Lomikámen vždyzelený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata, syn. Saxifraga aizoon).
Jak číst taxoboxLomikámen vždyzelený
alternativní popis obrázku chybí
Lomikámen vždyzelený (Saxifraga aizoides)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádlomikamenotvaré (Saxifragales)
Čeleďlomikamenovité (Saxifragaceae)
Rodlomikámen (Saxifraga)
Binomické jméno
Saxifraga aizoides
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kvetoucí rostlina s nedozrálými tobolkami

Lomikámen vždyzelený (Saxifraga aizoides) je druh rostliny z čeledi lomikamenovité. Je to vytrvalá, přes zimu zelená bylina se sukulentními úzkými listy a nápadnými žlutými až červenými květy, které jsou opylovány hmyzem. Je rozšířen v chladných severských a horských oblastech Evropy, Severní Ameriky a západní Sibiře. V České republice se nevyskytuje. Roste coby pionýrský druh na vlhkých stanovištích s hrubou, propustnou půdou. Jako skalnička se vzhledem ke specifickým nárokům téměř nepěstuje.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lomikámen vždyzelený je stálezelená, řídce trsnatá bylina s poléhavou nebo vystoupavou, olistěnou lodyhou, dorůstající výšky asi 3 až 10 cm. Listy jsou 3 až 22 mm dlouhé, střídavé, sukulentní, s čárkovitou až úzce podlouhlou, přisedlou čepelí, na okraji osténkatě brvité nebo bez brv, na líci vypouklé, na rubu ploché, při vrcholu na vnější straně s 1 (až 5) nezanořenými hydatodami zpravidla bez vápenaté krusty. Přes zimu vytrvávají zelené a následujícího léta jsou nahrazeny novými. Na květonosných lodyhách jsou listy řidší a širší než na sterilních výhonech. Lodyha bývá v horní části žláznatě chlupatá. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, stopkaté, jednotlivé nebo častěji uspořádané ve vrcholíku či thyrsu. Kališní lístky jsou rozestálé, trojúhelníkovité, lysé. Koruna je žlutá až červenooranžová, složená z 5 eliptických, 3 až 7 mm dlouhých korunních lístků stejně dlouhých jako kalich nebo delších. Gyneceum je z poloviny zanořené do nektáriového disku. Kvete od pozdního jara do konce léta. Plodem je vejcovitě kulovitá tobolka obsahující mnoho hnědých, 0,8 až 1 mm dlouhých, podlouhle vejcovitých nebo vřetenovitých semen.[1][2][3]

Druh má charakteristický vzhled a je víceméně nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným evropským lomikamenem. Dužnatými listy a žlutými květy může vzdáleně připomínat rozchodník (Sedum). Oba rody lze snadno rozlišit podle počtu plodolistů gynecea (2 u lomikamenu, 3 a více u rozchodníku). Rostlina je značně variabilní ve zbarvení korunních lístků, středové části květu (gynecea a nektária), tyčinek i dozrávajících plodů. Korunní lístky mohou být jasně žluté, oranžové až sytě červené, někdy i červeně tečkované, středová část květu žlutá až tmavočervená.[3] Sytě měděně červená forma byla popsána jako S. aizoides var. atrorubens.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Druh má arkto-alpínské rozšíření. V rámci Evropy má značně nespojitý areál. Souvislejší výskyt je ve Skandinávii a Alpách, izolované arely v severním Rusku, Karpatech, Pyrenejích, Apeninách, balkánských pohořích, Britských ostrovech, Islandu a Špicberkách. Do Asie zasahuje pouze v oblasti západní Sibiře. V Severní Americe je jeho výskyt soustředěn do severských oblastí v Kanadě a na Aljašce, okrajově zasahuje i na severovýchod USA do států New York a Vermont. V České republice se nevyskytuje, nejbližší výskyty jsou na Slovensku a v Alpách.[4][5] Na Slovensku roste zejména na vápencových podkladech, řidčeji na žulovém mylonitu nebo břidlicích, často ve společnosti silenečky čtyřzubé (Heliosperma pusillum). Hojný je v Tatrách, zejména Belianských, vzácněji i v jiných pohořích (Nízké Tatry, Velká Fatra, Krivánská Malá Fatra, Choč). Vyskytuje se zde v nadmořských výškách od 730 do 2150 metrů, do nižších poloh bývá splavován.[2] V Alpách je hojně rozšířen v rámci prakticky celého pohoří.[6][7]

Lomikámen vždyzelený obsazuje v horách jakožto pionýrská rostlina vlhké lokality zejména v alpínském a subalpínském stupni v okolí ledovců, na březích horských potoků nebo říček, skalách, štěrkovitých strmých svazích a sesuvech. V severských oblastech roste jako součást společenstev vlhké tundry, která mohou být i periodicky zaplavovaná. Preferuje hrubé a dobře propustné, zásadité, neutrální nebo jen velmi slabě kyselé substráty.[8][3]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Rostlina na skalním stanovišti na Triglavu

