Kostel svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (Brno-město)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Jihomoravský
Okres Brno-město
Obec Brno
Souřadnice
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty
Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Děkanát Brno
Farnost Brno-sv. Janů
Status farní kostel
Datum posvěcení 1257
Světitel Bruno ze Schauenburku
Architektonický popis
Architekt Mořic Grimm
Stavební sloh baroko
Specifikace
Umístění oltáře severovýchod
Odkazy
Adresa Minoritská
602 00 Brno-střed
Ulice Minoritská
Oficiální web http://brno.minorite.cz/
Kód památky 17416/7-55 (PkMnMISSezObr) (součást památky Klášter minoritů)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty, běžně zvaný jako kostel svatých Janů, je římskokatolický chrám postavený ve 13. století při minoritském klášteře v historickém centru Brna. Areál kláštera s kostelem a loretánskou kaplí je od roku 1958 zapsán v seznamu kulturních památek České republiky.[1]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Kostel s přilehlým klášterem
Interiér kostela

Minoritský řád přišel do Brna někdy mezi lety 1227 a 1239. Společně se vznikem klášterního provizoria byl postaven i provizorní kostelík svatého Jana Křtitele, jehož pozůstatky byly údajně nalezeny při stavebních pracích v roce 1722.[2] V polovině 13. století vznikl definitivní chrám, který byl roku 1257 vysvěcen olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku. O pět let později byl celý areál kláštera postižen požárem.[3] Donátorem obnovy stavby se stal Mikuláš Opavský, jenž také společně s chotí Anežkou našel v kostele místo posledního odpočinku.[4] Původně se měl stát rodovým pohřebištěm opavských Přemyslovců.[5]

Po klášterní novostavbě a opravách kostela existoval na začátku 14. století minoritský chrám, jenž je v obvodových zdech zachován dodnes. V severním rohu mezi lodí a kněžištěm stála štíhlá věž. V této gotické trojlodní podobě zůstal chrám až do 17. století, kdy byla roku 1678 věž zbořena.

Barokní přestavba[editovat | editovat zdroj]

K výrazným úpravám došlo v první polovině 18. století: v sousedství kostela byla postavena loretánská kaple, konvent byl rozšířen a klášterní kostel byl zbarokizován ve dvou etapách Mořicem Grimmem. Nejprve byl v roce 1722 upraven presbytář, který dostal novou klenbu a nová okna, následně v letech 1729–1733 byla přestavěna hlavní loď. Grimm nechal strhnout sloupy trojlodí (chrám je nyní jednolodní) a původní klenbu, kterou nechal nahradit novou barokní, zesílil obvodové zdi, prodloužil loď o jedno pole a vystavěl nové průčelí v duchu dynamického baroka.[3] V této podobě existuje kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty dodnes.

Farním kostelem[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. září 1784 se minoritský chrám při reorganizaci farní správy nově stal farním kostelem pro jednu třetinu tehdejšího Brna (tedy třetinu dnešního historického centra).[6] Farnost byla později rozšířena do oblasti Cejlu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-09-26]. Identifikátor záznamu 128048 : Klášter minoritů s kostelem sv. Janů s Loretou. Památkový katalog. MonumNet [1]. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 
  2. KUČA, Karel. Památky Brna. Brno: Odbor kultury Úřadu města Brna, 1991. S. 50–53. 
  3. a b FOLTÝN, Dušan, a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-026-8. S. 167–172. 
  4. Z historie minoriského kláštera sv. Janů v Brně [online]. Minorite.cz, 2011-01-09 [cit. 2014-09-26]. Dostupné online. 
  5. KOLEKTIV AUTORŮ. Opava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 611 s. ISBN 80-7106-808-X. S. 352. 
  6. KUČA, Karel. Brno – vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha: Baset, 2000. ISBN 80-86223-11-6. S. 92. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]