Kultovní místa Slovanů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Slované praktikovali svůj kult zpravidla pod širým nebem. Posvátnými místy byly především přírodními objekty jako háje, stromy, hory, prameny a skály, o kterých se věřilo že je obývá démon či božstvo. Zatímco malá obětiště existovala přímo v zástavbě, větší, často v podobě hradišť se stavěla mimo osídlené oblasti. Chrámy Slované nestavěli, s výjimkou Polabských Slovanů a Pomořanů.[1]. Kromě posvátných míst obětovali Slované i v domech, chlévech a na hrobech či obětiny vhazovali do vody, ohně, povětří či země.

Háje[editovat | editovat zdroj]

Historicky je Dětmarem z Merseburku doložen háj Zutibure, tedy Svatobor, v Lužici. Posvátné háje nejspíše existovali i na jiných místech stejného jména jako je například Svatobor u Sušice.[2] Dětmar také uvádí že lutická svatyně Retra byla zbudována v posvátném háji.Kronikář Helmold z Bosau zase zmiňuje háj boha Proveho ve městě Stargard. Úcta k hájům přetrvala i ve slovanské lidové kultuře, v severním Rusku ještě v 19. stály u vesnic borové háje nazývané boželesje či moljonyj les, kterých se nesměl nikdo dotknout.

Etymologicky slovo háj souvisí s ochranou a "hájením". Podle Grażyny Rytter znamená praslovanské slovo gajъ "ritualizovaný okrsek" či "místo pobytu mrtvých předků", doslovně "místo kde žijí mrtví".[3] Podobný význam má i slovo ráj - rajъ, "ritualizovaný okrsek" či "místo pobytu duší".

Obětiště[editovat | editovat zdroj]

Písemné prameny[editovat | editovat zdroj]

Podle Pověsti dávných let nechal roku 980 kníže Vladimír vybudovat obětiště:

... A začal panovat Vladimír v Kyjevě sám jediný. A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata, také Chorsovi Dažbogovi, Stribogovi, Simarglovi a Mokoši. A obětovali jim, nazývající je bohy, a přiváděli své syny i dcery a obětovali je běsům a poskvrnili svými obětmi zemi. A poskvrnila se země Ruská i ono návrší. Ale předobrotivý Bůh nechtěl smrti hříšníků; na tom návrší stojí nyní chrám, zasvěcený svatému Vasiliji, jak (o tom) později povíme...[4]

Obětiště ruských kupců v povolžském Bulharsku popisuje také Ibn Fadlán, arabský diplomat z první poloviny 10. století.

Archeologie[editovat | editovat zdroj]

Archeologické nálezy obětišť pochází především z dnešního Běloruska a Ukrajiny. Patří mezi ně i lokality připisované černjachovské kultuře, která podle některých teorií obsahovala praslovanské elementy.[5] K rozkvětu jejich budování došlo od konce 8. do konce 10. století, tedy v době vzniku slovanských protostátních útvarů. Stavění obětišť upadlo od 11. století v důsledku christianizace.

Jako obětiště také bývají identifikovány nálezy z Pohanska a Mikulčic, polabského Stargradu a pomořanský Wolin. V Polsku existují nálezy identifikovatelné jako zbytky obětišť především z hor jako je Ślęża, Łysa Góra, Radunia nebo Góra Grodowa.[6]

Vyskytly se pokusy nalézt obětiště v Kyjevě a Novgorodu zmiňovaná v Pověsti dávných let. Nejstarším případem byl výzkum Čeňka Chvojky v roce 1908 na Starokyjevské hoře při které nalezl mohutnou kamennou plošinu, kterou identifikoval jako místo kde stála Perunova modla. Pozdější vykopávky v roce 1937 však naznačují že se jednalo o část běžného osídlení a teorie že na tomto místě stál kultovní okrsek je nepravděpodobná.[7] Nepravděpobné je také spojení Perunova obětiště s nálezem z roku 1975 ve sklepě domu č. 3 ve Vladimírské ulici, ten se vztahuje nejspíše ke 13. století.

Některé prameny a místní podání také spojují Perunovo obětiště s vrchem Peryň v Novgorodu. V letech 1953 a 1954 zde prováděl vykopávky Valentin Sedov a identifikoval zde kruhové obětiště obklopené příkopem. Pozdější výzkumy však napovídá že se jedná spíše o zbytky mohyl a na Peryni leželo tedy pohřebiště.[8]

Kultovní hradiště[editovat | editovat zdroj]

Během 9. a 10. století byla budována i tzv. hradiště-obětiště. Tyto rozsáhlé stavby stály mimo osídlení, nejčastěji na návrších nebo u pohřebišť. Hradiště nejspíše sdružovala pro kultovní účely několik blízkých osad. Měla opevnění tvořené valy a příkopy a uvnitř byla nalezena ohniště, kde pravděpodobně hořely dlouhodobě ohně, a obětní jámy. Na sakrálních hradištích byly také nalezeny kosti prasat a skotu, a kosti lidské, není však jisté zda jde o pozůstatky obětovaných, nebo obránců či útočníků.[9] Dále zde byly nalezeny vydlážděné plošiny, možná zbytky oltářů, a stopy po kůlech, na kterých mohly být nasazeny modly. V dolní části hradišť se nacházely dlouhé domy s množstvím kostí, nejspíše zbytků po obětních hostinách, jejich obdobou mohou být pomořanské kontiny, zmiňované životopisci Otty Bamberského. Na těchto hradištích chybí známky trvalého osídlení.

