Lužické hory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lužické hory
Lausitzer Gebirge
Vrchol Luže v zimě
Vrchol Luže v zimě
Nejvyšší bod793 m n. m. (Luž)
Rozloha180 km² (na území Česka)
Střední výška509 m n. m.
Nadřazená jednotkaKrkonošská oblast
Sousední
jednotky		Děčínská vrchovina
Šluknovská pahorkatina
Žitavská pánev
Ještědsko-kozákovský hřbet
Ralská pahorkatina
České středohoří
Podřazené
jednotky		Lužický hřbet
Kytlická hornatina
SvětadílEvropa
StátČesko Česko, Německo Německo
Map
Horninypískovec, čedič
PovodíKamenice, Ploučnice, Lužická Nisa
Souřadnice50°50′56″ s. š., 14°38′49″ v. d.
Identifikátory
Kód geomorf. jednotkyIVA-2
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka, vymezené ve směru od západu Děčínskou vrchovinou a Ještědsko-kozákovským hřbetem na východě. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina a České středohoří, na severu Žitavská pánev a Šluknovská pahorkatina. Německá část se nazývá Zittauer Gebirge (Žitavské hory).[1]

Hlavní hřeben Lužických hor - Lužický hřbet - probíhá jižně od Lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. tvoří jej jednotlivé znělcové a trachytové, vzácně i čedičové kupy spojené do zřetelného hřebene. Druhou podřízenou částí je Kytlická hornatina.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin.

Geomorfologické členění

Lužické hory mají dvě části, geomorfologické podcelky - Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích.

Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny je odděluje linie spojující obce Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží, vesměs v okrese Děčín. Od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžiště. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Oproti Českému středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Žitavskou pánev sedlo u Horního Sedla. Zhruba ve stejné linii jižněji probíhá krátká hranice s Ještědsko-kozákovským hřbetem.

Vrcholy

Celkem deset hor přesahuje hranici 700 m n. m.[2][3]:

Vrchol Výška Promi-
nence		 Izolace Podcelek Okrsek Souřadnice
Luž 793 m 368 m 26 km → Černá hora Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°50′56″ s. š., 14°38′49″ v. d.
Pěnkavčí vrch 792 m 140 m 03 km → Luž Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°50′53″ s. š., 14°36′40″ v. d.
Jedlová 774 m 218 m 04 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°51′16″ s. š., 14°33′38″ v. d.
Klíč 760 m 208 m 07 km → Pěnkavčí vrch Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°47′19″ s. š., 14°34′22″ v. d.
Hvozd 749 m 235 m 06 km → Luž Lužický hřbet Hvozdský hřbet 50°49′21″ s. š., 14°43′36″ v. d.
Studenec 736 m 200 m 08 km → Jedlová Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°49′55″ s. š., 14°27′19″ v. d.
Velký Buk 736 m 184 m 03 km → Pěnkavčí vrch Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°48′59″ s. š., 14°35′02″ v. d.
Malý Buk 712 m 140 m 02 km → Klíč Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°48′10″ s. š., 14°33′11″ v. d.
Weberberg 710 m 058 m 01 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°51′53″ s. š., 14°37′05″ v. d.
Bouřný 703 m 076 m 01 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°49′47″ s. š., 14°36′29″ v. d.

Všech 10 sedmistovek zobrazuje tato mapa.

Podrobný seznam hor a kopců v Lužických horách podle nadmořské výšky a prominence obsahuje Seznam vrcholů v Lužických horách.

Výhled při západu slunce na Lužické hory ze Středního vrchu s jeho stínem.
Letecký pohled na část Lužických hor, v popředí Jiřetín pod Jedlovou, v pozadí zleva Weberberg, údolí Milířky, Luž a Pěnkavčí vrch
Letecký pohled na vrchol Jedlové

Geologická stavba

Lužické hory mají zajímavou geologickou stavbu, jejíž vývoj trval asi 600 miliónů let. Dělí se na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickým zlomem. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk. Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum, tj. přeměněné. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, dnes obnažené erozí se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorský kadomský vyvrcholil před 550 milióny let, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny let a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny let.

Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů.

Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety, v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120 miliónů let eroze. Po ní v druhohorách zaplavilo území svrchnojurské mělké a teplé moře, v němž se uložili pískovce a poté vápence a dolomity s mořskou faunou.

Další sedimentace začala před 95 milióny let na začátku svrchní křídy.

