Lachtan hřivnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxLachtan hřivnatý
alternativní popis obrázku chybí
Lachtan hřivnatý
(v pozadí samec, v popředí samice)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Podřádpsotvární (Caniformia)
(nezařazeno)ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleďlachtanovití (Otariidae)
Rodlachtan (Otaria)
Péron, 1816
Binomické jméno
Otaria flavescens / Otaria byronia
(Shaw, 1800)
Areál výskytu
Areál výskytu
Areál výskytu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lachtan hřivnatý (Otaria flavescens nebo Otaria byronia – viz kapitola Systematika) je mořská šelma z čeledi lachtanovití, jediný zástupce rodu Otaria. Žije na západním, jižním a východním pobřeží Jižní Ameriky a také na Falklandách. Charakterizuje ho robustní hlava, hnědá srst a výrazný pohlavní dimorfismus. Samec dorůstá do délky kolem 2,5 m a váží až 350 kg. Od samice ho lze rozlišit díky mohutné husté hřívě, díky které se mu někdy říká lvoun. Rozmnožuje se v koloniích, do kterých se vrací každý rok. Je to druh nemigrující, nicméně u části populace po skončení doby rozmnožování může docházet k poměrně daleké k disperzi.

Jedná se o oportunistického predátora, který se živí rybami, korýši, hlavonožci a občas i mořskými ptáky nebo dokonce jinými mořskými savci. Pro kořist se potápí na dobu okolo několika minut do nehlubokých vod do 250 m. K predátorům patří hlavně kosatka dravá, která u poloostrova Valdés lachtany loví vymršťováním z vody na mělčinu. V 19. a v první polovině 20. století byl lachtan hřivnatý hojně loven. Zatímco některé populace se dokázaly zotavit, jiné (např. lachtani z Falkland) stále nedosahují početnosti z dob před tuleňářskými výpravami. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený s odhadovanou populací kolem 445 tisíc jedinců.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Kresba lachtanů hřivnatých (Gustav Mützel, 1927)

Druh popsal snad již britský přírodovědec George Shaw v roce 1800 jako Otaria flavescens. Z jeho popisu nicméně není zcela zřejmé, že popisuje právě lachtana hřivnatého.[1] Francouzský zoolog Henri Marie Ducrotay de Blainville v roce 1820 druh popsal jako Otaria byronia. Od té doby se vedou mezi taxonomisty debaty o tom, jakým vědeckým jménem by se tedy měl lachtan hřivnatý označovat. V průběhu času byla obě jména volně zaměňována.[2] Debata pokračuje i u moderních taxonomistů. Zatímco Rice (1998)[3] byl toho názoru, že by se tento lachtan měl jmenovat O. flavescens, Berta & Churchil (2012)[4] upřednostňují O. byronia s tím, že se jedná o první vědecké jméno, které s jistotou označuje lachtana hřivnatého.[5] Taxonomická komise Společnosti pro mořskou mammalogii (Society for Marine Mammalogy) v roce 2014 schválila používání O. byronia, které používá i Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), nicméně jméno O. flavescens je stále široce rozšířené a používají ho zejména jihoameričtí vědci.[6]

Lachtan hřivnatý je jediným zástupcem rodu Otaria,[7] který vytyčil francouzský přírodovědec François Péron v roce 1816.[8]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samec (ve středu a na pozadí) spolu se samicemi a mláďaty v kolonii na poloostrově Valdés. Tmavé zbarvení lachtanů je způsobeno mokrou srstí, která se při namočení jeví jako černá

Lachtan hřivnatý je podsaditý statný ploutvonožec, který se vyznačuje na první pohled výrazným pohlavním dimorfismem. Samci jsou snadno rozeznatelní podle mohutné velikosti těla a výrazné hřívy, která začíná na bradě a čele a pokračuje přes ramena po střední část hrudi. Mohutná hlava a čelisti spolu se statným krkem a ramenama pokrytýma hustou hřívou dodávají horní části těla vzhledem ke spodní tělní části disproporčně mohutnou velikost. Barva srsti samců je hnědooranžová a se stářím se mění do tmavě hnědé. Hříva bývá světlejší než spodní část těla. Tvář samců je někdy tmavší, někdy až do hnědočerna. Samice a nedospělí samci hřívu nemají. Jejich srst je spíše tmavě žlutozlatá, přičemž jednotlivé části těla mohou mít různé odstíny. Mláďata se rodí černá se světlou spodní částí těla. Kolem věku jednoho měsíce prochází prvním línáním a oblékají se do tmavě hnědé srsti, která v průběhu prvního roku života světlá do žlutozlaté.[9] Někteří samci i v dospělosti mohou mít stejnou barvu srsti jako samice. Samci dosahují délky těla kolem 2,5 m a váhy kolem 350 kg. Samice mívají kolem 2 m a váží kolem 144 kg.[10]

