Liberec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox statutární městoLiberec (německy Reichenberg) je statutární město na severu Čech v okrese Liberec Libereckého kraje. Je krajským městem a má 105 071 obyvatel (podle údajů[1] z 6. února 2009). Je zakládajícím členem Euroregionu Nisa.

Poloha

Liberec se nachází asi 91 km severo-severovýchodně od Prahy. Město leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem a Jizerskými horami. Pata radnice je ve výšce 374 m n. m., nejvyšším bodem katastru města je vrchol Ještědu (1012 m n. m.), bod nejnižší se nachází v městské části Machnín (361 m n. m.). Městem protéká Lužická Nisa a její přítoky, například Černá Nisa a Harcovský potok, na něm leží Harcovská přehrada. Přirozenými vodními plochami jsou rybníky: například Vesecký (tzv. Teich), Kačák (Žabák) v Krásné Studánce a rybník Seba.

Město se do roku 1939 rozprostíralo na ploše 6,2 km², což dnes představuje historický střed města. Po připojení 11 obcí roku 1939 se město déle rozrostlo o dalších 23 obcí v letech 1954, 1963, 1976, 1980 a 1986. Po roce 1989 se naopak čtyři obce od města oddělily. Celková rozloha města tak dnes činí 106,1 km². Z této rozlohy tvoří 37,5 % zemědělská půda, téměř polovina jí jsou louky a pastviny. Dvě třetiny nezemědělské půdy tvoří půda lesní.

Podnebí

Teploty a srážky na území města v letech 1961–1990

Podnebí města je určeno jeho polohou v mírném podnebném pásu, je však dále ovlivněno polohou v kotlině mezi dvojicí horských masivů. Protože jsou tyto horské hřebeny překážkou proudění vlhkého atlantického vzduchu, jsou ve městě poměrně hojné srážky. Jejich průměrný úhrn je 803,4 mm ročně – nejdeštivějším měsícem je srpen s 88,4 mm, nejsušší je únor s 46,2 mm. Průměrná teplota vzduchu je 7,2°C, nejteplejším měsícem je červenec s 16,2°C, nejchladnější leden, kdy je průměrná teplota −2,5°C.

Jméno

Původ jména města je stále nejasný, býval předmětem mnoha diskusí, často dokonce národnostně podbarvených. Patrně nejstarším uváděným názvem je Reychinberch z roku 1352 a Raichmberg z 1369. Zatímco přípona -berg znamená německy „hora“, slovo reich se překládá jako „bohatý“. Protože však tehdejší osada nijak zvláštním bohatstvím neoplývala, považuje se toto jméno buď za přání osadníků, nebo za jméno přinesené z Německa.

Český ekvivalent jména vznikl zkomolením: Rychberk (1545), Lychberk (1592), Libercum (1634), Liberk (1790) a konečně Liberec (1845). V případě, že po sobě následovala v jednom slově dvě písmena „r“, docházelo v lidové mluvě ke změně jedné z nich na „l“, podobným vývojem prošel také název osady Liberk (původně Rehberg či Richnberg) u Rychnova nad Kněžnou. Přípona -ec se do slova dostala přes přídavné jméno „liberecký“, jehož původní tvar „liberkský“ byl obtížně vyslovitelný.

Historie

Pohled z radnice na Liberec
Valdštejnské domky
Liberec kolem roku 1900

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352. V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou, nebo Frýdlantu bezvýznamný.

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Biberštejnové. O rozvoj města se však zasloužili Redernové, kteří zde založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby také znak Redernů – stříbrné kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599–1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby.

Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství Albrecht z Valdštejna. Ten město změnil v továrnu na sukno, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec Matyáši z Gallasu.

