Léo Ferré

Léo Ferré
Léo Ferré
Základní informace
Rodné jméno	Léo Albert Charles Antoine Ferré
Narození	24. srpna 1916; Monako
Úmrtí	14. července 1993 (ve věku 76 let); Castellina in Chianti; Itálie
Místo pohřbení	Monaco Cemetery
Žánry	šanson, mluvené slovo, klasická hudba a francouzský pop
Povolání	písničkář
Nástroje	klavír, zpěv
Aktivní roky	1946–1992
Vydavatelé	Le Chant du Monde, Barclay Records, RCA Records, EPM Musique
Významná díla	L'Espoir; Amour Anarchie; Il n'y a plus rien; Léo Ferré; Les Chansons d'Aragon; … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Madeleine Ferré
Sídlo	Castellina in Chianti
Web	www.leo-ferre.com
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Léo Ferré (24. srpna 1916 Monako – 14. července 1993 Castellina in Chianti) byl francouzský básník a šansoniér monegaského původu. Během své kariéry, která trvala téměř půl století, vydal přes čtyřicet dlouhohrajících desek.

Narodil se v Monaku, kde jeho otec pracoval jako vedoucí kasina, od dětství zpíval v chrámovém sboru, studoval na církevní škole, roku 1939 absolvoval Institut d'études politiques de Paris. Za války sloužil u alžírských střelců, v roce 1945, kdy pracoval v Radio Monte Carlo, se seznámil s Édith Piaf a na její radu začal působit jako písničkář v Paříži. Ve své tvorbě kombinoval hudbu s mluveným slovem, využíval také zvuk symfonického orchestru, který sám dirigoval,^[1] často zhudebňoval poezii autorů jako François Villon, Charles Baudelaire, Guillaume Apollinaire nebo Louis Aragon („L'affiche rouge“).^[2] Otevřeně se hlásil k anarchismu,^[3] na Charlese de Gaulla napsal posměšnou píseň „Mon General“. Jeho významnými skladbami jsou „Jolie Môme“, „C’est extra“ a „Avec le temps“. Byl mu udělen Řád čestné legie, který však odmítl přijmout.^[4]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

1953: Paris canaille
1954: Chansons de Léo Ferré
1954: Le Piano du pauvre
1956: Le Guinche
1956: Poète... vos papiers!
1957: Les Fleurs du mal
1957: La Chanson du mal-aimé
1958: Encore du Léo Ferré
1960: Paname
1961: Les Chansons d'Aragon
1962: La Langue française
1964: Ferré 64
1964: Verlaine et Rimbaud
1966: Léo Ferré 1916-19…
1967: Cette chanson (La Marseillaise)
1967: Léo Ferré chante Baudelaire
1969: L'Été 68
1969: Les Douze Premières Chansons de Léo Ferré
1970: Amour Anarchie
1971: La Solitude
1972: La Chanson du mal-aimé
1972: La Solitudine
1973: Il n'y a plus rien
1973: Et… basta!
1974: L'Espoir
1975: Ferré muet... dirige
1976: Je te donne
1977: La musica mi prende come l'amore
1977: La Frime
1979: Il est six heures ici et midi à New York
1980: La Violence et l'Ennui
1982: Ludwig-L'imaginaire-Le bateau ivre
1983: L'Opéra du pauvre
1985: Les Loubards
1986: On n'est pas sérieux quand on a dix-sept ans
1990: Les Vieux Copains
1991: Une saison en enfer

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Léo Ferré na Wikimedia Commons
https://web.archive.org/web/20101011020423/http://ferre.lehall.com/home.html
https://web.archive.org/web/20160314150138/http://www.rfimusic.com/artist/chanson/leo-ferre/biography

[1] ttp://www.rts.ch/archives/tv/information/un-jour-une-heure/4956820-chef-d-orchestre.html

[2] ttps://volume.revues.org/2250

[3] ttp://www.independent.co.uk/news/people/obituary-leo-ferre-1485810.html

[4] ttp://www.ouest-france.fr/culture/thomas-piketty-comme-lui-ils-et-elles-ont-refuse-la-legion-dhonneur-3092826

[1]

[2]

[3]

[4]

Nositelé ceny Premio Tenco

Pro hudebníka	Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022)

Pro kulturní osobnost	Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022)