Litevské jméno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jméno osob v litevštině se podobně jako ve většině evropských zemí skládá ze dvou částí: rodného jména (vardas) a příjmení (pavardė). Individuální preference v užívání jmen v Litvě se podřizují třem hlavním faktorům: občanskému právu, kánonickému právu a tradici. 

Rodné jméno – vardas[editovat | editovat zdroj]

Děti v Litvě zpravidla dostávají jedno či dvě rodná jména (nedědičné osobní jméno), přičemž v běžném životě se druhé rodné jméno užívá jen zřídka; to nejčastěji v případech, kdy rodiče chtějí dát dítěti i jméno, které není akceptováno církevní obcí.

Do christianizace Litvy, která se udála až na konci 14. století (1387),[1] byla pro Litevce příznačná (litevská) národní jména, průběžně a později se stávala postupně stále populárnějšími křesťanská jména hebrejského, řeckého, latinského, germánského, slovanského a jiného původu, až od 17. století začala tato původně cizí osobní jména převažovat. Od 20. století jsou litevská jména velmi různá:

  • národní (Birutė, Gediminas, Vytautas, Jogaila, Švitrigaila)
  • křesťanská (Andrius, Petras, Kazimieras, Marija)
  • přejatá od jiných národů (Violeta, Ingrida)
  • mytologická (Laima, Gabija)
  • převzatá z literární tvorby (Daiva, Šarūnas, Gražina)
  • místopisná (Neringa, Vilnius)
  • etnonymická (Aistė)
  • novotvary (Arūnas, Rytis, Audronė)
  • přeloženiny z jiných jazyků (Danguolė[2], Auksė)

Nejstarší jména mají indoevropský původ. Často jsou vzniklá spojením dvou kořenů. Taková jsou např. Vy-tautas (vyd + tauta - uviděl národ; jiný výklad: vyti + tauta, tj. záštita/ochránce/vůdce národa), Jo-gaila (jo-jikas - jezdec + gailus - silný/zdatný[3], tj. silný jezdec). Některá z těchto jmen se dochovala dodnes jako příjmení, např. Goš-tautas (od gostis - probrat se / goš - bude burcovat + tauta národ, tj. ten, kdo burcuje národ[4]), Kęsgaila (kęsti, kantrus - trpělivý + gailus - silný/zdatný, tj. [vůdce], silný/vynikající svou trpělivostí[5]), Gedi-minas (gedėti - truchlit a postrádat + minėti - [často] zmiňovat/vzpomínat, tj. často vzpomínaný[6]), Al-girdas (aliai vieno - do jednoho, všechny + girdėti - slyšet, tj. ten, který všechny slyší/vyslyší[7]), Žygi-mantas (žygis - tažení/pochod + mantus - schopný koncipovat, tj. ten, který plánuje/promýšlí [nová vojenská] tažení[8]) apod.

Do obliby se tato jména vrátila zejména v období mezi světovými válkami. Část těchto dávných rodných jmen je oblíbená, protože je nosili významní historičtí panovníci, např. Vytautas, Gediminas, Algirdas nebo Žygimantas. Ženská jména z prehistorické doby v podsatě nejsou doložena, a tak byla v pozdější době rekonstruována z mužských jmen. Výjimkou jsou historická jména Bir-ut-ė (birti/berti - sypat (se), [v dávných časech] rodit + -ut- - přípona pro zdrobněliny t.j. [rodička, která] sype děti [zdrobněle][9]), Aldona, Rimgailė.

Po přijetí křesťanství se rozšířila křesťanská jména, a to už od 11. století, kdy šlo nejprve o jména z byzantské či slovanské křesťanské tradice. Příklady těchto jmen jsou Antanas (sv. Antonín), Povilas nebo Paulius (sv. Pavel), Andrius (sv. Ondřej) a Jurgis (sv. Jiří). Po uzákonění křesťanství jako státního náboženství v roce 1387 přibyla další jména, tentokrát spíš pod polským vlivem Jonas (sv. Jan), Vladislovas/Vladas (sv. Ladislav), Kazimieras/Kazys (sv. Kazimír) ad.

Některá jména vznikla podle jmen nebeských těles (Saulė – Slunce, Aušrinė – Venuše), přírodních dějů (Audra – bouře, Aušra – úsvit, Rasa – rosa, Vėjas – vítr, Aidas – ozvěna), rostlin (Linas/Lina – len, Eglė – smrk) nebo řek (Ūla, Vilija podle řeky Neris).

Některá jména jsou vytvořena uměle autory uměleckých děl a jako taková se rozšířila mezi veřejnost. Jsou to například Gražina, Živilė z děl Adama Mickiewicze, Daiva z děl Vydūnase, Šarūnas od Vincase Krėvė-Mickevičiuse a další.

Několik oblíbených jmen pochází i od jmen bohů a bohyň litevské mytologie. Byly to například bohyně štěstí Laima, bohyně země Žemyna, bohyně ohně Gabija, bohyně moří Jūratė, rybář Kastytis, kterého Jūratė zachránila před bouří, nebo hadí princ Žilvinas.

