Kuznetsova křivka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hypotetická Kuznetsova křivka. Empiricky vypozorované křivky nebývají takto hladké ani symetrické.

Kuznetsova křivka představuje graficky vyjádřený vztah mezi ekonomickým růstem a sociální nerovností. Pojmenována je po tvůrci této hypotézy, rusko-americkém ekonomovi Simonu Kuznetsovi (1901–1985), který ji v 50. a 60. letech 20. století odvodil z hospodářských dat zjištěných za předchozí období.

V diagramu se Kuznetsova křivka znázorňuje ve tvaru obráceného písmene U. Má jít o přirozený ekonomický vývoj, v jehož průběhu dochází vlivem tržních sil v souvislosti s růstem nejprve k rozevírání nůžek mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými skupinami obyvatel, a po dosažení určitého průměrného příjmu se tato nerovnost začne opět zmenšovat.

Obecně je koncept interpretován tak, že kapitál soustředěný v rukou bohatších pomáhá ekonomickému růstu, a tím i méně majetným, neboť se s probíhajícím růstem v určité fázi sám přirozeně rozptýlí do širších společenských vrstev a sociální nerovnost se samoregulačními silami zmírní.[1]

Nerovnost na ose y bývá obvykle vyjádřena pomocí Giniho koeficientu, ekonomický růst na ose x představuje obvykle HDP na osobu.[2]

Původní Kuznetsova křivka[editovat | editovat zdroj]

Příjmovou nerovnost zkoumali už Jean-Jacques Rousseau (v Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, 1773–1774) nebo David Ricardo (1817). Vilfredo Pareto v roce 1897 na základě statistické analýzy dat o italských příjmech zjistil, že 80 % bohatství země drží v rukou přibližně 20 % obyvatel (viz Paretův princip).[3]

Empirická zjištění[editovat | editovat zdroj]

Na to navázal Kuznets, když počátkem 2. poloviny 20. století zkoumal vztah rozdělení příjmů k ekonomickému růstu. Dlouhodobě spolupracoval s Národním úřadem pro ekonomický výzkum (NBER)[4] a nashromáždil velké množství statistických dat, s jejichž pomocí usiloval o lepší pochopení ekonomického růstu.[2] Vycházel z amerických daňových údajů za každý rok mezi lety 1913 a 1948 a posuzoval rozdělení příjmů mezi 10 příjmových skupin.[4]

V roce 1953 zjistil,[5] že první 1 % obyvatel USA v meziválečném období získalo 15 % celého národního příjmu a prvních 5 % obyvatel získalo asi 25 až 30 % celkových příjmů. Kromě toho zjistil pokles nerovnoměrnosti příjmů během 2. světové války a po ní. V tom období získalo horní procento populace maximálně 8,5 % příjmů a horních 5 procent maximálně 18 % příjmů. Kuznetsov to vysvětloval hospodářským cyklem.[4] Rovněž zjistil, že zatímco v roce 1910 drželo horních 10 procent obyvatel USA celkem 80 % všeho bohatství země,[pozn. 1] v 50. letech už to bylo jen přes 60 %, a majetek horního 1 procenta klesl z 45 % na 30 %.[1]

Konstrukce křivky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1955 v tomto směru bádání pokračoval[6] i s pomocí dat z řady jiných zemí. Srovnal údaje z tří vyspělých zemí (Velká Británie, Německo, USA) a tří méně vyspělých zemí (Indie, Srí Lanka, Portoriko).[3] Formuloval tak hypotézu, s níž popsal vztah mezi rovností příjmů pomocí křivky ve tvaru U: Během prvních období ekonomického vývoje rovnost klesá a relativně se zhoršuje postavení chudých obyvatel, v pozdějších fázích pak rovnost roste a nízkopříjmové skupiny si polepšují.[4]

Sám Kuznets označil za největší problém při hledání vztahu mezi nerovností a růstem dostupnost potřebných dat. Na prvních třech zkoumaných zemích identifikoval pokles nerovnosti od 20. let 20. století, ale jeho pravděpodobný počátek stanovil už před první světovou válku.[2] Protože vycházel z údajů o příjmech před zdaněním a bez zohlednění státních podpor, předpokládal skutečný pokles nerovnosti ještě výraznější. Dále Kuznets uváděl, že spolu s poklesem nerovnosti rostly příjmy na osobu (u chudších rychleji než bohatých).[2]

