Kostel Jména Panny Marie (Lomec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel Jména Panny Marie
Kostel Lomec.JPG
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Jihočeský
Okres Strakonice
Souřadnice
kostel Jména Panny Marie
kostel Jména Panny Marie
kostel Jména Panny Marie, Česko
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze českobudějovická
Specifikace
Stavební materiál zděný
Odkazy
Kód památky 27112/3-4270 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lomec je poutní místo v jižních Čechách. Nachází se pět kilometrů severně od Netolic, v katastru vesnice Nestanice poblíž hranice okresů Strakonice a Prachatice.

Počátky místa Lomec[editovat | editovat zdroj]

Slovanské mohyly[editovat | editovat zdroj]

Díky archeologickým vykopávkám z roku 1925 byla pod vrcholem zdejšího kopce objevena řada slovanských mohyl, které pocházejí zřejmě z 6.–9. století po Kristu. Zdejší pohřebiště patří mezi nejzachovalejší tohoto druhu v Čechách a je řazeno mezi jedno z největších na jihu Čech.

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Název Lomec pochází ze 14. století. Je odvozen od nedalekého lomu, podle něhož byl pojmenován rulový vrch o nadmořské výšce 652 m, na kterém se dnešní kostel nachází. Vytěžený kámen byl mimo jiné použit právě na stavbu kostela.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Libějovice a celý okolní kraj, kde se nachází i Lomec, postupně patřily Malovcům (1352–1557), poté Rožmberkům (1557–1610), Janu Hraběti Zrinskému (1610–1612), Švamberkům (1612–1621), Buquoyům (1621–1801) a Schwarzenberkům (1801–1924). U vzniku zdejšího kostela stál šlechtický rod Buquoyů. Hrabě Karel Filip Buquoy si s sebou do Čech přivezl velkou rodinnou památku, věrnou kopii proslavené sošky Panny Marie de Foya. Hrabě byl o této sošce přesvědčen, že právě ona ho v roce 1685 uchránila při plavbě z Říma do Španělska před utonutím. Tehdy slíbil Bohu a Panně Marii, že pokud bude zachráněn, postaví na svém panství v Čechách kostel na důkaz vděčnosti, do něhož sošku umístí. Po návratu z plavby stačil hrabě pouze vyhledat vhodné místo pro stavbu kostela. Po jeho smrti se stavby ujal jeho syn hrabě Emanuel Buquoy. Výběr zdejší zalesněné lokality nebyl náhodný, Karel Buquoy měl v plánu vybudovat kolem budovy kostela anglický park, mezitím zemřel a svůj plán již nestihl uskutečnit.

Budova kostela[editovat | editovat zdroj]

Historie stavby[editovat | editovat zdroj]

Zdejší vrcholně barokní kostel je postaven po vzoru „španělských kaplí“. Základní kámen položil hrabě Emanuel roku 1692. Vlastní stavba byla zahájena až o dva roky později a zakrátko byla opět přerušena. Důvodem bylo založení kostela bez církevního povolení. Tím se stavba zpozdila o čtyři roky. Hrabě získal povolení až roku 1699 a mohlo se pokračovat ve stavbě. Roku 1704 byla stavba vysvěcena a kostel byl zasvěcen Jménu Panny Marie. Roku 1720 byla na severní straně kostela přistavěna sakristie, v roce 1735 se přistavěla rokoková kazatelna s figurálními reliéfy, schody na kazatelnu a také kůr.

Autoři tesařských a kamenických prací jsou známí. Dodnes však není známá osobnost architekta, donedávna byly práce připisovány J. Santinimu Aichlovi, ale dnešní odborníci se domnívají, že architektem mohl být sám hrabě Emanuel Buquoy (což dokládá pamětní listina objevená ve věži) .

Exteriér kostela[editovat | editovat zdroj]

Hrabě nechal vystavět nevelkou centrální kapli na čtvercovém půdorysu, jejíž stěny jsou zčásti vypouklé, uvnitř se nacházejí pilastry. Kaple je zaklenuta kopulí, do které se zařezávají lunety nad okny a výseče nad kouty. Cibulovitá věž kostela je členěná a v úžlabinách jsou čtyři malé věžičky. Hlavní věž je zakončena španělským křížem a všechna ostatní zakončení věží mají podobu lucerny. Svatyně je vysoká 31 m. Ze čtyř stran se nacházejí vchody s portály tesanými z kamene, zakončené tympanonem.

