Létavec stěhovavý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Wikipedie:Jak číst taxoboxLétavec stěhovavý
alternativní popis obrázku chybí
(Možný) poddruh Miniopterus schreibersii bassanii
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád letouni (Chiroptera)
Podřád netopýři (Microchiroptera)
Čeleď létavcovití (Miniopteridae)
Rod létavec (Miniopterus)
Binomické jméno
Miniopterus schreibersii
(Kuhl, 1817)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), uváděný také jako nedopír širokouchý, je netopýr náležící do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Druh popsal německý přírodovědec a zoolog Heinrich Kuhl. Sborník Mammal Species of the World eviduje létavce stěhovavého jako široce rozšířený druh netopýra, u kterého uvádí celkem šestnáct poddruhů. Ve skutečnosti však zřejmě jde o komplex několika druhů – taxonomie je nevyjasněná a mnohdy zmatečná. Podle toho, zda je hodnocen celý druhový komplex (tj. všechny populace) či pouze druh v pravém slova smyslu (tj. jen specifická část druhového komplexu), se také odlišuje udávaný areál výskytu. V prvním případě zahrnuje obrovskou oblast táhnoucí se od Evropy přes Asii až po Oceánii, a severní a subsaharskou Afriku (ostrůvkovitě), ve druhém případě pouze Evropu po Kavkaz, Malou Asii, Blízký východ a západní a severní Afriku. Druh žije hlavně v jeskyních, maximální nadmořská výška činí 2 600 metrů.

Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra. Měří 52 až 63 mm bez ocasu (ten dosahuje velikosti 50 až 60 mm) s 42 až 48 mm předloktím a rozměrnými křídly. Vyznačuje se klenutým čelem a dlouhými prsty. Může být zbarven různými barvami, jako odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu. Živí se hmyzem, který vyhledává echolokací. Tento společenský druh hnízdí v jeskyních a tvoří velké kolonie, může žít společně také s jinými druhy netopýrů (zaznamenáni byli netopýr velký, hvízdavý a další druhy). Během roku dochází k přesunům na jiná stanoviště. Rozmnožování je sezónní a probíhá pravděpodobně jednou ročně. V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehraje na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku. Samici se rodí jedno až dvě mláďata, která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku.

V celém areálu rozšíření populace klesá. Nebezpečí pro létavce stěhovavého představuje například rušení ze strany lidí, ztráta a znečišťování přirozeného prostředí a další faktory. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o téměř ohrožený taxon.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý je řazen do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Popsal jej Heinrich Kuhl roku 1817 a pojmenoval jej jako Vespertilio schreibersii. Jeho současný odborný název zní Miniopterus schreibersii a kromě původního názvu existuje několik vědeckých synonym: Miniopterus schreibersi, Vespertilio blepotis a Vespertilio eschscholtzii.[2][3][4] V češtině je v některých zdrojích uváděn též pod názvem nedopír širokouchý.[5] Pro létavce stěhovavého v užším slova smyslu (tj. bez populací z východní Asie a Oceánie, viz níže) byl roku 2010 navržen český název „létavec evropský”.[6] Nejstarší fosilní nálezy pocházejí ze spodního pliocénu.[7]

Vnitrodruhová taxonomie není doposud plně vyjasněna, údaje z různých zdrojů proto mohou být ve vzájemném rozporu.[2] Ještě na počátku 21. století byl Miniopterus schreibersii považován za téměř kosmopolitní druh netopýra s výskytem v Eurasii, Africe i Oceánii. Novější studie však naznačují, že se ve skutečnosti jedná o druhový komplex (speciace probíhala alopatricky, tedy z jednoho druhu odděleného přírodními bariérami[8]). Ten se zdá býti parafyletický, obsahuje tedy společného předka všech druhů, ale ne všechny jeho potomky.[9] Označení Miniopterus schreibersii je v takovém případě používáno v užším smyslu pouze pro netopýry z Evropy, přední Asie a severozápadní Afriky. Takto létavce stěhovavého popisuje například Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve své zatím poslední zprávě o stavu druhu z roku 2008.[10]

Sborník Mammal Species of the World, 3. vydání z roku 2005, stále zastává původní hypotézu jednoho druhu a uvádí následující poddruhy:[4]

  • Miniopterus schreibersii bassanii Cardinal & Christidis, 2000
  • Miniopterus schreibersii blepotis (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii chinensis Thomas, 1908
  • Miniopterus schreibersii dasythrix (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii eschscholtzii (Waterhouse, 1845)
  • Miniopterus schreibersii fuliginosus (Hodgson, 1835)
  • Miniopterus schreibersii haradai Maeda, 1982
  • Miniopterus schreibersii japoniae Thomas, 1905
  • Miniopterus schreibersii oceanensis Maeda, 1982
  • Miniopterus schreibersii orianae Thomas, 1922
  • Miniopterus schreibersii orsinii (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii parvipes G. M. Allen, 1923
  • Miniopterus schreibersii pallidus Thomas, 1907
  • Miniopterus schreibersii schreibersii (Kuhl, 1817)
  • Miniopterus schreibersii smitianus Thomas, 1927
  • Miniopterus schreibersii villiersi Aellen, 1956

Celková analýza, která by řešila taxonomické zařazení všech populací druhu/druhového komplexu, zatím není k dispozici. Různé studie obvykle analyzovaly pouze část populací. Studie z roku 2004 (Tian & kol.), která se zabývala převážně východoasijskými a australsko-pacifickými populacemi (africkými nikoli), navrhla rozdělení na tyto tři osamostatněné druhy: Miniopterus schreibersii, zahrnující evropské populace, Miniopterus fuliginosus, zahrnující východoasijské populace a Miniopterus oceanensis, který by zahrnoval populace žijící v Oceánii.[11] Toto rozčlenění navrhl již dříve Maeda v 80. letech 20. století.[12]