Kuznets také nabídl vysvětlení příčin zjištěného jevu. Jako hlavní dva faktory způsobující růst nerovnosti v první fázi uvedl soustředění úspor ve vyšších příjmových skupinách a industrializaci s urbanizací (neboť městskou společnost považuje za méně rovnostářskou než venkovskou).[2] Působení těchto vlivů je však podle Kuznetse omezené. Proti efektu koncentrace úspor postavil čtyři faktory:[2]

  • působení státu (např. dědickou daní),
  • demografické změny (např. nižší porodnost bohatší vrstvy omezuje její velikost),
  • dynamická a svobodná ekonomika (např. rozvoj moderních technologií nabízí širší možnosti úspěchu a omezují vliv dědického přenosu bohatství),
  • struktura osobních příjmů (příjmy bohatých ze služeb závislých na výjimečnosti jedince nemají takový potenciál k růstu jako příjmy v průmyslu).

Kuznetsův poměr[editovat | editovat zdroj]

Všechny tyto poznatky jsou shrnuty ve veličině, která měří jev příjmové nerovnosti. Tato veličina je definovaná jako Kuznetsův poměr. Vyjadřuje tradičně poměr (podíl) celkového příjmu nejbohatších 20 % obyvatelstva ku celkovému příjmu nejchudších 40 % obyvatelstva. Takto definovaný Kuznetsův poměr s vyšší hodnotou vyjadřuje větší příjmovou nerovnost, když je celkový příjem těch nejbohatších 20 % větší než celkový příjem těch nejchudších 40 %. Se snižujícím se Kuznetsovým poměrem je vyjadřován stav menší příjmové nerovnosti, ekvivalentně popsatelného jako větší příjmová rovnost. Lze však stejně tak zadefinovat Kuznetsův poměr převrácenou hodnotou, tedy podílem celkového příjmu nejchudších 40 % obyvatel a celkového příjmu nejbohatších 20 % obyvatel. Interpretace takového Kuznetsova poměru je přesně opačná.[7]

Kuznetsův vlastní názor[editovat | editovat zdroj]

Kuznetsova práce, kterou publikoval v roce 1955 a která obsahovala jeho hypotézu znázorněnou Kuznetsovou křivkou, má zajímavý vývoj v tom, jak je v pozdějších letech vnímána, skoro povýšena na platný zákon. Sám Kuznetsov totiž svoji práci považoval za teoretickou, což i zdůrazňoval, varoval před tím, že jeho práce s dílčími daty není plnohodnotný důkaz. Rovněž upozorňoval na citlivost dat, pro které navrhl tuto teorii. Důležité je v tomto ohledu zmínit, že ač jeho práce se stala základem pro několik formálních modelů a ekonometrických studií, on sám si zvolil pro prezentaci jeho práce číselné příklady, nikoli obecné matematické modely. Chtěl, aby jeho studie měla co nejširší dosah.[8]

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Thomas P. Moran označil Kuznetsovu hypotézu za „jedno z nejtrvalejších a nejvýznamnějších tvrzení v historii sociálních věd“.[9][2] První, kdo aplikoval data rozložení osobních příjmů v rámci národa, byl v roce 1960 Kuznetsův žák Irving B. Kravis. Data z USA porovnal s údaji z jiných 10 zemí.[2] Kromě potvrzení Kuznetsových argumentů doplnil další, které přispívají k větší rovnosti v příjmech v průběhu ekonomického růstu:[2]

  • vzdělání, které se stává s růstem dostupnější,
  • pojištění, které také zmírňuje rozdílnost v příjmech.

Následovala řada dalších vědců, kteří svými teoretickými i empirickými pracemi ověřovali platnost Kuznetsovy křivky. Jedním z výrazných podporovatelů je indický ekonom Montek Singh Ahluwalia.[2]

Teoretické výhrady[editovat | editovat zdroj]

Od 80. let se objevovaly studie zpochybňující hypotézu obráceného U. Např. čeští ekonomové z Bostonské univerzity Oldřich Kýn a Gustav F. Papánek v roce 1986 upozornili,[10] že příjem je jen jedním z faktorů nerovnosti.[2] Oxfordští výzkumníci Sudhir Anand[11] a Ravi Kanbur[12] v roce 1993 kritizovali[13] absenci jakékoli jiné vysvětlující veličiny kromě HDP, přičemž jiné ukazatele nerovnosti by také mohly dávat odlišné výsledky.[2] Profesor z Illinoiské státní univerzity Rati Ram[14] v roce 1989 shrnul[15] nedostatky dat použitých k empirickým studiím.[2]