Lebka lachtana hřivnatého
Samice
Samice
Samec
Samec

Obě pohlavní mají tupé krátké čenichy. Ušní boltce jsou malé a zvláště u samců velmi nenápadné. Osrstění předních ploutví je krátké a sahá až těsně za zápěstí, zbytek předních ploutví pokrývá černá tlustá kůže. Tlustá černá kůže pokrývá i zadní ploutve, které jsou osrstěny krátkými chloupky pouze při konci hřbetní strany. Zubní vzorec je I 3/2, C 1/1, PC 6/5.[9]

Výskyt a populace[editovat | editovat zdroj]

Areál rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Žije na západním, jižním a východním pobřeží Jižní Ameriky, od severního Peru a jih k mysu Horn a podél atlantského pobřeží k jižní Brazílii. Vyskytuje se i na Falklandech. Nejsevernější lokaci výskytu představuje peruánský Zorritos (03° 40′ j. š.) a sporadicky byli lachtani hřivnatí pozorováni až v rovníkových vodách Ekvádoru a Kolumbie.[5] Kostra lachtana hřivnatého byla v roce 1973 nalezena až na Galapágách.[10] Zbloudilý jedinec zavítal i k břehům mexické Colimy (19° s. š.).[9] U atlantského pobřeží představuje nejsevernější místo výskytu malý ostrůvek Ilha dos Lobos u města Torres (29° 20′ j. š.). Zatoulaní jedinci doplavali až k Rio de Janeiru (22° 54′ j. š.). Na brazilském území se nicméně nenachází žádná kolonie lachtanů hřivnatých a tamější populace patří ke koloniím z Uruguaye.[5]

Stanoviště druhu tvoří pobřežní vody kontinentálních svahů a šelfů, v hlubokých vodách se vyskytuje spíše zřídka. Primárně obývá slané vody, avšak může občas vstupovat do řek.[9]

Populační dynamika[editovat | editovat zdroj]

Samec se svým harémem

Podle řady genetických výzkumů[11][12][13] se zdá, že atlantská a pacifická populace představují dvě evolučně významné jednotky, mezi nimiž již po delší dobu nedochází ke genovému toku. Tento závěr je nicméně založen na vzorcích z atlantské nebo pacifické strany kontinentu, dosud chybí porovnání se vzorky z jižního cípu Jižní Ameriky, které by pomohlo porozumět limitům genového toku a hranicím mezi oběma populacemi.[6]

Lachtan hřivnatý představuje nejrozšířenějšího mořského savce jižní části Jižní Ameriky. V Uruguayi se nachází dvě hlavní kolonie, a sice na ostrově Cabo Polonio a Lobos. V těchto koloniích je zabydleno kolem 12–13 tisíc jedinců. V Patagonii se vyskytuje řada kolonií, které hostí kolem 121 tisíc lachtanů hřivnatých. Dalších asi 7500 se nachází na Falklandách. V chilských vodách je přítomno kolem 197 tisíc jedinců, v Peru 105 tisíc. V Brazílii se vyskytuje jen minimální populace o maximálním počtu 200 jedinců, kolonie se tam nenachází. Celkový počet lachtanů hřivnatých se odhaduje na zhruba 445 tisíc.[6]

Biologie a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Lachtani hřivnatí pod vodou

Jedná se o stálý, nemigrující druh, nicméně mimo období rozmnožování může u části populace docházet k poměrně dalekosáhlé disperzi.[9] Z některých jižních lokací jako jsou Falklandy se po skončení doby rozmnožování lachtani zcela stahují do jiných oblastí. Lachtani z kolonií z poloostrova Valdés po skončení doby rozmnožování odplouvají do Uruguaye, a uruguayští lachtani zase tráví dobu mimo rozmnožování na poloostrově Valdés.[5] Část uruguayských lachtanů na zimu míří na sever k pobřeží Brazílie.[14] Ve většině kolonií je přítomno alespoň několik jedinců po celý rok.[9]