Část jmen má německý původ, a to v oblasti Malé Litvy, která byla součástí Východního Pruska. I tato jména ale získala litevskou formu, jako jsou Ansas (původně Hans), Grėtė (Gretchen), Vilius (Wilhelm).

Některá jména jsou homografní, mají totožný způsob zápisu, ale různou etymologii (Saulius, Bartas, Dovydas, Ieva, Arvydas).

Rody jmen[editovat | editovat zdroj]

Mužská a ženská jména se liší po gramatické stránce. Naprostá většina litevských ženských jmen končí na samohlásky -a nebo -ė, zatímco mužská končí na -s a jen zřídka na -a. Na  končí všechna ženská jména, která jsou odvozená od mužských jmen končících na -a (např. JogailaJogailė) anebo jsou vzniklá ze dvou kořenů.

Příjmení – pavardė[editovat | editovat zdroj]

Litevská příjmení se jako ve většině Evropy dědí po otcovské linii, tedy z otce na děti.

Vdaná žena zpravidla přejímá příjmení svého manžela. Existují ale i výjimky. Vdaná žena si může ponechat své příjmení za svobodna (mergautinė pavardė) nebo přidat příjmení po manželovi ke svému příjmení za svobodna. Zřídka se pak stává, že manžel převezme příjmení své manželky a doplní ho ke svému.

Původ litevských příjmení[editovat | editovat zdroj]

Podle původu je možné rozdělit litevská příjmení následovně:

Cognominální[editovat | editovat zdroj]

Cognominální příjmení se odvozují od cognomena, přezdívky, obvykle popisující fyzickou nebo charakterovou vlastnost nositele. Např.: Naujokas, Naujokaitis – z naujas, nový; Kairys, Kairelis – levák, z kairė, levá strana.

Odvozená od řemesel a povolání[editovat | editovat zdroj]

Příkladem je Kalvis, Kalvelis, Kalvaitis – z kalvis, kovář.

Toponymická[editovat | editovat zdroj]

Toponymická příjmení jsou odvozená od obcí nebo přírodních útvarů. Příklady: Užgiris – ten, kdo bydlí za lesem (už girios); Kalnietis – z hor (kalnai) [česká obdoba: Horák].

Patronymická[editovat | editovat zdroj]

Patronymická příjmení poukazují na vztah syna nějakého otce, např.: Jonaitis, Janavičius, Januitis – Janův (od Jonas); Adomaitis, Adamonis, Adamkus – Adamův (od Adomas); Lukauskis, Lukša, Lukošius, Lukoševičius – Lukášův (od Lukas).

Část těchto jmen nese stopy slovanského, zejména polského původu. Jde o jména končící -avičius (z původního -owicz) a -auskas (z -owski), zejména: Jankauskas (z Jankowski), Adamkevičius (z Adamkowicz), Lukoševičius (z Lukaszewicz).

Zdrobněliny[editovat | editovat zdroj]

Větší množství litevských příjmení vzniklo jako zdrobněliny oblíbených křestních jmen,[10] např.: Butkus z Butkintas, Minkus z Minkantas, Norkus z Norkantas nebo Rimkus z Rimkantas.

Ženská příjmení[editovat | editovat zdroj]

Litevština užívá přechylování pro odlišení mužských a ženských příjmení. Mužská příjmení zpravidla končí na -as, -ys, -is nebo -us (zakončení typická pro rod mužský); případně na -a nebo -ė (zakončení typická pro rod ženský, v příjmeních však vnímána jako příjmení rodu mužského). Jejich ženské ekvivalenty končí -ienė (nebo u jmen odvozovaných od mužských příjmení končících -us: -uvienė) pro vdané ženy a -aitė, -utė, -iūtė nebo -ytė pro svobodné ženy.

Příklady mužských a ženských litevských příjmení
Otec / manžel Vdaná žena nebo vdova Svobodná žena
Paulauskas Paulauskienė Paulauskaitė
Bimbirys Bimbirienė Bimbirytė
Adamkus Adamkienė / Adamkuvienė Adamkutė
Mielkus Mielkienė / Mielkuvienė Mielkutė
Kulėšius Kulėšienė Kulėšiūtė

Nejnovější litevský zákon umožnil ženám užívat i kratší formu příjmení, která neodhaluje její rodinný stav. Nejčastěji užívají kratší příponu místo -ienė/-aitė: AdamkusAdamkė), v jiných případech používají tvar shodný s příjmením mužského protějšku. Podle litevského statistického úřadu jsou nejoblíbenější ženská příjmení (vdané ženy):[11]

  1. Kazlauskienė
  2. Jankauskienė
  3. Petrauskienė
  4. Stankevičienė
  5. Paulauskienė

Litevské jméno a příjmení v češtině[editovat | editovat zdroj]

