Lachés (dialog)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Plato-raphael.jpg

Platónovy dialogy
Rané dialogy:
Obrana SókratovaCharmides
EuthyfrónAlkibiades prvníKritón
Hippias VětšíHippias MenšíIón
LachésLysisPrótagorás
Přechodné a střední dialógy:
KratylosEutydémosGorgias
MenéxenosMenónFaidón
SymposionÚstavaFaidros
ParmenidésTeaitetos
Pozdní dialogy:
TimaiosKritias
SofistésPolitikos
FilébosZákony
Autenticita je sporná:
KleitofónEpinomisTheages
DopisySoupeřící milenci
MinósAlkibiades druhý

Lachés (řec. Λάχης; 2. pád Lachéta) je filozofický dialog, jehož autorem je Platón; patří k jeho nejstarším dialogům.[1] Účastníci rozpravy diskutují o výchově a statečnosti.

Účastníci diskuse[editovat | editovat zdroj]

Postavy, které v dialogu vystupují, jsou osobami historickými:

  • Sókratés
  • Lysimachos, syn Aristeida (asi 530468 př. n. l.), proslulého athénského státníka a vojevůdce;
  • Melésias, syn Thukydida (asi 490429 př. n. l.), vůdce athénských aristokratů (není totožný s historikem Thúkydidem);[2]
  • Nikias, athénský vojevůdce a politik, za výpravy na Sicílii byl zajat od Syrakusanů a odsouzen k smrti (†413 př. n. l.);[3]
  • Lachés, athénský vojevůdce, padl v bitvě u Mantineie v roce 418 př. n. l.; dialog nese jeho jméno.[4]
  • Přítomni jsou i dva chlapci, syn Lysimachův a syn Melésiův.[pozn. 1] Do rozhovoru vstoupí jen jednou, a to když potvrzují, že znají Sókrata.

Rozprava se odehrává v Athénách někdy mezi roky 424 př. n. l. (datum bitvy u Délia,[6] která je v dialogu zmíněna) a 418 př. n. l. (smrt Lachéta). Obsah rozmluvy je však literárním výtvorem Platónovým.

Stručný obsah dialogu[editovat | editovat zdroj]

Má výcvik v šermování místo ve vzdělávání mládeže? [178a–181d][editovat | editovat zdroj]

Lysimachos a Melesias, synové slavných otců, se snaží poskytnout svým synkům co nejlepší vzdělání. Kdosi jim řekl, že součástí výchovy by měl být i výcvik v boji ve zbroji (řec. ὁπλομαχία, hoplomachia), to je v antickém šermu,[7] či spíše v šermířské akrobacii.[5] Požádali o radu vojevůdce Lachéta a Nikia a spolu s nimi se podívali na představení šermířského mistra Stésilea, jenž předváděl své umění. Na návrh Lachéta žádají o radu i Sókrata. Ten slíbil, že se vynasnaží poradit, bude-li moci, ale napřed ať mluví Nikias a Lachés, mužové starší a zkušenější.

Nikias o vzdělávací hodnotě šermu [181e-182d][editovat | editovat zdroj]

Nikias zdůvodňuje užitečnost šermu pro mladé muže. Uvádí, že výcvik v šermířském umění podporuje fyzickou zdatnost, připravuje mladíky na vojenské úkoly, poskytuje výhodu oproti nevyškoleným soupeřům, pomáhá porozumět vojenské strategii. Toto umění prý u každého muže zvyšuje nebojácnost a zmužilost v boji.

Lachés popírá užitečnost výcviku v šermování [182e-184c][editovat | editovat zdroj]

Lachés naproti tomu argumentuje proti nutnosti výcviku v šermířství. Tvrdí, že Sparťané, kteří se znamenitě vyznají ve válečném umění, tento výcvik nepraktikují. A také nikdo z instruktorů šermířství se dosud nevyznamenal ve skutečné válce. Proto nestojí za to, aby člověk tento výcvik podstupoval.

Jsou generálové kvalifikováni hovořit o vzdělání? [184d–189c][editovat | editovat zdroj]

Melésias a Lysimachos žádají Sókrata, aby rozhodl, které mínění je správné. Sókratés se nejprve snaží objasnit, jaké je skutečné téma jejich diskuse. Kdykoli někdo o něčem uvažuje za nějakým účelem, je předmětem rozmýšlení onen jeho účel, a ne to, co je jen prostředkem. Vlastním cílem přece není výcvik v šermování, ten má být jen jedním z prostředků výchovy chlapců. Hlavní otázkou je však péče o charakter oněch mladých mužů. „Tedy k tomu je třeba hleděti, zda je někdo z nás odborníkem v pěstování duše a je s to krásně ji vypěstovat."[8] Zároveň se Sókratés se přiznává, že nemá kvalifikaci v tomto oboru, a předpokládá, že Lachés a Nikias se buď sami vyznají v pěstování charakteru, nebo znají odborníky v této oblasti. Sókratés navrhuje zeptat se obou vojevůdců, zda mají takové odborné znalosti. Generálové posléze slibují, že poskytnou své zkušenosti.

