Létavec stěhovavý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxLétavec stěhovavý
alternativní popis obrázku chybí
(Možný) poddruh Miniopterus schreibersii bassanii
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád letouni (Chiroptera)
Podřád netopýři (Microchiroptera)
Čeleď létavcovití (Miniopteridae)
Rod létavec (Miniopterus)
Binomické jméno
Miniopterus schreibersii
(Kuhl, 1817)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Létavec stěhovavý, známý také jako nedopír širokouchý (Miniopterus schreibersii), je netopýr náležící do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Druh popsal německý přírodovědec a zoolog Heinrich Kuhl. Americký Integrovaný taxonomický informační systém hodnotí celkem patnáct poddruhů, ve skutečnosti je však létavec stěhovavý komplex několika druhů a taxonomie je mnohdy zmatečná. Podle toho, zda je hodnocen druhový komplex či druh v pravém slova smyslu, se také odlišují různé areály výskytu. První zahrnuje obrovskou oblast táhnoucí se od Evropy, přes Asii až po Oceánii a severní a subsaharskou Afriku (ostrůvkovitě), druhá Evropu po Kavkaz, Malou Asii, Blízký východ a západní a severní Afriku. Druh žije hlavně v jeskyních, maximální nadmořská výška činí 2 600 metrů.

Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra. Měří 52 až 63 mm bez ocasu (ten dosahuje velikosti 50 až 60 mm) s 42 až 48mm předloktím, vyznačuje se klenutým čelem a dlouhými prsty, které nesou rozměrná křídla. Létavec je zbarven například odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu. Živí se hmyzem, který vyhledává echolokací. Tento společenský druh hnízdí v jeskyních a tvoří velké kolonie, může žít společně také s jinými druhy netopýrů (zaznamenáni byli netopýr velký, hvízdavý a další druhy). Přes zimu hibernuje či se může přesunout do letních stanovišť. Během roku dochází k přesunům na jiná stanoviště. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní a probíhá pravděpodobně jednou ročně. Páření probíhá v tropech bez odkladu, v mírných oblastech s odkladem, kdy se samotná kopulace odehraje na podzim a vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku (odložená nidace). Samici se rodí jedno až dvě mláďata, sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku.

V celém areálu rozšíření populace klesá. Nebezpečí pro létavce představuje například narušování ze strany lidí, ztráta a znečišťování přirozeného prostředí a další faktory. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o téměř ohrožený taxon.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý je řazen do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Jedná se o polytypický druh,[2] vytváří tedy poddruhy, z toho Integrovaný taxonomický informační systém hodnotí tyto:[3]

  • Miniopterus schreibersii bassanii Cardinal a Christidis, 2000
  • Miniopterus schreibersii blepotis (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii chinensis Thomas, 1908
  • Miniopterus schreibersii dasythrix (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii eschscholtzii (Waterhouse, 1845)
  • Miniopterus schreibersii fuliginosus (Hodgson, 1835)
  • Miniopterus schreibersii haradai Maeda, 1982
  • Miniopterus schreibersii japoniae Thomas, 1905
  • Miniopterus schreibersii oceanensis Maeda, 1982
  • Miniopterus schreibersii orianae Thomas, 1922
  • Miniopterus schreibersii orsinii (Temminck, 1840)
  • Miniopterus schreibersii parvipes GM Allen, 1923
  • Miniopterus schreibersii schreibersii (Kuhl, 1817)
  • Miniopterus schreibersii smitianus Thomas, 1927
  • Miniopterus schreibersii villiersi Aellen, 1956

Ve skutečnosti však tento druh tvoří více druhů (speciace probíhala alopatricky, tedy z jednoho druhu odděleného přírodními bariérami[4]) a taxonomie je mnohdy zmatečná.[5] Studie z roku 2004 (Tian & kol.), která se zabývala převážně východoasijskými a australsko-pacifickými populacemi (africkými nikoli) navrhla rozdělení na tyto tři druhy: Miniopterus schreibersii (Evropa), Miniopterus fuliginosus (východní Asie) a Miniopterus oceanensis (Oceánie).[6] ITIS nicméně hodnotí formy fuliginosus a oceanensis jako poddruhy, naopak Mezinárodní svaz ochrany přírody zastává užší pohled a tyto formy hodnotí jako samostatné druhy.

