Kulík křivozobý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxKulík křivozobý
alternativní popis obrázku chybí
Kulík křivozobý
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neogathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďkulíkovití (Charadriidae)
RodAnarhynchus
Quoy & Gaimard, 1830
Binomické jméno
Anarhynchus frontalis
Quoy & Gaimard, 1830
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kulík křivozobý (Anarhynchus frontalis) je asi 20 cm velký druh kulíkovitého ptáka, který je endemický k Novému Zélandu. Jedná se o jediného zástupce rodu Anarhynchus. Je jedinečný bočně zakřiveným zobákem, jehož poslední třetina směřuje doprava v úhlu 12–26°. Jedná se o zvláštní adaptaci umožňující snadnější vyhledávání kořisti – hmyzu a jiných drobných bezobratlých – zpod malých kamenů. Hnízdí v širokých řečištích divočících vodních toků. Jeho populace je odhadována na 4500–5500 jedinců.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh poprvé popsali francouzští badatelé Jean René Constant Quoy a Joseph Paul Gaimard v roce 1830. Tato dvojice na Nový Zéland doplula na lodi Astrolabe a po zakotvení v zálivu Hauraki na Severním ostrově tito badatelé odstřelili kulíka křivozobého na zdejší pláži.[2]

Maorský název druhu je ngutuparore či Ngutu pare.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace kulíka křivozobého z roku 1869; za povšimnutí stojí bočně zakřivený zobák i černý pruh na hrudi

Kulík křivozobý je menší pták s podsaditým tělem světlých barev. Spodina je bílá, avšak ve svatebním šatu, do kterého se obléká od poloviny zimy do konce hnízdního období, se na v horní části hrudi objevuje černý pruh. Tento pruh je u samic o něco tenčí než u samců. Na svrchní straně těla a po stranách tváře je opeření bledě šedé, čelo je bílé. Dlouhý zobák je černý a zhruba od dvou třetin jeho délky je z boku pravotočivě zatočený o 12–26 stupňů. Nohy jsou tmavě šedé až černé. V prostém šatu si jsou samec se samicí velmi podobní, ve svatebním šatu lze samce rozpoznat podle černé krátké příčné linky nad bílým čelem, jejíž viditelnost je však značně individuální a v terénu bývá často složitě pozorovatelná. Nedospělí jedinci nemají přes hruď tmavý příčný pruh.[4][3]

Délka těla se pohybuje kolem 20 cm, křídlo je dlouhé kolem 12 cm. Váha kulíka je kolem 60 g.[5][4]

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Kulíci křivozobí jsou endemičtí k Novému Zélandu. Hnízdí pouze na Jižním ostrově v oblasti Canterbury a Otaga na štěrkových řečištích divočících vodních toků.[6] Pro tato řečiště je typické množství říčních ramen ve velmi širokém korytu pokrytém proměnlivými břehovými lavicemi a ostrůvky. Dno takového řečiště bývá pokryto štěrkem, pískem, kameny a nanesenou vegetací. Takové řeky jsou často napájeny ledovci z Jižních Alp.[7] Hlavní hnízdní oblasti druhu se nachází na řekách Rakaia, Rangitata, Waimakariri a horní Waitaki. Mimo hnízdní období (cca od ledna do července) se kulíci stahují do širokých zátok s wattovým pobřežím v severních částech Severního ostrova jako je Northland a Auckland. Na zimovištích se sdružují do menších hejn, výjimečněji i do velkých (100 a více jedinců).[6]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Kulík křivozobý při inkubaci vajec

Mimo hnízdní období se jedná o sociální druh, který rád pobývá v menších hejnech. Tato hejna se hlavně před migrací na hnízdiště pohybují ve vzduchu v náhlých koordinovaných pohybech, které byly přirovnány k pohybu komínu kouře nebo k šále, kterou někdo mrštil do vzduchu. Může se dožít nejméně 22 let.[8] K přepeřování dochází od konce prosince do počátku května.[9] Nejčastější vokální projev představuje krátké čip, které patrně vypovídá o ostražitosti ptáka.[3]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Snůška kulíků dobře splývá s okolím