Interiér kostela[editovat | editovat zdroj]

Interiér je vybaven dřevěnými oltáři a obrazy, s pozlacenými rámy, čtrnácti obrazy Křížové cesty a dalšími uměleckými díly. Dominantou je původní monumentální oltář. Byl vyřezán na objednávku hraběte Buquoye a je zmenšenou napodobeninou Berniniho papežského oltáře z baziliky sv. Petra v Římě. Jde o tzv: baldachýnový typ, u kterého je svatostánek zavěšený nad oltářním stolem a chybí oltářní retábl. Baldachýn je nesen čtyřmi mohutnými tordovanými sloupy s patkami zdobenými korunami, dříky ovinutými haluzemi vinné révy s hrozny (symbolu eucharistie) a s korintskými hlavicemi. V horní části je zavěšen svatostánek v podobě lucerny, při svěcení chrámu v něm stála soška Panny Marie. Dolní část slouží k uchování Nejsvětější Svátosti. Hlavní oltář byl hotov za jeden rok a pozlacen po pěti letech. Jeho autorem je řezbář Jan Wauscher z Lince. Umíštěním do středu chrámu i podobou jde o unikátní oltář, který se kromě Lomce nachází jen v chrámě sv. Petra v Římě a ve španělském městě Vittoria.

Klášter[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko kostela je situován bývalý lovecký zámek. Tento zámek dal vystavět Albert Buquoy, bratr hraběte Emanuela, v letech 1709–1710. Zámek je postaven jako dvoupatrová budova s vysokým odstupněným štítem, sevřeným volutovými křídly; později byl rozšířen o budovu školy. Ve štítu je vymalován buquoyský erb nesený dvěma gryfy-štítonoši. Později se z původního zámku stala fara. Díky iniciativě českobudějovického biskupa Josefa Hloucha se v budově roku 1971 usídlila Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, ta zde působí dodnes.

Zvonice[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko kláštera stojí věž zvonice se třemi zvony. První zvon pochází ze Svaté Hory z roku 1661, po válečných rekvizicích se zde žádné původní zvony nezachovaly. Dva další zvony z Německa byl nově odlity a posvěceny roku 1974.

Duchovní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Kostel měl stálého kněze již od roku 1709. Roku 1725 vznikl nový řád poustevníků – ivanité, nesoucí jméno po ctihodném Ivanovi poustevníkovi. Ve 40. letech 18. století se usadili také na Lomci, sídlili zde do doby panování Josefa II. Za jeho vlády roku 1782 byl řád poustevníků ivanitů zrušen a došlo k násilnému omezení lomeckých poutí. Roku 1786 byla při kostele zřízena lokálie. Jejím vznikem se Lomec odtrhl od Chelčic a zčásti se osamostatnil. Roku 1801 koupil libějovický zámek knížecí rod Schwarzenberků. Roku 1827 byla vystavěna výklenková kaple. Roku 1859 byla zdejší lokálie povýšena biskupem Jirsíkem na farnost. Prvním farářem byl P. Václav Peške. V roce 1923 vstoupila v platnost pozemková reforma, kvůli které Schwarzenberkové ztratili Lomec i zámek v Libějovicích, tím pro Lomec skončilo období, kdy jeho majitelem byla šlechta.

Poutní život na Lomci[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1709, s příchodem stálého kněze, se zde konají pravidelné mše. Největší událostí byla hlavní mše, která se koná dodnes v neděli 8. září nebo v neděli následující po svátku Narození Panny Marie. Lomec je znám především díky svým prvním mariánským sobotám, počátek těchto poutí se datuje rokem 1988. Od roku 1989 se zde konají každou první sobotu v měsíci poutě. Některé soboty mají i své specifické zaměření: Tříkrálová – v lednu, Hromičná – v únoru, Dušičková pouť – v listopadu, Adventní pouť – v prosinci.

Od roku 1992 se zde konají tzv. Fatimské dny, každý třináctý den v měsíci, v den výročí prvního zjevení Panny Marie ve Fatimě.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Lomec byl velmi lákavým a oblíbeným místem pro libějovickou vrchnost, kostel navštěvoval např: Adolf Schwarzenberk se svou manželkou Idou.

Za zmínku stojí i časté návštěvy spisovatele Julia Zeyera. Ten zdejší místo navštěvoval vždy při svém pobytu ve Vodňanech. Vzniklo zde i jeho dílo Mariánská zahrada. Cesta, kterou sem přicházel, od té doby nese název Zeyerova stezka.

Zajímavosti v okolí[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ Jiří: Poutní místa jižních Čech, České Budějovice 2006.
  • ŠIPANOVÁ Mlada: Poutní kostel Jména Panny Marie, Lomec 2004.
  • 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci, sborník příspěvků z odborného semináře v Městském muzeu a galerii ve Vodňanech ke kulatému výročí. Městské muzeum a galerie ve Vodňanech, 2005, 73 s., 80-239-5085-1