Formy dasythrix a smitianus považuje ITIS za poddruhy létavce stěhovavého,[3][7] ke stejnému výsledku došly například studie Simmonse z roku 2005 a další; jiní autoři (Meester et al., 1986) však tyto netopýry považují za druh Miniopterus natalensis.[5] Studie z roku 2006 (Bilgin a kolektiv) poté například objevila velké genetické rozdíly mezi netopýry z jihovýchodní Evropy a východní Malé Asie vůči západní Malé Asii. Obě tyto populace se pravděpodobně během doby ledové vyvíjely nezávisle na sobě v odlišných refugiích a je možné, že se jedná o dva odlišné druhy.[2]

Genetickou výbavu tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 46 chromozomů. Většinu z nich (17 párů) zahrnují akrocentrické autozómy,[8] jejichž centromera dělí chromatidy na jedno rameno velké a jedno malé uzlovité.

Druh se vyvinul ve spodním pliocénu.[8]

Druh popsal Heinrich Kuhl roku 1817. Jeho odborný název zní Miniopterus schreibersii a vědeckými synonymy jsou Miniopterus schreibersi, Vespertilio blepotis, Vespertilio eschscholtziiVespertilio schreibersii. V češtině se vyskytuje také název nedopír širokouchý.[9] Pro druh v užším slova smyslu je navržen název létavec evropský.[10]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření létavce stěhovavého jako druhového komplexu
     M. s. schreibersii
     M. s. bassanii
     M. s. blepotis
     M. s. chinensis
     M. s. dasythrix
     M. s. eschscholtzii
     M. s. fuliginosus a M. s. haradai
     M. s. japoniae
     M. s. oceanensis
     M. s. orianae
     M. s. orsinii
     M. s. pallidus
(možný maloasijský druh/poddruh)
     M. s. parvipes
     M. s. smitianus
     M. s. villiersi
Rozšíření létavce stěhovavého v užším smyslu

Rozšíření druhu lze chápat ve smyslu druhového komplexu nebo v užším smyslu.[4][8] Při chápání létavce stěhovavého jako druhový komplex se může jednat o jednoho z nejrozšířenějších savců.[4] Areál výskytu se v tomto případě táhne od jižní po jihovýchodní Evropu, ostrůvkovitě do severní a subsaharské Afriky, poté skrze jižní, jihovýchodní a východní Asii včetně ostrovů jako Japonsko a Filipíny až do Oceánie, kde obývá sever a východ Austrálie (vytvořil zde tři možné poddruhy: severně žijící orianae, oceanensis z východních oblastí a bassanii z jižních částí spolkových států Jižní Austrálie a Victoria[11]), Novou Guineu či Šalamounovy ostrovy.[8][12] Animal Diversity Web uvádí při tomto areálu rozšíření čtyři zoogeografické oblasti: palearktickou (většina jižních částí[13]), afrotropickou, orientální a australskou.[12] Při chápání druhu v užším smyslu je rozšířen méně.[4] Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí areál rozšíření zahrnující oblast od jihozápadu Evropy (v Evropě obývá Francii, Řecko, Bulharsko, Itálii, Španělsko, Slovensko a další státy,[7] nejseverněji byl výskyt zaznamenán v oblastech od středu Francie přes jih Německa, poté skrze Rakousko a jih Slovenska až po Zakarpatsko či Krym[8]), skrze západní a severní Afriku, jako je Maroko, Libye, Guinea či Libérie (západ[5]), v Asii se potom vyskytuje v Malé Asii a na Blízkém východě. Areál výskytu končí u Kavkazu. V Německu a na Ukrajině druh vymizel.[7]