Potřeba definovat statečnost [189d-190d][editovat | editovat zdroj]

Podle Sókrata jde o to, jakým způsobem by měla přistoupit zdatnost k duším chlapců, aby je učinila lepšími. K tomu potřebujeme vědět, co je zdatnost (řec. ἀρετή, areté; překládáno též jako ctnost). „Neboť kdybychom snad ani naprosto nevěděli o zdatnosti, co to asi je, jakým způsobem bychom mohli komukoli o té věci radit, jak by jí nejlépe nabyl?"[9] Při jakékoli výuce musíme tápat, pokud nevíme, co se pokoušíme učit. Uvažovat však hned o celé zdatnosti považuje Sókratés za příliš veliký úkol. Je třeba nejprve prozkoumat, zdali je dostatečné naše vědění o některé její části, což bude pravděpodobně snadnější. Ke zkoumání vybírá tu část, k níž se zdá směřovat výcvik v šermu, tedy statečnost. Otázka, co je statečnost (řec. ἀνδρεία, andreia),[pozn. 2] je pak skoro až do konce dialogu předmětem diskuse.

Lachétova první definice [190e-192a][editovat | editovat zdroj]

Vojevůdce Lachés soudí, že podat výměr statečnosti není nesnadné: „jestliže by totiž někdo chtěl vytrvávaje v šiku brániti se proti nepřátelům a neutíkal, dobře věz, že ten by byl statečný."[11] Sókratés namítá, že Lachétova definice je specifická pro vojenskou pěchotu. V některých válečných situacích je však možno projevit statečnost i na ústupu. A existuje přece statečnost i v době míru: na moři, vůči nemoci, bídě, statečnost občanská, prostě statečnost v různých životních situacích. Ptá se, co je společného všem těmto formám statečnosti.

Lachétova druhá definice [192b-194c][editovat | editovat zdroj]

Lachés uznává námitky a nabízí výměr obecnější: statečnost je „jakási vytrvalost duše"."[12] Sókratés ukazuje, že předchozí definice byla příliš úzká, ale tato je zase příliš široká. Člověk přece může být vytrvalý ve věcech dobrých i špatných. Vytrvalost spojená s nerozumností může být škodlivá a zlá, a proto nemůže být součástí zdatnosti (ctnosti). Ne každou vytrvalost lze tedy nazvat statečností. Na Sókratovu výzvu se pak pokouší definovat statečnost Nikias.

Nikiova definice [194d-196c][editovat | editovat zdroj]

Nikias míní, že statečnost je „znalost věcí hrozivých i nehrozivých i ve válce i ve všech ostatních věcech.".[13] Lachés však namítá, že znalost je něco rozdílného od zdatnosti. Tak na příklad u nemocí lékaři znají věci hrozivé, můžeme je ale jen proto nazývat statečnými? Všichni odborníci vědí, které věci v jejich uměních jsou hrozivé i které nehrozivé, to však neznamená že musí být stateční.

Důsledky Nikiovy definice: mohou být zvířata statečná? [196d–197e][editovat | editovat zdroj]

Poněvadž statečnost definuje jako znalost toho, co je strašné a nehrozné, Nikias popírá, že zvířata mohou být statečná; soudí, že pro statečnost je nezbytná určitá míra moudrosti. Statečnými nelze nazývat ani děti, které se pro nerozumnost ničeho nebojí. Nebojácnost a statečnost není totéž. Nebojácnosti spojené s neprozíravostí je velmi mnoho, a to u mužů, žen, dětí i zvířat. Ale stateční jsou dle Nikia jen ti rozumní.

Nikias se pokusil definovat dobro, nikoli statečnost [198a-199e][editovat | editovat zdroj]

Dle Sókrata jsou hrozivé ty věci, které způsobují strach, a nehrozivé, které strach nezpůsobují. Strach však nezpůsobují věci minulé, strach je očekávání budoucího zla. U věcí, které jsou předmětem vědění, však není jedno vědění o věcech minulých, jiné zase o věcech přítomných a budoucích, nýbrž jde o jedno a totéž vědění. Je-li tedy statečnost znalostí, pak by měla být znalostí netoliko věcí hrozivých a nehrozivých, tedy jen budoucího zla a dobra, ale znalostí všech věcí dobrých a zlých (minulých, přítomných i budoucích). Znalost celkového životního dobra však jistě přesahuje pojem statečnosti; ta je přece jen částí zdatnosti (areté). Ani Nikiovi se tedy nepodařilo definovat statečnost.

Konec diskuse: Sókratés prohlašuje, že všichni přítomní se musí učit [200a-201a][editovat | editovat zdroj]

Nakonec tedy Sókratés považuje definice obou vojevůdců za neuspokojivé. Vyznává, že rozhovor zůstal trčet v aporii, v bezcestí, nikdo z přítomných že se nemůže pochlubit, že by na tom byl lépe než druzí, a vyzývá všechny k usilovnému společnému hledání.[14]My všichni musíme společně hledat co nejlepšího učitele především sami pro sebe – neboť ho potřebujeme – a potom i pro ty chlapce, nešetříce ani peněz, ani ničeho jiného; nechávat však nás samy v tom stavu, v kterém nyní jsme, to neradím.".[15] Na závěr slibuje Lysimachovi, že k němu zítra přijde, aby se o tom poradili.

