Kultura chudoby
Kultura chudoby je v sociální teorii specifická kultura lidí ve slumech s jasnými charakteristickými rysy. Pojem poprvé použil americký antropolog Oscar Lewis (1914 - 1970) v 60. letech 20. století. Oscar Lewis popsal kulturu chudoby jako specifický konceptuální model, který popisuje subkulturu západní společnosti, jež má vlastní strukturu a vnitřní logiku a vlastní způsob života, předávaný v rodinách z generace na generaci. Výzkum Oscara Lewise spočíval v hledání vzorců chování chudých lidí, které by podpořily jeho teorii, že tito lidé tvoří oddělenou kulturu.[1]
Objektem jeho zkoumání bylo sto portorických rodin žijících ve slumu La Perla a slumu ve čtvrti Santurce portorické metropole San Juan a pro srovnání padesát rodin portorických imigrantů v New Yorku.[2][3] Oscar Lewis byl kvůli teorii o kultuře chudoby jak podporován, tak kritizován. Podle jiných antropologů nebyly jeho výzkumné metody dostatečně vědecké. Mezi jeho kritiky patří například profesorka Judith nebo lingvista Charles Valentine.
Výzkum[editovat | editovat zdroj]
První článek, který Oscar Lewis o kultuře chudoby napsal, vyšel v říjnu 1966. Lewis v něm píše, co ho vedlo k výzkumu v oblasti chudoby. Důležité je si uvědomit, jaký pohled mají lidé na chudobu. Dle Lewise existují dvě názorově odlišné skupiny. Jedna zastává názor, že schopnosti chudých lidí jsou přehlíženy a oni jsou ve skutečnosti upřímní a poctiví lidé. Druhá skupina věří, že chudoba má na lidi negativní vliv, a proto je třeba jim pomáhat (nejen finančně). Hlavním nedostatkem obou těchto názorů je tendence zaměřovat se pouze na jednotlivce, nikoliv na celou komunitu slumu.[1]
Lewisův výzkum tedy spočíval v hledání vzorců chování jednotlivců a rodin žijících pod hranicí chudoby, podle tehdejších měřítek s příjmem menším než 3000 USD na měsíc. Výzkum srovnává zdánlivě odlišné sociální skupiny, a to obyvatele slumů v Mexiku, Portoriku a jejich příbuzné ve Spojených státech, konkrétně v New Yorku, s afroamerickými rodinami žijícími v USA pod hranicí chudoby.
Výzkum samotný spočíval ve vyplňování řady testů a hloubkových rozhovorů, ze kterých potom Oscar Lewis vyvodil základní rysy kultury chudoby. Rysy rozdělil do čtyř základních skupin: vztah mezi subkulturou a většinovou společností; charakter slumového společenství; typ rodiny; postoje, hodnoty a povahové vlastnosti jednotlivců.[1]
Mezi některé z rysů kultury chudoby patří například:
- Neangažovanost ve významných společenských institucích (lidé nenavštěvují banky, nemocnice, muzea či obchodní domy).
- Specifická ekonomika – lidé toho moc nevlastní, nemají téměř žádné úspory.
- Častá absence manželského svazku – volné vztahy, matka často přebírá autoritativní funkci.
- Nízká úroveň organizace – vznikají pouze gangy.
- Předčasné dospívání – období dětství je velice krátké, sourozenci mezi sebou často soupeří, neznají mateřskou lásku.
- Lidé často trpí pocitem bezmoci, méněcennosti, sami sebe neumějí zařadit na správné místo ve slumovém společenství, myslí pouze na současnost.
Lewis ve článku později uvažuje nad tím, proč se v socialistických státech tehdejší východní Evropy, ani v kastovní společnosti Indie kultura chudoby nevyskytuje. Jako klíč k vymýcení kultury chudoby v rozvojových státech pak Oscar Lewis vidí transformaci společnosti a přerozdělení jejího bohatství skze činnost sociálních hnutí, které svou ornou půdu v kultuře chudoby nacházejí, spíše než přes revoluce a státní převraty, neboť kultura chudoby se do jisté míry vyznačuje i apatií, co se týče víry ve změnu. Revolucím se ale podle Lewise často mimoděk podaří odstranit některé základní prvky kultury chudoby, a to dokonce i tehdy, když se jim nepodaří odstranit kulturu samotnou.[1]
Reakce[editovat | editovat zdroj]
Lewisův článek byl v druhé polovině šedesátých let dvacátého století přijat velmi rozporuplně a pojem kultura chudoby, jehož je tvůrcem, je díky své popularizaci dodnes je předmětem debat. Už od jeho vzniku v šedesátých letech se jeho kritici snaží poukazovat na to, že se reálná data s Lewisovou představou kultury chudoby značně rozcházejí. Antropoložka Carol Stack vydala v roce 1974 kritiku, která teorii nazývá fatalistickou a poukazuje na to, že kultura chudoby spíše slouží zájmům bohatých, než aby popisovala problémy chudých.[4]
Další důvody kritiky se liší. Někteří neschvalují Lewisův postup během výzkumu, především to, že rodina je zde hlavním středem zájmu. Jiní poukázali na nejasnost v samotném vymezení pojmu. Nebylo jim jasné, zda se jedná se o kulturu, nebo pouze o subkulturu. Kulturou chudoby se ve svém díle Tři Sociální Světy zabývá i český politolog Jan Keller, který sleduje její postupný vývoj a pozměňování.[5]
Od pozdních devadesátých let sice kultura chudoby zaznamenala okamžiky znovuzrození, většina akademiků ji však dnes kvůli jejímu pojetí chudoby jako neměnného statického jevu odmítá.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d LEWIS, Oscar (1996) [1966]. "The Culture of Poverty". In G. Gmelch and W. Zenner, eds. Urban Life. Waveland Press.
- ↑ LEWIS, Oscar. The Culture of Poverty [online]. [cit. 2017-02-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The Culture of Poverty in Puerto Rico and New York [online]. 1967 [cit. 2017-02-07]. Naskenovaný článek z blíže nespecifikovaného buletinu. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ STACK, Carol. 1974. All Our Kin. Harper & Row.
- ↑ KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-031-5
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- LEWIS, Oscar (1996) [1966]. "The Culture of Poverty". In G. Gmelch and W. Zenner, eds. Urban Life. Waveland Press.
- GOODE, Judith; Edwin Eames (1996). "An Anthropological Critique of the Culture of Poverty". In G. Gmelch; W. Zenner. Urban Life. Waveland Press.
- STACK, Carol. 1974. All Our Kin. Harper & Row.
- KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-031-5.