Africké létavce dasythrix a smitianus považuje Mammal Species of the World za poddruhy létavce stěhovavého,[4] ke stejnému výsledku došly i studie Simmonse z roku 2005 a další; jiní autoři (Meester et al., 1986) však tyto netopýry považují za součást druhu Miniopterus natalensis. U poddruhu Miniopterus schreibersii villiersi žijího v Africe genetické studie zatím chybí, proto je doposud veden jako poddruh létavce stěhovavého.[2]

Mezi létavci z jihovýchodní Evropy a západní Malé Asie vůči východní Malé Asii poté existují velké genetické rozdíly (potvrzené například Bilginem a kolektivem). Obě tyto populace se pravděpodobně během doby ledové vyvíjely nezávisle na sobě v odlišných refugiích a je možné, že se jedná o další dva odlišné druhy.[13]

Genetickou výbavu létavce stěhovavého tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 46 chromozomů. Většinu z nich (17 párů) zahrnují akrocentrické autozómy,[7] jejichž centromera dělí chromatidy na jedno rameno velké a jedno malé uzlovité. Populace žijící v severních částech areálů se zdají býti méně geneticky rozmanité než ty z jižních oblastí; pravděpodobně se sem dostaly právě z jihu teprve na konci doby ledové.[14]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření létavce stěhovavého jako druhového komplexu
     M. s. schreibersii
     M. s. bassanii
     M. s. blepotis
     M. s. chinensis
     M. s. dasythrix
     M. s. eschscholtzii
     M. s. fuliginosus a M. s. haradai
     M. s. japoniae
     M. s. oceanensis
     M. s. orianae
     M. s. orsinii
     M. s. pallidus
(možný maloasijský druh/poddruh)
     M. s. parvipes
     M. s. smitianus
     M. s. villiersi
Rozšíření létavce stěhovavého v užším smyslu

Rozšíření druhu závisí na tom, zda pod označením Miniopterus schreibersii chápeme všechny populace (celý druhový komplex), nebo ve zúženém smyslu pouze populace z Evropy, přední Asie a severozápadní Afriky.[8][7] V prvním případě je Miniopterus schreibersii jedním z nejrozšířenějších savců.[8] Areál výskytu se táhne od jižní po jihovýchodní Evropu, ostrůvkovitě do severní a subsaharské Afriky, poté skrze jižní, jihovýchodní a východní Asii včetně souostroví Japonsko a Filipíny až do Oceánie, kde obývá sever a východ Austrálie (vytvořil zde tři možné poddruhy: severně žijící orianae, oceanensis z východních oblastí a bassanii z jižních částí spolkových států Jižní Austrálie a Victoria[15]), Novou Guineu či Šalomounovy ostrovy.[7][16] Animal Diversity Web uvádí při tomto areálu rozšíření čtyři zoogeografické oblasti: palearktickou (řada jižních částí palearkta[17]), afrotropickou, orientální a australskou.[16]

Při chápání druhu v užším smyslu je rozšířen méně.[8] Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí, že jeho areál zahrnuje jižní Evropu (v Evropě obývá Francii, Řecko, Bulharsko, Itálii, Španělsko, Slovensko a další státy;[10] nejseverněji byl zaznamenán v oblastech od středu Francie přes jih Německa, poté skrze Rakousko a Slovensko až po Zakarpatsko či Krym[7]), státy západní a severní Afriky, jako jsou Maroko, Libye, Guinea či Libérie (západ[2]), Malou Asii, Blízký východ a končí u Kavkazu. V Německu a na Ukrajině druh vymizel.[10] Vzhledem k novým objevům druhu na severu Slovenska se asi bude vyskytovat v Polsku.[18]

Česku byl létavec stěhovavý poprvé nalezen v dubnu 2011 na území Hranické propasti na Moravě, z dřívějšího období pocházejí pouze fosilní nálezy.[8] Úsilí vypátrat tento druh trvalo přes patnáct let. Jednalo se o mladého vyčerpaného samce, který zřejmě špatně zazimoval a v důsledku vyčerpání následně uhynul.[19] Na sousedním Slovensku obývá létavec dvě oblasti na západě (Malé Karpaty) a východě (například Slovenský kras) státu. Výskyt létavců byl zjištěn i mezi těmito oblastmi, pravděpodobně se jednalo o migrující zvířata. Nejseverněji na Slovensku byl jeho výskyt zjištěn v jeskyni Aksamitka, ale od roku 1975 zde nebyli létavci pozorováni,[7] nejsevernějším místem výskytu se tedy stala na několik desetiletí Muráňská planina.[20] Roku 2014 však byl tento druh znovu v Aksamitce a dalších oblastech na severu Slovenska pozorován.[18] Celkově se létavec stěhovavý vyskytuje asi na 7,9 % rozlohy Slovenska.[7]

Habitat[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý žije celoročně převážně v podzemí,[20] obvykle v různých jeskyních či dolech, ale také v tunelech, zříceninách a jiných lidských stavbách. V době, kdy má mladé, dává přednost rozlehlým teplým jeskyním, v zimě pak hibernuje hlouběji v podzemí, kde je stálé mikroklima. Loví v otevřených či polootevřených oblastech, případně v blízkosti lidského osídlení.[10] K životu volí hlavně teplé areály, nejlépe v blízkosti lesů, ale nevadí mu ani sušší biotopy.[17] Může obývat různorodá prostředí, v Africe byl zaznamenán například ve zdejších polopouštích či oblastech pokrytých sklerofylními rostlinami (rostliny vybavené kožovitými listy o tlustém a tvrdém povrchu), ale také v travnatých oblastech či pralesích, vyskytoval se i v blízkosti lidských osídlení.[2] Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2600 metrů,[10] v Kamerunu byl zaznamenán ve 2100 metrech,[2] naopak kupříkladu na Slovensku je nadmořská výška nižší, nepřesahující 400 metrů.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dva šedě zbarvení létavci; jeden z nich má roztažená křídla, druhý z nich je skládá
Kresba poddruhu M. schreibersii dasythrix z roku 1838

Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra[20] štíhlého těla,[21] které měří 52 až 63 mm bez ocasu. Poměrně dlouhý ocas pak dosahuje velikosti mezi 5 a 6 cm, předloktí měří 42 až 48 mm.[16] Hmotnost tohoto druhu je odhadována na 10 až 17 g[20] (Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí 9 až 16 g[17]). Létavci stěhovavému se vyvinuly dlouhé prsty (druhá kost nejdelšího prstu je dokonce třikrát delší než první), které nesou rozměrná křídla. Ta jsou dlouhá a spíše užší. Jejich rozpětí činí 30,5 až 34,4 cm, v průměru 32,2 cm.[2][16] Ke šplhání či k přidržování potravy využívají létavci především prsty levé končetiny.[22] Létavec stěhovavý může vyvinout rychlost dosahující až 70 km/h a je tak nejrychlejším evropským netopýrem.[23]

Tvar ušního boltce létavce stěhovavého

Hlava je kulatá[24] a čelo klenuté, což je typický znak tohoto druhu.[21] Z hlavy vyrůstají dvě krátké, 2,6 cm dlouhé, trojúhelníkové uši nepřesahující profil hlavy.[2][16] Mozkovna je vysoká, naopak rostrum je v poměru k ní nízké a zploštělé[25] a největší délka lebky (GLS, vzdálenost od mezičelisti až po nejzadnější část lebky) činí 14,9 až 16,5 mm. Tragus (část vnějšího ucha) je viditelný. Čenich je krátký a listovitý, s drobnými dýchacími otvory.[2][16][24] Jeho pliocénní předek měl čenich větší.[7] Létavci stěhovavému se nevyvinula pyjová kost ani epiblema.[24] Hedvábná a hustá srst je dlouhá 7 až 9 mm. Létavec je zbarven nevýrazně,[24] například odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu.[2][16] Jednotlivé chlupy jsou u těla znatelně tmavší než na koncích. Kůže na křídlech je o něco tmavší než srst na zbytku těla.[25]

Jednotlivé druhy létavců si jsou fyzicky velmi podobné, a létavec stěhovavý proto může být zaměněn například s létavcem nejmenším (Miniopterus minor) či létavcem menším (Miniopterus fraterculus), kteří jsou však o něco menší, nebo také s létavcem nafouknutým (Miniopterus inflatus), který má zase větší lebku.[2]

Echolokace létavce stěhovavého je poměrně pravidelná. Výzkum populací v Řecku a Itálii ukázal, že tito netopýři vydávají zvuky o frekvenci 21,7 (± 1,7) až 49,5 (± 6,5) kHz. Ačkoliv se podobají echolokaci netopýra nejmenšího (Pipistrellus pygmaeus) či hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus), obvykle lze na jejím základě tyto druhy odlišit.[20][26] Podle studie o možném poddruhu Miniopterus schreibersii parvipes z roku 2004 trvá jedno volání 3,46 ± 1,63 ms, přičemž pauza mezi jednotlivými voláními činila asi 96,09 ± 33,84 ms.[27] Kromě zaměřování kořisti a orientace využívají létavci echolokaci také ke komunikaci. Tato volání se podobají šumům, které různé druhy netopýrů vydávají během krmení, a proto je lze pro určení druhu použít jen tehdy, když je jisté, že je vydávali v jiné situaci.[26]

Pohlavní dvojtvárnost[editovat | editovat zdroj]

I když se u létavce stěhovavého nevyvinula výrazná pohlavní dvojtvárnost, tedy samec a samice se od sebe navzájem příliš neodlišují, určité rozdíly mezi pohlavími nalézt lze. Roku 2014 publikovali čeští vědci Jan Šrámek a Petr Benda studii o pohlavní dvojtvárnosti létavců v severní Africe, západní Evropě (od Španělska po Itálii), východní Evropě, Levantě a východním Afghánistánu.[pozn. 1] Studovanými druhy a poddruhy byly létavec stěhovavý v Evropě, jeho možný poddruh pallidus v Turecku a Levantě, další možný poddruh fuliginosus ve východním Afgánistánu a létavec maghrebský (který byl od létavce stěhovavého odlišen teprve roku 2014 a jehož přesný vztah k létavci stěhovavému ještě není zcela ujasněn) v Maroku. Populace z Afghánistánu, Levanty a z východu Evropy vykazovaly větší pohlavní dvojtvárnost než zbylí zkoumaní jedinci. Na základě studie se zdá, že samci dosahují větší velikosti než samice, což je u netopýrů neobvyklé. U všech zkoumaných populací mimo východoevropských měřili samci více než samice.[28] I této výjimce však odporuje studie Marcela Uhrina a kol. zkoumající slovenské populace, na základě ní jsou samci větší i na Slovensku.[29] Vysvětlením by mohlo být, že východoevropský vzorek zkoumaný Šrámkem a Bendou obsahoval především létavce z Balkánu a pouze velmi malý počet jedinců ze Slovenska. Z toho se zdá, že ani slovenští létavci stěhovaví by se v tomto ohledu od populací v ostatních částech světa neměli lišit.[28]