Empirické studie[editovat | editovat zdroj]

Kritikům Kuznetsovy hypotézy nahrávaly také empirické studie, které od 70. let poukazovaly na opětovný růst nerovnosti v USA i dalších zemích OECD. Tento fenomén označovaný „the Great U-Turn“ později popsali[16] sociologové ze Severokarolínské univerzity François Nielsen[17] a Arthur S. Alderson[18].[2] Ekonomové Světové banky Klaus Deininger a Lyn Squire provedli v roce 1996 analýzu[19] Giniho koeficientu a růstu příjmů na obyvatele ve 108 zemích. Kuznetsovu křivku opsal vývoj jen v 5 zemích, ve 4 byl vztah veličin obrácený a v ostatních zemích autoři nenašli statisticky významné vztahy.[3]

Jordi Guilera z univerzity v Barceloně v roce 2011 popsal[20] průběh křivky spíše ve tvaru písmene N, kdy ekonomický růst nejprve zvyšuje nerovnost, pak následuje pokles a následně znovu dochází ke zvýšení.[3]

Francouzský ekonom z Pařížské ekonomické školy Thomas Piketty[21] publikoval v roce 2013 knihu Kapitál v 21. století (Le capital au 21e siècle),[22] jejíž anglické vydání se záhy stalo bestsellerem.[23] Piketty zkoumal dlouhodobou historii v rozsahu třech století, během 15letého výzkumu nasbíral data sahající do 18. století.[1] Doložil, že 1. polovina 20. století, na jejíž bázi vznikly empirické podklady pro Kuznetsovu křivku, představovala spíše výjimečné období. K přerozdělení bohatství na americkém i evropském kontinentu dle něho došlo mimořádným vlivem dvou světových válek a ekonomické krize ve 30. letech. Od 70. let zaznamenal opět zvyšující se nerovnost, příjmy bohatších obyvatel rostou rychleji, zatímco příjmy střední a nižší třídy zejména v USA spíše stagnují nebo i reálně klesají. V době Pikettyho výzkumu už opět drželo horních 10 procent Američanů celkem 75 % bohatství země.[1] Autor také dospěl k závěru, že se za posledních 200 let kapitál zhodnocoval průměrně o 5 % ročně, tedy 3× více, než jaký byl ekonomický růst v tomto období.[1]

Rozšíření konceptu[editovat | editovat zdroj]

Kromě studií prověřujících platnost Kuznetsovy hypotézy věnovali někteří výzkumníci pozornost jejímu využití na jiné vztahy než jen ekonomický růst – nerovnost. Italští ekonomové z Univerzity v Sieně Simone Borghesi a Alessandro Vercelli se v roce 2001 zabývali[24] vlivem globalizace na nerovnost a chudobu. Liberalizace mezinárodních trhů přispívá k rozvoji zemí, které na nich participují, ale zároveň zvyšuje nerovnost mezi nimi a státy s autarkní hospodářskou politikou (relativně uzavřenými, soběstačnými).[2] Američtí výzkumníci Phillippe Aghion a Peter W. Howitt se v knize Endogenous Growth Theory (1998)[25] zabývali vlivem nových technologií na nerovnost. Technologické změny dle nich vedou k opětovnému růstu příjmové nerovnosti ve vyspělých zemích – zvyšují poptávku po kvalifikovaných pracovnících, čímž zvětšují rozdíl oproti příjmům nekvalifikovaných. Vzdělání na druhou stranu zvyšuje nabídku kvalifikovaných pracovníků, takže nerovnost snižuje.[2]

Východoasijský zázrak[editovat | editovat zdroj]

Kuznetsova hypotéza znázorněná příslušnou křivkou říká, že s rostoucím příjmem (a ekonomickým růstem) zpočátku roste příjmová nerovnost. Praktický střet s touto hypotézou přinesl mezi lety 1965 až 1990 tzv. Východoasijský zázrak, velmi rychlý ekonomický růst 8 východoasijských zemí (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur, ale i Indonésie, Malajsie a Thajsko). V případě těchto států a souvisejícího ekonomického jevu došlo k opaku toho, co předkládá Kuznetsova hypotéza. Tyto ekonomiky byly schopné dosáhnout velkého růstu, navíc v relativně krátkém časovém období, bez signifikantního nárůstu příjmové nerovnosti. Dokonce se dá mluvit spíš o cestě k větší rovnosti. Nemluvíme zde však o samovolném selhání Kuznetsovy hypotézy, zmíněné asijské státy se o to zasloužily aktivním přístupem v podobě správně cílených reforem.

