Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťMalá Strana
Souřadnice
Základní informace
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Vikariátprvní pražský vikariát
FarnostŘímskokatolická farnost Praha-Malá Strana
Užívánípravidelně
Architektonický popis
Stavební slohbaroko
Typ stavbyjednolodní kostel
Výstavba17031711 a 17371752–po roce 1752
Další informace
AdresaMalostranské náměstí 110 00 Praha, Malá Strana
UliceMalostranské náměstí
Kód památky38926/1-491 (PkMISSezObr) (součást památky Kostel sv. Mikuláše s profesním jezuitským domem a zvonicí)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše, je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Chrám je někdy díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původní gotický kostel sv. Mikuláše z roku 1606. V pozadí vedle kostela je rotunda svatého Václava na Malé Straně. Autorem veduty je Filip van den Boosche.
Václav hrabě Kolowrat-Liebsteinský 
Detail sochařské výzdoby chrámu

Na místě stál původně gotický farní kostel ze 13. století zasvěcený taktéž Mikuláši z Myry. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1625 získali kostel a sousední domy jezuité,[2] kteří farnost přenesli k sousední románské rotundě sv. Václava. Výstavbu nového chrámu umožnil především velký dar, který 1654 poskytl Václav Libštejnský z Kolovrat (1634–1659), který se zřekl svého majetku, aby mohl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Veškeré své finance čítající 178 500 zlatých určil na stavbu chrámu sv. Mikuláše a profesního domu v Praze na Malé Straně.[3][4]

Ve druhé polovině 17. století začali jezuité uprostřed náměstí dle projektu Giovanniho Domenica Orsiho budovat nový komplex budov, kterému ustoupila i rotunda sv. Václava. Samotný kostel byl postaven ve dvou etapách v průběhu 18. století.

Z let 17031711 pochází západní průčelí, prostor předsíně s kruchtou, kaple sv. Barbory, kaple sv. Anny a dvě pole lodi s bočními kaplemi, provizorně uzavřené zdí. První fáze byla zbudována dle nových, již vrcholně barokně plánů tradičně (od Pelcla) připisované Kryštofu Dientzenhoferovi. Jeho autorství však není doloženo a je nejisté.[5] Kamenické práce prováděl František Santini-Aichel, po jeho smrti v roce 1709 pokračoval Pietro della Torre.[6] V dalších letech pokračovaly práce uvnitř hotové části kostela.

Od roku 1737 byly zahájeny práce na dostavbě kostela pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který předložil plány již roku 1728. Bylo vybudováno třetí pole lodi kostela, která byla upravena i v původní části a její strop scelen do složitě tvarovaného podkladu pro fresku. Nový byl také trojlistý závěr kostela s odvážně řešenou kupolí a štíhlá přilehlá věž. V roce 1752, po úmrtí Dientzenhofera na konci roku 1751, již na stavbě kostela i věže probíhaly dokončovací práce. Tvůrčí přínos jeho žáka a zetě, nového vedoucího stavby Anselma Luraga, proto není významný. V následných letech probíhalo dokončení chrámové výzdoby.[7]

Program záchrany architektonického dědictví[editovat | editovat zdroj]

V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v roce 2005 na opravu památky čerpáno 3 000 000 Kč.[8]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Ale zato ten překrásný rozhled! Nad malostranskými střechami, které máte pod nohama, objeví se v překvapivé blízkosti chrám svatého Mikuláše. Se vzdušným, lehkým půvabem, plný barev a světel vznáší se jeho těžký masív k obloze.
— Jaroslav Seifert[9]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Chrám tvoří jižní část komplexu bývalého jezuitské profesního domu. Výchozí předloha kostela je hlavní jezuitský vzorový kostel Il GesùŘímě, jehož konečným architektem byl Giacomo della Porta.