Významnou část života tráví ve vodě, na břeh přichází za účelem rozmnožování a odpočinku. Typicky se zdržují poblíž břehu, avšak dospělí samici byli pozorováni i 300 km od nejbližší pevniny. Podobně jako ostatní lachtanovití, i lachtan hřivnatý se potápí jen na dobu do několika minut.[5] V severním Chile nejčastěji docházelo k ponorům do 20 m, výjimečně až k 240 m.[15] V jižním Chile nastávaly ponory do průměrných hloubek 100–120 m a trvaly v průměru 2–2,5 minut.[5]

Na moři se vyskytují samostastně nebo ve skupinách. Jejich výskyt bývá spojován s krmícími kytovci nebo mořskými ptáky.[9]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Lachtan hřivnatý v kolonii kormoránů guánových (Leucocarbo bougainvillii) v Peru

Jedná se o oportunistického predátora, který se živí rybami, korýši, hlavonožci a občas i mořskými ptáky (např. tučňáky, pelikány[16]) nebo dokonce jinými mořskými savci (lachtany jihoamerickými (Arctocephalus australis)[16]).[17] V chilských vodách patřili k nejdůležitější kořisti treskovník patagonský (Macruronus magellanicus) a hrujovci rodu Genypterus. Lachtani hřivnatí v této oblasti požírali spíše benticko-demerzální (při dně nebo v blízkosti dna žijící), pomalu se pohybující ryby spíše než početnější, rychleji se pohybující pelagické druhy ryb.[18] V mořích u argentinské části Patagonie patřili k nejdůležitějším druhům kořisti štikozubec argentinský (Merluccius hubbsi), chobotnice Enteroctopus megalocyathus, krakatice Illex argentinus a Loligo gahi, hruj brazilská (Raneya brasiliensis) a sardel argentinská (Engraulis anchoita). Výzkumníci tam rovněž vypozorovali rozdíl ve složení jídelníčku mezi samci a samicemi. Zatímco samice upřednostňovaly bentické ryby, samci se krmili převážně demerzálně-pelagickými rybami.[17]

V jižním Chile u lososích farem tvoří místně chované lososovité ryby významnou část jídelníčků lachtanů hřivnatých, což napovídá, že dokáží své potravní zvyklosti přizpůsobit aktuální potravní nabídce.[19][20] V Peru se dospělí i nedospělí samci lachtanů hřivnatých krmili dokonce na samicích a nedospělých lachtanech jihoamerických. V letech 1987–1988 bylo pozorováno 165 útoků lachtanů hřivnatých, z nichž 33 skončilo pro lachtany jihoamerické smrtí. Zajímavé přitom je, že samice a juvenilní lachtani hřivnatí nevykazovali vůči lachtanům jihoamerickým známky agrese.[16] V žaludcích lachtanů hřivnatých byly opakovaně nalezeny gastrolity, které mohou sloužit k pomocnému mechanickému drcení potravy, kontrole vztlaku, způsob boje proti parazitům nebo zmírnění pocitu hladu.[21][17]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Kolonie lachtanů hřivnatých (Islas Ballestas, Peru)

K rozmnožování dochází v létě, typicky od poloviny prosince do února. Lachtani se páří v koloniích na pobřeží, kam připlouvají samci i samice zhruba ve stejnou dobu (u některých jiných ploutvonožců připlouvají samci první, aby si vyhranili teritoria), a to v polovině prosince. Již 2–3 dny po příchodu samice vrhají mláďata, která jsou výsledkem kopulací z loňského období říje. K vrhům mláďat dochází již od poloviny prosince, vrcholná doba vrhů nastává od poloviny ledna do poloviny února.[5] Samice rodí jen jedno mládě, které měří kolem 75–85 cm a váží 11–15 kg.[22][5] Samice své potomky kojí tučným mateřským mlékem a již 6 dní po vrhu vstupují do estrálního cyklu.[5]

Lachtan hřívnatý je vysoce polygynní druh, tzn. samec se páří s větším počtem samic (výjimečně se najdou i samotářské páry, které se rozmnožují mimo kolonii[6]). Zatímco samice se po příchodu do kolonií věnují vrhům a svým potomkům, samci si vyhrazují teritoria pomocí vokálních a vizuálních prvků i fyzických bojů. Teritoria typicky zahrnují cenný geografický prvek jako je průchod mezi balvany, kterým lze snadno přistoupit k moři, nebo přílivovou tůň, kde se dá v parných dnech zchladit. V případě, že se kolonie nachází na velké pláží bez těchto strategických prvků, samci mohou změnit strategii ze zabírání a bránění teritoria na obranu a kontrolu konkrétní skupiny samic (tzv. harém). Někdy dominantní samci spolupracují na bránění skupiny samic, které nahánějí k sobě. V každém případě se samci snaží zabránit samicím v přístupu do moře. Po vstupu samic do estrálního cyklu dochází ke kopulacím dominantních samců se samicemi. Typický dominantní samec se spáří se 4–20 samicemi.[9]