U západoevropských létavců byly samice ve všech rozměrech lebky mimo horní řady zubů menší než samci, kondylobazální délka (vzdálenost od začátku mezičelisti až po týlní hrboly) však byla podobná. Naopak u létavců východoevropských měly většinu rozměrů lebky větší samice, s výjimkou největší šířky na jařmových obloucích, výšky lebky a také vzdálenosti okraje čtvrtého třenového zubu od okraje třetí stoličky v horní i dolní řadě zubů. Nejvíce se pohlaví lišila v délce lebky, mírně pak v šířce mastoidního výběžku, v délce dolní čelisti a s tím spojené délce dolní zubní řady. Také u většiny charakteristik zubů byly hodnoty vyšší u samic, a to u 40 z 57. Výjimky tvořily zejména výšky jednotlivých zubů. Rovněž rozměry lebky samců z Levanty byly ve všech ohledech mimo vzdálenosti mezi první a třetí stoličkou větší, obzvláště pak v délce lebky a objemu mozkovny. Z celkových 57 charakteristik zubů vykazovali samci vyšší hodnoty u 38, z nichž nejvýraznější rozdíly byly u rozměrů špičáků. I u afghánských populací byli samci ve všech lebečních charakteristikách větší než samice; výjimku opět představovala řada stoliček M1 až M3. Největší rozdíly byly v kondylobazální délce, šířce rostra napříč horními špičáky a v celkové délce horní řady zubů. Mírně se lišila také celková délka lebky a délka dolní čelisti. Z 57 zkoumaných zubních rozměrů převyšovali samci samice u 42, nejvíce pak u výšek zubů, zejména u výšky dolního špičáku.[28]

Důvody pohlavní dvojtvárnosti nejsou u létavce stěhovavého dostatečně prozkoumány. Patřit mezi ně může například odlišná doba, kdy jednotlivá pohlaví vyhledávají úkryty a shlukují se v koloniích. To je ovlivněno také klimatickými podmínkami, což může stát za odlišnými výsledky v různých geografických oblastech, včetně opačného poměru velikostí obou pohlaví u východoevropských (či spíše balkánských) populací. Za rozdíly v rozměrech zubů zase mohou být odlišné potravní strategie. Zejména významné rozdíly ve velikosti špičáků u afghánských populací naznačují, že se samci a samice mohou v důsledku vzájemné potravní konkurence zaměřovat na různě velkou kořist.[28]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Záběr na skupinu možného poddruhu létavce stěhovavého bassanii. Jednotliví jedinci jsou namačkáni vedle sebe, prostřední se dívá do objektivu
Možný poddruh bassanii v jeskyni

Létavec stěhovavý je tvor s noční aktivitou,[16] a proto tráví den ukrytý na stropech a stěnách jeskyní nebo v jiných podobných úkrytech.[2] Je společenský,[16] přičemž letní kolonii tvoří ve střední Evropě asi 100 až 1 000 létavců obojího pohlaví, tropické kolonie jsou větší.[20][24] V Austrálii pak byla zaznamenána kolonie jednoho z možných poddruhů, která čítala okolo 200 000 exemplářů[30] a Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí populace až o 300 000 jedincích. Při takovém počtu může jeden metr čtvereční zabrat až 2 000 netopýrů.[17] Život ve větších skupinách totiž má své výhody; z Austrálie pochází záznam o kolonii možného poddruhu létavce stěhovavého, která čítala asi 3 000 jedinců, jejichž přítomnost zvýšila teplotu prostoru v jeskyni až o 8 °C. Druhy tvořící velké skupiny tedy mohou žít i v chladnějších jeskyních.[31]

Létavec stěhovavý je však známý i pro soužití s jinými druhy netopýrů; zaznamenány byly třeba rody Myotis (netopýr velký a východní) a Rhinolophus (vrápenci), koexistovat pak může i s netopýrem hvízdavým (Pipistrellus pipistrellus), což bylo zdokumentováno například v Drienovské jeskyni na Slovensku.[2][7] Ze šedesátých let dvacátého století pochází z Nového Jižního Walesu pozorování možného poddruhu létavce stěhovavého, který žil společně s létavcem malým (Miniopterus australis); podobná koexistence však byla zaznamenána pouze v chladnějších částech areálu.[32]

V chladných obdobích tento druh hibernuje (v Evropě od října do března),[2] tehdy tvoří skupiny od 10 do 1 000 exemplářů (střední Evropa),[20] zcela výjimečně jednotlivě.[24] Zimuje ve větších prostorách, ideálně doplněných o přítomnost zdroje vody.[7] Při hibernaci může jeho tělesná teplota klesnout až na 2 °C.[33] Během roku létavec stěhovavý mění stanoviště.[17] Na jaře migruje do severnějších oblastí, kde samice s mláďaty tvoří velké letní kolonie, kdežto samci se rozptýlí.[34] Do mateřských kolonií se samice mohou slétat z mnohasetkilometrových vzdáleností.[35] Ve Francii byli pozorováni létavci, kteří urazili okolo 550 km, rekordní zaznamenaná délka migrace u evropských populací činila 833 km. Z Austrálie (pokud se uvažují i poddruhy) pak pochází záznam o migraci dlouhé až 1 304 km. Obvykle je však migrace dlouhá asi 100 km.[20][17][10] Evropské a středomořské populace se navzdory českému názvu létavce stěhovavého svou délkou migrace nijak výrazně neodlišují od jiných místních netopýrů.[6] Při migracích tvoří létavec stěhovavý přechodné kolonie, čítající 10 až 50 jedinců (střední Evropa).[20][17] Jedinci z některých regionů, jako je například Alžírsko, však zůstávají celoročně v jedné oblasti.[2]

