Liturgické divadlo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Liturgické divadlo nebo též liturgické drama byla součást mše, kde byla v rámci dramatického kusu předváděna především biblická témata. Cílem bylo předvést a ozvláštnit výklad bible pro publikum, které bylo ve většině případů negramotné.

Předznamenání[editovat | editovat zdroj]

V desátém století byly do slavnostních procesí postupem času přidávány divadelní prvky. Kupříkladu součástí průvodu na Květnou neděli byla postava Ježíše jedoucího na oslu. Kromě toho divadelní prvky nesl i dialog, který fungoval v rámci liturgie hodin, kdy spolu mniši zpěvem antifonálních písní vzájemně komunikovali. [1]

Vlastní vznik[editovat | editovat zdroj]

Není přesně jasné, kde a kdy se první liturgické drama objevilo, ale pravděpodobně to bylo buď ve Fleurách, nebo v Limoges.[2] Nejstarší text, který se dochoval, pochází z let 965-975 z díla Regularis concordia jehož autorem je Winchesterský biskup Ethelwold.[2] Vlastní drama se pak v rámci klášterů zařadilo do liturgie hodin a to protože u standardní mše nebyla příliš velká náklonnost pro novinky a změny, zatímco liturgie hodin se měnila den ze dne a tudíž nebyl problém zavádět novoty. Nejprve se hry hráli především v benediktýnských klášterech a nejstarší dochované drama je Hra tří Marií.[3]

Rozvoj[editovat | editovat zdroj]

V jedenáctém století došlo k vojenském uklidnění Evropy. Vikingové, nyní křesťané, přestali s loupeživými nájezdy, a tak mohlo dojít plnému rozvoji měst a zejména církevních budov, což s sebou přinášelo posilování křesťanského života. V rámci katedrál vznikly školy a univerzity, jež se staly novými centry vzdělanosti a náboženského života. A právě zde se začalo hrát liturgické drama i pro veřejnost. Nejčastěji hraným tématem byli Velikonoce (zejména Kristovo zmrtvýchvstání - ukřižování se příliš často neinscenovalo), ale i Vánoce, které zahrnovali především tři krále a Herodův masakr dětí. [4]

Inscenace dramat[editovat | editovat zdroj]

Z počátku byla představení scénována velmi jednoduše, za použití v klášteře dostupných kostýmů (např. mnišksá roucha) a rekvizit (kadidelnice). Později vzniklo. tzv Mansionové jeviště, což byly malé scénické stavby, ve kterých se děj odehrával nezávisle na sobě a tak si diváci mohli vybrat, na které představení se budou dívat. V této éře se již používali speciálníkulisy (např. hvězda, kterou následovali tři králové nebo boží hrob))[5] Co se týče hereckého projevu, tak zde neexistovala snaha o realistické ztvárnění postavy. V pozdějších obdobích se začínal využívat i celý prostor kostela - například při inscenaci Herodova vraždění neviňátek stráže pobíhali mezi lidmi v kostele. Dokonce je známo i představení z Bauvais, kde šel kostelem průvod vedoucí Marii na oslu. [6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. OSCAR, Brockett. Dějiny divadla. Překlad Milan Lukeš. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 948 s. [Dále jen Dějiny divadla]. ISBN 80-7106-364-9. S. 104.  
  2. a b Dějiny divadla, str. 105
  3. Dějiny divadla, str. 107
  4. Dějiny divadla, str. 108
  5. Dějiny divadla, str. 109
  6. BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. Světové dějiny divadla. Praha : Nakladatelské družstvo Máje, 1928. 622 s. S. 127.   V průběhu dvanáctého století se náboženská dramata začala inscenovat i mimo prostory kostelů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OSCAR, Brockett. Dějiny divadla. Překlad Milan Lukeš. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 948 s. ISBN 80-7106-364-9.  
  • BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. Světové dějiny divadla. Praha : Nakladatelské družstvo Máje, 1928. 622 s.  
  • KAZDA, Jaromír. Dějiny Divadla pro 2. a 3. ročník konzervatoří. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986.