Leonhard Stark

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Leonhard Stark
Stark Zeichnung1.jpg
Narození 3. listopadu 1894
Altmannstein-Schamhaupten
Úmrtí 1958 (ve věku 63–64 let)
Stockholm
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonhard Stark (3. listopadu 1894, Schamhaupten / Oberpfalz – po roce 1982, Stockholm) byl původně učitelem a ve 20. letech putovním kazatelem, jedním z Inflačních svatých.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před válkou působil jako učitel základní školy. Jako voják v První světové válce simuloval onemocnění, strávil ji v pomocných jednotkách a vrátil se s narušeným sebevědomím. Roku 1918 se oženil s dcerou obchodníka a roku 1920 se mu narodila dcera.

Rozhodujícím pro jeho další život bylo setkání s Ludwigem Christianem Haeusserem v srpnu 1919, po kterém opustil zaměstnání i rodinu, odešel za Haeusserem do Mnichova a stal se jedním z potulných kazatelů. Prohlásil se za Diktátora vlády Krista v Německu („Diktator der Christusregierung Deutschlands“) a podobně jako ostatní se střídavě přirovnával ke Kristu, Nietzschemu, Lao-c’ a uctíval básníka Thákura. Svá vystoupení oznamoval velikášskými plakáty, hlásajícími "Loupežnou vraždu temných sil ve světě", požadoval sexuální oddanost svých stoupenkyň a poté, co utratil veškerý rodinný majetek, opustil manželku, která se s ním následně rozvedla (1923). Od roku 1922 žil s Charlotte Schlicht, se kterou měl syna a roku 1927 se s ní oženil.

Od počátku Starkovy kazatelské činnosti byly jeho proslovy zakazovány, byl opakovaně vyhoštěn z Bavorska a vyšetřován na psychiatrii a několikrát vězněn pro urážky úřadů. Hledal podporu na všech stranách a jeho časopis "Stark" zdobily na přední straně symboly srpu a kladiva společně s hákovým křížem. Starkova kandidatura do Říšského sněmu a na prezidenta nezískaly veřejnou podporu, příjmy vyschly a byl krátce vězněn. Pokus vytvořit komunu na venkově (1925) spolu s Franzem Kaiserem ani převzetí vedení „Haeusser-Bundes“ po Haeusserově smrti roku 1927 se nezdařily. Opustil dráhu kazatele a odešel za manželkou do Mnichova, od roku 1930 pracoval jako novinář v Hamburgu, ale v roce 1934 přišel o místo a emigroval nejprve sám do Holandska a pak s celou rodinou do Švédska. Sepsal zde základy tzv. "Druhé reformace", ale v poválečném Německu nenašel stoupence.

Ve svých nepublikovaných memoárech přirovnával své působení v meziválečném Německu k revoltě mládeže roku 1968, ale historiky je hodnocen spíše jako symptom nemocné doby než jako vzpurný představitel mládeže.[1]. Ve 20. letech se od něj distancovalo i mládežnické hnutí Wandervogel, které ho považovalo za nebezpečného blázna.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Stark Leonhard, Mein Ich!!! Köln 1921
  • Stark Leonhard, Mein Ich, Mein Du, Mein Du!, Werde Ich! Berlin 1929
  • Stark Leonhard, Die Geschlechtsmoral von morgen. Stockholm 1956
  • Stark Leonhard, Der Deutsche von Morgen. Stockholm 1958
  • Stark Leonhard, Der Gott von Morgen. Stockholm 1959
  • Stark Leonhard, Aristokratische Demokratie. Stockholm 1963

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Článek byl přeložen z německé Wikipedie
  • Ulrich Linse: Barfüßige Propheten, 1983
  • Literatura[editovat | editovat zdroj]

    • Hinrich Jantzen: Namen und Werke. Biographien und Beiträge zur Soziologie der Jugendbewegung. Bd. 4, Frankfurt/M.: Dipa 1977, S. 276 – 279 ISBN 3-7638-1254-7
    • Ulrich Linse: Wanderpropheten der Zwanziger Jahre, in: Künstlerhaus Bethanien (Hrsg.): Wohnsitz: Nirgendwo. Berlin: Frölich & Kaufmann 1982, S. 191 - 208 ISBN 3-88725-070-2
    • Ulrich Linse: Barfüßige Propheten. Erlöser der zwanziger Jahre. Berlin: Siedler-Verlag 1983 ISBN 3-88680-088-1
    • Friedrich Wencker-Wildberg: Ungekrönte Könige. Versuch einer Weltgeschichte des Abenteurers. Das Bergland-Buch, Graz 1934, S. 649-652

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]