Migrace mají také dopad na genetickou strukturu druhu; mezi jednotlivými populacemi druhu nejsou z tohoto důvodu velké genetické rozdíly. Studie vydaná roku 2009 (Pereira & kol.) zkoumala tuto vlastnost u létavců stěhovavých. Vyšla najevo věc typická pro velké množství savců: samice jsou filopatrické, věrné domovskému území, a samci zajišťují genový tok. Jedinci ze zimovišť, kam se slétají z různých území, jsou také geneticky variabilnější než létavci z mateřských kolonií.[14]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý letí s roztaženými křídly proti objektivu, v pozadí tma
Letící jedinec

Létavec stěhovavý je hmyzožravým druhem. Loví převážně v otevřeném terénu (avšak v blízkosti porostů) maximálně dvacet metrů nad zemí. Svou kořist vyhledá echolokací a uchvátí rychlým letem.[2][7][16][20] Během noci podniká dva až tři lovy a pokaždé může zkonzumovat potravu až o čtvrtině jeho váhy.[33] Kořistí se mohou stát různí brouci, noční motýlidvoukřídlý hmyz, jako jsou komáři.[2][7][16][20] Skladba jeho potravy byla zkoumána například ve Slovinsku na základě výkalů a výsledky byly shrnuty ve studii z roku 2013 (Presetnik & Aulagnier). Z ní vyplynulo, že nejčastěji se zde létavci stěhovaví orientovali na létající kořist. Živili se především zástupci řádu motýlů (Lepidoptera); ti tvořili téměř 79 % jejich stravy (podobná potravní preference byla zaznamenána také v některých částech Itálie či Francie). Asi jednu setinu procenta z tohoto počtu, tedy zcela nepatrné množství, zahrnovaly motýlí housenky. Druhou nejčetnější složkou stravy byli dvoukřídlí (Diptera), kterých netopýři konzumovali něco přes 3 %, přičemž nejčastěji lovili zástupce podřádu dlouhorozí (Nematocera). Z nejčastěji lovených čeledí v řádu dvoukřídlí byli zaznamenáni hlavně zástupci tiplicovitých (Tipulidae) a čeledi Trichoceridae. Třetí nejčastější konzumovanou potravu představoval řád chrostíků (Trichoptera), jenž představoval okolo 2 % jídelníčku. Loveni pak dále byli například síťokřídlí (Neuroptera), kteří představovali 0,57 % stravy, brouci (Coleoptera, 0,66 %, především pak zástupci nadčeledi Chrysomeloidea) a další řády.[36] Studie ohledně potravních preferencí netopýrů proběhla také v Turecku a létavec stěhovavý byl mezi dvaceti šesti zkoumanými druhy. Studie ukázala, že zde nebyl tolik potravně vyhraněn a živil se různými druhy, nejčastěji brouky (30 %), poté cvrčkovitými (Gryllidae, 25 %), teprve potom motýly (24,5 %), polokřídlými (Hemiptera, 20 %) a zbytek jídelníčku − nejmenší část o 0,5 %, tvořily blechy (Aphaniptera).[37] V jídelníčku létavce stěhovavého se nacházejí také někteří zahradní a zemědělští škůdci, jejichž lovením je prospěšný pro člověka.[16]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý je polygamní a jeden samec se páří s více samicemi.[34] Rozmnožování tohoto druhu je sezónní a nastává pravděpodobně jednou ročně,[16] přičemž samice asi mohou odložit porod na období s příhodnými podmínkami. V takovém případě si obyčejně volí chladnější úkryty, neboť nižší teplota může zpomalovat vývoj zárodku.[38] Samice tvoří mateřské kolonie.[2] V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehraje na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až v následujícím roce.[17] V Alžírsku se netopýři rodí během dubna až června,[2] v Austrálii (možný poddruh) se v tuto dobu létavci páří, v srpnu se vajíčko uchytí v děloze a mláďata se narodí během prosince.[16] Naopak v Evropě probíhá rozmnožování na podzim[2] a podle průzkumu na Slovensku jsou samice březí v květnu a mláďata rodí mezi červnem a červencem.[7] Celková doba březosti činí v případě odložené nidace asi 240 dní,[16] pravá březost od implantace 115 až 130 dní.[34] Samici se rodí jedno až dvě mláďata (obyčejně však pouze jedináčci[34]), která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku. Ta samice ukládají do jedné velké kolonie.[16] Za den malí netopýři vyrostou asi o 0,7 mm a přiberou 0,3 g.[39] Během růstu hrozí mláďatům smrtelné úrazy při pádu ze stropů jeskyní. Létat se naučí teprve asi za 28 až 35 dní od narození.[33] Pohlavní dospělosti dosahují v jednom roce.[16] Samice jsou filopatrické, tedy věrné místu narození.[17] Podle výzkumu možného poddruhu v Austrálii se létavec stěhovavý dožívá okolo patnácti let,[40] přičemž nejvyšší zaznamenaný věk činil 22 let.[7]

Predátoři, parazité a nemoci[editovat | editovat zdroj]

Nebezpečí pro létavce stěhovavého mohou představovat sovy. V Alžírsku byly ostatky netopýrů nalezeny ve vývržku některého zdejšího druhu, létavec stěhovavý se pak může stát kořistí třeba puštíka obecného (Strix aluco); pro toho představuje potravu například na Slovensku, ale tvoří pouze malou část jeho jídelníčku, asi jen tři setiny procenta.