Samice s mládětem (Ohňová země)

Celkový počet samic v harému dominantního samce může být proměnlivý, protože harémy jsou často natěsnány těsně vedle sebe a samice mohou být z harému ukořistěny dominantním samcem nebo skupinkou nedospělých samců, kteří občas harémy napadají. Pokoušejí se takto kolektivně přemoci dominantního samce, aby měli tak šanci ukořistit samici, se kterou budou kopulovat. Dominantní samec však svůj harém vehementně brání. Samicím umožní přístup k vodě až poté, co se s nimi spáří. Po spáření se všemi dostupnými samicemi dochází k postupnému rozpadu harémů. Samci během strážení harémů nepřijímají potravu, kvůli které by museli vstoupit do vody a opustit tak svůj harém. Na stráži jsou totiž nepřetržitě a dokonce i spánku se věnují minimálně. Samici v době rozmnožování berou energii jen z podkožního tuku, takže po skončení rozmnožování jsou značně vyhublí a následující období stráví pospáváním na pláží a vykrmováním.[22]

Samec se samicí

V prvních 2–3 dnech po vstupu do estrálního cyklu samice kopuluje se samcem, načež samice začne podnikat pravidelné výpravy do moře za potravou, po kterých vždy přijde zpět na břeh za účelem kojení a péče o potomka. Lovná výprava typicky trvá kolem 1 dne, na břehu samice zůstává kolem 1–2 dní. Toto střídání lovných výprav s kojením a péčí o potomka trvá dalších 8–10 měsíců, načež začne pomalu docházet k osamostatnění mláděte. Nezřídka se však stává, že mládě je kojeno až do 2. nebo výjimečněji i do 3. roku života, zatímco se samice stará o další, mladší mládě.[5] V době, kdy samice loví v moři potravu, se mláďata sdružují do skupin, ve kterých si spolu hrají a společně i spí. Na vstup do vody si spolu netroufnou a plavat se učí až se svými matkami.[22] Podle genetických dat jsou samice filopatrické (věrné místu, kde se narodily), zatímco mladí samci se vykazují poměrně rozsáhlou disperzí.[11] Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 4–5 let, samci po dosažení 4–7 let, nicméně reálnou šanci na založení a udržení harému (a tedy na kopulace) samci mají až po kolem věku 9–11 let. Dožívají se kolem 20 let.[5]

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

K hlavním predátorům lachtana hřivnatého patří kosatka dravá[23][24] a žraloci.[25] Dobře prostudovaný je lov kosatek na poloostrově Valdés, kde se kosatky naučily nečekaně vymrštit na pláž, kde se po zahryznutí do mláděte lachtana kosatky vířivými úskoky naposunují zpět do moře.[6] Zatímco dospělí lachtani se většinou dovedou kosatkám vyhnout pomocí navýšení rychlosti plavání, rychlých úhybných manévrů, seskupování nebo vystoupení na souš, u mladších jedinců se takové schopnosti teprve vyvíjí. I z toho důvodu bylo u jednom z terénních výzkumu zjištěno, že v 87 % případech kosatky uloví nedospělé lachtany hřivnaté spíše než dospělce.[26]

Lachtany hřivnaté patrně loví i tuleni leopardí nebo pumy.[5] V Patagonii byly totiž nalezeny stopy po pumách v místní kolonii mláďat lachtanů hřivnatých a ostatky lachtanů byly nalezeny i v místní jeskyni, kam je patrně dovlekla puma.[6] Na ostrovech v Peru bylo zjištěno, že lachtani hřivnatí představují hlavní kořist tamějších upírů obecných.[27]

Vztah k lidem[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Skupina lachtanů hřivnatých na kýlu lodi

Původní obyvatelé Jižní Ameriky lovili lachtany hřivnaté po tisíce let, zejména v pozdním holocénu.[28][29] Vliv těchto pradávných lovců na celkovou populaci lachtanů hřivnatých však zůstává neznámý.[30] S lovem v masovějších měřítkách započali až evropští kolonisté. První záznamy o odchytu lachtanů hřivnatých Evropany pochází již z 16. století, kdy byli lachtani zabíjeni pro své maso, kůži a olej.[9] Ve druhé polovině 19. století začalo docházet k rychlému osídlení pobřežních oblastí Jižní Ameriky a do přelomu 19. a 20. století řada kolonií lachtanů zcela vymizela, což vedle přímých odlovů bylo i v důsledku výstavby a přímé konkurence s lidmi o prostor a potravu.[6]