Česku byl létavec stěhovavý poprvé nalezen v dubnu 2011 v oblastech Hranické propasti na Moravě, z dřívějšího období pocházejí pouze fosilní nálezy.[4] Úsilí vypátrat tento druh trvalo přes patnáct let. Jednalo se o mladého vyčerpaného samce, který následně uhynul.[14] Na sousedním Slovensku obývá dvě oblasti na západě (Malé Karpaty) a východě (například Slovenský kras) státu. Výskyt létavců byl zjištěn i mezi těmito oblastmi, pravděpodobně se jednalo o migrující zvířata. Nejseverněji na Slovensku byl jeho výskyt zjištěn v jeskyni Aksamitka, ale od roku 1975 zde nebyli létavci pozorováni,[8] nejsevernějším místem výskytu se tedy stala Muráňská planina.[15] Celkově se létavec stěhovavý vyskytuje na asi 7,9 % rozlohy Slovenska.[8]

Habitat[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý žije celoročně převážně v podzemí,[15] loví potom v otevřených oblastech.[7] K životu volí hlavně teplé areály, nejlépe v blízkosti lesů, ale nevadí mu ani sušší biotopy.[13]Africe byl zaznamenán například ve zdejších polopouštích či oblastech pokrytými sklerofylními rostlinami (rostliny vybavené kožovitými listy o tlustém a tvrdém povrchu), ale také v pralesích.[5] Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2 600 m n. m.,[7] v Kamerunu byl zaznamenán až v 2 100 metrech,[5] naopak například na Slovensku je nadmořská výška nižší, nepřesahující 400 metrů nad mořem.[8]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dva šedě zbarvení létavci; jeden z nich má roztažená křídla, druhý z nich je skládá
Kresba létavce stěhovavého z roku 1838

Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra[15] štíhlého těla,[16] které měří 52 až 63 mm bez ocasu, poměrně dlouhý ocas pak dosahuje velikosti mezi 5 a 6 cm, předloktí měří 42 až 48 mm.[12] Hmotnost tohoto druhu je odhadována na 10 až 17 g (Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí 9 až 16 g[13]).[15] U jedince odchyceného v České republice byly zjištěny tyto velikosti: tělo měřilo 51,7 mm, s ocasem pak dohromady 104,5 mm, předloktí měřilo 45,3 mm a netopýr vážil 12,1 g.[4] U druhu se nevyvinul zřetelný pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost), samec i samice se tedy navzájem příliš neodlišují. Létavci stěhovavému se vyvinuly dlouhé prsty (druhá kost nejdelšího prstu dosahuje dokonce třikrát tak větší velikosti než první), které nesou rozměrná křídla. Ta jsou dlouhá a spíše užší. Jejich rozpětí činí 30,5 až 34,4 cm, v průměru 32,2 cm.[5][12] Ke šplhání či k přidržování potravy využívají létavci především prsty levé končetiny.[17] Létavec stěhovavý dovede létat velice rychle[8] (nejrychlejší netopýr Evropy), může vyvinout rychlost dosahující až 70 km/h.[18] Při letu vypadá podobně jako vlaštovky.

Hlava je kulatá[19] a čelo klenuté (typický znak tohoto druhu),[16] z hlavy vyrůstají dvě trojúhelníkové uši měřící okolo 2,6 cm, což je poměrně málo. Největší velikost lebky (GLS, vzdálenost od mezičelisti až po nejzadnější část lebky) činí průměrně 14,9 až 16,5 mm. Tragus (část vnějšího ucha) je viditelný. Čenich je krátký a listovitý, s drobnými dýchacími otvory.[5][12] Jeho pliocéní předek měl čenich větší.[8] Srst měří 7 až 9 mm a je hustá. Létavec je zbarven nevýrazně[19], například odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu.[5][12]

Echolokace druhu je poměrně pravidelná, dosahující až k 50 000 Hz. Podobá se echolokaci netopýra nejmenšího (Pipistrellus pygmaeus).[15] Studie z roku 2004 o možném poddruhu Miniopterus schreibersii parvipes objevila, že jedno volání trvá 3,46 ± 1,63 ms, pauza mezi jednotlivými voláními činila asi 96,09 ± 33,84 ms.[20]