Zvýšili tak produkci a i příjem na venkově, dosáhli tak vyšších úspor u všech vrstev obyvatelstva, navíc zařídili zvýšenou domácí poptávku, která byla důležitá před masivním exportním zájmem zvenčí. V neposlední řadě zajistili účinnou redistribuci příjmů vedoucí k politické stabilitě. V následujících letech pak udržovali rovnoměrnou distribuci příjmů, která rovněž přispívala k ekonomickému růstu. Navíc jako součást jejich politiky rovnoměrné distribuce příjmů zabránili uměle růstu cen nemovitostí, ke kterým by přirozeně došlo. To by ale vedlo k rozevření nůžek mezi příjmy bohatších a chudších, kteří při rostoucích cenách nemovitostí nejsou schopni pořízení. Všechny tyto kroky dohromady vedly k tomu, že popřeli dynamiku Kuznetsovy hypotézy a navíc tím interně podpořili svůj výrazný ekonomický růst.[26]

Environmentální Kuznetsova křivka[editovat | editovat zdroj]

Environmentální Kuznetsova křivka (v angličtině Environmental Kuznets Curve, EKC) je jednou z modifikací původní hypotézy a popisuje vztah mezi ekonomickým růstem a degradací životního prostředí.

Globální think tank Římský klub v 70. letech 20. století vydal publikaci Meze růstu (Limits to Growth), v níž představil model dávající do souvislosti ekonomický růst, populační růst a vývoj zásob přírodních zdrojů. Tento model se však stal i terčem silné kritiky. Jednou z reakcí byla publikace Naše společná budoucnost (Our Common Future), kterou v roce 1987 vydala Světová komise pro životní prostředí a rozvoj a v níž představila koncept trvale udržitelného rozvoje i při zachování významné role ekonomického rozvoje.[27]

Rovněž uplatnění Kuznetsovy křivky v této oblasti nabídlo méně pesimistickou hypotézu vývoje, která neklade ekonomický růst do příkrého rozporu s udržitelností přírodních zdrojů.[27]

Vznik EKC[editovat | editovat zdroj]

Samotnou podstatu myšlenky vyjádřil již v roce 1971 americký ekonom z Minnesotské univerzity Vernon W. Ruttan[28] ve svém příspěvku[29] pro American Agricultural Economics Association.[27]

Autorství konceptu environmentální Kuznetsovy křivky se v literatuře přisuzuje různým jménům,[27] převládají američtí ekonomové Gene M. Grossman a Alan B. Krueger,[30] kteří se v první polovině 90. let touto otázkou zabývali.[31] Zjistili, že při nízké úrovni HDP na osobu se s rostoucím příjmem zvyšuje koncentrace oxidu siřičitého a celkových vypouštěných částic, ale po dosažení svého maxima i s nadále rostoucím příjmem znečištění začíná klesat. Opisuje tedy tvar obráceného U.[30] Samotný výraz „environmentální Kuznetsova křivka“ je pak přisuzován pozdějším autorům, nejčastěji kypersko-kanadskému[32] ekonomovi Theodorovi Panayotou.[27]

Výsledky studií o EKC[editovat | editovat zdroj]

Rané studie o EKC z počátku 90. let hovořily o rozdílu vlivu lokálních a globálních znečisťujících látek. Vztah lokálního znečištění a příjmu byl vyjádřen spíše křivkou ve tvaru obráceného U, zatímco vztah globálního znečištění (například znečištění oxidem uhličitým) a příjmu nebyl vůbec vyjádřen pomocí EKC. Zajímavým příkladem studie z tohoto období je stude Shafika a Bandyopadhyaya z roku 1992. Ti odhadovali EKC pro několik typů znečištění a pozorovali, které typy ve vztahu s příjmem odpovídají EKC. Lokální znečištění vzduchu tomu odpovídalo, stejně tak růst množství městského odpadu a emisí uhlíku rostl způsobem odpovídajícím počátku EKC s rostoucím příjmem. Zajímavé je, že naopak nedostatek čisté pitné vody a kanalizační sítě klesal s rostoucím příjmem. Zde růst příjmů podpořil rozvoj. Nakonec na kácení lesů příjem žádný vliv neměl.