Byli zaznamenáni také někteří parazité. Z vnějších parazitů byli u něj objeveni zástupci muchulovitých (rody Nycteribia, Penicillidia a Penicillidia parazitující jak v Evropě, tak kupříkladu v Africe), různé druhy klíšťat, jako klíšťák netopýří (Carios vespertilionis), či zástupci čeledí čmelíkovcovití (Macronyssidae) nebo trudníkovcovití (Myobiidae). Vnitřními parazity jsou například motolice (Trematoda) a hlístice (Nematoda), mezi nimi druhy Parabascus lepidotus, Mesotretes peregrinus a další.[2][7]

U druhu se mohou vyskytnout také některé infekční choroby. Na počátku 21. století zahynulo v jižní Francii a blízkých státech až 65 % populace létavců stěhovavých, u kterých byl následně objeven herpes virus; přesná příčina masového úhynu však nebyla plně objasněna.[41] Dále byl u létavce stěhovavého zaznamenán například západokavkazský netopýří virus, což je jeden ze skupiny lyssavirů, které způsobují vzteklinu.[42] Občas je zaznamenán také virus evropské netopýří vztekliny typu 1[43] a ve Španělsku byl u něj nalezen také nový Lleida bat lyssavirus.[44] U pravděpodobně některého netopýra z rodu Miniopterus byl zaznamenán Duvenhage virus.[45] Kromě těchto původců vztekliny byli u létavce stěhovavého zaznamenány ještě flebovirus (Phlebovirus),[46] virus japonské encefalitidy,[47] jeden druh mischiviru[48] či Miniopterus schreibersii papillomavirus 1 a 2.[49]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Záběr na velkou kolonii létavců stěhovavých
Kolonie létavců stěhovavých

V chápání druhu v užším smyslu jej hodnotí Mezinárodní svaz ochrany přírody za téměř ohrožený taxon s klesající populací v celém areálu,[10][7] blížící se hodnotami téměř ke zranitelným druhům.[2] Populace nejvíce klesá v severních částech jeho areálu v Evropě, jinde však může být stabilnější; například v Turecku se jedná o třetí nejhojnější druh netopýra. Pokles však naopak nastal ve Švýcarsku či v Rakousku, a v Německu dokonce úplně vyhynul.[10] Na Slovensku patří mezi ohrožené druhy.[18] Také v jihozápadní Evropě byly na začátku 21. století zaznamenány hromadné úhyny tohoto druhu.[10]

Významně klesly i počty jedinců možného australského poddruhu M. s. bassanii. Během padesátých let 20. století bylo v jeskyni Naracoorte, kde se většina netopýrů shromažďovala, zjištěno asi 200 000 létavců; roku 1967 zde však následkem epidemie a sucha zbylo jen kolem 60 000 exemplářů. Přestože se později zdálo, že populace opět vzrostla na původní velikost (odhad z roku 2000 hovořil asi o 65 000 kusech), bylo roku 2001 přesnějšími metodami zjištěno, že zde zbylo už jen 35 000 jedinců a tento počet klesl do roku 2009 dokonce na 20 000. Pozdější ještě více zdokonalený monitorovací program pak zaznamenal v době rozmnožování optimističtější počty 25 000−37 000 jedinců, ovšem není jisté, zda je to známka lepšícího se stavu, nebo spíše výsledek přesnějších technik.[50]

Kresba létavce stěhovavé s pokrčeným křídlem ukazující spodní část těla
Kresba

Létavec stěhovavý je ohrožen především rušením ze strany lidí (například v oblasti Kavkazu[10]), které je nejnebezpečnější hlavně u březích jedinců a může vést až k zániku populace.[16][17] Především během zimy, kdy létavci hibernují, zrychluje stres způsobený přítomností lidí jejich metabolické děje, čímž ztrácejí svůj tělesný tuk potřebný pro přežití zimy.[33] V tomto ohledu je tedy pro ně velkým nebezpečím zejména turistický provoz v jeskyních. Kromě toho jsou rovněž citliví na jakékoliv překážky v přístupu ke svému hnízdišti. Je možné, že za dočasným vymizením létavců stěhovavých ve slovenské jeskyni Aksamitka, kde nebyli pozorováni od roku 1978 do roku 2014, byly mříže ve vstupu do jeskyně.[18] Další hrozbou je ztráta přirozeného prostředí.[10] Kupříkladu jeskyně Mount Widderin v Austrálii byla upravena kvůli těžbě guána, a přestože předtím sloužila jako hnízdiště netopýrů možného poddruhu bassanii, poté se zde už nevyskytovali.[51] Rovněž ničení vegetace v blízkosti jeskyní snižuje populace tohoto druhu.[52] Problémem je i znečišťování chemickými postřiky.[10] Byly zaznamenány případy, kdy se do těla létavce dostaly různé insekticidy společně s loveným hmyzem.[33] Mezi další hrozby lze zařadit klimatické změny; sucho v listopadu a prosinci 2006 vyústilo ve smrt 500 mláďat poddruhu bassanii.[51] V Austrálii jsou létavci ohrožováni i nepůvodními druhy predátorů.[53] Nebezpečí představují také zmíněná nevysvětlená hromadná úmrtí.[10]

Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin není létavec stěhovavý uveden,[16] chrání jej však Bonnská úmluva, Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť, evropská směrnice o ochraně stanovišť[10] a také dohoda o ochraně populací evropských netopýrů (EUROBATS).[7] V řadě zemí Evropy je považován za chráněný druh, ochrany se možným poddruhům dostává také v Austrálii a zemích bývalého Sovětského svazu.[17]

