemají s událostí v La Salettě žádnou souvislost. Jsou pozdější než zjevení. Dětem byla ponechaná plná svoboda, aby mohly potvrdit, nebo popřít pravdivost poselství. Ony ale nikdy nezměnily obsah poselství z La Saletty.“

—biskup Ginoulhiac

Totéž prohlásil biskup 19. září 1855 na hoře La Saletta. Mélanie i nadále předkládala své prorocké představy, a to za pomoci Leva Bloye, který začal formovat hnutí „mélanistů“. Vychází ze zjevení v La Salettě, ale zároveň používá těžko přijatelné vize vizionářky. Obsahově jsou její předpovědi náboženským projevem, ale v praxi nemají nic společného s učením církve a s posláním z La Saletty. Opouští se v nich pevnost křesťanské víry, kterou Mélanie deformuje v duchu svých představ.

U řeholnic[editovat | editovat zdroj]

V roce 1854 se dostala díky knězi z Anglie do ostrovní země. V dalším roce vstoupila do kláštera ke karmelitkám v Darlingtonu. Ale opět složila pouze časové řeholní sliby a v roce 1860 odsud odjela. Její další pokus o řeholní život je spojen se Sestrami Lítosti v Marsilii. Po krátkém pobytu v jejich klášteře v Kefalinii (Řecko) přešla opět ke karmelitkám v Marsilii a pak na chvíli k Sestrám Lítosti. Po několika dnech strávených v Corpsu a na hoře v La Salettě se rozhodla přestěhovat do Itálie do Castellamare blízko Neapole, kde žila dalších sedmnáct let. Tady sepsala svá „tajemství“, která v různých verzích existují dodnes, a také řeholní řád pro případný vznik její vlastní kongregace. Několikrát žádala o souhlas s tiskem různých svých brožur, ale ani jednou ho neobdržela. Odvolávání se mélanistů k autoritě biskupa Lepideho, a to až do dnešní doby, je neoprávněné.

Další život[editovat | editovat zdroj]

Později se objevila na jihu Francie v Cannes, poté v Chalon-sur-Saóne, kde stále hledala pomoc pro založení kongregace. Soudní cestou, za pomoci kanovníka Brandta z Amiens, se snažila získat souhlas biskupa Perrauda z Autunu. Svatý stolec však potvrdil odmítavá slova biskupa.

Roku 1892 se vrátila do Itálie, kde bydlela v okolí Lecce a pak v Messině na Sicílii (pozval ji tam kanovník Annibale di Francie). Potom odcestovala na faru v Diou v Allier k faráři Combemu, který měl zájem o různá proroctví. Tady dopsala svou autobiografii, která je však více prací beletristickou, v níž představuje sebe samu téměř zázračným a mystickým způsobem.

Různá její poselství, která si vymyslela a vydala pod záštitou La Saletty, neměla nic společného s tím, co říkala spolu s Maximinem daný večer a během nejbližších let po zjevení. Kdykoli se jí někdo ptal na událost z 19. září roku 1846, Mélanie se měnila v chudou dívku z vesnice, o které nikdo před zjevením neslyšel. Vždy opakovala slovo za slovem celé poselství stejně jako Maximin, jak jej vyslovili v prvních dnech po zjevení.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

V závěru života se vrátila do Itálie, do Altamury u Bari. Zde zemřela 14. prosince 1904. Odpočívá v hrobce pod mramorovou deskou, na které je zobrazena Matka Boží z La Saletty, jak přijímá chudou pasačku do nebe. Po celý svůj život zůstala Mélanie chudou a pobožnou, věrnou poselství z La Saletty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Léon Bloy, Život Melanie, Pasačky La Salettské. Překlad Josef Florian a Otto Albert Tichý. Vydal Antonín Ludvík Stříž. Dobré dílo. Stará Říše. Morava. 1914. Dostupné online.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]