Lea Vivot

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lea Vivot
Narození 25. února 1948 (69 let)
Horní Temenice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání sochařka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Lavička lásky, botanická zahrada Montreal, Kanada

Lea Vivot, narozena jako Drahomíra Hekelová (25. února 1948[1] Horní Temenice, Morava) je kanadská sochařka českého původu, žijící v Ontariu-Kleinburgu v Kanadě, střídavě též v USA a Mexiku. Typické jsou pro ni bronzové sochy v životní velikosti na náměty párů milenců, rodičů s dětmi a podobně, často kontroverzní a provokativní; součástí mnoha těchto skulptur jsou bronzové lavičky. Některé náměty se opakují v různých městech ve variantním provedení. Kromě bronzových soch vytváří též skulptury z dřeva, mramoru, betonu a terakoty[1] a kresby a grafiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

V dětství zažila problematické vztahy v rodině, drsnou výchovu u cizích lidí a pokus o sebevraždu. Prožila mnoho nocí v Praze na lavičkách v parcích.[2] Poté, co si bez povolení úřadů vzala argentinského studenta (či inženýra nukleární fyziky[3]), který byl poté z Československa vyhoštěn, a jí nebylo povoleno vycestovat z Československa, v roce 1968 ilegálně emigrovala v kufru auta Alfa Romeo italských turistů, které předtím provázela po Praze, a bez jejich vědomí,[2] (podle jiné verze autostopem[3]) na západ, do Itálie.[1][4] Se svým manželem se však již nesetkala, dříve zahynul.[2] Odmítla azyl v Německu a rozhodla se pro odchod do Kanady, kde získala stipendium pro umělecká studia.[2]

Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v Itálii absolvovala sochařské kursy modernisty Marina Mariniho na akademii výtvarných umění (Academia di Brera) v Miláně. Dále studovala na univerzitě Ontario College of Art (OCA) v Kanadě a v New Yorku (Art Student's League). Po příchodu do ciziny si přivydělávala jako biletářka, novinářka, módní návrhářka, modelka či herečka, pomocnice v domácnostech i restauracích či šperkařka tvořící z vosku a strávila i mnoho nocí na lavičkách.[3][5]

Jméno Lea užívá podle zemřelé přítelkyně z dětství, příjmení Vivot získala od svého prvního manžela, Argentince Alberta Antonia Vivota. Po jeho tragickém úmrtí při zemětřesení v Mexiku si vzala kanadského veterináře. Měla tři syny, z nichž prostřední, Moris, zemřel ve věku 18 měsíců.[1][5] Její kanadská usedlost i s ateliérem jednou vyhořela.[2]

Podporuje tři dětské domovy v Mexiku, přispívá na české konto Bariéry a po moravských povodních roku 1997 vzala na prázdniny na svůj ranč v Torontu 7 dětem z postižených oblastí Šumperska.[1]

Díla[editovat | editovat zdroj]

Bronzové sochy v životní velikosti vytváří od 70. let. Roku 1978 vystavila v nákupním centru v Torontu své dílo Lavička lásky; někteří obyvatelé dílo bojkotovali a demonstrativně nakupovali jinde. O několik let později však město Toronto lavičku koupilo za 150 000 amerických dolarů a umístilo na čestném místě.[2]

Jako první veřejně umístěné dílo autorky je uváděna též socha, která se objevila roku 2002 v městečku Bonita Springs na Floridě a zobrazovala hocha, který sedí na lavičce, objímá dívku a nabízí jí jablko. Socha byla kritizována pro necudnost i pro nízké kvality, ale nakonec ji prý lidé přijali. Druhá socha se objevila v témž městě před veřejnou knihovnou a představuje bronzovou matku, jak na lavičce čte hochovi či dívce.[6] Její díla se nacházejí i v soukromých sbírkách významných osobností, například Ronalda Reagana, Pierra Trudeaua, Hillary Clintonové, Luciana Pavarottiho,[1] Alana Aldy či Plácida Dominga.[2]

V České republice[editovat | editovat zdroj]

  • Radost z deště, Šumperk, Hlavní třída (dvě děti s deštníkem, variace tohoto námětu jsou i na dalších místech po světě)
  • Lavička vzkazů a Matka s dítětem, Šumperk, (kojící matka na lavičce)
  • Lavička neřesti (The Bench of Vice), v Praze-Vysočanech před budovou Sazky, K Žižkovu 851/4, slavnostně odhalena 27. září 2001[7] či 14. září 2001[2] (muž sedící na lavičce s novinami v ruce, v jeho klíně spočívají ruce ženy klečící s odhaleným rozkrokem před ním na zemi – variace sochy umístěné v Torontu)[7]
  • „Ice Time“, sousoší v Praze před O2 arenou na hranici Libně a Vysočan, části sousoší nesou názvy „Skater“ a „Beauty and the Beast“, česky je sousoší označováno názvem „Život hrou“ (hokejový brankář, krasobruslařka a chlapec obouvající si brusle, na lavičce vyryty citáty hokejových osobností)[7]
  • Otec, syn a pes - Praha-Staré Město, Pařížská, u hotelu Intercontinental (muž s chlapcem leží v síťové houpačce, chlapec drží v ruce míček, na nějž doráží psík)[7]
  • Dívka s motýlem - Praha-Staré Město, Pařížská, u hotelu Intercontinental (dívka sedící na dřevěné lavičce, levou rukou objímá psa, pravou ruku má napřaženou vzhůru)[7]
  • Tajemná lavička - Praha-Staré Město, Veleslavínova, před hotelem Four Seasons (chlapec a dívka sedící na lavičce, chlapec drží v pravé ruce červené jablko, levou objímá dívku kolem ramen)[7]
  • Matka a dítě - Praha-Vinohrady, U Zvonařky, před hotelem Le Palais (žena sedí s přituleným batoletem na lavičce)[7]

V Kanadě[editovat | editovat zdroj]

Jinde[editovat | editovat zdroj]

Kapské Město, New York[3]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 2002: Praha, budova Sazky[5] či podzim 2001[8] (8 děl)
  • 2009: Šumperk, vlastivědné muzeum[1][5] (40 děl)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 dostala na Pražském hradě cenu Významná česká žena ve světě. Její podobu sama navrhla.[1] V roce 2007 obdržela cenu Olomouckého kraje za přínos v kultuře.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i Lea Vivot, Šumperk – brána Jeseníků, 12. 5. 2009
  2. a b c d e f g h Marcela Titzlová: Lea Vivot a její skandální lavičky, Revue.idnes.cz, 1. 9. 2001
  3. a b c d Ondřej Klinkor: Proslavily ji lavičky, na kterých spala, MF Dnes, 8. 7. 2011, příloha Léto 2011, str. C1 a C5
  4. Lea Vivot všude a nikde, Česká televize, T. Gregor, 2000, 29 minut
  5. a b c d Lea Vivot a její sochy v Praze, Senior internet klub VŠE Praha, text nedatován, autor neuveden, pdf soubor datován 8. 4. 2011
  6. Petr Šourek: Darované soše na proporce nekoukej, A2, č. 8/2006, zpráva
  7. a b c d e f g Pomníky a sochy, Pražská informační služba – vítáme Vás
  8. Lea Vivot v Praze 2001

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]