Kostel svaté Ludmily (Vinohrady)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kostel svaté Ludmily

Kostel svaté Ludmily
Místo
Stát Česko Praha
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Náboženství křesťanství
Církev římskokatolická
Provincie Česká církevní provincie
Diecéze Arcidiecéze pražská
Vikariát Třetí pražský vikariát
Farnost Římskokatolická farnost u kostela svaté Ludmily Praha-Vinohrady
Status Kostel
Architektonický popis
Architekti Josef Mocker
Stavební sloh Novogotika
Typ stavby kaple
Výstavba 18881892
Specifikace
Stavební materiál kámen, zdivo
Odkazy
Kód památky 40211/1-1308 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v kategorii Commons

Kostel svaté Ludmily je katolický kostel na náměstí Míru v pražských Vinohradech v městské části Praha 2, typická neogotická památka postavená koncem 19. století. Postaven byl na počest svaté kněžny Ludmily.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Interiér kostela
Kostel sv. Ludmily během festivalu Signal

Po zboření pražských hradeb a Slepé (Odrané) brány roku 1866, podle územního plánu rychle rostla moderní pražská čtvrť Vinohrady z činžovních domů. Původně náležela k farností sv. Mikuláše ve Vršovicích a kromě dvou kaplí neměla vlastní chrám. Byly to kaple Sv. Rodiny nad Nuselskými schody[1] a kaple sv. Václava sester boromejek při opatrovně sirotků z roku 1876. Když roku 1881 počet vinohradských obyvatel přesáhl 15 000 [2], začalo se uvažovat o výstavbě nového kostela a vytvoření nové farnosti.

Projekt inicioval vinohradský purkmistr Václav Vlček a oficiálně byla nová farnost registrována k 1. listopadu 1884. O jeho uskutečnění se staral ženský Spolek sv. Ludmily (původně sv. Elišky), který založila purkmistrova manželka Eliška.

Kostel byl postaven v letech 18881892 podle plánů architekta Josefa Mockera, kterého na stavbě zastupoval František Mikš (1852–1924).[3] Na jeho výzdobě se podíleli slavní umělci té doby. K farnosti sv. Ludmily byla brzy přifařena také mariánská kaple v budově Zemské porodnice na Karlově, zrušená komunisty v polovině 50.let 20. století a obnovená po roce 1990.

Od roku 1974 byl kostel nejdříve kvůli výstavbě metra a později kvůli rekonstrukci na dlouhou dobu uzavřen. Poté byla otevřena provizorně část jedné lodi, aby mohly probíhat bohoslužby aspoň v improvizovaném prostředí. Slavnostní bohoslužbou, slouženou kardinálem Miloslavem Vlkem, v roce 1992 byla stavba znovu otevřena celá.

Od roku 2013 je na kostel v rámci festivalu Signal promítán videomapping. Koná se několik dní v říjnu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail rozety na portále kostela

Kostel sv. Ludmily je cihlová trojlodní bazilika s příčnou lodí ve tvaru kříže. Dvě štíhlé hranolové šedesátimetrové věže v západním průčelí tvoří dominantu nejen náměstí Míru, ale celé Jugoslávské ulice. V každé věži jsou 2 zvony. Na bohaté malířské a sochařské výzdobě se podílely dvě desítky slavných výtvarníků té doby.

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Tympanon nad středním vstupním portálem vyzdobil reliéfem Krista mezi sv. Ludmilou a sv. Václavem sochař Josef Václav Myslbek. Elektrické svítilny na schodiště dodal František Křižík.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Sochy apoštolů ve štítech lodí vytvořili sochaři Antonín Procházka, František Hergesel, Ludvík Šimek a Bernard Otto Seeling. Procházka se Štěpánem Zálešákem později navrhli a provedli také secesní boční oltáře, dřevořezby dodal Jan Kastner. Nástěnné dekorativní malby provedl Jan Jobst. Barevnost interiéru způsobuje především světlo pronikající barevnými vitrážemi, vytvořenými podle kartonů, které dodali malíři František Sequens, Adolf Liebscher, František Urban a František Ženíšek. Architekt Josef Zika navrhl kazatelnu, její sochařskou výzdobu provedl Antonín Procházka[4].

Varhany[editovat | editovat zdroj]

Varhany byly dokončeny pět let po dostavbě kostela sv. Ludmily v roce 1898. Tvůrcem varhan byl Emanuel Štěpán Petr (1853-1930). Varhany v kostele sv. Ludmily mají opusové číslo 117. Stojí na hlavním kůru v bohatě vyřezávané dubové skříni v novogotickém stylu a absolutně korespondují s ostatním interiérem. Není vyloučeno, že na návrhu skříně se podílel architekt kostela Josef Mocker. V prospektu (v pohledové části) stojí původní cínové píšťaly, které unikly válečné rekvizici drahých kovů v roce 1917. Traktura je mechanická s Barkerovou pákou.

I. Manuál C–f3

1. Principál 16'
2. Principál 8'
3. Fléta harm. 8'
4. Kryt 8'
5. Roh lesní 8'
6. Viola alta 8'
7. Kvinta 51/3'
8. Oktáva 4'
9. Fléta harm. 4'
10. Roh lesní 4'
11. Kornet IV 4'
12. Mixtura IV-VI 22/3'
13. Cimbál III 2'
14. Trompeta 8'
II. Manuál C–f3
15. Bourdon 16'
16. Principál 8'
17. Fléta 8'
18. Kvintadena 8'
19. Gamba 8'
20. Salicionál 8'
21. Oktáva 4'
22. Fléta 4'
23. Houslovka 4'
24. Oktáva 2'
25. Mixtura IV 22/3'
26. Klarinet 8'
III. Manuál C–f3
(v žaluziích)
27. Kryt jemný 16'
28. Principál houslový 8'
29. Flétna jemná 8'
30. Aeolina 8'
31. Vox coelestis 8'
32. Oktáva 4'
33. Flétna jemná 4'
34. Pikola 2'
35. Mixtura II 22/3'
36. Vox humana 8'
Pedál C–d1
37. Principál 16'
38. Subbas 16'
39. Violon 16'
40. Salicetbas 16'
41. Kvinta 102/3'
42. Oktávbas 8'
43. Kryt 8'
44. Cello 8'
45. Salicet 8'
46. Pozoun 16'
  • Šlapky (zleva do prava): II/I, III/II, I/P, II/P, Volná kombinace, Pleno II., Crescendo válec, Žaluzie III. Man., Pleno I., Tutti, Piano, Mezzoforte, Forte.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých, sv. 28, politický okres vinohradský. Praha 1908, s. 159-160
  2. J. Ekert, Posvátná místa král.h.města Prahy, díl II., Praha 1884, s. 303-304
  3. Votivní Chrám Páně sv. Ludmily na Král. Vinohradech. Zlatá Praha. 6. 10. 1893, s. 564. Dostupné online.  
  4. Emanuel Poche, Prahou krok za krokem. 3. vyd., Praha 1985, s. 342.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]