Lachtani hřivnatí v přístavu Puerto de Punta del Este, Uruguay

Ke snad nejvýraznějšímu populačnímu propadu došlo na Falklandách, kde mezi lety 1937–1965 došlo k 93% poklesu početnosti místních lachtanů hřivnatých. V roce 1937 se odhadovalo, že se na Falklandech narodilo 80 550 mláďat, avšak v roce 1965 to bylo již jen kolem 6000. Pokles pokračoval i v následujících desetiletích a v roce 1995 bylo spočteno jen 2034 mláďat. Počet mláďat od té doby každoročně mírně stoupá. Rapidní pokles populace není zcela jasný, jelikož mezi lety 1935─1962 bylo na Falklandech zabito „pouze“ kolem 44 000 lachtanů. V Argentině nicméně bylo ve stejném období zabito kolem 500 000 lachtanů hřivnatých, čili se uvažuje o tom, že lachtani v té době mezi Falklandy a jihoamerickou pevninou přeplouvali. Proti nicméně hovoří to, že pokles pokračoval i po roce 1965, kdy byl lov lachtanů již zakázán.[31] Migrace lachtanů mezi Falklandy a Argentinou navíc stále nebyla doložena.[32] K jiným vysvětlením tohoto poklesu patří vliv environmentálních změn,[33][34] konkrétně stoupání povrchové teploty moře mezi lety 1930–1950. Vyšší teplota moře je spojována s nižší produktivitou planktonu, což se v konečném důsledku odrazí poklesem početnosti živočichů v celém ekosystému napříč trofickými úrovněmi.[32]

Na úmrtnost mláďat má vliv El Niño, který při nejmenším u některých populací v letech silných projevů tohoto fenoménu může způsobit až 100% úmrtnost mláďat. Na El Niño se totiž bezprostředně váže dostupnost potravy (čím silnější El Niño, tím méně potravy).[35] El Niño v letech 1997–1998 způsobil u peruánské populace pokles z 144 tisíc jedinců na 28 tisíc během jediného roku, což byl patrně důsledek jak hladovění, tak disperze do jiných oblastí. K roku 2006 zde bylo sečteno 118 tisíc jedinců, čili tato populace se dokázala z větší části zotavit.[6] K dalším příčinám ohrožení patří konflikt s lidmi v oblasti potravních zdrojů. Konkrétně se jedná o rybí farmy,[36] kde jsou lachtani hřivnatí považování za škodnou a občas dochází k jejich nelegálnímu odstřelu.[5] Lachtani totiž mohou nejen sežrat chované ryby, občas mohou i potrhat sítě a vypustit tak část chovaných ryb na svobodu, což s sebou nese značnou ekonomickou ztrátu.[6]

Lachtáně (močická keramika, mezi 200–450 n. l.)

Kompetici v nich vidí i místní rybáři. Lachtani jsou nezřídka i nechtěně odchyceni, když se lachtani zamotají do rybářských sítí. Reportované míry nechtěných odlovů jsou přitom relativně velké. Např. v argentinské části Patagonie to v 90. letech 20. století bylo 175–602 jedinců, čili asi 1–2 % populace.[6] Podél středojižního pobřeží Chile v roce 2004 jediná rybářská loď dokonce odchytila v průměru 6,3 lachtanů hřivnatých za den. Z 82 jedinců, kteří byli během pozorování nechtěně vtaženi na palubu, bylo 12 lachtanů již mrtvých, 70 trpělo vnitřním krvácením nebo zlomeninami.[37] V Uruguayi docházelo k nechtěným odchytům o 36–107 lachtanech hřivnatých ročně, což představuje asi 0,3–0,9 % tamější populace.[6]

Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Do dnešních dnů se dochovala řada artefaktů močické kultury, jako jsou malé sošky, které zobrazují lachtany.[38][39] Ti byli patrně Močiky rituálně loveni.[40]

Chov[editovat | editovat zdroj]

