Přeskočit na obsah

Ljudmila Pavličenková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: -žurnalismy, doplnit zdroje a reference
Ljudmila Michajlovna Pavličenková
Rodné jménoЛюдмила Михайловна Белова
Narození12. července 1916
Bila Cerkva
Úmrtí10. října 1974 (ve věku 58 let) nebo 27. října 1974 (ve věku 58 let)
Moskva
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
ObčanstvíSovětský svaz
Alma materFakulta historických věd Kyjevské univerzity (1937–1945)
Kyjevská univerzita
Povoláníodstřelovačka, historička a vojačka
ZaměstnavateléSovětské námořnictvo (1945–1953)
Kyiv Arsenal
OceněníVoroshilov Sharpshooter (1939)
medaile Za bojové zásluhy (1942)
Leninův řád (1942)
Leninův řád (1943)
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1943)
… více na Wikidatech
Politická stranaKomunistická strana Sovětského svazu (od 1945)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ljudmila Pavličenková (rusky Людмила Михайловна Павличенко, rodným jménem Bělovová, rusky Людмила Белова; 12. července 1916 Bila Cerkva, Kyjevská gubernie, Ruské impérium – 27. října 1974 Moskva)[1][2] byla nejúspěšnější sovětská odstřelovačka ruské[1] národnosti.

Poštovní známka vydaná na počest Ljudmily Pavličenkové v roce 1976
Izrail Abramovič Ozerskij: Ljudmila Pavličenková se zbraní v zákopu, 1942, časopis Směna, č. 12, 1942

Před válkou

[editovat | editovat zdroj]

Ljudmila Belovová se narodila v Bílé Cerkvi v Kyjevské gubernii v Ruské říši (dnes v Kyjevské oblasti na Ukrajině) 12. července 1916 jako dcera Michaila Bělova, zámečníka z Petrohradu, a jeho manželky Jeleny Trofimovny Bělovové (1897–1972),[3] která měl ruský šlechtický původ.[4] Rodina se přestěhovala do Kyjeva, když bylo Ljudmile 14 let.[5] Její otec byl členem komunistické strany a sloužil jako komisař pluku v Rudé armádě, za což byl vyznamenán Řádem rudého praporu.[6]

V roce 1932 se provdala za Alexeje Pavličenka a porodila syna Rostislava (1932–2007). Manželství však bylo brzy rozvedeno a Ljudmila se vrátila ke svým rodičům. Navštěvovala večerní školu a zároveň vykonávala domácí práce. Přes den pracovala jako brusička v kyjevském závodě Arsenal.[7] Zde se zapsala do střeleckého kroužku Osoaviachim (předchůdce Dobrovolné společnosti pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem DOSAAF). Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Po odchodu z továrny se zapsala v roce 1937 na fakultu historie Kyjevské univerzity.[2] Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.

Dobrovolnice v Rudé armádě

[editovat | editovat zdroj]

Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Stala se příslušnicí 25. „Čapajevské“ divize,[1] u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil, a tak jediným člověkem, kterému velmi často psala, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jejím partnerem byl Leonid Kicenko (ukrajinsky Леонід Кіценко), se kterým se znala ještě z Kyjeva; na frontě podali zprávu o registraci svatby, Kicenko však v únoru 1942 podlehl smrtelnému zranění.[2]

Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Biljajivka (ukrajinsky Біляївка; rusky Беляевка) západně od Oděsy první dva Němce. Když v říjnu 1941 byla 25. divize po ukončení obrany Oděsy evakuována k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijevských horách (ukrajinsky Мекензієві гори; rusky Меке́нзиевы го́ры) u Sevastopolu, které tvořily severní okraj obrany, se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich souboj trval dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce se jí podařilo získat jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků. Seržantka Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. V květnu 1942 jí poblahopřál velitel Přímořské armády generál Petrov. Tehdy již podporučice Pavličenková byla instruktorkou nováčků a zaškolila jich několik desítek. Jako odstřelovačka měla 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

Cesta po Západě - hvězda sovětské propagandy

[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1942 byla počtvrté raněna, spolu s posledními obránci Sevastopolu evakuována a stala se hvězdou sovětské propagandy.[8]

Po příjezdu na Malou zemi byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady, která se uskutečnila v roce 1942. Přes severní Afriku odletěla do Londýna a navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Ve Washingtonu, kde byla přijata prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou, jako první občan SSSR vstoupila do Bílého domu.[9] Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zazpíval na její počest černošský zpěvák Paul Robeson. Při návštěvě Hollywoodu se setkala s Charlesem Chaplinem.[8] Jen zde odložila svoji uniformu s distinkcemi nadporučíka a oblékla po letech opět civilní šaty, které jí darovala první dáma. Při návštěvě Toronta v Kanadě pak obdržela dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním.

Po návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.

Roku 1943 byla povýšena na majorku.[1]

Po válce

[editovat | editovat zdroj]

Potřetí se provdala v roce 1945 za Konstantina Andrejeviče Ševeljova (rusky Шевелёв Константин Андреевич, 1906-1963).[2] Téhož roku 1945 vstoupila do komunistické strany. Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 sloužila v armádě jako vědecký pracovník při štábu námořnictva.[1] Poté pracovala v Sovětském výboru válečných veteránů.[1] Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani.

V roce 1957 jí Eleanor Rooseveltová při své cestě po SSSR oplatila návštěvu.[9] Počátkem 60. let navštívila Ljudmila Pavličenková země západní Afriky, které navštívila s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky.

Zemřela 27. října 1974, kdy v 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Film

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2015 byl dokončen životopisný film o Ljudmile Pavličenkové, pod názvem Bitva o Sevastopol (v originále Битва за Севастополь).[10]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 ШКАДОВ, И. Н., et. al. Герои Советского Союза: Краткий биографический словарь. Т. 2. Любов — Ящук. М.: Воениздат, 1988. 863 s. S. 217. (rusky)
  2. 1 2 3 4 Snajper Ljudmila Pavlichenko, životopis (rusky)
  3. ↑ Велика Вітчизняна Війна [online]. 2009-06-28 [cit. 2020-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 June 2009.
  4. ↑ Как мать-одиночка уничтожила на войне 309 фашистов | Экспресс газета | Дзен [online]. [cit. 2025-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-04.
  5. ↑ KING, Gilbert. Eleanor Roosevelt and the Soviet Sniper. Smithsonian. February 21, 2013. Dostupné online [cit. 14 December 2016].
  6. ↑ Pavlichenko, L. Lady Death: the Memoirs of Stalin's Sniper 2018 p.1 ISBN 9781784382704
  7. ↑ Heroines of the Soviet Union 1941-45 by Henry Skaida, Osprey Publishing, 2003, ISBN 1841765988/ISBN 978-1841765983, page 31
  8. 1 2 CATTABI, Silvio. The Gun Book for the Girls. [s.l.]: Down East Books, 2013. Dostupné online. S. 67. (anglicky)
  9. 1 2 Smithsonian.com: Eleanor Roosevelt and the soviet sniper
  10. ↑ Filmová databáze FDb.cz: Bitva o Sevastopol

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ljudmila_Pavličenková&oldid=25773751“