Ladislav Mňačko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ladislav Mňačko
Narození 29. leden 1919
Valašské Klobouky
Úmrtí 24. únor 1994 (75 let)
Bratislava
Povolání spisovatel, autor a dramatik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ladislav Mňačko (29. ledna 1919 Valašské Klobouky24. února 1994 Bratislava) byl slovenský spisovatel a všestranný publicista. Nejpřekládanější slovenský spisovatel - jeho knihy vyšly v 26 jazycích.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra.

Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině.

Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.

V r. 1948 byl dopisovatelem v Palestině.

Do zahraničí jako dopisovatel cestoval často, navštívil mj. Palestinu a Izrael (1948, 1954, 1967, 1968), Albánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966).

V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno r. 1960 Ivanem Balaďou a r. 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim.

Na počátku 60. let, popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna.

Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.

V r. 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury.

V prosinci r. 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za "zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus".

V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Grosheflein.

Mňačko se v roce 1989 vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřbený je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Smrť sa volá Engelchen (Smrt si říká Engelchen), 1959 – proslulý román opírající se o autorovy vlastní zkušenosti z války, přeložený do řady světových jazyků; popisuje osud valašské obce Ploštiny, spojený s problematikou partyzánského hnutí na moravsko-slezském pomezí; výborně psychologicky prokreslení hlavní hrdinové – partyzán Voloďa a židovka Marta, která jej miluje a získává pro partyzány zprávy od Němců, ze strachu se jim však poddá. Román komponovaný jako dialog dvou postav, raněného partyzána Volodi a jeho ošetřovatelky Elišky. Engelchen = Andílek
  • Nočný rozhovor, 1966 Proza evokuje autorovy vlastní zážitky z konce války v Drážďanech, jak je prožíval jako utečenec z lágru, živíci se prodejem tabáku na černém trhu. Po 20 letech se do tohoto rozbořeného německého města vrací a v jeho troskách mu ožívá děsivá a hrozná realita německého fašizmu. Ve středu jeho vzpomínek je opětovaná láska německé dívky, někdejší fanatické nacistky, která pro lásku k nepřátelskému vojákovi, chápanou jako vlastizradu, byla svými nejbližšími popravena. Autor konfrontuje minulost a přítomnost v rozhovorech s dívkou v recepci hotelu, jež je zmítána vnitřním rozporem o správnosti rozsudku smrti nad válečným zločincem, který byl jejím otcem.
  • Ako chutí moc (Jak chutná moc), 1968 – fotograf Frank se na pohřbu svého bývalého přítele, v posledních letech života komunistického funkcionáře a morální trosky, zamýšlí nad tím, co je moc a co je jejím důsledkem. Nebezpečí, že funkce spojená se značnou mocí odlidští člověka, zdeformuje ho, učiní z něho povolný nástroj zla, je nadčasový, stále aktuální. Vycházel nejprve na pokračování v časopise Plamen 1966, vydání knihy bylo zakázáno. Důvodem se stala podobnost hrdiny s postavou prezidenta A. Novotného. Poté, co kniha vyšla ve Vídní a Londýně (1967) vyšla také slovensky a česky v r. 1968.
  • satirický román Súdruh Münchhausen (Soudruh Prášil), 1972 – groteskní průvodce poválečnými dějinami KSČ, kde vystupují skutečné historické osoby s jen lehce pozměněnými jmény (Husár – Gustáv Husák, Gotles – Klement Gottwald…)

Politické reportáže[editovat | editovat zdroj]

  • Izrael - národ v boji, 1949
  • Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom), 1950
  • Dobrodružstvo vo Vietname (Dobrodružství ve Vietnamu), 1954
  • Vody Oravy, 1955 – popisuje budování socialismu na Slovensku
  • Ďaleko je do Whampoa (Daleko je do Whampoa), 1958 - reportáž o Číně
  • U2 sa nevracia (U2 se nevrací), 1960 – komentuje sestřelení amerického výzvědného letounu u Sverdlovska 1. května 1960 a proces s pilotem Powersem
  • Já, Adolf Eichmann, 1961 – reportáž o jeruzalémském procesu s původcem vražd miliónů Židů
  • Kde končia prašné cesty (Kde končí prašné cesty), 1963 – jsou výsledkem novinářského putování po východním Slovensku na začátku 60. let.
  • Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže), 1963 přinášejí jedenáct krátkých próz, z nichž některé byly otištěny v časopise Kultúrny život a staly se literární senzací. Vyvolaly velkou pozornost odhalením politického teroru komunistické moci v 50. letech, který krutě zasahoval do života mnoha lidí.
  • Albánská reportáž, 1950
  • Šiesta velmoc, 1951
  • Rozprával ten kapitán, 1965 (č. Kapitán mi vyprávěl 1965) - záplavy na jižním Slovensku v r. 1965 - výpověď vedoucího záchranných prací
  • Jizvy zůstaly, 1966

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • Čo nebolo v novinách (Co nebylo v novinách), 1958
  • Agresori (Agresoři), 1968
  • Siedma noc (Sedmá noc), německy 1968 – v tomto eseji navodil atmosféru posledního srpnového týdne roku 1968

Povídky a novely[editovat | editovat zdroj]

  • Marxová ulica (Marxova ulice), 1957 – soubor povídek ze života prostých lidí, kde se vrací do svých chlapeckých let, do dob předmnichovské republiky v Martině. Na osudech blízkých lidí, kamarádů nebo prostých dělníků vylíčil tehdejší život.
  • Dlhá biela prerušovaná čiara (Dlouhá bílá přerušovaná čára), 1965 – novela, zamyšlení nad uspěchaností života - reportážní sonda do civilizačního procesu, jeho působení na psychiku lidí.
  • Jizvy zůstaly, 1966 – povídky vybrané z knih Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže
  • Kam nevodí Inturist, německy 1979 – parodická próza, cestovní kancelář SSSR, co se dělo mimo zraky turistů – paradoxy
  • Gigant, 1981 (česky 1994) – parodická próza, „superthriller“ parodující bestsellerovou literaturu
  • Slávnostný prejav – parodická próza, satira na západní životní styl

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Piesne ignotov, 1950
  • Bubny a činely, 1954

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Mosty na východ, 1953 - námětově čerpající ze stavby viaduktu na Trati družby na Slovensku
  • Partyzáni, 1945
  • Živá voda, 1954
  • Aj taký človek

Exilová tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Agresoři (Die Aggressoren 1968) - kniha vydána v r. 1968 ve Vídni, Tel Avivu, poté francouzsky v Paříži (1969) a italsky v Miláně (1970). Ústředním námětem je myšlenka, že jsou to vždy velmoci, které obviňují malé státy z agrese, aby tím lépe maskovaly svůj vlastní imperialismus.
  • Sedmá noc

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]