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století, kdy došlo k rozvoji textilního průmyslu. Nejprve došlo k přeměně původní cechovní výroby na výrobu manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Město se tak stalo největším manufakturním městem Království českého, získalo roku 1850 postavení statutárního města a ze správního hlediska se, co se důležitosti týká, zařadilo hned za Prahu. Důležitost města ještě stoupla, když došlo k přeměně manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města v Čechách. Toto století bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci 19. století byla také postavena nová radnice a divadlo. Liberec byl v této době převážně německým městem se 7% českou menšinou. Éra prosperity skončila za 1. světové války. Na místě dnešní čtvrti Ostašov tehdy také vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků.

Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku českého státu roku 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, založili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu, nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda téměř bez boje území obsadila.

V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei – SdP), jejímž předákem byl místní rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Po Mnichovské dohodě připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo bylo roku 1938 vyhnáno do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího. Roku 1939 došlo připojením 11 předměstských obcí k městu ke vzniku tzv. Velkého Liberce. Válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Po skončení 2. světové války byli během dvou let vysídleni Němci.

Roku 1949 přestal být Liberec statutárním městem a stal se správním střediskem Libereckého kraje. Tento kraj však byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem.

V srpnu roku 1968 projížděla Libercem okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád ve městě mimo jiné způsobil následující: zahynulo 9 nevinných obětí, jejichž památník je dnes umístěn na radnici, a bylo zničeno průčelí domů na dnešním Náměstí Edvarda Beneše. Invaze také zastihla v Liberci Václava Havla.

Po sametové revoluci v roce 1989 se Liberec roku 1990 stal opět statutárním městem. V dnešní době prochází Liberec mnoha změnami. Došlo k množství rekonstrukcí v zanedbaném centru města. Po krachu textilních továren se také nutně mění struktura průmyslu, vznikají nové průmyslové a obchodní zóny.

Členění města

Liberec se člení na 25 katastrálních území s 32 místními částmi, spravovanými přímo libereckým magistrátem, a 1 samosprávný městský obvod tvořený jedním katastrálním územím.

Katastrální území

(Je zahrnut i katastr městského obvodu Vratislavice nad Nisou)

  1. Dolní Hanychov
  2. Doubí u Liberce
  3. Františkov u Liberce
  4. Hluboká u Liberce
  5. Horní Hanychov
  6. Horní Růžodol
  7. Horní Suchá u Liberce
  8. Janův Důl u Liberce
  9. Karlinky
  10. Kateřinky u Liberce
  11. Krásná Studánka
  12. Kunratice u Liberce
  13. Liberec
  14. Machnín
  15. Nové Pavlovice
  16. Ostašov u Liberce
  17. Pilínkov
  18. Radčice u Krásné Studánky
  19. Rochlice u Liberce
  20. Rudolfov
  21. Ruprechtice
  22. Růžodol I
  23. Staré Pavlovice
  24. Starý Harcov
  25. Vesec u Liberce
  26. Vratislavice nad Nisou

Místní části

  1. Staré Město (Liberec I)
  2. Nové Město (Liberec II)
  3. Jeřáb (Liberec III)
  4. Perštýn (Liberec IV)
  5. Kristiánov (Liberec V)
  6. Rochlice (Liberec VI)
  7. Horní Růžodol (Liberec VII)
  8. Dolní Hanychov (Liberec VIII)
  9. Janův Důl (Liberec IX)
  10. Františkov (Liberec X)
  11. Růžodol I. (Liberec XI)
  12. Staré Pavlovice (Liberec XII)
  13. Nové Pavlovice (Liberec XIII)
  14. Ruprechtice (Liberec XIV)
  15. Starý Harcov (Liberec XV)
  16. Nový Harcov (Liberec XVI)
  17. Kateřinky (Liberec XVII)
  18. Karlinky (Liberec XVIII)
  19. Horní Hanychov (Liberec XIX)
  20. Ostašov (Liberec XX)
  21. Rudolfov (Liberec XXI)
  22. Horní Suchá (Liberec XXII)
  23. Doubí (Liberec XXIII)
  24. Pilínkov (Liberec XXIV)
  25. Vesec (Liberec XXV)
  26. Hluboká (Liberec XXVIII)
  27. Kunratice (Liberec XXIX)
  28. Krásná Studánka (Liberec XXXI)
  29. Radčice (Liberec XXXII)
  30. Machnín (Liberec XXXIII)
  31. Bedřichovka (Liberec XXXIV)
  32. Karlov pod Ještědem (Liberec XXXV)