Může dojít k záměně s ostatními druhy létavců kvůli velké podobnosti, jako jsou druhy létavec nejmenší (Miniopterus minor), létavec menší (Miniopterus fraterculus), kteří dosahují menší velikosti než tento druh, či létavec nafouknutý (Miniopterus inflatus), proti kterému má létavec stěhovavý menší lebku.[5]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Záběr na skupinu možného poddruhu létavce stěhovavého bassanii. Jednotliví jedinci jsou namačkáni vedle sebe, prostřední se dívá do objektivu
Možný poddruh bassanii v jeskyni

Létavec stěhovavý tráví den (tvor s noční aktivitou[12]) ukrytý na stropech a stěnách jeskyní, může si ale vybrat i jiné, podobné úkryty.[5] Je společenský[12] a letní kolonii tvoří ve střední Evropě asi 100 až 1 000 létavců obojího pohlaví, tropické kolonie jsou větší.[15][19] V Austrálii byla zaznamenána například kolonie jednoho z možných poddruhů, která čítala okolo 200 000 exemplářů[21] a Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí populace i o dalších 100 000 exemplářů větší. Při takovém počtu může jeden metr čtvereční zabrat až 2 000 netopýrů.[13] Život ve větších skupinách má své výhody; z Austrálie pochází záznam o možném poddruhu létavce stěhovavého, který vytvořil kolonii o asi 3 000 exemplářích. Přítomnost této kolonie v jeskyni zvýšila teplotu prostoru až o 8 °C, druhy tvořící velké skupiny tedy mohou žít i v chladnějších jeskyních.[22]

Létavec stěhovavý je však známý i pro koexistenci s jinými druhy netopýrů; zaznamenány byly například rody Myotis (netopýr velký a východní) a Rhinolophus (vrápenci), koexistovat pak může například i s netopýrem hvízdavým (Pipistrellus pipistrellus) z rodu Pipistrellus (například Drienovská jeskyně).[5][8] Ze šedesátých let dvacátého století pochází z Nového Jižního Walesu pozorování možného poddruhu létavce stěhovavého, který žil společně s létavcem malým (Miniopterus australis); podobná koexistence však byla zaznamenána pouze v chladnějších částech areálu.[23]

Přes zimu tento druh hibernuje (v Evropě od října do března),[5] tehdy tvoří skupiny od 10 do 1 000 exemplářů (střední Evropa).[15] Zimuje ve větších prostorách, ideálně doplněných o přítomnost zdroje vody.[8] Je však také možné, že může migrovat na letní stanoviště.[5] Létavec stěhovavý se během roku přesouvá na jiná stanoviště, činí tak spíše samice (přesun z mateřské kolonie na zimoviště).[13] Rekordní délka migrace činila 833 km,[7] z Austrálie (pokud se hodnotí poddruh) pochází záznam o migraci dlouhé až 1 304 km, ve Francii pak byli pozorováni létavci, kteří urazili okolo 550 km. Obvykle je však migrace kratší, asi 100 km dlouhá. Při migracích tvoří létavec stěhovavý přechodné kolonie, čítající 10 až 50 jedinců (střední Evropa).[15][13]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Létavec stěhovavý letí s roztaženými křídly proti objektivu, v pozadí tma
Letící jedinec