Mezi ochranné akce se řadí například upravení jeskyní do vhodné podoby, obnova a ochrana populací, snaha o pro netopýry šetrné hospodaření, vzdělávání veřejnosti a další zkoumání druhu, mající zjistit více informací o reprodukci či osvětlit hromadná úmrtí.[10][17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Konkrétně v Maroku, Španělsku, Francii, Itálii, Rakousku, na Slovensku, v Rumunsku, Bulharsku, Řecku (včetně Kréty), Turecku, Sýrii, Kypru, Libanonu a východním Afghánistánu.[28]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN. 5. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2017-12-21]
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v KINGDON, Jonathan; HOFFMAN, Michael. Hadgehogs, shrewes and bats. In: Mammals of Africa. Bloomsbury: Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 9781408122570. S. 721−722. (anglicky)
  3. létavec stěhovavý [online]. BioLib [cit. 2017-11-02]. Dostupné online. 
  4. a b c SPECIES Miniopterus schreibersii [online]. Mammal Species of the World [cit. 2018-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš; HASLAUER, Rudi. 2. část - netopýři [online]. UPOL, rev. 6. 5. 2002 [cit. 2017-12-17]. Dostupné online. 
  6. a b BENDA, Petr. České vernakulární jmenosloví netopýrů. I. Návrh úplného jmenosloví. Vespertilio [online]. 2010 [cit. 2017-11-29]. S. 267. Dostupné online. ISSN 1213-6123. 
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q r KRIŠTOFÍK, Ján; DANKO, Štefan et al. Cicavce Slovenska, rozšírenie, bionómia a ochrana. Bratislava: VEDA, 2012. ISBN 978-80-224-1264-3. Kapitola Lietavec sťahovavý - Miniopterus schreibersii, s. 294−299. (slovensky) Autoři druhu Štefan Matis, Marcel Uhrin, Štefan Danko, Ján Krištofík, Vladimíra Hanzelová & Marta Špakulová. 
  8. a b c d e BARTONIČKA, T.; JEDLIČKA, Petr. First record of Miniopterus schreibersii in the Czech Republic. Lynx. S. 83–89. ISSN 0024-7774. (anglicky) 
  9. M., Miller-Butterworth, Cassandra; GEETA, Eick,; S., Jacobs, David. Genetic and Phenotypic Differences between South African Long-Fingered Bats, with a Global Miniopterine Phylogeny. Journal of Mammalogy. 2005-12-14, roč. 86, čís. 6. Dostupné online [cit. 2018-01-09]. ISSN 0022-2372. DOI:10.1644/05-MAMM-A-021R1.1. (anglicky) 
  10. a b c d e f g h i j k l m n o HUTSON, A. M., a kol. Miniopterus schreibersii [online]. IUCN, 2008, rev. únor 2017 [cit. 2017-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. TIAN, L.; LIANG, B. & kol. Molecular studies on the classification of Miniopterus schreibersii (Chiroptera: Vespertilionidae) inferred from mitochondrial cytochrome b sequences. Folia Zoologica [online]. 2004 [cit. 2017-11-10]. Roč. 53, čís. 3, s. 303–311. Dostupné online. (anglicky) 
  12. MAEDA, K. tudies on the classification of Miniopterus in Eurasia, Australia and Melanesia. Honyurui Kagaku (Mammalian Sci.). 1982. 
  13. BİLGİN, RAŞİT; KARATAŞ, AHMET; ÇORAMAN, EMRAH. Molecular taxonomy and phylogeography of Miniopterus schreibersii (Kuhl, 1817) (Chiroptera: Vespertilionidae), in the Eurasian transition. Biological Journal of the Linnean Society. 2006-04-01, roč. 87, čís. 4, s. 577–582. Dostupné online [cit. 2017-11-02]. ISSN 0024-4066. DOI:10.1111/j.1095-8312.2006.00591.x. (anglicky) 
  14. a b PEREIRA, Ramos; JOÃO, Maria; SALGUEIRO, Patrícia. Population Structure of a Cave-Dwelling Bat, Miniopterus schreibersii: Does It Reflect History and Social Organization?. Journal of Heredity. 2009-09-01, roč. 100, čís. 5, s. 533–544. Dostupné online [cit. 2018-01-14]. ISSN 0022-1503. DOI:10.1093/jhered/esp032. 
  15. LUMSDEN, Linda F.; JEMISON, Micaela L. National Recovery Plan for the Southern Bent-wing Bat Miniopterus schreibersii bassanii. Land: State of Victoria Department of Environment, 2015. ISBN 1 74152 339 7. S. 8. (anglicky) [Dále jen Lumsden a Jemison]. 
  16. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s HEATHER, Leu. Miniopterus schreibersii - Schreibers's long-fingered bat [online]. Animal Diversity Web, 2000 [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. a b c d e f g h i j k l HUTSON, A. M.; MICKLEBURGH, S. P.; RACEY, P. A. Global Status Survey and Conservation Action Plan - Microchiropteran Bats. Gland: IUCN, 2001. Dostupné online. ISBN 2-8317-0595-9. Kapitola Species Action Plan – Miniopterus schreibersii Schreibers’ bent-winged bat, s. 162–163. (anglicky) 
  18. a b c d CEĽUCH, Martin. Return of Miniopterus schreibersii to the northern edge of it historical distribution in Slovakia. Vespertilio. 2014, s. 59–63. Dostupné online [cit. 2018-01-13]. ISSN 1213-6123. (anglicky) 
  19. TAUBEROVÁ, D. U Hranic našli 'jižního' netopýra, v Česku jej dosud nepotkali [online]. denik.cz, 21.5.2011 [cit. 2017-11-18]. Dostupné online. 