K zahnízdění dochází od konce srpna do ledna na štěrkových a písčitých řečištích mezi cca 42–45° j. š.[9] Samice klade dvě světle šedá vejce s modravými či nezelenavými odstíny s hnědými flíčky a proužky. Vejce snáší přímo zem vedle oblázků jen o něco větších než samotná vejce. Vejce má rozměr 35×26 mm a váží 11 g. Inkubují oba rodiče po dobu kolem 30 dní.[8] Ptáčata jsou několik hodin po narození vyvedena rodiči z hnízda na krmná stanoviště, v případě potřeby dokáží plavat již za několik dní po narození.[10] K osamostatnění ptáčat dochází kolem věku 36 dní. Řada párů zvládne vychovat 2 snůšky během jediného hnízdního období.[8]

Rodiče jsou během hnízdění silně teritoriální a v případě ohrožení mohou předstírat zranění, aby odlákali pozornost predátora od svých mláďat na sebe.[10] Svá hnízdiště vokálně i fyzicky brání vůči jedincům téhož druhu i proti ostatním ptačím druhům, se kterými sdílejí stejné hnízdní stanoviště, jako jsou rybák novozélandský, pisila bělohlavá nebo kulík dvoupruhý.[3][11]

Migrace[editovat | editovat zdroj]

Hejno kulíků křivozobých v zálivu Firth of Thames

Po skončení hnízdního období kulíci táhnou na sever na svá zimoviště. Juvenilní jedinci z prvních snůšek migrují na sever koncem prosince, dospělci následují kolem poloviny ledna nebo později. V případě selhání druhé snůšky mohou dospělci táhnout už i dříve. Kulíci během tahu převážně kopírují pobřeží a podnikají jen několik tahových zastávek. Část populace migruje i vnitrozemím.[9] Velká část kulíků zastavuje na jezeře Ellesmere / Te Waihora na východě Canterbury.[3] Až 80 % kulíků zimuje na dvou stanovištích, a sice v zálivech Firth of Thames a Manukau Harbour, cca 600–800 km od jejich hnízdišť. První dospělci migrují zpět na hnízdiště koncem července, nejvíce kulíků se vydává na tah v půlce srpna. Nedospělí kulíci narození během posledního hnízdícího období (cca 10 % celkové populace) zůstávají na zimovištích déle. Asi polovina z těchto 10 % začne pomalu migrovat k hnízdištím zhruba měsíc po odletu dospělců a druhá polovina zůstává na zimovištích přes celé léto a migruje až následující rok.[9]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se různými vodními bezobratlými živočichy, převážně larvami jepic a chrostíků. Na zimovištích pojídají malé mořské bezobratlé živočichy včetně malých měkkýšů, mnohoštětinatců, hmyzu a občasných malých rybek.[3]

Jak už bylo řečeno, poslední třetina zobáku je zatočena doprava o 12–26 stupňů. Jedná se o jediného ptáka na světě s bočně zatočeným zobákem. Zatočený zobák kulíkům umožňuje lépe dosáhnout na bezobratlé živočichy zpod kamenů. Tímto způsobem se kulíci dokáží dostat k živočichům, na jaké ostatní druhy nedosáhnou, čímž snižují mezidruhovou potravní kompetici a zvyšují si šance na přežití.[10][12]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Kulík křivozobý v lidské dlani

Na přelomu 19. a 20. století bylo velké množství kulíků křivozobých zabito pro obohacení muzejních sbírek, ve kterých byli kulící vítanými přírůstky z důvodu jejich nezvykle zahnutého zobáku.[6] Kulíci byli i stříleni sportovními lovci. Novozélandské úřady však v roce 1940 prohlásili kulíky křivozobé za chráněný druh a lov ustal.[8] Následkem lovu a odchytu pro muzejní sbírky populace poklesla na cca 1500–200 jedinců, od té doby se však dokázala zotavit na současných cca 5000.[6]