Létavec stěhovavý je hmyzožravým druhem. Loví převážně v otevřeném terénu (avšak v blízkosti porostů) maximálně dvacet metrů nad zemí, svou kořist vyhledá echolokací a uchvátí rychlým letem. Potravou se mohou stát různí brouci, noční motýli, žere rovněž dvoukřídlé, například komáry.[5][8][12][15] Skladba potravy tohoto druhu byla zkoumána například ve Slovinsku na základě výkalů a výsledky byly shrnuty ve studii z roku 2013 (Presetnik & Aulagnier). Z ní vyplynulo, že nejčastěji se zde létavci stěhovaví orientovali na létající kořist. Živili se nejčastěji zástupci řádu motýlů (Lepidoptera); ti tvořili téměř 79 % jejich stravy (podobná potravní preference byla zaznamenána například také v některých částech Itálie či Francie). Asi jednu setinu procenta z tohoto počtu pak zahrnovaly motýlí larvy. Druhou nejčetnější složkou stravy byli dvoukřídlí (Diptera), kterých netopýři konzumovali něco přes 3 %, přičemž nejčastěji lovili zástupce podřádu dlouhorozí (Nematocera). Z nejčastěji lovených čeledí v řádu dvoukřídlí byli zaznamenáni hlavně zástupci tiplicovitých (Tipulidae) a čeledi Trichoceridae. Třetí nejčastější konzumovanou potravu představoval řád chrostíků (Trichoptera), jenž představoval okolo 2 % jídelníčku. Loveni pak dále byli například síťokřídlí (Neuroptera), kteří představovali 0,57 % stravy, brouci (Coleoptera, 0,66 %, především pak zástupci nadčeledi Chrysomeloidea) a další řády.[24] Studie ohledně potravních preferencí netopýrů proběhla také v Turecku a létavec stěhovavý byl mezi dvaceti šesti zkoumanými druhy. Studie ukázala, že zde nebyl tolik potravně vyhraněn a živil se různými druhy, nejčastěji brouky (30 %), poté crvčkovitými (Gryllidae, 25 %), teprve potom motýly (24,5 %), polokřídlými (Hemiptera, 20 %) a zbytek jídelníčku − nejmenší část o 0,5 %, tvořily blechy (Aphaniptera).[25] V jídelníčku létavce stěhovavé se nacházejí také někteří škůdci, a jejich lovením je prospěšný pro člověka.[12]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování tohoto druhu je sezónní a nastává pravděpodobně jednou ročně,[12] přičemž samice asi mohou odložit porod na období s příhodnými podmínkami, v takovém případě si obyčejně volí chladnější úkryty; nižší teplota může zpomalovat vývoj zárodku.[26] Samice tvoří mateřské kolonie.[5] Páření probíhá v tropech bez odkladu, v mírných oblastech s odkladem, kdy se samotná kopulace odehraje na podzim a vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku (odložená nidace).[13] V Alžírsku se netopýři rodí během dubna až června,[5] v Austrálii (možný poddruh) se v tuto dobu létavci páří, v srpnu se vajíčko uchytí v děloze a mláďata se narodí během prosince.[12] Naopak v Evropě probíhá rozmnožování na podzim[5] a podle průzkumu na Slovensku jsou samice březí v květnu a mláďata rodí mezi červnem a červencem.[8] Celková doba gestace činí asi 240 dní s odkladem,[12] pravá březost od implantace 115 až 130 dní.[27] Samici se rodí jedno až dvě mláďata, sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku. Ta samice ukládají do jedné velké kolonie.[12] Za den malí netopýři vyrostou asi o 0,7 mm a přiberou 0,3 g.[28] Pohlavní dospělosti je dosaženo v jednom roce.[12] Podle výzkumu možného poddruhu v Austrálii se létavec stěhovavý dožívá okolo patnácti let,[29] nejvyšší zaznamenaný věk činil 22 let.[8]

Predátoři, parazité a nemoci[editovat | editovat zdroj]

Nebezpečí pro tento druh mohou představovat sovy. V Alžírsku byly ostatky netopýrů nalezeny ve vývržku některého zdejšího druhu, létavec stěhovavý se pak může stát kořistí například puštíka obecného (Strix aluco); pro toho představuje potravu například na Slovensku, ale tvoří pouze malou část jeho jídelníčku, asi jen tři setiny procenta.