Dlouhá eroze po křídové sedimentaci místy vytvořila zarovnané povrchy, pokryté někde zaoblenými úlomky křemitých a železitých pískovců. Křídový povrch se vylámal do ker. Obnovily se pohyby na lužickém zlomu, podél něhož se zvedla severní kra nejméně o 1 km.

Erozi přerušila vulkanická činnost, která vyvrcholila před 20–30 milióny let, tj. od konce starších třetihor. Vulkanity tvoří několik set těles různé velikosti, z nichž mnohá jsou výplněmi drah, jimiž magma vystupovalo na povrch.

Jejich koncentrace je spolu s centrální částí Českého středohoří největší v Evropě. Po skončení vulkanické činnosti byly Lužické hory vulkanickým pohořím. Od konce třetihor se postupně ochlazovalo klima, charakterizované ve čtvrtohorách střídáním ledových a meziledových dob. Nastává eroze, která pokračuje dodnes. Podél lužického zlomu klesla severovýchodní kra a eroze ve vyšší kře snížila povrch o 250 až 300 metrů. Eroze obnažila mnoho podpovrchových těles, které bývají mylně pokládány za sopky. Platí to především pro znělcové a trachytové kupy a lakolity, které převyšují až o několik set metrů úpatí - např. Jedlová, Bouřný, Klíč, Jílový vrch.

Kromě eroze probíhá od konce třetihor až do současnosti akumulace sedimentů. Akumulaci ovlivnilo především zvyšování výškových rozdílů při erozi, jednak klimatické změny ve čtvrtohorách. Při zalednění ve středním pleistocénu, před 300 až 350 tisíci lety, severoevropský ledovec dosáhl až úpatí Lužických hor, které zabránily jeho postupu k jihu. Čelo ledovce odtávalo v Jítravském sedle, pod nímž utvořili tavné vody vějíř sedimentů.

Vodstvo

Po hlavním hřebeni Lužických hor a Ještědského hřbetu probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře.[4] Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice má u České Kamenice šířku 2–4 m. Toky, odvodňující východní část (Šporka, Svitávka, Boberský a Heřmanický potok) jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy jsou odvodňovány menšími toky do Nisy a jejího přítoku Mandavy (Lesenský potok, Lužnička).

V centrální části se nachází několik rybníků, jmenujme zejména Hraniční, Malý a Velký Jedlovský rybník, Rolský a Svorský rybník. Vyznačují se studenou, na živiny chudou vodou.

Kromě těchto rybníků lze v Lužických horách najít i přehrady na pitnou vodu Chřibská, Přehrada Naděje, nebo Kunratické rybníky.

Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak domácí druhy ryb (původní), např. pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná , tak i ryby nepůvodní, např. pstruh duhový, siven americký či amur bílý. V oblasti dolního toku Kamenice dochází k systematickému vysazování lososa atlantského (též obecného). S jeho strdlicemi (vývojové stádium mezi 1 – 3 rokem života) se můžeme setkat v Kamenici a Chřibské Kamenici. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny jsou především ve výskytu kormorána a omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí.

V potocích, řekách a rybnících se můžeme poměrně často setkat i s raky, především rakem bahenním a rakem říčním. V posledních letech se jejich stav zvýšil. Je však ohrožován v letních měsících nízkým stavem vody v menších tocích.

Lesy

Bukový porost pralesovitého charakteru na vrcholu Pěnkavčího vrchu v zimě

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciální původní formaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které tvoří plošně nejrozsáhlejší jednotku. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro.

Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Někdy se vyskytují též holé bučiny, kdy na zemi je pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace.

Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy.

Údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem.

Dnešní stav

Dnešní stav lesů vypadá poněkud odlišně. Rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů byly nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), které opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemii půdy. Často se též setkáváme s pomniškovými porosty. Jsou to smrkové porosty, staré sedmdesát či osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty jsou oslabené imisemi, kyselými dešti a dalšími vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru) a jsou velmi zranitelné.

V důsledku větrné smršti, která propukla 24. 5. 2010 po 16. hodině, byl ve vrcholových partiích Lužických hor od úpatí Jedlové a od stejnojmenného nádraží, přes Jelení skálu, Bouřný a Suchý vrch až k Mařenicím zničen pruh lesa o šířce 200 - 500 metrů a délce cca 5 kilometrů.[5]

V lesích Lužických hor se můžete setkat s pestrou paletou volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako je jelen evropský či srnec obecný se zde vyskytuje početná komunita kamzíka horského (vedle Lužických hor v Česku jen Jeseníky) a občas i muflona. V roce 2006 byl pozorován výskyt losa evropského.