Lachtan hřivnatý je chován v zoologických zahradách po celém světě.[41] V Česku ho chová Zoo Liberec a Zoo Zlín,[41] které ho již několikrát úspěšně odchovaly.[42][43]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SHAW, George; SHAW, George; GRIFFITH. General zoology, or Systematic natural history. Svazek v.1:pt.2 (1800). London: Printed for G. Kearsley 432 s. Dostupné online. 
  2. RODRIGUEZ, Diego H.; BASTIDA, Ricardo O. THE SOUTHERN SEA LION, OTARIA BYRONIA OR OTARIA FLAVESCENS?. Marine Mammal Science. 1993-10, roč. 9, čís. 4, s. 372–381. Dostupné online [cit. 2024-02-01]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1993.tb00470.x. (anglicky) 
  3. RICE, Dale W. Marine mammals of the world : systematics and distribution. Lawrence, KS: Society for Marine Mammalogy, 1998. ISBN 1891276034. (anglicky) 
  4. BERTA, Annalisa; CHURCHILL, Morgan. Pinniped taxonomy: review of currently recognized species and subspecies, and evidence used for their description. Mammal Review. 2012-07, roč. 42, čís. 3, s. 207–234. Dostupné online [cit. 2024-02-01]. ISSN 0305-1838. DOI 10.1111/j.1365-2907.2011.00193.x. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i j k l m CÁRDENAS-ALAYZA, Susana. South American Sea Lion. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 907–910. (anglicky)
  6. a b c d e f g h i j k Otaria byronia [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016 [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-1.RLTS.T41665A61948292.en. (anglicky) 
  7. List of Marine Mammal Species and Subspecies. marinemammalscience.org [online]. Society for Marine Mammalogy, 2016-11-13 [cit. 2023-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-14. (anglicky) 
  8. PÉRON, François; PÉRON, François; FREYCINET, Louis Claude Desaulses de. Voyage de découvertes aux terres australes : exécuté par ordre de Sa Majesté l'empereur et roi, sur les corvettes le Géographe, le Naturaliste, et la goëlette le Casuarina, pendent les années 1800, 1801, 1802, 1803 et 1804. Paris: De l'Imprimerie impériale, 1816. Dostupné online. S. 32-66. (francouzsky) 
  9. a b c d e f g h i JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. S. 426–430. (anglicky) 
  10. a b BONNER, Nigel. Seals and sea lions of the world. London: Blandford, 1994. Dostupné online. ISBN 0-7137-2377-7. S. 64-66. (anglicky) 
  11. a b FEIJOO, Matías; LESSA, Enrique P.; LOIZAGA DE CASTRO, Rocío. Mitochondrial and microsatellite assessment of population structure of South American sea lion (Otaria flavescens) in the Southwestern Atlantic Ocean. Marine Biology. 2011-08-01, roč. 158, čís. 8, s. 1857–1867. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 1432-1793. DOI 10.1007/s00227-011-1697-4. (anglicky) 
  12. TÚNEZ, J. I.; CENTRÓN, Daniela; CAPPOZZO, H. L. Geographic distribution and diversity of mitochondrial DNA haplotypes in South American sea lions (Otaria flavescens) and fur seals (Arctocephalus australis). Mammalian Biology. 2007-07-20, roč. 72, čís. 4, s. 193–203. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 1616-5047. DOI 10.1016/j.mambio.2006.08.002. 
  13. TÚNEZ, Juan I.; CAPPOZZO, Humberto L.; NARDELLI, Maximiliano. Population genetic structure and historical population dynamics of the South American sea lion, Otaria flavescens, in north-central Patagonia. Genetica. 2010-08-01, roč. 138, čís. 8, s. 831–841. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 1573-6857. DOI 10.1007/s10709-010-9466-8. (anglicky) 
  14. ROSAS, F. C. W.; PINEDO, M. C.; MARMONTEL, M. Seasonal movements of the South American sea lion (Otaria flavescens, Shaw) off the Rio Grande do Sul coast, Brazil. www.degruyter.com. 1994-01-01, roč. 58, čís. 1, s. 51–60. Dostupné online [cit. 2024-02-03]. ISSN 1864-1547. DOI 10.1515/mamm.1994.58.1.51. (anglicky) 
  15. HÜCKSTÄDT, Luis A.; QUIÑONES, Renato A.; SEPÚLVEDA, Maritza. Movement and diving patterns of juvenile male South American sea lions off the coast of central Chile. Marine Mammal Science. 2014-07, roč. 30, čís. 3, s. 1175–1183. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12085. (anglicky) 
