Lachés (dialog)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Plato-raphael.jpg

Platónovy dialogy
Rané dialogy:
Obrana SókratovaCharmides
EuthyfrónAlkibiades prvníKritón
Hippias VětšíHippias MenšíIón
LachésLysisPrótagorás
Přechodné a střední dialógy:
KratylosEutydémosGorgias
MenéxenosMenónFaidón
SymposionÚstavaFaidros
ParmenidésTeaitetos
Pozdní dialogy:
TimaiosKritias
SofistésPolitikos
FilébosZákony
Autenticita je sporná:
KleitofónEpinomisTheages
DopisySoupeřící milenci
MinósAlkibiades druhý

Lachés (řec. Λάχης; 2. pád Lachéta) je filozofický dialog, jehož autorem je Platón; patří k jeho nejstarším dialogům.[1] Účastníci rozpravy diskutují o výchově a statečnosti.

Účastníci diskuse[editovat | editovat zdroj]

Postavy, které v dialogu vystupují, jsou osobami historickými:

  • Sókratés
  • Lysimachos, syn Aristeida (asi 530468 př. n. l.), proslulého athénského státníka a vojevůdce;
  • Melésias, syn Thukydida (asi 490429 př. n. l.), vůdce athénských aristokratů (není totožný s historikem Thúkydidem);[2]
  • Nikias, athénský vojevůdce a politik, za výpravy na Sicílii byl zajat od Syrakusanů a odsouzen k smrti (†413 př. n. l.);[3]
  • Lachés, athénský vojevůdce, padl v bitvě u Mantineie v roce 418 př. n. l.; dialog nese jeho jméno.[4]
  • Přítomni jsou i dva chlapci, syn Lysimachův a syn Melésiův.[pozn. 1] Do rozhovoru vstoupí jen jednou, a to když potvrzují, že znají Sókrata.

Rozprava se odehrává v Athénách někdy mezi roky 424 př. n. l. (datum bitvy u Délia,[6] která je v dialogu zmíněna) a 418 př. n. l. (smrt Lachéta). Obsah rozmluvy je však literárním výtvorem Platónovým.

Stručný obsah dialogu[editovat | editovat zdroj]

Má výcvik v šermování místo ve vzdělávání mládeže? [178a–181d][editovat | editovat zdroj]

Lysimachos a Melesias, synové slavných otců, se snaží poskytnout svým synkům co nejlepší vzdělání. Kdosi jim řekl, že součástí výchovy by měl být i výcvik v boji ve zbroji (řec. ὁπλομαχία, hoplomachia), to je v antickém šermu,[7] či spíše v šermířské akrobacii.[5] Požádali o radu vojevůdce Lachéta a Nikia a spolu s nimi se podívali na představení šermířského mistra Stésilea, jenž předváděl své umění. Na návrh Lachéta žádají o radu i Sókrata. Ten slíbil, že se vynasnaží poradit, bude-li moci, ale napřed ať mluví Nikias a Lachés, mužové starší a zkušenější.

Nikias o vzdělávací hodnotě šermu [181e-182d][editovat | editovat zdroj]

Nikias zdůvodňuje užitečnost šermu pro mladé muže. Uvádí, že výcvik v šermířském umění podporuje fyzickou zdatnost, připravuje mladíky na vojenské úkoly, poskytuje výhodu oproti nevyškoleným soupeřům, pomáhá porozumět vojenské strategii. Toto umění prý u každého muže zvyšuje nebojácnost a zmužilost v boji.

Lachés popírá užitečnost výcviku v šermování [182e-184c][editovat | editovat zdroj]

Lachés naproti tomu argumentuje proti nutnosti výcviku v šermířství. Tvrdí, že Sparťané, kteří se znamenitě vyznají ve válečném umění, tento výcvik nepraktikují. A také nikdo z instruktorů šermířství se dosud nevyznamenal ve skutečné válce. Proto nestojí za to, aby člověk tento výcvik podstupoval.