Ze šelem se běžně vyskytuje liška obecná, jezevec lesní, kuna lesní, tchoř tmavý a v omezené míře rys ostrovid který se rozšířil ze sousední oblasti Českého Švýcarska.

Na obloze pak čáp černý, čáp bílý, sokol stěhovavý, káně lesní, káně rousná, výr velký, vzácně orlovec říční a orel mořský. V poslední době pak chřástali a krkavci. A samozřejmě pestrá paleta ostatních ptáků.

Sklářství

Činností, která od počátku utvářela utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století , do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, která je připomínaná již v roce 1427 v Deskách dvorských doložena k roce[kdo?] 1457.

V průběhu staletí v Lužických horách vznikalo a opět zanikalo velké množství sklářských hutí. Vznikání a zanikání hutí bylo dáno především vyčerpáním surovin v jejich těsné blízkosti. Staré sklářské hutě měly velkou spotřebu dřeva. Po vyčerpání dřeva a zásob křemene v okolí hutě bylo huť jednodušší přestěhovat. Stěhování hutí trvalo přibližně do poloviny 19. století, kdy nástup železnice umožnil dovoz levnějších surovin a místní hutě přešly na vytápění uhlím.

Hornictví a hutnictví

Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z roku 1474. O deset let později, v roce 1484 udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium. Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky. Předmětem jejich zájmu bylo dobývání polymetalických rud (sfalerit, pyrit a chalkopyrit). Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány.

V roce 1539 nechal Jiří ze Šlejnic zahájit ražbu štoly sv. Kryštofa na severním svahu Křížové hory. Těžba utichla na počátku třicetileté války. O obnovení těžby se v roce 1782 pokusil Jan Hennevogl z Edenburku. Založil proto štolu sv. Jana Evangelisty, která byla spojena se štolou sv. Kryštofa. Těžba probíhala s přestávkami do roku 1910, kdy zanikla.

Ochrana přírody

Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory na rozloze 267 km². Správa instituce je v Jablonném v Podještědí. V lednu 2004 byla na území CHKO 16 maloplošných chráněných území (1 národní přírodní rezervace, 1 národní přírodní památka, 9 přírodních památek a 5 přírodních rezervací) a řada dalších lokalit byla připravena k vyhlášení. V té době zde bylo 19 památných stromů. Lembersko bylo roku 1996 zaevidováno jako krajinná památková zóna.[6]

Národní přírodní rezervace (NPR)

Národní přírodní památka (NPP)

Přírodní památka (PP)

Přírodní rezervace (PR)

Památné stromy

  • Lípa na Sedle (Chřibská)
  • Skupina sedmi stromů ve Chřibské
  • Schabestienova lípa (Krásné Pole)
  • Dub u Svobodů (Kytlice)
  • Buky na Zeleném vršku (Česká Kamenice)
  • Lípa u kapličky (Kamenický Šenov)
  • Lípa v Drnovci
  • Lípa v Trávníku
  • Borovice v Mařenicích
  • 2 tisy v Krompachu

Naučné stezky

Zajímavá místa

Odkazy

Reference

  1. ↑ PODHORSKÝ, Marek. Liberecký kraj. Praha 7: freytag&berndt, 2002. ISBN 80-7316-032-3. Kapitola Českolipsko, s. 23. 
  2. ↑ HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1: Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Všeobecná část - Povrch, s. 16. 
  3. ↑ KOLEKTIV. Českolipsko. Ústí nad Labem: Magma, 2000. Kapitola Horopis, s. 4. 
  4. ↑ Českolipsko, str.6
  5. ↑ LANGER, Jiří. Lužické hory budou po vichřici uklizeny do konce září. Zpravodaj Libereckého kraje [online]. Liberecký kraj, 2010-07-22 [cit. 2015-12-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1: Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Turistická část, s. 54. 
  7. ↑ Lužické hory, Olympia, str.60

Literatura

  • BELLMANN, Michael, THIELE, Manfred. Kletterführer Nördliches Böhmen. Dresden: Verlag Michael Bellmann, 2003 (německy)

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lužické_hory&oldid=13344099“