Byli zaznamenáni také někteří parazité. Mezi ně se řadí z těch vnějších (ektoparazitů) například muchulovití (rody Nycteribia, Penicillidia a Penicillidia parazitující jak v Evropě, tak například v Africe), různé druhy klíšťat, například klíšťák netopýří (Carios vespertilionis), dále kupříkladu zástupci čeledi čmelíkovcovití (Macronyssidae) nebo trudníkovcovití (Myobiidae). Vnitřními parazity, tedy endoparazity, jsou například motolice (Trematoda) a hlístice (Nematoda), jako jsou druhy Parabascus lepidotus, Mesotretes peregrinus a další.[5][8]

U druhu se mohou vyskytnout také některé choroby. Na počátku dvacátého století v jižní Francii a blízkých státech zahynulo až 65 % populace létavců stěhovavých, následně byl u nich objeven herpes virus, přesná příčina masového úhynu však nebyla plně objasněna.[30] U druhu byl potom zaznamenán například západokavkazský netopýří virus, jeden ze skupiny lyssavirů, které způsobují vzteklinu.[31] Občas je zaznamenán také virus evropské netopýří vztekliny typu 1,[32] ve Španělsku byl objeven také nový Lleida bat lyssavirus.[33] U pravděpodobně některého netopýra z rodu Miniopterus byl zaznamenán Duvenhage virus.[34] Z jiných virů byl zaznamenán například flebovirus (Phlebovirus),[35] virus japonské encefalitidy,[36] jeden druh mischiviru[37] či Miniopterus schreibersii papillomavirus 1 a 2.[38]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Záběr na velkou kolonii létavců stěhovavých
Kolonie focená v roce 2008

V chápání druhu v užším smyslu jej hodnotí Mezinárodní svaz ochrany přírody za téměř ohrožený taxon s klesající populací v celém areálu,[7][8] blížící se hodnotami téměř ke zranitelným druhům.[5] Populace nejvíce klesá v severních částech jeho areálu v Evropě, jinde však může být stabilnější; například v Turecku se jedná o třetí nejhojnější druh netopýra. Pokles však naopak nastal například ve Švýcarsku či v Rakousku, jinde, jako například v Německu, úplně vyhynul.[7] Na Slovensku patří mezi kriticky ohrožené druhy.[8] Z jihozápadní Evropy pochází rovněž ze začátku dvacátého století záznamy o hromadných úhynech tohoto druhu.[7] Rovněž například možný australský poddruh M. s. bassanii prodělal pokles. Během padesátých let dvacátého století bylo v jeskyni Naracoorte, kde se většina netopýrů shromažďovala, zjištěno asi 200 000 létavců; roku 1967 zde však následkem epidemie a sucha zbylo jen 60 000 exemplářů. Přestože se později myslelo, že populace opět vzrostla, byl naopak na začátku nového století zaznamenán pokles; mezi lety 2001 až 2009 o 15 000 exemplářů na 20 000. Pozdější dokonalejší monitorovací program pak zaznamenal v době rozmnožování optimističtější čísla (25 000−37 000 jedinců).[39]

Kresba létavce stěhovavé s pokrčeným křídlem ukazující spodní část těla
Kresba

Létavec stěhovavý je ohrožen především rušením ze strany lidí (například v oblasti Kavkazu[7]), které je nejnebezpečnější hlavně u březích jedinců a může vést až k zániku populace.[12][13] Další hrozbou je ztráta přirozeného prostředí a jeho znečišťování chemickými postřiky.[7] Například jeskyně Mount Widderin v Austrálii byla upravena kvůli těžbě guána, a přestože před tím sloužila jako hnízdiště netopýrů možného poddruhu bassanii, poté se zde už nevyskytovali.[40] Rovněž ničení vegetace v blízkosti jeskyní snižuje populace tohoto druhu.[41] Další hrozbou jsou například klimatické změny; nevhodné podmínky z listopadu a prosince 2006 (sucho) vyústily ve smrt 500 mláďat poddruhu bassanii.[40] Nebezpečí představují také zmíněná hromadná úmrtí[7] a v neposlední řadě byla například v Austrálii zjištěna predace od nepůvodních druhů predátorů.[42]

Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin není létavec stěhovavý uveden,[12] chrání jej však Bonnská úmluva, Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť či EU Habitats and Species Directive.[7] Chrání jej také Dohoda o ochraně populací evropských netopýrů (EUROBATS).[8] V řadě zemí Evropy je považován za chráněný druh, ochrany se možným poddruhům dostává také v Austrálii a zemích bývalého SSSR.[13]

