Zoborožík přílbový
 Zoborožík přílbový | |
|---|---|
 Zoborožík přílbový | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Podřád | zpěvní (Passeri) |
| Čeleď | kystráčkovití (Meliphagidae) |
| Rod | zoborožík (Philemon) |
| Binomické jméno | |
| Philemon buceroides (Swainson, 1838) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zoborožík přílbový, známý také jako kystráček indonéský (Philemon buceroides), je druh ptáka z čeledi kystráčkovití (Meliphagidae). Druh popsal William John Swainson roku 1838.
Popis[editovat | editovat zdroj]
Dosahuje velikosti 32 až 36 cm a hmotnosti asi 98 až 145 g, čímž patří mezi mohutné zástupce kystráčkovitých. Opeření je celkově hnědé, zespodu bělavé, s jednolitě šedým ocasem. Temeno je zabarveno stříbrnými odstíny. Výrazným znakem tohoto ptáka je jeho kladivovitá hlava, jež je vybavena statným dlouhým zobákem. Na zobáku lze pozorovat patrný hrbolek, který se svažuje až k oku. Tváře jsou tmavé, se sytě černomodrou kůží na obličeji. Duhovka má rudé zbarvení.[2][3]
Ekologie[editovat | editovat zdroj]
Zoborožík je rozšířen v Malajském souostroví (Malé Sundy, Nová Guinea) a areál jeho výskytu zasahuje i do severních regionů Austrálie. Ve své domovině je široce rozšířeným ptákem se stabilní populací, a proto podle Mezinárodního svazu ochrany přírody spadá mezi málo dotčené druhy.[4]
Zoborožík přílbový se vyskytuje v různých typech lesů, jako jsou monzunové lesy, eukalyptové lesy nebo mangrovy. Může však prosperovat i v kulturní krajině. Živí se nektarem, bezobratlými, semeny či plody. Při konzumaci nektaru se zoborožíci zavěšují na okolní větvičky, protože nejsou schopni zastavit se v letu jako například kolibříkovití. Jejich dlouhý jazyk jim nicméně umožňuje lovit drobné bezobratlé přímo ve vzduchu. Zoborožík přílbový je pospolitý pták. Ozývá se chraplavým voláním (buďto samostatně, anebo v párech), které lze zaslechnout i během noci. Miskovité hnízdo, které je spleteno z trávy, si tento pták staví v korunách stromů. Snůška činí 2–4 vejce, samice na nich sedí asi 14 dní.[2][5]
Chov v zajetí[editovat | editovat zdroj]
Jedinou zoologickou zahradou v Evropě, která zoborožíky chová, je Zoo Praha. Chov probíhal již v průběhu let 1997 až 2002, nicméně byl přerušen v důsledku povodňové vlny v létě 2002. Zoborožíky Zoo Praha opětovně získala až roku 2010.[2]
Poddruhy[editovat | editovat zdroj]
Jsou známy celkem čtyři poddruhy zoborožíka přílbového:[6]
- Philemon buceroides ammitophilus Schodde, I. J. Mason & McKean, 1979
- Philemon buceroides buceroides (Swainson, 1838)
- Philemon buceroides gordoni Mathews, 1912
- Philemon buceroides neglectus (Büttikofer, 1891)
Australský poddruh ammitophilus je větší než zbylé poddruhy, postrádá hrbolek na zobáku a ve srovnání s ostatními poddruhy preferuje i odlišná stanoviště. Je pravděpodobné, že se jedná o budoucí nový druh, jenž je nyní ve stádiu zrodu.[3]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ a b c Kystráček indonéský - lexikon zvířat. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2022-11-03]. Dostupné online.
- ↑ a b CAMPBELL, Iain; WOODS, Sam; LESEBERG, Nick. Birds of Australia: A Photographic Guide. Princeton: Princeton University Press, 2014. 392 s. ISBN 1400865107, ISBN 9781400865109. S. 296.
- ↑ BirdLife International. 2016. Philemon buceroides. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22733441A93957454. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22733441A93957454.en. Accessed on 02 November 2022.
- ↑ Kystráček indonéský [online]. zoozapra.cz [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ zoborožík přílbový [online]. BioLib [cit. 2022-11-03]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu zoborožík přílbový na Wikimedia Commons 
Taxon Philemon buceroides ve Wikidruzích