Pozdější studie o EKC využívající více vypovídající vzorky dat zase přicházeli se závěry, že obecně existuje pouze monotónní vztah mezi příjmem a mezi emisemi síry a uhlíku. Nicméně ve studii odhadu EKC Dijkgraafa a Vollebergha z roku 1998, kdy čerpali z dat uhlíkových emisí pouze pro země OECD, se ukázalo, že v tomhle vzroku dat nalezli vztah příjmu a uhlíkových emisí jako EKC.

Celkově se ale má za to, že model pracující se vztahem znečišťování a příjmů na bázi EKC není kompletní. Ukázalo se, že obecně ten vztah je spíše monotónní, kdy může v průběhu času nabrat klesající tendenci. Ukazuje to i kritika na teoretické i ekonometrické úrovni. Z teoretického úhlu pohledu považují někteří za chybný především předpoklad, že zde neexistuje žádná zpětná vazba dopadající na průmyslovou produkci, když dochází ke znečišťování (a bere tak příjem jako vnější vliv). Z ekonometrického hlediska jsou zde podle kritiků nedostatky v pojetí statistické analýzy (například v heteroskedasticitě, což značí proměnlivost rozptylu v datech, nebo v opomenuté závislosti některých veličin).[33]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Thomas Piketty později publikoval zjištění, že v Evropě byla v roce 1910 nerovnost ještě vyšší, horních 10 procent obyvatel drželo dokonce 90 % majetku.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f ŠIMEČKA, Martin M. Kapitál je zpátky. Respekt. 2014-05-12, roč. 25, čís. 20, s. 38-40. ISSN 0862-6545. 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p PELÁNKOVÁ, Zuzana. Teoretické souvislosti Kuznětsovy environmentální křivky. Brno, 2010. 52 s. bakalářská práce. ESF MU. Vedoucí práce Petr Musil. s. 13-20. Dostupné online.
  3. a b c d JANICZKOVÁ, Mariola. Příjmová nerovnost - fenomén poslední doby?. Brno, 2013. 87 s. magisterská práce. ESF MU. Vedoucí práce Miroslav Hloušek. s. 2-4. Dostupné online.
  4. a b c d PRESSMAN, Steven. Encyklopedie nejvýznamnějších ekonomů. Brno: Barrister & Principal, 2005. 248 s. ISBN 80-86598-57-8. Kapitola Simon Kuznets, s. 149. 
  5. KUZNETSOV, Simon. Shares of Upper Income Groups in Income and Savings. New York: National Bureau of Economic Research, 1953. 768 s. Dostupné online. (anglicky) 
  6. KUZNETSOV, Simon. Economic Growth and Income Inequality. American Economic Review. Březen 1955, roč. 45, čís. 1, s. 1-28. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-19. (anglicky)  Archivováno 19. 5. 2014 na Wayback Machine
  7. Clarifications on the Kuznets ratio. ECON1910 - Spring 2005 [online]. Universitetet i Oslo, Feb. 28, 2005 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. FOGEL, Robert W. Some Notes on the Scientific Methods of Simon Kuznets. [s.l.]: National Bureau of Economic Research, December 1987. Dostupné online. S. 26-27. (anglicky) 
  9. MORAN, Timothy Patrick. Kuznets’s Inverted U-Curve Hypothesis: The Rise, Demise, and Continued Relevance of a Socioeconomic Law. Sociological Forum. Červen 2005, roč. 20, čís. 2, s. 209–244. DOI:10.1007/s11206-005-4098-y. (anglicky) 
  10. PAPANEK, Gustav F.; KYN, Oldrich. The effect on income distribution of development, the growth rate and economic strategy. Journal of Development Economics. Září 1986, roč. 23, čís. 1, s. 55–65. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-25. DOI:10.1016/0304-3878(86)90079-9. (anglicky)  Archivováno 25. 7. 2010 na Wayback Machine
  11. Professor Sudhir Anand Archivováno 20. 5. 2014 na Wayback Machine na stránkách University of Oxford (anglicky)
  12. Ravi Kanbur na stránkách Cornell University (anglicky)
  13. ANAND, Sudhir; KANBUR, S. M. Ravi. Inequality and development A critique. Journal of Development Economics. Červen 1993, roč. 41, čís. 1, s. 19–43. DOI:10.1016/0304-3878(93)90035-L. (anglicky) 