Městský obvod

Hospodářství

Textilní průmysl

Tradičním průmyslem ve městě byl vždy textilní průmysl – zejména soukenictví a plátenictví. První soukeničtí mistři Urban Hoffmann ze Závidova a Christoph Krause vyučený ve Frýdlantě přišli do Liberce roku 1579. Zpracovávali vlnu z ovčínů na redernských panstvích a od konce 16. století ji také dováželi z okolních panství. V letech 1579–80 zřídilo společenstvo soukeníků vlastní barvírnu a vrchnost nechala postavit valchu. Díky tomu došlo ke zlepšení kvality sukna, se kterým se začalo obchodovat na výročních trzích. Díky narůstajícímu významu obchodu se suknem vydala 21. února 1599 městu příslušné privilegium, kterým byl formálně ustaven liberecký soukenický cech. V době svého založení měl 10 mistrů, velmi rychle se však rozrůstal – během 20 let přibylo dalších 23 mistrů soukenického řemesla a jeho členové se stali nejbohatšími a nejváženějšími občany města.

K významnému rozvoji soukenictví došlo za Albrechta z Valdštejna v souvislosti s jeho postavením v čele armády. Objem vévodových objednávek nových uniforem byl značný, platil však údajně mélo a vyžadoval krátké termíny dodávek. Proto byly lepším zdrojem příjmů soukeníků objednávky sukna od jeho důstojníků a úředníků. Kvůli narůstajícímu objemu výroby přijal cech dalších 75 mistrů a měl v té době na 103 tovaryšů. Roku 1632 byla postavena nová valcha a roku 1633 také barvírna.

K prudkému poklesu výroby došlo po třicetileté válce kvůli početné emigraci v důsledku protireformace. I přes nepříznivou hospodářskou situaci a velké dávky odváděné Gallasům se Liberec stal v 18. století největší výrobnou sukna v Čechách. Roku 1728 měl soukenický cech 419 členů, za ním zaostával i cech plátenický. Jeho členové pracovali hlavně v příměstských čtvrtích, ve městě samotném bylo 60 mistrů – asi desetina celkového počtu tkalců lnu na Liberecku. Zatímco v Linci vznikla první manufaktura na výrobu jemného sukna již roku 1672, liberecké cechy se „novotám“ usilovně bránily a dokonce požadovaly zničení manufaktury založené roku 1710 v Plánici u Klatov. Kvalita cechovního sukna se však postupně ukazovala jako horší než kvalita sukna z manufaktur, vláda se pokoušela modernizovat výrobu sukna v mocnářství postupným omezováním cechovních privilegií a vyjímáním stále více výrobců z cechovní pravomoci.

Z řad cechovních mistrů vyšli také první obchodníci se sukny. Jedním z prvních byl Gottfried Möller roku 1780. Ten a na něm závislí podomní dělníci vytvořili první rozptýlenou manufakturu. Dalším takovým výrobcem byl Johann Georg Berger, který se na přelomu 18. a 19. století stal jedním z největších textilních výrobců v Čechách. Berger byl také prvním, kdo roku 1808 zkoušel nové strojní spřádání vlny ve Stráži nad Nisou. Na počátku 19. století působily na Liberecku celkem čtyři manufaktury a 8 velkoobchodníků se suknem. Také došlo k mechanizaci výroby. První spřádací stroje provozovala firma Anton Thum v Kateřinkách, roku 1800 bylo v provozu 200 mechanických vřeten a roku 1841 jich bylo již 50 000. Většina výrobních mechanismů byla poháněna vodními koly, kterých bylo v okolí města instalováno více než 100.