Květy jsou opylovány hmyzem, zejména bzučivkami a drobnými lumkovitými.[9] Ve středu květu je velké diskovité nektárium, na němž se tvoří hojný nektar pozorovatelný v podobě drobných kapiček. Samoopylení je zabraňováno protandrií. Po rozvití květu jsou korunní lístky jsou lehce přizvednuté, tyčinky rozestálé a přitisklé ke koruně. Gyneceum je nedovyvinuté, sestávající zejména z velkého nektária vyplňujícího středovou část květu. Blizny nejsou viditelné. Tyčinky s prašníky se postupně jedna po druhé sklánějí nad střed květu a po vyprášení pylu se opět vracejí zpět. Poté květ přechází do samičí fáze, korunní lístky se více rozevírají, viditelná část gynecea se rychle zvětšuje a blizny se stávají receptivními. Tyčinky jsou opět přitisklé ke korunním lístkům a často z nich opadávají prašníky. Na přechodu mezi oběma fázemi je krátké období, při němž může dojít k samoopylení, násada semen však bývá v takovém případě nízká.[10][8][11]

Rostlina se množí zejména semeny, příležitostně i vegetativně prostřednictvím úlomků lodyh. Semena se šíří zejména větrem, v menší míře i vodou nebo prostřednictvím ptactva. Zralé tobolky se otevírají pouze na vrcholu a semena jsou z nich vytřásána při silném větru. Otevírají se zpravidla až po napadnutí prvního sněhu, jehož hladká pokrývka napomáhá roznášení semen.[3] V Evropě se na lomikamenu vždyzeleném živí housenky vřetenušky severské (Zygaena exulans), píďalky skalní (Entephria flavicinctata) a drobné můry Kessleria saxifragae z čeledi předivkovití (Yponomeutidae).[12]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Druh je v rámci rodu Saxifraga řazen do podrodu Saxifraga a sekce Porphyrion. V minulosti byl řazen spolu s příbuzným druhem Saxifraga mutata do samostatné sekce Xanthizoon. Výsledky fylogenetických studií ukázaly, že tato sekce tvoří vývojovou větev uvnitř sekce Porphyrion a proto byly obě sekce sloučeny. Jeho křížením s lomikamenem vstřícnolistým (Saxifraga oppositifolia) a následnou polyploidizací vznikl v Grónsku nový druh, Saxifraga nathorstii. V oblastech společného výskytu se kříží i s lomikamenem oranžovým (S. mutata).[9]

Význam a pěstování[editovat | editovat zdroj]

Druh není v kultuře běžný. Vyžaduje chladné a vlhké prostředí a jeho uchycení v teplejších oblastech bývá obtížné.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BROUILLET, Luc; ELVANDER, Patrick E. Flora of North America: Saxifraga oppositifolia [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b BERTOVÁ, Lýdia (ed.). Flóra Slovenska. [s.l.]: Veda, 1985. (slovensky) 
  3. a b c d Saxifraga aizoides L. [online]. Flora of Svalbard [cit. 2022-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-02-18. (anglicky) 
  4. Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  5. KOBIV, Yuriy. Saxifraga aizoides in Ukraine. Polish Botanical Journal. 2016, čís. 61(1). 
  6. AESCHIMANN, David et al. Flora Alpina. Bern: Haupt, 2004. ISBN 3-258-06600-0. (německy) 
  7. LAUBER, Konrad; WAGNER, Gerhart. Flora Helvetica. Stuttgart: Haupt, 1998. ISBN 3-258-05735-4. (německy) 
  8. a b MEIER, Christine; HOLDEREGGER, Rolf. Breeding system, germination, and phenotypic differences among populations of Saxifraga aizoides (Saxifragaceae) at the periphery of its alpine distribution. Nordic Journal of Botany. 1998, čís. 18(6). 
  9. a b ZHANG, Zhuoxin. Phylogenetic studies in the genus Saxifraga (Saxifragaceae). [s.l.]: University of Leicester, 2013. (anglicky) 
  10. FAEGRI, K.; VAN DER PIJL, L. The principles of pollination ecology. [s.l.]: Pergamon Press, 1979. Dostupné online. ISBN 0-08-021338-3. (anglicky) 
  11. AIKEN, S.G. et al. Flora of the Canadian Arctic archipelago: Descriptions, illustrations, identification, and information retrieval. [online]. Ottawa: NRC Research Press, National Research Council of Canada, 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  12. HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Saxifraga aizoides [online]. Alpine Garden Society. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]