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Mikuláše, hlavní (západní) fasáda

Hlavní průčelí chrámu je konvexně-konkávně zvlněné a při pohybu diváka vytváří iluzi pohybující se hmoty. Součástí složitě utvářené fasády jsou dvě dvojice sloupů, balustrády, sochy svatých z dílny Jana Bedřicha Kohla-Severy. Ve výklenku ve štítě je to sv. Mikuláš, na atice sv. Petr a Pavel a jezuitští Ignác a František Xaverský, na balustrádě nad hlavním vchodem církevní otcové ve volných kopiích z konce 19. století. Na štítu nalezneme znak Františka Karla Liebsteinského hraběte z Kolowrat, strýce hlavního mecenáše stavby hraběte Václava, který ze skromnosti nechtěl být se stavbou spojován.[3]

Jižní průčelí je tvořeno vysokým soklem, dvěma patry s pravidelně uspořádanými okny a atikou s neobvyklými trojlistými otvory. Osa křížení kostela je na fasádě jen málo výrazně vyznačena a sochařsky doplněna, v dolním patře sochou Víry a puttitiárou a mitrou ve výklenku z dílny Ignáce Platzera. Tato dílna osadila i roku 1879 odstraněné sochy na atice,[10] kde je v ose křížení Salvátor od Roberta Platzera z poloviny 19. století.

Východní průčelí z větší části zakrývají přilehlé domy, na nimi na balustrádě Immaculata, sv. Filip a Juda Tadeáš, kopie Platzerových soch od A. Procházky. Severní fasáda s portálem do krypty je skryta ve dvoře profesního domu.

Kupole nad křížením chrámu je posazena na vysoký tambur členěný okny a pilastry s vázami. Plastické členění probíhá i přes dvojplášťovou kupoli, kde zdůrazněno klempířsky a volskými oky, až na lucernu s dekorativně řešeným ochozem. Ozdobně klempířsky zpracovaná střecha lucerny vrcholí zlaceným motivem plamene a Trojicebožím okem. Kopule je stejně vysoká jako sousední věž zvonice kostela.

Umělecká výzdoba interiéru[editovat | editovat zdroj]

Vnitřek chrámu sv. Mikuláše představuje nejhonosnější pražský vrcholně barokní interiér.[11] Prvky vnitřní architektury jsou pokryty pravými a umělými mramory od Jana Hennevogela a Josefa Lauermanna. Klenby zdobí nástropní fresky od Jana Lukáše Krackera, Františka Xavera Palka a Josefa Kramolína. Sochařskou složku ve formě zlacených dřevěných nebo štukových plastik dodala převážně dílna Ignáce Františka Platzera a částečně i Richarda Jiřího Prachnera. Obrazy na oltářích malovali Jan L. Kracker, Ignác Raab, Francesco Solimena nebo Karel Škréta.

Interiér směrem k oltáři

Presbytář a transept[editovat | editovat zdroj]

  • Oltář Panny Marie
    • obraz: Navštívení Panny Marie – Jan L. Kracker
    • sochy: sv. Anna a sv. Jáchym, tabernákl se sochou P. Marie Foyenské, v nástavci sv. Zikmund a sv. Ludmila – Ignác F. Platzer
    • freska na konše: Alegorie na misijní působení jezuitů – František X. Palko
    • soška Panny Marie Foyenské, zvané Belgická Foy: Originální sošku z pálené hlíny našel v roce 1609 dřevorubec uvnitř dubu, když kácel stromy poblíž vsi Foy-Notre-Dame v Belgii. Této sošce Madony byla zasvěcena 31. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity v letech 1674–1690.

Postranní kaple[editovat | editovat zdroj]

  • Kaple Archanděla Michaela
    • obraz: Archanděl Michael porážející ďáblaFrancesco Solimena
    • sochy: archandělé, Rafael s Tobiášem – Richard J. Prachner
    • freska na klenbě: Archanděl Michael porážející ďábelské síly – Jan L. Kracker

Hlavní loď[editovat | editovat zdroj]

  • Fresky

Na jižním ochozu je vystavený rozměrný desetidílný pašijový cyklus závěsných obrazů, důležité pozdní dílo Karla Škréty, pocházející z vedlejšího profesního domu.