  14. Rati Ram Archivováno 8. 1. 2015 na Wayback Machine na stránkách Illinois State University (anglicky)
  15. RAM, Rati. Level of Development and Income Inequality: An Extension of Kuznets-Hypothesis to the World Economy. Kyklos. Únor 1989, roč. 42, čís. 1, s. 73-88. Dostupné online. ISSN 0023-5962. DOI:10.1111/j.1467-6435.1989.tb02768.x. (anglicky) 
  16. NIELSEN, François; ALDERSON, Arthur S. The Kuznets Curve and the Great U-Turn: Income Inequality in U.S. Counties, 1970 to 1990. American Sociological Review. Únor 1997, roč. 62, čís. 1, s. 12-33. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Francois Nielsen Archivováno 21. 5. 2014 na Wayback Machine na stránkách Department of Sociology UNC (anglicky)
  18. Art Alderson na stránkách Indiana University (anglicky)
  19. DEININGER, Klaus; SQUIRE, Lyn. A New Data Set Measuring Income Inequality. The World Bank Economic Review. Září 1996, roč. 10, čís. 3, s. 565–591. Dostupné online. DOI:10.1093/wber/10.3.565. (anglicky) 
  20. GUILERA, Jordi. Extending the Kuznets Curve. Svazek E11/257. Barcelona: Universitat de Barcelona, 2011. 28 s. (Col.lecció d’Economia). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-07. Dostupné také na: [1]. (anglicky)  Archivováno 7. 9. 2011 na Wayback Machine
  21. Thomas Piketty na stránkách Paris School of Economics (anglicky)
  22. PIKETTY, Thomas. Le capital au XXIème siècle. Paříž: Editions du Seuil, 2013. 970 s. Dostupné online. ISBN 978-2-02-108228-9. (francouzsky) (v angličtině vydal Harvard University Press, březen 2014). 
  23. MASON, Paul. Thomas Piketty's Capital: everything you need to know about the surprise bestseller. The Guardian [online]. 2014-04-28 [cit. 2014-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. BORGHESI, Simone; VERCELLI, Alessandro. Sustainable Globalisation. SSRN Electronic Journal. Prosinec 2001. Dostupné online [cit. 2014-05-21]. DOI:10.2139/ssrn.314729. (anglicky) 
  25. AGHION, Phillipe; HOWITT, Peter. Endogenous Growth Theory. Cambridge, London: MIT Press, 1998. 694 s. [books.google.cz/books?id=tLuqjIVJUcoC Dostupné online]. ISBN 9780262011662. (anglicky) 
  26. STIGLITZ, Joseph E. Some Lessons From The East Asian Miracle. The World Bank Research Observer. August 1996, s. 151-177. Dostupné online. (anglicky) 
  27. a b c d e PELÁNKOVÁ, Zuzana. Teoretické souvislosti Kuznětsovy environmentální křivky. Brno, 2010. 52 s. bakalářská práce. ESF MU. Vedoucí práce Petr Musil. s. 21-30. Dostupné online.
  28. Vernon W. Ruttan na stránkách University of Minnesota (anglicky)
  29. RUTTAN, Vernon W. Technology and the Environment. American Journal of Agricultural Economics. Prosinec 1971, roč. 53, čís. 5, s. 707-717. Dostupné online. DOI:10.2307/1238069. (anglicky) 
  30. a b KOPECKÁ, Eva. Testování Kuznětsovy environmentální křivky. Brno, 2009. 67 s. magisterská práce. ESF MU. Vedoucí práce Petr Musil. s. 10-26. Dostupné online.
  31. GROSSMAN, Gene M.; KRUEGER, Alan B. Economic Growth and the Environment. The Quarterly Journal of Economics. Květen 1995, roč. 110, čís. 2, s. 353–377. Dostupné online [pdf]. Dostupné také na: [2]. DOI:10.2307/2118443. (anglicky) 
  32. Theodore Panayotou – životopis na stránkách MIT (anglicky)
  33. STERN, David I. The Environmental Kuznets Curve [online]. Rensselaer Polytechnic Institute, Troy, USA: International Society for Ecological Economics Internet Encyclopedia of Ecological Economics, June 2003 [cit. 2021-02-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Berger, P., L. Kapitalistická revoluce. Bratislava: Archa, 1993, s. 69 an.