Jsou generálové kvalifikováni hovořit o vzdělání? [184d–189c][editovat | editovat zdroj]

Melésias a Lysimachos žádají Sókrata, aby rozhodl, které mínění je správné. Sókratés se nejprve snaží objasnit, jaké je skutečné téma jejich diskuse. Kdykoli někdo o něčem uvažuje za nějakým účelem, je předmětem rozmýšlení onen jeho účel, a ne to, co je jen prostředkem. Vlastním cílem přece není výcvik v šermování, ten má být jen jedním z prostředků výchovy chlapců. Hlavní otázkou je péče o charakter oněch mladých mužů. „Tedy k tomu je třeba hleděti, zda je někdo z nás odborníkem v pěstování duše a je s to krásně ji vypěstovat."[8] Zároveň se Sókratés přiznává, že nemá kvalifikaci v tomto oboru, a předpokládá, že Lachés a Nikias se buď sami vyznají v pěstování charakteru, nebo znají odborníky v této oblasti. Sókratés navrhuje zeptat se obou vojevůdců, zda mají takové odborné znalosti. Generálové posléze slibují, že poskytnou své zkušenosti.

Potřeba definovat statečnost [189d-190d][editovat | editovat zdroj]

Podle Sókrata jde o to, jakým způsobem by měla přistoupit zdatnost k duším chlapců, aby je učinila lepšími. K tomu potřebujeme vědět, co je zdatnost (řec. ἀρετή, areté; překládáno též jako ctnost). „Neboť kdybychom snad ani naprosto nevěděli o zdatnosti, co to asi je, jakým způsobem bychom mohli komukoli o té věci radit, jak by jí nejlépe nabyl?"[9] Při jakékoli výuce musíme tápat, pokud nevíme, co se pokoušíme učit. Uvažovat však hned o celé zdatnosti považuje Sókratés za příliš veliký úkol. Je třeba nejprve prozkoumat, zdali je dostatečné naše vědění o některé její části, což bude pravděpodobně snadnější. Ke zkoumání vybírá tu část, k níž se zdá směřovat výcvik v šermu, tedy statečnost. Otázka, co je statečnost (řec. ἀνδρεία, andreia),[pozn. 2] je pak skoro až do konce dialogu předmětem diskuse.

Lachétova první definice [190e-192a][editovat | editovat zdroj]

Vojevůdce Lachés soudí, že podat výměr statečnosti není nesnadné: „jestliže by totiž někdo chtěl vytrvávaje v šiku brániti se proti nepřátelům a neutíkal, dobře věz, že ten by byl statečný."[11] Sókratés namítá, že Lachétova definice je specifická pro vojenskou pěchotu. V některých válečných situacích je však možno projevit statečnost i na ústupu. A existuje přece statečnost i v době míru: na moři, vůči nemoci, bídě, statečnost občanská, prostě statečnost v různých životních situacích. Ptá se, co je společného všem těmto formám statečnosti.

Lachétova druhá definice [192b-194c][editovat | editovat zdroj]

Lachés uznává námitky a nabízí výměr obecnější: statečnost je „jakási vytrvalost duše"."[12] Sókratés ukazuje, že předchozí definice byla příliš úzká, ale tato je zase příliš široká. Člověk přece může být vytrvalý ve věcech dobrých i špatných. Vytrvalost spojená s nerozumností může být škodlivá a zlá, a proto nemůže být součástí zdatnosti (ctnosti). Ne každou vytrvalost lze tedy nazvat statečností. Na Sókratovu výzvu se pak pokouší definovat statečnost Nikias.

Nikiova definice [194d-196c][editovat | editovat zdroj]

Nikias míní, že statečnost je „znalost věcí hrozivých i nehrozivých i ve válce i ve všech ostatních věcech.".[13] Lachés však namítá, že znalost je něco rozdílného od zdatnosti. Tak na příklad u nemocí lékaři znají věci hrozivé, můžeme je ale jen proto nazývat statečnými? Všichni odborníci vědí, které věci v jejich uměních jsou hrozivé i které nehrozivé, to však neznamená že musí být stateční.

Důsledky Nikiovy definice: mohou být zvířata statečná? [196d–197e][editovat | editovat zdroj]

Poněvadž statečnost definuje jako znalost toho, co je strašné a nehrozné, Nikias popírá, že zvířata mohou být statečná; soudí, že pro statečnost je nezbytná určitá míra moudrosti. Statečnými nelze nazývat ani děti, které se pro nerozumnost ničeho nebojí. Nebojácnost a statečnost není totéž. Nebojácnosti spojené s neprozíravostí je velmi mnoho, a to u mužů, žen, dětí i zvířat. Ale stateční jsou dle Nikia jen ti rozumní.