Nejvíc sakrálních hradišť se nacházelo v oblasti Zakarpatí, horního Podněpří, na středním Dněstru a horním Prutu a na dnešním pomezí Ukrajiny a Polska, významná je především tzv. zbručská soustava v povodí Zbruče tvořená například hradišti Bohit a Zvenigorod. Takovýmto hradištěm pravděpodobně byl i dnešní Pražský hrad s pahorkem Žiži, před tím než si jej za své sídlo zvolil kníže Bořivoj. (Téra, s. 101). Sakrální hradiště, náboženské centrum kmene Polanů, stálo pravděpodobně na Lechově hoře v Hnězdně a podobně lze chápat Retru a Korenici známé z historických pramenů.

Chrámy[editovat | editovat zdroj]

Podle díla Dětmara z Merseburku měl na území Polabských Slovanů každý kraj svou svatyni, není však jisté zda vždy šlo o chrám v pravém slova smyslu. Tento autor také jako první, na počátku 11. století popsal Riedigost, svatyni polabského kmene Ratarů. V druhé polovině 11. století tento chrám Adam Brémský popsal taktéž a to pod jménem Retra. Na konci 11. století či během 12. století pak tato svatyně zasvěcená bohu Svarožicovi zanikla.

Bohatší je popis svatyně Arkona, zasvěcené Svantovítovi, hlavními božstvu kmene Ránů. Byla popsána ve 12. století Helmoldem z Bosau v díle Chronica Slavorum a Saxonem Grammaticem v díle Gesta Danorum. Vyvrácena byla roku 1168 dánským králem Valdemarem I. Saxo Grammaticus také zmiňuje svatyni v Korenici, zasvěcenou bohům Rujevítovi, Porevítovi a Porenutovi.

Životopisci Otty Bamberského zmínila také chrámy v Gockově, Wolgastu, Wolinu a Štětíně. Podle Ebbona byly v Gockově obdivuhodně zdobené svatyně, podle Herborda pouze jeden chrám. Ve Wolgastu byl chrám zasvěcený Jarovítovi s posvátným štítem. Ve Wolinu byl chrám obklopený bažinou, s posvátným kopím zapuštěným ve sloupu. Je možné že v tomto městě stály chrámy dva, jak naznačují dva kostely vybudované po přijetí křesťanství na jednom místě.[1] Ve Štětíně Ebbon zmiňuje dva chrámy, Herbord čtyři, z nichž hlavní byl zasvěcen Trihlavovi. Kromě těchto chrámů jsou v různých zdrojích zmiňovány další, ovšem bez bližšího popisu či se na jejich existenci usuzuje z nepřímých náznaků v pramenech.

Zmíněné chrámy vykazují některé shodné rysy. Například byly dřevěné a kvalita jejich výzdoby vzbuzovala obdiv i u křesťanů. Ač stály, na rozdíl od sakrálních hradišť, v blízkosti osídlení, tak stejně jako ona byly opevněny. Kromě toho nesloužily pouze jako kultovní prostory, ale také pro potřeby sněmů, trhů a dalších společenských událostí. Na rozdíl od ostatních oblastí osídlených Slovany byly chrámy obsluhovány kněžími, kteří tvořili zvláštní společenskou vrstvu.[10]

Podle některých badatelů Polabané a Pomořané stavěli chrámy pod keltským vlivem zprostředkovaným feldberskou kulturou, z které pravděpodobně vzešli polabští Veleti. Obodrité a sálští Slované, vzešlí z jiných kultur chrámy opravdu nestavěli, ale rozdíl minimálně sedmi století mezi keltskou a feldberskou kulturou činí tuto teorii nepravděpodobnou.

Zajímavé je také označení contina (původně nejspíše kątina) používané v historických pramenech pro některé slovanské chrámy. Pravděpodobně je odvozeno od slova kąt "rohová stavba". Jelikož podobné slovo pro stavby na posvátných hradištích užívají i východoevropští Ugrofinové, příkladem může být finské kota či mordvinské kudo, lze předpokládat že jde o slovo společné všem Slovanům, které Ugrofinové později převzali. V tom případě Polabané nezačali stavět chrámy pod cizím vlivem, ale šlo o dovršení procesu, který u ostatních Slovanů nebyl dovršen kvůli brzké christianizaci.[11] Podle jiných názorů k jejich vzniku došlo pod křesťanským vlivem.[12]

Žádný z popisovaných chrámů nebyl archeology nalezen, byly však nalezeny svatyně blízké popisovanému vzhledu na jiných místech. Jedná se například o chrám v hradištích Gross Raden, Parchim, Feldberg a Ralswiek. Pochází ze stejné doby jako většina hradišť-obětišť z východní Evropy, tedy z 9. až 10. století.

Rusko a Čechy[editovat | editovat zdroj]

Chrámy jsou v historických pramenech zmiňovány i o ostatních Slovanů. V Rusku se jedná o Život sv. Vladimíra, který uvádí:

"Blažený kníže Vladimír pokřtil celou ruskou zemi, rozbořil a zničil pohanské chrámy a obětiště a strhl modly..."[13]

Islandská Sága o Olafu Tryggvassonovi také zmiňuje chrám v Kyjevě. Svatováclavská legenda Oportet nos fratres zmiňuje chrámy které zbořil český kníže Spytihněv. Ve všech těchto případech se však pravděpodobně jednalo o obětiště.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 154. 
  2. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 164. 
  3. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 110. 
  4. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 23. 
  5. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 100. 
  6. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 163. 
  7. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 104. 
  8. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 106. 
  9. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 101. 
  10. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 113. 
  11. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 114. 
  12. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 158. 
  13. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 112.