Mezi ochranné akce se řadí například upravení jeskyní do vhodné podoby, obnova a ochrana populací, snaha o pro netopýry šetrné hospodaření, vzdělávání veřejnosti a další zkoumání druhu, mající zjistit více informací o reprodukci či osvětlit hromadná úmrtí.[7][13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. a b BİLGİN, RAŞİT; KARATAŞ, AHMET; ÇORAMAN, EMRAH. Molecular taxonomy and phylogeography of Miniopterus schreibersii (Kuhl, 1817) (Chiroptera: Vespertilionidae), in the Eurasian transition. Biological Journal of the Linnean Society. 2006-04-01, roč. 87, čís. 4, s. 577–582. Dostupné online [cit. 2017-11-02]. ISSN 0024-4066. DOI:10.1111/j.1095-8312.2006.00591.x. (anglicky) 
  3. a b Miniopterus schreibersii (Kuhl, 1817) [online]. ITIS, [cit. 2017-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f BARTONIČKA, T.; JEDLIČKA, Petr. First record of Miniopterus schreibersii in the Czech Republic. Lynx. , s. 83–89. ISSN 0024-7774. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s KINGDON, Jonathan; HOFFMAN, Michael. Hadgehogs, shrewes and bats. In Mammals of Africa. Bloomsbury : Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 9781408122570. S. 721−722. (anglicky)
  6. Molecular studies on the classification of Miniopterus schreibersii (Chiroptera: Vespertilionidae) inferred from mitochondrial cytochrome b sequences (PDF Download Available). Folia Zool. [online].  [cit. 2017-11-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  7. a b c d e f g h i j k l m n Miniopterus schreibersii [online]. IUCN, rev. únor 2017, [cit. 2017-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s KRIŠTOFÍK, Ján; DANKO, Štefan et al.. Cicavce Slovenska, rozšírenie, bionómia a ochrana. Bratislava : VEDA, 2012. ISBN 978-80-224-1264-3. Kapitola Lietavec sťahovavý - Miniopterus schreibersii, s. 294−299. (slovensky) Autoři druhu Štefan Matis, Marcel Uhrin, Štefan Danko, Ján Krištofík, Vladimíra Hanzelová & Marta Špakulová. 
  9. létavec stěhovavý [online]. BioLib, [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.  
  10. BENDA, Petr. České vernakulární jmenosloví netopýrů. I. Návrh úplného jmenosloví. Vespertilio [online]. 2010 [cit. 2017-11-29], s. 267. Dostupné online. ISSN 1213-6123.  
  11. LUMSDEN, Linda F.; JEMISON, Micaela L. National Recovery Plan for the Southern Bent-wing Bat Miniopterus schreibersii bassanii. Land : State of Victoria Department of Environment, 2015. ISBN 1 74152 339 7. S. 8. (anglicky) [Dále jen Lumsden a Jemison]. 
  12. a b c d e f g h i j k l m n o p q HEATHER, Leu. Miniopterus schreibersii - Schreibers's long-fingered bat [online]. Animal Diversity Web, 2000, [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b c d e f g h i j HUTSON, A. M.; MICKLEBURGH, S. P.; RACEY, P. A. Global Status Survey and Conservation Action Plan - Microchiropteran Bats. Gland : IUCN, 2001. ISBN 2-8317-0595-9. Kapitola Species Action Plan – Miniopterus schreibersii Schreibers’ bent-winged bat, s. 162–163. (anglicky)  
  14. TAUBEROVÁ, D. U Hranic našli 'jižního' netopýra, v Česku jej dosud nepotkali [online]. denik.cz, 21.5.2011, [cit. 2017-11-18]. Dostupné online.  
  15. a b c d e f g h i DUNGEL, Jan; GAISLER, Jiří. Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha : Academia s podporou AVČR, 2002. ISBN 80-200-1026-2. S. 46.  