Nikias se pokusil definovat dobro, nikoli statečnost [198a-199e][editovat | editovat zdroj]

Dle Sókrata jsou hrozivé ty věci, které způsobují strach, a nehrozivé, které strach nezpůsobují. Strach však nezpůsobují věci minulé, strach je očekávání budoucího zla. U věcí, které jsou předmětem vědění, však není jedno vědění o věcech minulých, jiné zase o věcech přítomných a budoucích, nýbrž jde o jedno a totéž vědění. Je-li tedy statečnost znalostí, pak by měla být znalostí netoliko věcí hrozivých a nehrozivých, tedy jen budoucího zla a dobra, ale znalostí všech věcí dobrých a zlých (minulých, přítomných i budoucích). Znalost celkového životního dobra však jistě přesahuje pojem statečnosti; ta je přece jen částí zdatnosti (areté). Ani Nikiovi se tedy nepodařilo definovat statečnost.

Konec diskuse: Sókratés prohlašuje, že všichni přítomní se musí učit [200a-201a][editovat | editovat zdroj]

Nakonec tedy Sókratés považuje definice obou vojevůdců za neuspokojivé. Vyznává, že rozhovor zůstal trčet v aporii, v bezcestí, nikdo z přítomných že se nemůže pochlubit, že by na tom byl lépe než druzí, a vyzývá všechny k usilovnému společnému hledání.[14]My všichni musíme společně hledat co nejlepšího učitele především sami pro sebe – neboť ho potřebujeme – a potom i pro ty chlapce, nešetříce ani peněz, ani ničeho jiného; nechávat však nás samy v tom stavu, v kterém nyní jsme, to neradím.".[15] Na závěr slibuje Lysimachovi, že k němu zítra přijde, aby se o tom poradili.

Komentář[editovat | editovat zdroj]

Lachés patří k raným Platónovým dialogům, které ukazují Sókrata, jak usiluje o vymezení základních etických problémů.[16] V těchto tzv. „sókratovských dialozích" vytyčuje Sókratés zpravidla nějakou aporii, zvláště o jednotlivých ctnostech nebo dobrých vlastnostech, o jejich vzájemných vztazích a jejich vztahu k vědění. Aporie nejsou v těchto dialozích vyřešeny.[17] Ani dialog Lachés nekončí jasným vymezením probíraného pojmu, tedy statečnosti.

Význam Sókratovy (resp. platónské) dialektiky tkví v tom, že uvádí ve zmatek a ruší lidské představy, aby tak ukázala, že to, co pokládáme za pravdivé, ještě pravdou není. Z toho pak má vzejít potřeba vážného úsilí po poznání.[18] Také v dialogu Lachés je prokázána nedostatečnost běžných představ o statečnosti a zároveň je zde naznačena cesta k filozofickému pojetí, v němž musí být obsažen pojem vědění i pojem dobra.[19][pozn. 3]

Definici statečnosti podal Platón v dialogu Prótagoras, kde Sókratés říká, že to je „moudrá znalost věcí nebezpečných a bezpečných".[21] [pozn. 4] V Platónově pojetí „filozofická statečnost záleží ve správném posouzení věcí vzhledem k tomu, jsou-li člověku zlem skutečným či jen zdánlivým; to posouzení závisí na vědění o pravém dobru. Sókratés statečně podstoupil smrt, protože byl přesvědčen, že to není zlo."[23]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Platón. Platonův Laches a Kriton. Překlad František Velišský. V Praze: Tiskem a nákladem dra Edvarda Grégra, 1890. 67 s. cnb001686498. (1. vydání tohoto překladu vyšlo v roce 1869.) Dostupné online
  • Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. (1. vydání tohoto překladu vyšlo v roce 1940.)