Jelikož litevština užívá stejně jako čeština latinku, je možné v českých textech psát litevská rodná jména a příjmení – stejně jako jiná litevská vlastní jména – beze změn, jen v případě typografické potřeby nahradit litevská diakritická znaménka českými.[12]

Mužská příjmení se píší v češtině beze změny. Skloňují se zpravidla celá jména (Antanas Baranauskas – Antanase Baranauskase), skloňování pouze kořene příjmení se považuje za nesprávné,[12] ale zejména ve starších nebo některých odborných, zejména historiografických textech se může objevit.[13] Ve starých českých textech se může pouze kořen mužských jmen objevit dokonce i v prvním pádě, tak například František Palacký nazývá knížete Gediminase v prvním pádě Gedimin.[14]

Složitější situace je u ženských příjmení, která již nesou informaci o rodu, a dokonce o rodinném stavu nositelky. Pro přechylování by se podle českých zásad mělo používat příjmení muže, od kterého je v původním jazyce ženské jméno odvozeno (přechýleno), v některých případech je však možné přechylovat i od ženské formy příjmení.[15] Obě varianty je možné použít i u litevských příjmení, přičemž každá má své výhody a své nevýhody. Pro první způsob je třeba přesně znát původní mužské příjmení, které přitom není možné vždy bezpečně z ženské podoby odvodit; při používání druhého způsobu vznikají tvary, které dle lingvisty Jana Petra mohou působit nepřirozeně.[12]

Příklady přechylování ženských litevských příjmení v češtině
Ženské příjmení v litevštině Vzorová mužská verze příjmení v litevštině Přechýlení v češtině podle mužské verze Mechanické přechýlení v češtině Znak rodinného stavu v litevštině
Pauluskaitė[15] Pauluskas Pauluskasová Pauluskaitėová svobodná žena
Pauluskienė[15] Pauluskienėová vdaná žena
Venckutė[12] Venckus Venckusová Venckutėová svobodná žena
Venckienė, Venckuvienė[12] Venckienėová, Venckuvienėová vdaná žena

V moderní době se také rozšiřuje praxe ženská litevská příjmení v češtině vůbec nepřechylovat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lithuanian name na anglické Wikipedii. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vardas na litevské Wikipedii.

  1. KLOCZOWSKI, Jerzy. A History of Polish Christianity. Cambridge : Cambridge University Press, 2000. ISBN 9780521364294. S. 54–57.  
  2. Původ jména Danguolė (litevsky)
  3. Původ jména Jogaila (litevsky)
  4. Původ jména Goštautas (litevsky)
  5. Původ jména Kęsgaila (litevsky)
  6. Původ jména Gediminas (litevsky)
  7. Původ jména Algirdas (litevsky)
  8. Původ jména Žygimantas (litevsky)
  9. Původ jména Birutė (litevsky)
  10. COLES SMITH, Elsdon. American surnames. [s.l.] : [s.n.], 1986. ISBN 0806311509. S. 83. (anglicky)  
  11. Naujoviškos pavardės tradicinių neišstūmė.
  12. a b c d e PETR, Jan. O začleňování litevských a lotyšských příjmení do češtiny (s návrhem na přepis litevských a lotyšských písmen). Naše řeč [online]. 1982, roč. 65, čís. 2. Dostupné online.  
  13. Viz např. tvar Gediminem místo Gediminasem ve spojení „aliance mezi Gediminem a Vladislavem Lokýtkem“ v diplomové práci ADAMIKOVÁ, Bronislava. Vladislav Jagello a christianizace Litvy. Brno : Masarykova univerzita v Brně : Filozofická fakulta : Historický ústav, 2010. S. 7. Bakalářská diplomová práce. aj.
  14. „…vždyť sám arcibiskup rižský zjevně vinil je, že z oumysla překáželi, aby podmanitel kyjevský, mocný král litevský Gedimin, nepokřesťanil se.“ IN: František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, část Čechy za panování krále Jana samého, viz na Wikizdrojích
  15. a b c Internetová jazyková příručka : Přechylování ženských příjmení pocházejících z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky [online]. Praha: Ústav pro jazyk český, [2008–2015]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČIRŪNAITĖ, Jūratė. Lietuvos totorių pavardžių formavimasis XV–XVII a.. Baltistica. Jūratė Čirūnaitė, "Lietuvos totorių pavardžių formavimasis XV–XVII a." (The Formation Of Tatar Naming Practices in Lithuania in the 15th–17th centuries), Baltistica, vol. 36, no. 2 (198) pp. 299–306., roč. 36, čís. 2 (198), s. 299–306.. (litevsky) 
  • SENN, Alfred. Lithuanian Surnames. SENN, Alfred Senn, "Lithuanian Surnames," American Slavic and East European Review, vol. 4, no. 1/2 (Aug. 1945), pp. 127–137.. Aug. 1945, roč. 4, čís. 1/2, s. 127–137. (anglicky)