  20. a b c d e f g h i j k DUNGEL, Jan; GAISLER, Jiří. Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha: Academia s podporou AVČR, 2002. ISBN 80-200-1026-2. S. 46. 
  21. a b Miniopterus schreibersii [online]. Eurobats.org [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ZUCCA, Paolo; PALLADINI, Alessandra; BACIADONNA, Luigi. Handedness in the echolocating Schreiber's Long-Fingered Bat (Miniopterus schreibersii). Behavioural Processes. July 2010, roč. 84, čís. 3, s. 693–695. PMID: 20399840. Dostupné online [cit. 2017-11-11]. ISSN 1872-8308. DOI:10.1016/j.beproc.2010.04.006. PMID 20399840. 
  23. BfN Anhang-IV-Arten: Langflügelfledermaus (Miniopterus schreibersii). www.ffh-anhang4.bfn.de [online]. [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. (německy) 
  24. a b c d e f ANDĚRA, Miloš; HORÁČEK, Ivan. Poznávámě naše savce. 2. vyd. Jihlava: Sobotáles ISBN 80-86817-08-3. S. 116. 
  25. a b PALMEIRIM, Jorge M. Bats of Portugal : zoogeography and systematics. Kansas: University of Kansas, 1990. Dostupné online. DOI:10.5962/bhl.title.4060. S. 38–39. (anglicky) 
  26. a b RUSSO, Danilo; PAPADATOU, Eleni. Acoustic identification of free-flying Schreiber’s bat Miniopterus schreibersii by social calls. Hystrix. 2014-01-01. Dostupné online [cit. 2018-01-14]. DOI:10.4404/hystrix-25.2-10933. 
  27. LUI, Y. & kol. Difference among echolocation calls of miniopterus schreibersii parvipes during different states [online]. [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. a b c d e ŠRÁMEK, Jan; BENDA, Petr. Sexual and age size variation in the western Palaearctic populations of Miniopterus bats (Chiroptera: Miniopteridae). Folia Zoologica. 2014, roč. 63, čís. 3, s. 216–227. Dostupné online. ISSN 0139-7893. 
  29. UHRIN, Marcel; LEHOTSKÁ, Blanka; BENDA, Petr; LEHOTSKÝ, Roman; MATIS, Štefan. Rozšírenie netopierov na Slovensku. Časť3, Miniopterus schreibersi. Vespertilio. 1997, čís. 2, s. 113–130. ISSN 1213-6123. (slovensky) 
  30. KUNZ, Thomas. Ecology of Bats. Boston: Boston University, 1982. ISBN 978-1-4613-3423-1. S. 3. [Dále jen Kunz]. 
  31. Kunz, s. 178.
  32. Kunz, s. 26.
  33. a b c d e Miniopterus orianae bassanii — Southern Bent-wing Bat [online]. Australian Government - Department of the Environment and Energy [cit. 2018-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. a b c d MCDADE, M. C. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia, Second Edition - Volume 13: Mammals II. Gale: Thomson Learning Inc. ISBN 0-7876-7750-7. S. 525. (anglicky) 
  35. KUNZ, T. H.; FENTON, M. B. Bat Ecology. [s.l.]: University of Chicago Press, 2005. 779 s. ISBN 0226462072. S. 192. (anglicky) 
  36. PRESETNIK, Primož; AULAGNIER, Stéphane. The diet of Schreiber’s bent-winged bat, Miniopterus schreibersii (Chiroptera: Miniopteridae), in northeastern Slovenia (Central Europe). mammalia. 2013-08-01, roč. 77, čís. 3. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1864-1547. DOI:10.1515/mammalia-2012-0033. (anglicky) 
  37. WHITAKER, John O.; KARATAŞ, Ahmet. Food and Feeding Habits of Some Bats from Turkey. Acta Chiropterologica. 2009-12-01, roč. 11, čís. 2, s. 393–403. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1508-1109. DOI:10.3161/150811009X485611. 
  38. Kunz, s. 107.
  39. Kunz, s. 115.
  40. Kunz, s. 124.
  41. WANG, Lin-Fa; COWLED, Christopher. Bats and Viruses - A New Frontier of Emerging Infectious Diseases. New Jersey: John Wiley & Sons, Inc., 2015. ISBN 978-1-118-81873-2. S. 14. (anglicky) [Dále jen Wang a Cowled]. 
  42. Wang a Cowled, s. 72.
  43. Wang a Cowled, s. 73.
  44. CEBALLOS, Nidia Aréchiga; MORÓN, Sonia Vázquez; BERCIANO, José M. Novel Lyssavirus in Bat, Spain. Emerging Infectious Diseases. 2013-5, roč. 19, čís. 5, s. 793–795. PMID: 23648051 PMCID: PMC3647500. Dostupné online [cit. 2017-11-15]. ISSN 1080-6040. DOI:10.3201/eid1905.121071. PMID 23648051. 
  45. Wang a Cowled, s. 51.
  46. Wang a Cowled, s. 219.
  47. Wang a Cowled, s. 220.
  48. Wang a Cowled, s. 221.
  49. Wang a Cowled, s. 224−225.
  50. Lumsden a Jemison, s. 8.
  51. a b Lumsden a Jemison, s. 11.
  52. FLEMING, T. H.; RACEY, P. A. Island Bats - Evolution, Ecology, and Conservation. Chicago: University of Chicago Press ISBN 978-0-226-25330-5. S. 413. (anglicky) 
  53. Lumsden a Jemison, s. 12.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRIŠTOFÍK, Ján; DANKO, Štefan et al. Cicavce Slovenska, rozšírenie, bionómia a ochrana. Bratislava: VEDA, 2012. ISBN 978-80-224-1264-3. Kapitola Lietavec sťahovavý - Miniopterus schreibersii, s. 294−299. (slovensky) Autoři druhu Štefan Matis, Marcel Uhrin, Štefan Danko, Ján Krištofík, Vladimíra Hanzelová & Marta Špakulová. 
  • BARTONIČKA, T.; JEDLIČKA, Petr. First record of Miniopterus schreibersii in the Czech Republic. Lynx. S. 83–89. ISSN 0024-7774. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]