Druh však čelí četným jiným hrozbám. K těm hlavním patří degradace hnízdních stanovišť. Vodní elektrárny odvádí z řek vodu, čímž v některých částech dochází k poklesu vodní hladiny a vysušená řečiště tak zarůstají invazivními (nepůvodními) rostlinami (vrby, hlodáše, lupiny), čímž dochází k úbytku hnízdního habitatu druhu. Voda je z řek odváděna i pro potřeby zemědělství, které má na svědomí znečištění řek a zvyšující se hladinu živin ve vodě, což dále podporuje zarůstání štěrkových řečišť. Široká řečiště čelí tlaku nové výstavby a přeměny na zemědělskou půdu. Zvyšuje se i využívání řek pro rekreační účely, což s sebou přináší zvýšenou míru rušení během hnízdění. S lidskou aktivitou souvisí i narůstání stavů racků jižních, jinak přirozených predátorů kulíků, čímž se zvyšuje úmrtnost jejich mláďat.[13][6]

Kulík křivozobý v přirozeném prostředí

Velkou hrozbou kulíků křivozobých jsou i introdukovaní savčí predátoři. Konkrétně se jedná o kočku domácí, která na Nový Zéland dorazila s prvními mořeplavci již v roce 1769, a dále lasici hranostaj, fretku domácí a lasici kolčavu. Tyto tři šelmy byly na Nový Zéland dovlečeny v 80. letech 19. století s cílem kontroly populace zajíců, kteří představovali hrozbu farmářům a jejich úrodě. Na štěrkových nánosech divočících vodních toků, kde kulíci nejčastěji hnízdí, patří k hlavním potravním zdrojům zmíněných predátorů zajíci a ptáci, částečně i místní plazi (ještěrky, gekoni) a bezobratlí. Kulíci mají sice skvělé krypticky zbarvené opeření, které je dobře chrání proti ptačím predátorům, nicméně nemají vyvinuty ochranné reflexy proti savcům, proti kterým jsou v podstatě bezmocní.[14]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Následkem výše zmíněných hrozeb je populace kulíků křivozobých hodnocena jako zranitelná.[13] Celková populace druhu se odhaduje na 4500–5500 jedinců.[13][3] Tyto údaje vychází z výpočtu populace na základě zimních hejn, jelikož počítání kulíků na jejich hnízdištích je značně problematické z důvodu jejich kryptického zabarvení a rozsáhlého hnízdního areálu s nízkou hustotou hnízdišť.[13][3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 127–128. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h DOWDING, J. E. Wrybill [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 122.
  5. Marchant & Higgins 1993, s. 926.
  6. a b c d e Heather, Robertson & Onley 2015, s. 343-344.
  7. Marchant & Higgins 1993, s. 920.
  8. a b c d Heather, Robertson & Onley 2015, s. 344.
  9. a b c d DAVIES, Stephen. Population structure, morphometrics, moult, migration, and wintering of the Wrybill (Anarhynchus frontalis). S. 1–14. Notornis [online]. 1997 [cit. 2022-10-25]. Roč. 44, s. 1–14. Dostupné online. ISSN 0029-4470. (anglicky) 
  10. a b c Wrybill/ngutu pare. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2022-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Marchant & Higgins 1993, s. 923.
  12. Wrybill’s curved bill. teara.govt.nz [online]. New Zealand Ministry for Culture and Heritage Te Manatu [cit. 2022-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b c d Anarhynchus frontalis [online]. The IUCN Red List of Threatened Species [cit. 2010-09-24]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22693928A131876706.en. (anglicky) 
  14. MURPHY, Elaine C.; KEEDWELL, Rachel J.; BROWN, Kerry P. Diet of mammalian predators in braided river beds in the central South Island, New Zealand. Wildlife Research. 2004-12-23, roč. 31, čís. 6, s. 631–638. Dostupné online [cit. 2022-10-25]. ISSN 1448-5494. DOI 10.1071/WR03033. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 
  • MERCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1993. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 2, Raptors to lapwings. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530698. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]