  16. a b c HARCOURT, Robert. Individual variation in predation on fur seals by southern sea lions ( Otaria byronia ) in Peru. Canadian Journal of Zoology. 1993-09-01, roč. 71, čís. 9, s. 1908–1911. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z93-273. (anglicky) 
  17. a b c KOEN ALONSO, Mariano; CRESPO, Enrique Alberto; PEDRAZA, Susana Noemi. Food habits of the south american sea lion, Otaria flavescens, off Patagonia, Argentina. ri.conicet.gov.ar. 2000-12. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0090-0656. (anglicky) 
  18. GEORGE-NASCIMENTO, Mario; BUSTAMANTE, Rodrigo; OYARZUN, Ciro. Feeding ecology of the South American sea lion Otaria flavescens: food contents and food selectivity. Marine Ecology Progress Series. 1985, roč. 21, čís. 1/2, s. 135–143. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0171-8630. (anglicky) 
  19. SEPÚLVEDA, Maritza; NEWSOME, Seth D.; PAVEZ, Guido. Using Satellite Tracking and Isotopic Information to Characterize the Impact of South American Sea Lions on Salmonid Aquaculture in Southern Chile. PLOS ONE. 26. 8. 2015, roč. 10, čís. 8, s. e0134926. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0134926. PMID 26309046. (anglicky) 
  20. SEPULVEDA, Maritza; OLIVA, Doris. Interactions between South American sea lions Otaria flavescens (Shaw) and salmon farms in southern Chile. Aquaculture Research. 2005-08, roč. 36, čís. 11, s. 1062–1068. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 1355-557X. DOI 10.1111/j.1365-2109.2005.01320.x. (anglicky) 
  21. TAYLOR, Michael A. Stomach Stones for Feeding or Buoyancy? The Occurrence and Function of Gastroliths in Marine Tetrapods. Philosophical Transactions: Biological Sciences. 1993, roč. 341, čís. 1296, s. 163–175. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0962-8436. (anglicky) 
  22. a b c KING, Judith E. Seals of the world. London: University of Queensland Press, 1983. Dostupné online. ISBN 9780702216947. S. 27-29. 
  23. GRANDI, M. Florencia; CASTRO, Rocío Loizaga de; CRESPO, Enrique A. Killer whales attack on South American sea lion associated with a fishing vessel: predator and prey tactics Ataque de orcas a un lobo marino sudamericano asociado a un barco pesquero: tácticas del predador y la presa. Latin American Journal of Aquatic Research. 2012-11-01, roč. 40, čís. 4, s. 1072–1076. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0718-560X. (anglicky) 
  24. HOELZEL, A. Rus. Killer Whale Predation on Marine Mammals at Punta Norte, Argentina; Food Sharing, Provisioning and Foraging Strategy. Behavioral Ecology and Sociobiology. 1991, roč. 29, čís. 3, s. 197–204. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 0340-5443. 
  25. CRESPI-ABRIL, A. C.; GARCÍA, N. A.; CRESPO, E. A. Consumption of marine mammals by broadnose sevengill shark Notorynchus cepedianus in the northern and central Patagonian shelf. Latin American Journal of Aquatic Mammals. 2003, s. 101–107. Dostupné online [cit. 2024-02-02]. ISSN 2236-1057. DOI 10.5597/lajam00038. (anglicky) 
  26. VILA, Alejandro R.; CAMPAGNA, Claudio; IÑIGUEZ, Miguel. South American sea lions (Otaria flavescens) avoid killer whale (Orcinus orca) predation. ri.conicet.gov.ar. 2008-12. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0167-5427. DOI 10.1578/AM.34.3.2008.317. (anglicky) 
  27. CATENAZZI, Alessandro; DONNELLY, Maureen A. Sea lion Otaria flavescens as host of the common vampire bat Desmodus rotundus. Marine Ecology Progress Series. 2008-05-22, roč. 360, s. 285–289. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0171-8630. DOI 10.3354/meps07393. (anglicky) 
  28. SAPORITI, Fabiana; BALA, Luis O.; OTERO, Julieta Gómez. Paleoindian pinniped exploitation in South America was driven by oceanic productivity. Quaternary International. 2014-11-26, roč. 352, čís. Quaternary Investigations from Antarctica across South America to the North Atlantic, s. 85–91. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 1040-6182. DOI 10.1016/j.quaint.2014.05.015. 
  29. RODRIGUEZ, Diego; BASTIDA, Ricardo. Four hundred years in the history of pinniped colonies around Mar del Plata, Argentina. Aquatic Conservation: Marine and Freshwater Ecosystems. 1998-11, roč. 8, čís. 6, s. 721–735. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. DOI 10.1002/(SICI)1099-0755(1998110)8:6<721::AID-AQC309>3.0.CO;2-L. (anglicky) 