  16. a b Miniopterus schreibersii [online]. Eurobats.org, [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ZUCCA, Paolo; PALLADINI, Alessandra; BACIADONNA, Luigi. Handedness in the echolocating Schreiber's Long-Fingered Bat (Miniopterus schreibersii). Behavioural Processes. July 2010, roč. 84, čís. 3, s. 693–695. PMID: 20399840. Dostupné online [cit. 2017-11-11]. ISSN 1872-8308. DOI:10.1016/j.beproc.2010.04.006. PMID 20399840.  
  18. BfN Anhang-IV-Arten: Langflügelfledermaus (Miniopterus schreibersii). www.ffh-anhang4.bfn.de [online].  [cit. 2017-11-11]. Dostupné online.  (německy) 
  19. a b c Létavec stěhovavý [online]. PřírodaInfo, [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.  
  20. LUI, Y. & kol.. Difference among echolocation calls of miniopterus schreibersii parvipes during different states [online]. [cit. 2017-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. KUNZ, Thomas. Ecology of Bats. Boston : Boston University, 1982. ISBN 978-1-4613-3423-1. S. 3. [Dále jen Kunz]. 
  22. Kunz, s. 178.
  23. Kunz, s. 26.
  24. PRESETNIK, Primož; AULAGNIER, Stéphane. The diet of Schreiber’s bent-winged bat, Miniopterus schreibersii (Chiroptera: Miniopteridae), in northeastern Slovenia (Central Europe). mammalia. 2013-08-01, roč. 77, čís. 3. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1864-1547. DOI:10.1515/mammalia-2012-0033. (anglicky) 
  25. WHITAKER, John O.; KARATAŞ, Ahmet. Food and Feeding Habits of Some Bats from Turkey. Acta Chiropterologica. 2009-12-01, roč. 11, čís. 2, s. 393–403. Dostupné online [cit. 2017-11-18]. ISSN 1508-1109. DOI:10.3161/150811009X485611.  
  26. Kunz, s. 107.
  27. MCDADE, M. C. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia, Second Edition - Volume 13: Mammals II. Gale : Thomson Learning Inc.. ISBN 0-7876-7750-7. S. 525. (anglicky)  
  28. Kunz, s. 115.
  29. Kunz, s. 124.
  30. WANG, Lin-Fa; COWLED, Christopher. Bats and Viruses - A New Frontier of Emerging Infectious Diseases. New Yersey : John Wiley & Sons, Inc., 2015. ISBN 978-1-118-81873-2. S. 14. (anglicky) [Dále jen Wang a Cowled]. 
  31. Wang a Cowled, s. 72.
  32. Wang a Cowled, s. 73.
  33. CEBALLOS, Nidia Aréchiga; MORÓN, Sonia Vázquez; BERCIANO, José M.. Novel Lyssavirus in Bat, Spain. Emerging Infectious Diseases. 2013-5, roč. 19, čís. 5, s. 793–795. PMID: 23648051 PMCID: PMC3647500. Dostupné online [cit. 2017-11-15]. ISSN 1080-6040. DOI:10.3201/eid1905.121071. PMID 23648051.  
  34. Wang a Cowled, s. 51.
  35. Wang a Cowled, s. 219.
  36. Wang a Cowled, s. 220.
  37. Wang a Cowled, s. 221.
  38. Wang a Cowled, s. 224−225.
  39. Lumsden a Jemison, s. 8.
  40. a b Lumsden a Jemison, s. 11.
  41. FLEMING, T. H.; RACEY, P. A. Island Bats - Evolution, Ecology, and Conservation. Chicago : University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-25330-5. S. 413. (anglicky)  
  42. Lumsden a Jemison, s. 12.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRIŠTOFÍK, Ján; DANKO, Štefan et al.. Cicavce Slovenska, rozšírenie, bionómia a ochrana. Bratislava : VEDA, 2012. ISBN 978-80-224-1264-3. Kapitola Lietavec sťahovavý - Miniopterus schreibersii, s. 294−299. (slovensky) Autoři druhu Štefan Matis, Marcel Uhrin, Štefan Danko, Ján Krištofík, Vladimíra Hanzelová & Marta Špakulová. 
  • BARTONIČKA, T.; JEDLIČKA, Petr. First record of Miniopterus schreibersii in the Czech Republic. Lynx. , s. 83–89. ISSN 0024-7774. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]