Kyselina azidovodíková
| Kyselina azidovodíková | |
|---|---|
 Vazebné úhly a délky azoimidu | |
 3D struktura azoimidu | |
| Obecné | |
| Systematický název | Kyselina azidovodíková |
| Ostatní názvy | Azoimid Kyselina dusíkovodíková |
| Anglický název | Hydrazoic acid |
| Německý název | Stickstoffwasserstoffsäure |
| Sumární vzorec | HN3 |
| Vzhled | Bezbarvá kapalina |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 7782-79-8 |
| SMILES | [N-]=[N+]=N |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 43,029 g/mol |
| Teplota tání | −80 °C |
| Teplota varu | 35,7 °C |
| Hustota | 1,126 g/cm3 (20 °C) |
| Disociační konstanta pKa | 4,59 |
| Tlak páry | 523 hPa (20 °C) |
| Struktura | |
| Tvar molekuly | lineární |
| Dipólový moment | 2,83 Cm |
| Termodynamické vlastnosti | |
| Standardní slučovací entalpie ΔHf° | 294 kJ/mol (plyn) |
| Entalpie varu ΔHv | 697 J/g |
| Standardní molární entropie S° | 238,8 JK−1mol−1 (plyn) |
| Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | +328 kJ/mol (plyn) |
| Izobarické měrné teplo cp | 1,015 JK−1g−1 |
| Bezpečnost | |
 GHS01  GHS07  GHS08 Nebezpečí[1] | |
| H-věty | H200, H319, H335, H370 |
| P-věty | P201, P202, P260, P261, P264, P270, P271, P280, P281, P304+340, P305+351+338, P307+311, P312, P321, P337+313, P372, P373, P380, P401, P403+233, P405, P501 |
| R-věty | R1, R2 R4 |
| S-věty | ? |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kyselina azidovodíková neboli azoimid (dle nového názvosloví) či kyselina dusíkovodíková je jednou ze tří základních sloučenin dusíku s vodíkem (amoniak, hydrazin, azoimid). Její vzorec je HN3. V její molekule jsou na sebe vázány tři atomy dusíku. Vazby v molekule nejsou rovnocenné. Kyselina azidovodíková je bezbarvá kapalina ostrého zápachu, její bod varu je 35,7 °C, její páry jsou explozivní. Je smrtelným (i když nekumulativním) jedem; ve vzduchu může být nebezpečná i při koncentracích pod 1 ppm. Ve vodných roztocích je stálá. Je to slabá kyselina (zhruba stejně silná jako kyselina octová). Tvoří jeden typ solí – azidy. Koncentrovaná kyselina azidovodíková je velmi silnou a nebezpečnou výbušninou.
Příprava[editovat | editovat zdroj]
Existují dva způsoby přípravy kyseliny azidovodíkové:
1. reakcí azidu sodného s kyselinou sírovou (tímto způsobem HN3 poprvé připravil v roce 1890 německý chemik Theodor Curtius):
- 2 NaN3 + H2SO4 → 2 HN3 + Na2SO4
2. reakcí soli hydrazinia s kyselinou dusitou:
- N2H5+ + HNO2 → HN3 + H+ + 2 H2O
Použití[editovat | editovat zdroj]
Nejdůležitějším azidem je azid sodný NaN3, ze kterého se připravují ostatní azidy. Tato sloučenina je poměrně stálá, dá se bez rozkladu tavit. Využívá se pro exploze airbagů v automobilech. Azidy alkalických kovů a kovů alkalických zemin se chovají podobně, naproti tomu azidy těžkých kovů velmi snadno vybuchují (např. azid olovnatý Pb(N3)2, který se používá jako náplň do rozbušek).
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Hydrazoic acid. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu kyselina azidovodíková na Wikimedia Commons