Citát („Znalostí se má rozsuzovat, a ne množstvím.")[editovat | editovat zdroj]

Lysimachos:
Ano, já tě prosím, Sókrate; vždyť naše porada, jak se mi zdá, potřebuje jakoby rozhodčího. Neboť kdyby se tito dva shodovali, méně by bylo takového potřebí; takto však, jak vidíš, Lachés hlasoval opačně proti Nikiovi, a proto je dobře vyslechnout i tebe, ke kterému z těch obou mužů se svým hlasem přidáváš.
Sókratés:
Jak to, Lysimachu? Co schválí většina z nás, to hodláš provádět?
Lysimachos:
Ano, co také by mohl člověk dělat, Sókrate?
Sókratés:
Také ty, Melésio, by sis takto počínal? A kdybys bral nějakou radu o zápasnické přípravě svého syna, co má cvičit, zdalipak bys poslouchal většiny z nás, či onoho, kdo právě je vzdělán a vycvičen pod vedením dobrého učitele tělocviku?
Melésias:
Rozumí se, že onoho, Sókrate.
Sókratés:
Tedy onoho bys poslouchal více než nás čtyř?
Melésias:
Snad.
Sókratés:
Ano, neboť znalostí se má, myslím, rozsuzovat, a ne množstvím, co má být dobře rozsouzeno.

Platón, Lachés, úryvek (II 184, d, e)[24]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dle mínění profesora Patočky byli ve věku, kdy začíná vážná tělesná i duševní výchova, tedy sotva něco více než desítiletí.[5]
  2. Pojem statečnosti daly Řekům zkušenosti války, proto doslovný překlad řeckého slova andreia je „mužnost", „zmužilost". Toto slovo se postupně stalo označením statečnosti ve všech oblastech života.[10]
  3. Profesor Otto Immisch (1862–1936) se domníval, že Lachés, Lysis a Charmides jsou dialogy pedagogické a končí úmyslně nezodpovězenými otázkami. Objasnění nadhozených problémů mohou zájemci získat účastí ve vyučování v Akademii. Jsou to tedy takřka dialogy reklamní a jejich bezvýslednost má vzbudit v čtenářích zvědavost a touhu vstoupit do Platónovy Akademie. Pak by ovšem dialog Lachés nepatřil mezi raná Platónova díla, ale jeho vznik by bylo nutno posunout do doby kolem založení Akademie (387 př. n. l.).[20]
  4. Xenofón ve svých Vzpomínkách na Sókrata připisuje Sókratovi výrok, že „stateční jsou tedy lidé, kteří vědí, jaké je správné počínání v těžkých a nebezpečných situacích, a kteří v tom dělají chyby, jsou zbabělí".[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 108.
  2. SVOBODA, Ludvík ed. a kol. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 619.
  3. O něm viz → Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 18. díl. V Praze: J. Otto, 1902. 1026 s. cnb000277218. Heslo „Nikias", s. 310–311. Dostupné online
  4. O něm viz → Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. Heslo „Laches", s. 564. Dostupné online
  5. a b PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 109.
  6. BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 143.
  7. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 47.
  8. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 61.
  9. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 66.
  10. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 349.
  11. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 67.
  12. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 69.
  13. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 73.
  14. PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 119.
  15. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 81
  16. MCGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. ISBN 80-85190-61-3. S. 37.
  17. HARE, Richard Mervyn, ChADWICK, Henry a BARNES, Jonathan. Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus. Překlad Karel Berka. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1994. 315 s. ISBN 80-205-0363-3. S. 35.
  18. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 46, 144.
  19. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 349–350.
  20. KOLÁŘ, Antonín. Nový pokus o datování Platonova Lysida. Listy filologické. 1907, roč. 34, čís. 3/4, s. 189. 
  21. Platón. Prótagoras. Překlad František Novotný. 2., opr. vyd. Praha: Oikoymenh, 1992. 85 s. ISBN 80-85241-16-1. S. 78.
  22. Xenofón. Vzpomínky na Sókrata. Překlad Václav Bahník. Ve Svobodě 1. vyd. Praha: Svoboda, 1972. 450 s. cnb000158729. S. 175.
  23. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 351.
  24. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 59–60.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČÁDA, František. Skladba Platonova dialogu Lacheta. In: Listy filologické, ročník 16 (1889). S. 328–336, 410–415. Dostupné online: 1. část, 2. část
  • FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s. ISBN 80-7106-110-7. [Rozbor dialogu „Lachés" je na str. 91–95.]
  • NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl druhý, [Dílo]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 498 s. cnb000674226. (Stať „Lachés" je na str. 65–68.]
  • NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. [Stať „Statečnost" je na str. 349–351.]
  • PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. (Stať „Lachés" je na str. 106–120.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Dílo Laches ve Wikizdrojích (anglicky)
  • Digitalizovaná vydání díla Lachés v digitální knihovně Kramerius NK ČR. (česky)