Koroun bezzubý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxKoroun bezzubý
alternativní popis obrázku chybí
Kostra ve finském Přírodovědném muzeu
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsirény (Sirenia)
Čeleďdugongovití (Dugongidae)
Podčeleďkorouni (Hydrodamalinae)
Rodkoroun (Hydrodamalis)
Retzius, 1794
Binomické jméno
Hydrodamalis gigas
(Zimmermann, 1780)
Synonyma
  • Manati gigas Zimmermann, 1780
  • Trichechus manatus var. borealis Gmelin, 1788
  • Manati balaenurus Boddaert, 1785
  • Hydrodamalis Stelleri Retzius, 1794.
  • Stellerus borealis Desmarest, 1822[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i nazýváno.

V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval lidem velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od svého objevení Evropany.[3]

Koroun bezzubý je řazen do čeledi dugongovití. Jeho nejbližší žijící příbuzný je třímetrový dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvu podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: podle odhadů dosahovali největší jedinci z Beringova ostrova téměř osmimetrové délky. Ocas měl koroun vykrojený, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin, sloužících k odtrhávání stonků mořských řas, a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lebka korouna bezzubého v Přírodopisném muzeuLondýně

Koroun bezzubý byl mnohem větší než současné žijící druhy sirén; podle výpočtů paleontologa Daryla Domninga největší jedinci z Beringova ostrova měřili téměř 8 metrů, což je více než dvojnásobná velikost ve srovnání s moderními kapustňáky.[4] Jeho mohutná tělesná stavba ve srovnání s ostatními sirénami je vysvětlitelná Bergmannovým pravidlem.[5]

Záznamy Georga Stellera poskytují dva protichůdné údaje o hmotnosti: 4 a 24,3 tun. Odhadovaná hmotnost se nachází mezi těmito hodnotami, americký biolog Victor B. Scheffer pro 8metrovou mořskou krávu stanovil hmotnost asi 10 tun.[6] Tyto údaje ještě korigoval Domning, podle něhož hmotnost činila přibližně 6,3 tun. Vzhledem k nepříliš vhodným podmínkám poblíž Beringova ostrova je pravděpodobné, že zdejší populace byly menší v porovnání s historickými populacemi korounů v jiných areálech.[4] Ti mohli dosahovat až 10metrové délky a hmotnosti asi 11 tun.[3] Koroun bezzubý patřil, spolu s velrybami, mezi největší savce holocénu.[7]

Na rozdíl od jiných sirén se koroun bezzubý zřejmě nikdy nemohl zcela potopit pod vodu. Měl velmi silnou pokožku, až 2,5 cm tlustou, jež zabraňovala zraněním ostrými kameny či ledem, případně též bránila přílišnému vysušení neponořené kůže.[4][8] Samotná kůže byla 6–7 cm tlustá, s až 3 cm silnou škárou.[9] Další důležitou adaptací pro chladné vody Beringova moře byla 8 až 10 cm tlustá vrstva podkožní tukové tkáně.[10] Kůže měla hnědočerné zbarvení, které bylo u některých jedinců doplněno bílými skvrnami. Na zádech byla kůže hladká, na bocích drsná, s kráterovitými prohlubněmi (patrně způsobenými parazity); tento povrch, připomínající stromovou kůru, vedl k tomu, že zvíře dostalo jméno koroun. Srst na těle rostla pouze řídce, nicméně vnitřní strana ploutví byla porostlá štětinami. Přední končetiny měřily asi 67 cm, postrádaly nehty či drápy. Ocas byl vykrojen na dvě poloviny podobně jako v případě dugonga indického (zatímco kapustňáci mají široký pádlovitý ocas).[11][2]

Hlava korouna bezzubého byla ve srovnání s obrovským tělem malá a krátká. Kondylobasální délka lebky činila asi 638 až 722 mm, zygomatická šířka lebky 324 až 373 mm a délka čelisti 432 až 491 mm. Objem mozkovny byl relativně malý (1 757 cm3). Horní ret zvířete byl velký a široký a znatelně přečníval přes dolní čelist, při letmém pohledu se tedy mohlo zdát, že ústa byla umístěna až kdesi pod lebkou. Na rozdíl od ostatních sirén koroun zcela postrádal zuby. Namísto nich se na horním hru rozvinula hustá řada bílých štětin. Ty byly dlouhé asi 3,8 cm a sloužily k odtrhávání stonků mořských řas a také k přidržování potravy. V ústech pak byla dvojice zrohovatělých destiček na patře a dolní čelisti, jež napomáhala žvýkání. Destičky byly bílé, přes 18 cm dlouhé a 8 cm široké (v přední části).[2]

