Ležnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ležnice
Náves s kaplí sv. Jana Nepomuckého
Náves s kaplí sv. Jana Nepomuckého
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 53 (2011)
Nadmořská výška 600 m
Lokalita
PSČ 357 31
Obec Horní Slavkov
Okres Sokolov
Historická země Čechy
Katastrální území Ležnice (1,736 km²)
Zeměpisné souřadnice
Ležnice
Ležnice
Další údaje
Kód ZSJ 44075
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ležnice (německy Leßnitz resp. Lessnitz) je malá vesnice, základní sídelní jednotka města Horní Slavkov, v okrese Sokolov, v kraji Karlovarském. Název Ležnice dostala vesnice v roce 1948.[1]

V roce 2018 zde bylo evidováno 39 adres,[2] v roce 2011 zde trvale žilo 53 obyvatel.[3]

Vesnice leží v katastrálním území Ležnice o rozloze 1,736 km2.[4]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Vesnice leží v členité krajině Slavkovského lesa. Zástavba je soustředěna v údolí nepojmenovaného potoka a na okolních svazích po obvodu návsi, přibližně 1,5 km východně od centra Horního Slavkova.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1475, kdy patřila k panství hradu Bečov. O možné dřívější existenci panského sídla ve vsi svědčí predikát Jana Sele, který se po ní psal roku 1428. Uvažované sídlo se ovšem nepodařilo lokalizovat. K bečovskému panství patřila ves až do zániku vrchnostenské správy. Dle údajů v Berní rule z roku 1654 žilo ve vsi 11 hospodářů.[5]

V letech 1869–1910 byla Ležnice obcí v okrese Falknov (nynější Sokolov), v letech 1921-1930 pod názvem Lesnice obcí v okrese Loket, od roku 1950 osadou obce Horní Slavkov v okrese Karlovy Vary-okolí, v letech 1961–1980 částí obce Horní Slavkov v okrese Sokolov, 1.4.1980 se stala součástí města Horní Slavkov jako jeho základní sídelní jednotka.[6]

Po roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vysídlení německých obyvatel v roce 1946 došlo jen k minimálnímu dosídlení českými obyvateli, neboť vesnice se octla v blízkosti nového Vojenského výcvikovéh prostoru Prameny. Rovněž se již prováděl ložiskový průzkum pro budoucí těžbu uranu. Vesnice se octla v uzavřeném uranovém pásmu, kam se smělo pouze s propustkou. Odsun německého obyvatelstva, těžba uranu a pracovní tábor v padesátých letech 20. století zničily charakter vesnice. Původní stavby byly většinou demolovány.[5]

Uranové doly a tábor Ležnice[editovat | editovat zdroj]

Již v 16. století se v těsném sousedství rozmáhalo hornictví, ves však zůstala zemědělskou lokalitou. V letech 1946-1947 probíhal v Horním Slavkově a okolí geologický průzkum. Výsledkem geologického průzkumu bylo zjištění uranového zrudnění a následovalo zaražení prvních těžních jam a zahájena těžba rudy. V Ležnici byla vyhloubena koncem roku 1948 šachta č. 5 zvaná Ležnice-sever, mající 10 pater a hloubku 507 m. Jednalo se o nejhlubší jámu slavkovského revír. Kromě ní pak byla ještě vyhloubena šachta č. 6 a byl vytvořen závod Ležnice[7] Těžila se zde skupina žil ze žilného uzlu Barbora.[8]

K těžbě byli od druhé poloviny roku 1947 používáni němečtí váleční zajatci, od poloviny roku 1949 pak trestanci z nápravně pracovních táborů.[9] Dne 25. ledna 1950 byl převzat tábor Ležnice, nesoucí krycí označení „O“. Ten byl umístěn v bezprostřední blízkosti jámy č. 5, přímo v objektu dolu. Byl obehnán dvojitým oplocením, které přerušovaly na čtyřech místech strážní věže. Pro ubytování vězňů byl postaven dřevěný barák o rozměrech 42,5 x 12,5 m, samostatná kuchyně a jídelna. V obytném baráku byly čtyři místnosti pro ubytování vězňů, skladiště oděvů a prozatímní umývárna. Tábor se časem rozšiřoval, v prosinci 1950 byl postaven nový barák s kapacitou 300 lůžek. Koncem roku 1950 obývalo tábor již 831 vězňů. Zrušen byl 22.8.1955, jako poslední tábor na Slavkovsku.[10]

Nejintenzivnější těžba probíhala v letech 1953-1955. V polovině padesátých let již geologickým průzkumem nedocházelo k žádným dalším nálezům rud. Skončila produkční těžba a od roku 1958 začal útlum těžby, hornické práce byly ukončeny k 1. březnu 1959.[11][12]

Dne 5.7.1962 byl vysloven souhlas se zbořením budov. Z přehledu o likvidaci je zřejmé, že u jámy č. 5 bylo zbořeno celkem 24 budov.[13] Závodem Ležnice bylo poddolováno území o rozloze 1 875 000 m2 a odvaly pokrývají plochu 70 000 m2.[14]

Po ukončení těžby a likvidaci šachet bylo rozhodnuto, že v katastru Ležnice se poblíž šachty č. 5 vybuduje strojírenský závod Stasis, pobočka Přerovských strojíren v Přerově.[12]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů Ležnice[3]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel 228 213 195 213 167 176 164 60 65 71 52 47 57 53
Počet domů 33 32 33 33 32 32 32 32 - 17 15 18 22 21

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Barokní kaple svatého Jana Nepomuckého z roku 1743 (kulturní památka).
  • Lidová architektura – mohutná hrázděná usedlost čp. 811 (Höfelhof), která se dochovala v podobě z roku 1828 – objekt s mansardovou střechou a dochovanými klenbami v přízemní hospodářské části.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vyhláška č. 22/1949 Sb. ministerstva vnitra o změnách úředních názvů míst v roce 1948 [online]. Dostupné online. 
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2018-05-11 [cit. 2018-05-13]. Dostupné online. 
  3. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 Okres Sokolov. Praha: Český statistický úřad, 2015. 12 s. Dostupné online. S. 3. 
  4. Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Ležnice [online]. [cit. 2018-05-13]. Dostupné online. 
  5. a b c PROKOP, Vladimír ml.; SMOLA, Lukáš. Sokolovsko: umění, památky a umělci do roku 1945. 1. vyd. Svazek 1. Sokolov: AZUS Březová, 2014. 2 svazky (878 s.). ISBN 978-80-905485-2-7, ISBN 978-80-904960-7-1. S. 168-170. 
  6. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011. Praha: Český statistický úřad, 2015. 682 s. Dostupné online. S. 281. 
  7. TOMÍČEK, Rudolf. Těžba uranu v Horním Slavkově. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 2000. 294 s. ISBN 8023867334. S. 39-40. [dále jen Tomíček]. 
  8. Tomíček, s. 35.
  9. Tomíček, s. 46.
  10. Tomíček, s. 229-230.
  11. Tomíček, s. 43.
  12. a b Tomíček, s. 156.
  13. Tomíček, s. 158.
  14. Tomíček, s. 53.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEŠTA, Jan. Encyklopedie českých vesnic – Vesnické památkové rezervace, zóny a ostatní památkově hodnotná sídla v Čechách. 1. vyd. Svazek III. Západní Čechy. Praha: Libri, 2005. 439 s. ISBN 80-7277-150-7. S. 200-201. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]