Tito první podnikatelé – Möller, Berger a Franz Ulbrich – sice vytvořili koncentrované manufaktury, nedokázali je však přeměnit na velké továrny a všechny jejich společnosti pod tlakem silnějších obchodních domů zanikly. Textilní tovární impérium založil v Liberci až Johann Liebieg, jehož podnik Johann Liebieg & Comp. zaměstnával až 8000 lidí a měl roční obrat 2 490 000 zlatých. Staré cechy již ztrácely vliv a byly nahrazeny tzv. nucenými společenstvy. Výroba vlny dosáhla svého vrcholu v letech 1867–72, pak však došlo ke krizi, nejprve v důsledku otevření trhu anglickému textilu, poté po krachu na vídeňské burze 9. 5. 1873. Krize skončila až roku 1879, během ní zanikla většina menších podniků, velké firmy z ní naopak vyšly posíleny.

Po vzniku Československé republiky došlo k oslabení německých podniků, jejichž majitelé měli svá odbytiště převážně v Rakousku a Německu. Dalšími faktory byla inflace německé marky, vzdálenost ke zdrojům surovin, nedostatek energie a poloha mimo hlavní dopravní tahy. Liberecký textilní průmysl tak musel spoléhat na levnou pracovní sílu a začal za zbytkem světa zaostávat. Světová hospodářská krize tak zasáhla textilní průmysl na Liberecku tvrdě, firmy byly nuceny zredukovat počet zaměstnanců na minimum a omezit provoz. Celkem 26 podniků s 2021 zaměstnanci skončilo úplně. Situace se začala zlepšovat v roce 1935, za druhé světové války se opět dostavil nedostatek surovin, řada podniků byla převedena na válečnou výrobu.

Všechny německé textilní firmy byly nejprve v roce 1945 konfiskovány a o rok později znárodněny. V Liberci se to týkalo společností Johann Liebig, Herminghaus a spol., Hoffman a Hettwer, C. Neumann a synové, Spojené barvírny a spol. a Textilana a. s. Protože tyto podniky ve státních rukou měly být členěny oborově, připadly některé mimolibereckým národním podnikům. Liberec se naopak stal 7. března 1946 sídlem Českých vlnařských závodů. Po všech konfiskacích tvořilo tento podnik, který přijal 18. 9. 1948 název Textilana, 39 závodů s 9000 zaměstnanci.

V současnosti je textilní průmysl ve městě na ústupu. Dnes zde v tomto oboru působí firmy:

Zaměstnanci Textilany postupně přecházeli do jiných podniků nebo byli propuštěni. V letech 2003 až 2004 byl celý areál Textilany zbourán. Jako poslední byl 5. března 2005 odstřelen komín.

Odstřel komínu Textilany

  • Padající komín
  • Komín před odstřelením
    Komín před odstřelením
  • Fáze 1
    Fáze 1
  • Fáze 2
    Fáze 2

Strojírenství

Převládá automobilový průmysl a to zejména lisování plastů. Významná byla také výroba textilních strojů.

Textilní strojírenství
Automobilový průmysl

Potravinářství

  • Lipo, dnes již zaniklá výroba cukrovinek, mj. stejnojmenných bombónů

Stavebnictví

Doprava

Různé autobusy ČSAD Liberec

Liberec získal železniční spojení v roce 1859, kdy byly otevřeny tratě do Pardubic a německé Žitavy. Dnes vychází z města pět jednokolejných a neelektrizovaných železničních trati začleněných do celostátní dráhy, s výjimkou tratě do Tanvaldu, která je regionální dráhou.

České dráhy provozují kabinovou lanovou dráhu na Ještěd dlouhou 1188 m s převýšením 402 m, jejíž dolní stanice se nachází v libereckém Horním Hanychově nedaleko konečné stanice MHD. Další lanovky (celkem 4) v okolí Liberce provozují soukromé společnosti. Pouze jedna z nich ale je v provozu i v letní sezóně (lanová dráha Liberec – Skalka), ostatní slouží pouze lyžařům.