Stejně, jako tomu je v případě všech sirén, čenich korouna směřoval dolů, což mu umožňovalo lépe uchopit řasy. Nozdry měly průměr asi 5 cm. Na čenichu korounovi vyrůstaly tuhé štětiny o délce 10 až 12,7 cm. Malé oči měly černou duhovku, oční koutek nebyl zvenčí viditelný. Chyběly řasy, nicméně stejně jako jiná zvířata adaptovaná na potápění – jako jsou mořské vydry – oko kryla mžurka, aby nedošlo ke zraněním.[2] Ušní otvor byl těžko nalezitelný a svým průměrem nepřevyšoval rozměr čočky.[9] Jazyk byl krátký a nacházel se v zadní části tlamy, svou délkou nedosahoval až ke zhrohovatělým destičkám, pomocí kterých koroun drtil potravu.[5][2]

Model korouna bezzubého

Páteř tvořilo 7 krčních obratlů, 17 hrudních obratlů, 3 bederní obratle a 34 ocasních obratlů. Žebra byla velká, 5 ze 17 párů žeber bylo spojeno s hrudní kostí. Chyběla klíční kost (clavicula).[2] Jako v případě ostatních sirén měla lopatka (scapula) vějířovitý tvar, byla širší na zadní straně a užší směrem ke krku. Přední okraj lopatky byl v případě korouna téměř rovný, zatímco ostatní moderní sirény mají lopatky zakřivené.[5] Žebra a další kosti byly zbytnělé (pachyostóza) a zcela kompaktní (osteosklerotické). Přední končetiny byly tvořeny pouze zápěstím a záprstím, avšak prsty zcela chyběly či byly zakrnělé.[11][12]

Srdce korouna mělo hmotnost téměř 16 kg. Žaludek byl podle Stellera asi 1,8 metru (6 stop) dlouhý a 1,5 metru (5 stop) široký. Játra se skládala ze dvou velkých laloků a jednoho menšího laloku ve tvaru kovadliny. Chyběl žlučník, slinivka břišní byla malá, se dvěma laloky. Celá délka střev odpovídala více než dvacetinásobku délky zvířete. Tlusté střevo bylo mnohem delší než střevo tenké. Řitní otvor měl průměr asi 10 cm, výkaly připomínaly koňský trus. Penis samců měřil přes 80 cm, varlata byla uložena uvnitř těla. Samice měly dvojrohou dělohu.[2][13]

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace destiček, kterými koroun drtil potravu (od Johanna Christiana Daniela von Schrebera)

Není známo, jestli byl koroun bezzubý ohrožován predátory, avšak přirozenými nepřáteli mohli být kosatky a žraloci. Nicméně přirozený vztlak korouna mohl bránit kosatkám v tom, aby jej mohly utopit, zatímco chaluhové lesy, v nichž koroun žil, byly nepřístupné žralokům. Podle informací získaných Stellerem se zdá, že dospělci korouna svá mláďata před predátory chránili.[4]

Steller popsal jistý druh vnějšího parazita, jemuž představoval koroun hostitele. Žil okolo očí, uší, bradavek, pohlavních orgánů a análního otvoru a představoval potravu pro racky, kteří sedávali na tělech korounů.[2] Podobal se ektoparazitům z rodu Cyamus, kteří patří do řádu různonožců. Kvůli vyhynutí korouna i ztracení všech Stellerových vzorků chybí o tomto parazitovi další informace,[14] nicméně roku 1846 ho alespoň formálně popsal německý badatel Johann Friedrich von Brandt pod jménem Sirenocyamus rhytinae.[15] Steller identifikoval také jednoho vnitřního parazita, pravděpodobně se jednalo o střevní hlístici náležící do čeledi Ascarididae.[12]