Komentář[editovat | editovat zdroj]

Lachés patří k raným Platónovým dialogům, které ukazují Sókrata, jak usiluje o vymezení základních etických problémů.[16] V těchto tzv. „sókratovských dialozích" vytyčuje Sókratés zpravidla nějakou aporii, zvláště o jednotlivých ctnostech nebo dobrých vlastnostech, o jejich vzájemných vztazích a jejich vztahu k vědění. Aporie nejsou v těchto dialozích vyřešeny.[17] Ani dialog Lachés nekončí jasným vymezením probíraného pojmu, tedy statečnosti.

Význam Sókratovy (resp. platónské) dialektiky tkví v tom, že uvádí ve zmatek a ruší lidské představy, aby tak ukázala, že to, co pokládáme za pravdivé, ještě pravdou není. Z toho pak má vzejít potřeba vážného úsilí po poznání.[18] Také v dialogu Lachés je prokázána nedostatečnost běžných představ o statečnosti a zároveň je zde naznačena cesta k filozofickému pojetí, v němž musí být obsažen pojem vědění i pojem dobra.[19]

Definici statečnosti podal Platón v dialogu Prótagoras, kde Sókratés říká, že to je „moudrá znalost věcí nebezpečných a bezpečných".[20] [pozn. 3] V Platónově pojetí „filozofická statečnost záleží ve správném posouzení věcí vzhledem k tomu, jsou-li člověku zlem skutečným či jen zdánlivým; to posouzení závisí na vědění o pravém dobru. Sókratés statečně podstoupil smrt, protože byl přesvědčen, že to není zlo."[22]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Platón. Platonův Laches a Kriton. Překlad František Velišský. V Praze: Tiskem a nákladem dra Edvarda Grégra, 1890. 67 s. cnb001686498. (1. vydání tohoto překladu vyšlo v roce 1869.) Dostupné online
  • Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. (1. vydání tohoto překladu vyšlo v roce 1940.)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dle mínění profesora Patočky byli ve věku, kdy začíná vážná tělesná i duševní výchova, tedy sotva něco více než desítiletí.[5]
  2. Pojem statečnosti daly Řekům zkušenosti války, proto doslovný překlad řeckého slova andreia je „mužnost", „zmužilost". Toto slovo se postupně stalo označením statečnosti ve všech oblastech života.[10]
  3. Xenofón ve svých Vzpomínkách na Sókrata připisuje Sókratovi výrok, že „stateční jsou tedy lidé, kteří vědí, jaké je správné počínání v těžkých a nebezpečných situacích, a kteří v tom dělají chyby, jsou zbabělí".[21]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 108.
  2. SVOBODA, Ludvík ed. a kol. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 619.
  3. O něm viz → Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 18. díl. V Praze: J. Otto, 1902. 1026 s. cnb000277218. Heslo „Nikias", s. 310–311. Dostupné online
  4. O něm viz → Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. Heslo „Laches", s. 564. Dostupné online
  5. a b PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 109.
  6. BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 143.
  7. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 47.
  8. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 61.
  9. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 66.
  10. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 349.
  11. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 67.
  12. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 69.
  13. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 73.
  14. PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. S. 119.
  15. Platón. Charmidés; Lachés; Lysis; Theagés. Překlad František Novotný. 2. vyd. Praha: ISE, 1995. 150 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-81-1. S. 81
  16. MCGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. ISBN 80-85190-61-3. S. 37.
  17. HARE, Richard Mervyn, ChADWICK, Henry a BARNES, Jonathan. Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus. Překlad Karel Berka. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1994. 315 s. ISBN 80-205-0363-3. S. 35.
  18. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. S. 46, 144.
  19. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 349–350.
  20. Platón. Prótagoras. Překlad František Novotný. 2., opr. vyd. Praha: Oikoymenh, 1992. 85 s. ISBN 80-85241-16-1. S. 78.
  21. Xenofón. Vzpomínky na Sókrata. Překlad Václav Bahník. Ve Svobodě 1. vyd. Praha: Svoboda, 1972. 450 s. cnb000158729. S. 175.
  22. NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. S. 351.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČÁDA, František. Skladba Platonova dialogu Lacheta. In: Listy filologické, ročník 16 (1889). S. 328–336, 410–415. Dostupné online: 1. část, 2. část
  • FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s. ISBN 80-7106-110-7. [Rozbor dialogu „Lachés" je na str. 91–95.]
  • NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl druhý, [Dílo]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 498 s. cnb000674226. (Stať „Lachés" je na str. 65–68.]
  • NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. [Stať „Statečnost" je na str. 349–351.]
  • PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. (Stať „Lachés" je na str. 106–120.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Dílo Laches ve Wikizdrojích (anglicky)