Silniční dopravu reprezentuje zejména rychlostní silnice R35 (E442), na kterou v Turnově navazuje silnice R10 na Prahu. Další silnice míří například do Jablonce (odtud do Harrachova a do Polska), Frýdlantu, německé Žitavy, Děčína a Nového Boru.

Liberec má nevelké letiště s travnatou dráhou, používané dnes místním aeroklubem a jako základna Letecké záchranné služby.

Městská hromadná doprava

Podrobnější informace naleznete v článcích Městská autobusová doprava v Liberci a Tramvajová doprava v Liberci.

Liberecká městská hromadná doprava se skládá ze systému autobusových a tramvajových linek provozovaných Dopravním podnikem města Liberce.
Centrálním místem se stal terminál MHD ve Fügnerové ulici.

Liberec začal provozovat vlastní tramvajovou dopravu v roce 1897 v úseku od vlakového nádraží k dnešní ZOO. Dnes má Liberec dvě tramvajové trati: trasu mezi Horním Hanychovem a Lidovými sady, tzv. městskou tramvajovou trať, stavěnou původně s rozchodem 1000 mm, od roku 2005 zrekonstruovanou na standardní rozchod 1435 mm a meziměstskou tramvajovou trať mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Kdysi existující trať do Rochlice a Růžodolu byla zrušena v roce 1960.

Meziměstská tramvajová trať bude nejspíše přerozchodována jen v úseku z Liberce do Vratislavic a dál bude vedena po souběžné železniční trati. Uvažuje se o hybridních vozidlech lehké železnice, která by v budoucnu v rámci projektu Regiotram Nisa měla spojit i další města Euroregionu Nisa, např. Žitavu, Jelenie Góru, Tanvald, Harrachov či Železný Brod.

Ceny jízdného byly dříve stinnou stránkou liberecké městské dopravy. Jízdné bylo totiž je nejdražší v republice. V roce 2004 Liberec jízdné zlevnil na cenu kdy dospělá 20minutová jízdenka stála 10 korun, 45minutová 16 korun. Ovšem od 1. ledna 2008 začaly v Liberci platit nové ceny jízdenek, dospělá 40minutová za 16 korun - dětská za polovic.
Od roku 2007 jsou v Liberci používány jízdenky širokého formátu podobně jako v Praze.

Kultura

Divadlo F. X. Šaldy
Divadlo
Kina
  • Varšava
  • Lípa
  • CineStar
Vzdělávání
Jiné

Významné objekty

Radnice na náměstí Dr.Edvarda Beneše

Kostely

Školství a vzdělávání

Věda a výzkum

Sport

Okolí města i město samotné skýtá velké množství příležitostí k nejrůznějším sportům provozovaným jak na amatérské, tak i na profesionální úrovni. K rekreačnímu sportování využívají místní obyvatelé okolních hor vytvářejících ideální podmínky zejména pro turistiku, cykloturistiku a běh na lyžích.

Liberečtí sportovci mají zastoupení v nejvyšších republikových i mezinárodních soutěžích. Nejúspěšnějšími sporty jsou basketbal, fotbal, lední hokej, volejbal, florbal, orientační běh, karate a lyžování.

Sportoviště

  • Tipsport arena – nová multifunkční aréna, která je domovským stánkem hokejového klubu Bílí tygři Liberec
  • Stadion U Nisy – fotbalový stadión Slovanu Liberec
  • Sportovní areál Ještěd – sjezdové lyžování, běh na lyžích, skoky na lyžích
  • Běžecký areál Vesec – budovaný areál pro běh na lyžích
  • Plavecký bazén

Sportovní kluby

Významné osobnosti

Rodáci

Dlouholetí obyvatelé

v 1927-28.