  30. ZENTENO, Lisette; BORELLA, Florencia; OTERO, Julieta Gómez. Shifting niches of marine predators due to human exploitation: the diet of the South American sea lion ( Otaria flavescens ) since the late Holocene as a case study. Paleobiology. 2015-06, roč. 41, čís. 3, s. 387–401. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0094-8373. DOI 10.1017/pab.2015.9. (anglicky) 
  31. THOMPSON, David; STRANGE, Ian; RIDDY, Michael. The size and status of the population of southern sea lions Otaria flavescens in the Falkland Islands. Biological Conservation. 2005-02-01, roč. 121, čís. 3, s. 357–367. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0006-3207. DOI 10.1016/j.biocon.2004.05.008. 
  32. a b BAYLIS, Alastair M. M.; ORBEN, Rachael A.; ARNOULD, John P. Y. Disentangling the cause of a catastrophic population decline in a large marine mammal. Ecology. 2015-10, roč. 96, čís. 10, s. 2834–2847. PMID: 26649403. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0012-9658. DOI 10.1890/14-1948.1. PMID 26649403. 
  33. STRANGE, Ian. Sealion Survey in the Falklands. Oryx. 1979-11, roč. 15, čís. 2, s. 175–184. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 1365-3008. DOI 10.1017/S0030605300024303. (anglicky) 
  34. BAYLIS, M. M.; ORBEN, R. A.; ARNOULD, J. P. Y. Decline of Sea Lions. The Bulletin of the Ecological Society of America. 2015-10, roč. 96, čís. 4, s. 635–638. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0012-9623. DOI 10.1890/0012-9623-96.4.635. (anglicky) 
  35. SOTO, Karim H.; TRITES, Andrew W.; ARIAS‐SCHREIBER, Milena. The effects of prey availability on pup mortality and the timing of birth of South American sea lions ( Otaria flavescens ) in Peru. Journal of Zoology. 2004-12, roč. 264, čís. 4, s. 419–428. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0952-8369. DOI 10.1017/S0952836904005965. (anglicky) 
  36. VILATA, Juan; OLIVA, Doris; SEPÚLVEDA, Maritza. The predation of farmed salmon by South American sea lions (Otaria flavescens) in southern Chile. ICES Journal of Marine Science. 2009-11-06, roč. 67, čís. 3, s. 475–482. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 1095-9289. DOI 10.1093/icesjms/fsp250. (anglicky) 
  37. REYES, Pablo; HUCKE-GAETE, Rodrigo; TORRES-FLOREZ, Juan Pablo. First observations of operational interactions between bottom-trawling fisheries and South American sea lion, Otaria flavescens in south-central Chile. Journal of the Marine Biological Association of the United Kingdom. 2013-03, roč. 93, čís. 2, s. 489–494. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. ISSN 0025-3154. DOI 10.1017/S0025315412001282. (anglicky) 
  38. Sea Lion Hunt Bottle | Moche. The Metropolitan Museum of Art [online]. [cit. 2024-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-02-04. (anglicky) 
  39. Artwork Details Page - 2014.375 | Cleveland Museum of Art. www.clevelandart.org [online]. [cit. 2024-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-02-04. (anglicky) 
  40. GODDARD, Meagan. Sea Lions, Sacrifice, and Ritual: The Symbolism of Moche Island Imagery. Art and Art History: Master's Research Papers. 2013-01-01. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. 
  41. a b Otaria byronia. www.zootierliste.de [online]. Zootierliste [cit. 2024-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ČTK. V liberecké zoo se narodil po pěti letech lachtan, v pražské zase gibon. Deník.cz. 2015-07-29. Dostupné online [cit. 2024-02-04]. 
  43. TOMANOVÁ, Eva. Lachtan Hugo opustil zlínskou zoo. Stane se společníkem samiček v Liberci. iDNES.cz [online]. 2010-12-02 [cit. 2024-02-04]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

česky
  • ANDĚRA, Miloš, 2003. Savci. (2), Šelmy, luskouni, hrabáči, hlodavci. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00677-4. 
anglicky
  • BONNER, Nigel. Seals and sea lions of the world. London: Blandford, 1994. Dostupné online. ISBN 0-7137-2377-7. (anglicky) 
  • CÁRDENAS-ALAYZA, Susana. South American Sea Lion. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 907–910. (anglicky)
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world: a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]