Lapinkoira

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lapinkoira
Finnish lapphund Elbereth Norppa 1.jpg
Základní informace
Země původu FinskoFinsko Finsko
Využití Hlídač majetku a stád sobů
Tělesná charakteristika
Hmotnost 20 - 22 kg
Výška † 42 - 50 cm
Barva Nejběžnější barva plemene je černá s pálením, někdy s bílými znaky. Ovšem má různé barvy,
Klasifikace a standard
Skupina FCI Špicové a primitivní plemena
Sekce FCI Severští pastevečtí a ovčáčtí psi
ČMKU standard
† výška uváděna v kohoutku

Lapinkoira (anglicky: Finis Lapphound, finsky: Suomenlapinkoira) je velmi staré finské psí plemeno, podobné dnešním špicům. Dnes rozšířené i v Česku.

Historie[editovat | editovat zdroj]

O lapinkoiře e sice oficiálně prohlášeno, že byla vyšlechtěna v 17. století, ale Laponci si psy velmi podobné tomuto plemeni udržovali již v předchozích staletích.[1]. V zemi svého původu a jiných severských zemích nadále slouží i ke svému původnímu účelu — hlídání majetku ale i sobích stád. V Evropě se ale chová spíše jen jako společenský pes. Vznik psa podobnému dnešní lapinokoiře zapříčinilo nejspíše křížení ovčáckých psů se severskými špici — mezi nejpravděpodobnější předky patří karelský medvědí pes a islandský pes.

Jako samostatné plemeno byla lapinkoira uznána v roce 1920. Do této doby byla v jedno plemeno spojovaná s švédským lapphundem a lapinporokoirou [2], to jsou dnes samostatná plemena. Oficiální česká zkratka plemene je LAK. Standard byl sepsán a uznán v roce 1945 [2]. Nejvíce rozšířené jsou lapinkoiry v severních částech Ruska, Finsku a Švédsku. V České republice existuje již několik chovatelských stanic a obliba plemene stále roste. Současně ji v Česku zastřešuje Klub chovatelů málopočetných plemen.

Povaha[editovat | editovat zdroj]

Bílá lapinkoira

Lapinkoira se vyznačuje svojí náklonností k jiným zvířatům. Je milá a přátelská, ale má sklony k uštěkanosti. Je sebevědomá a temperamentní. Zvláštní je, že u tohoto plemene jsou feny více temperamentní, než psi, což je výjimečné [3]. Je aktivní a chytrá, ale pokud u majitele vycítí nervozitu, může se stát dominantní. Je loajální ke své rodině. Hodně štěká, ale protože je příliš přátelská, není to dobrý hlídač.

Laponci si lapinkoir vážili i proto, že dokázali bez problémů vycházet s jinými psy ve smečce nebo jejich zvířaty. Tuto vlastnost si lapinkoira udržela dodnes, hodí se tedy i do smečky různých zvířat. Nemá prakticky žádné lovecké pudy.

Hodí se i k starším dětem. Moc mladé děti by si s ní mohly hrát a nedopatřením jí nějak ublížit a to si lapinkoira nenechá líbit. Je sice jen malá pravděpodobnost, že by člena rodiny kousla, spíše by se jej mohla začít bát.

K cizím se chová přátelsky, nemá s nimi problémy, ale je nutné ji v období socializace nechat si zvyknout na různé předměty, jako jsou vysavače, cyklisté nebo dopravní prostředky, protože pak je na to příliš pozdě.

Péče[editovat | editovat zdroj]

Lapinkoiry ve smečce

Péče o srst[editovat | editovat zdroj]

Srst tohoto plemene je téměř bezúdržbová, je totiž samočistící. Pokud nelíná, stačí ji asi 2x do týdne vyčesat hřebenem s jemnými štětinami. Líná 2x do roka na jaře a na podzim, v tomto období je potřeba ji kartáčovat mnohem častěji. Mytí šamponem není vůbec nutné a nedoporučuje se dělat to často, aby se nepoškodila struktura chlupů.

Pohyb[editovat | editovat zdroj]

Lapinkoira je velmi aktivní a hravá a vyžaduje hodně pohybu. Ráda a rychle se učí, proto je vhodná na různé psí sporty. Má ráda chůzi, ale je možné ji použít i ve psím spřežení. Pokud ji dostatečně nezabavíte, začne se nudit a to většinou končí tím, že zdemoluje vše, co uvidí.

Výcvik a výchova[editovat | editovat zdroj]

Výcvik může vést i naprostý začátečník. Lapinkoiry jsou učenlivé a bystré, a rychle se učí. Nejlepší výcvik pro toto plemeno je formou hry. Nepotřebují tvrdý výcvik. Výchova je stejná jako u jakéhokoliv jiného psa.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FINNISH LAPPHUND [online]. FCI, 1999-03-12 [cit. 2014-10-19]. (FCI-Standards). Dostupné online. 
  2. a b FOGLE, Bruce. Velká encyklopedie psů. 6.. vyd. [s.l.]: Slovart, 2006. 409 s. S. 129. 
  3. ALDERTON, David. Psi. 1.. vyd. [s.l.]: DK, 1996. 289 s. ISBN 80-88824-14-1. S. 114. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]