Městské symboly

Znak města Liberce tvoří stříbrný štít, na kterém je hradební zeď rubínové barvy s dvojicí věží a cimbuřím. Na stříbrných závěsech zavěšené zlaté veřeje brány jsou otevřené, horní polovinu brány uzavírá zlatá padací mříž se stříbrem kovanými špičkami. V každé z věží se nachází otevřená branka, nad kterou je střílna a podlouhlé okénko dělené křížem. Věže mají stříšku rubínové barvy zakončenou zlatou makovicí s modrým, vlajícím praporkem. Na zdi nad bránou visí štít lazurově modré barvy se stříbrným kolem, které bylo znakem Redernů. Na cimbuří mezi věžemi stojí rozkročen zlatý lev s korunkou na hlavě, červeným jazykem a vztyčeným ocasem.

List městské vlajky je tvořen dvěma vodorovnými pruhy, červeným nahoře a bílým dole. List má poměr šířky k délce 2:3. V jeho žerďové polovině je znak města ve španělském štítě.

Městské logo je tvořené stylizovanými siluetami dvojice nejvýznamnějších staveb města: radnice a hotelu Ještěd, kde levá část radnice a pravá část hotelu jsou spojeny v jeden celek. Logo je doplněno nápisem Liberec.

Partnerská města

Partnerskými městy Liberce jsou (v závorce je uvedeno datum podepsání partnerské dohody):

Odkazy

Literatura

  • KARPAŠ, Roman, a kol. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 1996. 
  • KARPAŠ, Roman; MOHR, Jan; VURSTA, Pavel. Kouzlo starých pohlednic Liberecka. Externí spolupráce Markéta Lhotová. Liberec: Agentura 555, 1997. ISBN 80-238-1496-6. 
  • ŘEHÁČEK, Marek. Liberec, průvodce po městě a okolí. Liberec: Kalendář Liberecka, 1998. 
  • Řeháček, M.; Liberecká radnice a Liebiegova vila; Kalendář Liberecka, Liberec; 2005

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Liberec na Wikimedia Commons Šablona:Geo cz

Reference

  1. ↑ Statistické údaje
Statutární město Liberec

Liberec (I Staré Město • II Nové Město • III Jeřáb • IV Perštýn • V Kristiánov) • VI Rochlice • VII Horní Růžodol • VIII Dolní Hanychov • IX Janův Důl • X Františkov • XI Růžodol I • XII Staré Pavlovice • XIII Nové Pavlovice • XIV Ruprechtice • Starý Harcov (XV Starý Harcov • XVI Nový Harcov) • XVII Kateřinky • XVIII Karlinky • XIX Horní Hanychov • XX Ostašov • XXI Rudolfov • XXII Horní Suchá • XXIII Doubí • XXIV Pilínkov • XXV Vesec • XXVIII Hluboká • XXIX Kunratice • XXX městský obvod: Vratislavice nad Nisou • XXXI Krásná Studánka • XXXII Radčice • Machnín (XXXIII Machnín • XXXIV Bedřichovka • XXXV Karlov pod Ještědem)

Šablona:Okresní město Šablona:Česko

Města, městyse a obce okresu Liberec
Bílá • Bílý Kostel nad Nisou • Bílý Potok • Bulovka • Cetenov • Černousy • Český Dub • Čtveřín • Dětřichov • Dlouhý Most • Dolní Řasnice • Frýdlant • Habartice • Hejnice • Heřmanice • Hlavice • Hodkovice nad Mohelkou • Horní Řasnice • Hrádek nad Nisou • Chotyně • Chrastava • Jablonné v Podještědí • Janovice v Podještědí • Janův Důl • Jeřmanice • Jindřichovice pod Smrkem • Kobyly • Krásný Les • Kryštofovo Údolí • Křižany • Kunratice • Lázně Libverda • Lažany • Liberec • Mníšek • Nová Ves • Nové Město pod Smrkem • Oldřichov v Hájích • Osečná • Paceřice • Pěnčín • Pertoltice • Proseč pod Ještědem • Příšovice • Radimovice • Raspenava • Rynoltice • Soběslavice • Stráž nad Nisou • Světlá pod Ještědem • Svijanský Újezd • Svijany • Sychrov • Šimonovice • Višňová • Vlastibořice • Všelibice • Zdislava • Žďárek
legenda: město, městys.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Liberec&oldid=3983178“