Barokní varhany mají více než 4 tisíce píšťal až šest metrů vysokých; hrál na ně Mozart v roce 1787.[12]

Zvonice[editovat | editovat zdroj]

Na jezuitech, kteří v roce 1625 získali původní kostel a sousední domy od Ferdinanda II. v rámci pobělohorských konfiskací pro rekatolizační účely, si malostranští konšelé vymohli stavbu nové zvonice. Jednalo se o náhradu za objekty, které musely ustoupit v rámci realizace jezuitských plánů. Zvonice má zvenčí vlastní vchod s číslem popisným 556 a nad vchodem je znak Malé Strany. Věž je složitě utvářena, jednotlivá patra jsou na principu superpozice řádů a měnících se a zmenšujících půdorysů s konkávním prohnutím a složitě řešenými nárožími. Celek vrcholí hodinami a náročně klempířsky zpracovanou střechou s trojlaločnými okny a vázami. Stavbu zvonice dokončil v roce 1752 Anselmo Lurago. Do roku 1891 ve věži drželi službu obcí placení hlásní – ti měli za úkol oznamovat případné požáry či blížícího se nepřítele. Ve třetím patře věže je zvonová stolice pro tři zvony, ale jen s jedním zvonem. Jmenuje se Mikuláš, má hmotnost 350 kg, je z roku 1526 a ulil jej zvonař Brikcí z Cimperka. Náklady uhradila malostranská obec. V patře nad zvonem byl byt věžníka, který natahoval hodiny, zvonil na zvony, případně ohlašoval pohromy. Na věž příležitostně docházel i věžní trubač. [13]

Za socialismu byla ve věži vybudována pozorovatelna Státní bezpečnosti, z níž bylo možné sledovat jugoslávské a americké velvyslanectví a přístupovou cestu k západoněmeckému velvyslanectví.[13] Poslední zprávy o pozorování z tohoto místa pocházejí z roku 1990.[14] Dne 15. dubna 2010 byla pozorovatelna s krycím názvem „Kajka“ zpřístupněna veřejnosti a nacházela se v ní expozice, která dokumentovala činnost správy sledování StB.[15]

Od 1. 1. 2021[zdroj?] má na starosti provoz Svatomikulášské městské zvonice Prague City Tourism.[16]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Emanuel Poche: Prahou krok za krokem, Praha 1958, s. 40
  2. Charakteristika a důsledky konfiskací v habsburských zemích [online]. Digitální knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  3. a b Cesty víry: Václav Libštejnský z Kolowrat [online]. Česká televize [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  4. KOLÁČEK, Václav. Václav Kolowrat. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000. 203 s. ISBN 80-86045-46-3. S. 6–16, 200. 
  5. Vlček (1999), s. 91
  6. VILÍMKOVÁ, Milada. Stavitelé paláců a chrámů : Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Redakce Jaroslav Vrbenský, Helena Illíková; ilustrace Michal Brix. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 256 s. S. 82. 
  7. Vlček (1999), s. 92
  8. MATOUŠKOVÁ, Kamila. 20 let Programu záchrany architektonického dědictví. Praha: Min. kultury, Národní památkový ústav, 2015. 134 s. ISBN 9788074800238, ISBN 8074800237. OCLC 935878025 S. 102–103. 
  9. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982, str. 398
  10. Poche (1958), s. 41
  11. Poche (1958), s. 41
  12. Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně - oficiální web. www.stnicholas.cz [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  13. a b LUDVÍK, BEDŘICH. Praha, město věží. Vyd. 1. vyd. Praha: Česká televize, 2009. 349 s. s. ISBN 978-80-7404-026-9. S. 103–108. 
  14. ČTK. Ve věži chrámu sv. Mikuláše byla zpřístupněna pozorovatelna StB. www.novinky.cz [online]. Novinky.cz, 2010-04-17 [cit. 2010-05-01]. Dostupné online. 
  15. Pozorovatelna StB poprvé přístupna veřejnosti [online]. Abscr.cz, 2010-04-15 [cit. 2010-05-01]. Dostupné online. 
  16. Svatomikulášská městská zvonice [online]. Prague City Tourism [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]