Kostel svatého Jana Křtitele (Rtyně v Podkrkonoší)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kostel svatého Jana Křtitele (Rtyně v Podkrkonoší)
Kostel svatého Jana Křtitele ve Rtyni
Kostel svatého Jana Křtitele ve Rtyni
Místo
StátČeskoČesko Česko
KrajKrálovéhradecký
okresTrutnov
ObecRtyně v Podkrkonoší
Souřadnice
Základní informace
Církevřímskokatolická
Diecézekrálovéhradecká
Vikariáttrutnovský
FarnostRtyně v Podkrkonoší
Statusfarní kostel
ZasvěceníJan Křtitel
Architektonický popis
Stavební slohbarokní
Typ stavbyJednolodní kostel
Výstavbana 14. století
Další informace
Adresav Podkrkonoší, okres Trutnov
UliceKostelecká
Kód památky47084/6-3653 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Jana Křtitele je římskokatolický orientovaný farní kostel ve Rtyni v Podkrkonoší, který je farním kostelem místní farnosti. Součástí památkově chráněného areálu venkovského kostela je samostatně stojící polygonální dřevěná zvonice.[1] Areál se rozkládá na návrší nad náměstím a je dominantou města.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Socha sv. Jana Nepomuckého před kostelem.

Původní dřevěný gotický kostel byl založen pravděpodobně již na počátku 14. století některým z pánů na Vízmburku. Roku 1350 je uváděn jako plebánie, v roce 1367 patřil pod boušínskou faru. Roku 1421 byl dřevěný kostelík vypálen Slezany.[2] Po skončení husitských válek byl opraven znovu jako dřevěný. V roce 1624 byl kostel filiálnímNáchodu. Roku 1679, kdy hrozil zřícením, byl zásluhou patronky Náchoda kněžny Marie Benigny Piccolominiové nahrazen stávající barokní stavbou. Od roku 1709 byl kostel filiální k Červenému Kostelci. V roce 1768 byl kostel opraven a byl přistavěn chórvarhanami. V roce 1786 byl zřízena lokálie, farní se stal kostel roku 1854. Do nynější podoby byl kostel rozšířen v první polovině 19. století. Generální oprava kostela byla realizována v letech 1974-1975 a další opravy v letech 1999-2002.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Jednolodní kamenná stavba s pravoúhle zakončeným presbytářem má po stranách  jižní a severní sakristii a na západní straně vstupní předsíň. Na sedlové střeše je vztyčena sanktusová věžička. Presbytář je sklenut jedním polem křížové hřebínkové klenby, sakristie je sklenuta valenou klenbou s výsečemi, loď je plochostropá. Dřevěná kruchta je postavena na dvou sloupcích.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Hlavní oltář pochází ze druhé poloviny 17. století, obnoven byl roku 1908. Oltářní obrazy patrona kostela sv. Jana Křtitele, Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého namaloval Gustav Vacek roku 1864.[2] Raně barokní dřevěná kazatelna se čtyřmi soškami evangelistů pochází z konce 17. století a její polychromii vytvořil Z. Nývlt. Pod kazatelnou stojí renesanční cínová křtitelnice. Sochy Panny Marie a Ježíše Krista vytvořil Břetislav Kafka. Na stěnách lodi je moderní křížová cesta z lipového dřeva od Jiřího Prouzy z let 1981–1982. Uprostřed lodi je zavěšen velký lustr z křišťálového skla.

Okolí kostela[editovat | editovat zdroj]

Původní dřevěná zvonice za kostelem pochází z let 1592-1594.
  • Na hřbitově za kostelem je polygonální dřevěná zvonice na kamenné podezdívce z let 1592-1594. Uvnitř zvonice jsou 3 zvony, nejstarší umíráček je z roku 1471. Na konstrukci zvonice nebyl použit jediný kovový hřeb.
  • Před vchodem na hřbitov stojí kopie sochy krále Davida podle originálu z roku 1730 z dílny Matyáše Bernarda Brauna, který je umístěn v lapidáriuJaroměři.
  • Socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1862
  • Kříž s reliéfem Panny Marie na soklu - lidový, z r. 1797
  • Kříž u lesa Krákorky - z r. 1794[3]

Bohoslužby[editovat | editovat zdroj]

Bohoslužby se konají o nedělích od 8,30 hodin, ve středu od 18 hodin a v pátek od 18 hodin.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-03-02]. Identifikátor záznamu 159631 : kostel sv. Jana Křtitele. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. a b POCHE 1980, s. 262
  3. POCHE 1980, 262

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Emanuel POCHE (ed.): Umělecké památky Čech III. (P-Š). Academia Praha 1980, s. 262.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]