Stejně jako ostatní sirény byl i koroun bezzubý výhradně býložravý a většinu dne trávil sháněním potravy. Během krmení vynořoval hlavu v intervalu 4 až 5 minut, aby se mohl nadechnout.[2] Hlavním zdrojem potravy byly měkké části mořských řas, a koroun tak představoval takzvaně algivorní druh. Mezi zaznamenané konzumované druhy řas patřily například Agarum sp., Alaria praelonga, Halosaccion glandiforme, Laminaria saccharina, Nereocystis luetkeana a Thalassiophyllum clathrus. Siréna se mohla živit také mořskou trávou, nicméně ta nebyla v oblastech, které koroun obýval, natolik běžná, aby mohla udržovat životaschopné populace korounů; nemohla tedy být nikdy jejich primárním zdrojem potravy. Některé druhy mořských trav, jako vocha mořská (Zostera marina), také rostly příliš hluboko na to, aby se jimi koroun mohl živit. Protože nebyl schopen ponoru, pravděpodobně se živil jenom svrchními částmi řas. Je pravděpodobné, že k jakékoli potravě v hloubce větší než jeden metr již neměl přístup. Mořské řasy mohou obsahovat chemické látky, jež je chrání před pastvou ze stran býložravců, nicméně svrchní části řas vylučují nižší koncentrace těchto chemických látek, a proto byly pro korouna relativně bezpečné.[4][12][16]

Steller poznamenal, že koroun bezzubý během chladných zim ztratil část svého tělesného tuku, což naznačuje období hladovění kvůli malému množství řas. Pleistocenní populace korounů z Aleut vykazovaly podle fosilních pozůstatků větší velikost než holocénní populace z Komandorských ostrovů, kvůli čemuž se zdá, že populace z Komandorských ostrovů byly vystaveny méně příznivému prostředí s menším množstvím potravy.[5]

Ilustrace skupiny korounů bezzubých, 1898

Steller popsal korouna bezzubého jako vysoce společenský druh. Žil v malých rodinných skupinkách, přičemž jednotlivá zvířata pomáhala zraněným členům skupiny (altruistické chování) a byla také zjevně monogamní. Steller pozoroval, že členové stáda obklopovali zvířata zraněná harpunami a jeden samec několik dní ležel poblíž pláže, kde byla chycena a zabita jeho partnerka. Koroun mohl projevovat rodičovskou péči a mláďata byla držena v přední části stáda, aby tak byla chráněna před útoky predátorů. K páření docházelo brzy na jaře a březost trvala déle než rok. Většina telat se narodila během podzimu. Samice měla pouze jeden pár mléčných žláz a rodila pouze jediné mládě, jež bylo živeno hustým a sladkým mateřským mlékem.[2]

Koroun využíval svých předních končetin k plavání, krmení, chůzi v mělké vodě, obraně a přidržování se během kopulace. Při pastvě se pomalu pohyboval pomocí horizontálních pohybů ocasu; silným úderem ocasu svislým směrem mohl vykonat rychlejší pohyb. Po krmení často odpočíval na zádech. Podle Stellera byl koroun bezzubý tichým zvířetem a vydával vesměs jen funivé zvuky.[2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenské vztahy[editovat | editovat zdroj]

Dugong indický, nejbližší žijící příbuzný korouna bezzubého

Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas) náležel do rodu velkých sirén Hydrodamalis. Sesterským rodem vůči rodu Hydrodamalis byl rod Dusisiren, jehož předkové původně žili v tropických mangrovníkových oblastech, než se přizpůsobili chladnému podnebí severního Pacifiku.[17] Rody Hydrodamalis a Dusisiren jsou společně zařazeny do podčeledi korounů (Hydrodamalinae),[18] kteří se oddělili od ostatních sirén před asi 22 miliony lety (dřívější odhady uváděly datum divergence před 4–8 miliony lety).[19][20] Podčeleď korounů náleží do čeledi dugongovití (Dugongidae), jejíž jediným žijícím členem je dugong indický (Dugong dugon), jenž tak představuje nejbližšího žijícího příbuzného korouna bezzubého.[21]

Nejstarším známým zástupcem rodu korounů byl Hydrodamalis cuestae ze svrchního miocénu až svrchního pliocénu, jenž se vyskytoval při západním pobřeží Severní Ameriky (Kalifornský poloostrov). Dosahoval možné délky až 9 metrů, což je víc než dvojnásobná velikost ve srovnání s některými sirénami rodu Dusisiren (D. jordani). Hydrodamalis cuestae je pokládán za předka korouna bezzubého. Předpokládá se, že za vyhynutím H. cuestae byl nástup kvartérního zalednění a následné ochlazení oceánů, přičemž linie vedoucí ke korounovi bezzubému se zřejmě dokázala přizpůsobit těmto chladnějším teplotám. Koroun bezzubý se ve fosilních záznamech poprvé objevuje během pleistocénu, a to v Kalifornii a na Aleutských ostrovech. Později se rozšířil do dalších oblastí Pacifiku, jižně až do Japonska.[4][22]

Sporným taxonem je japonská populace korounů, jež někdy bývá uváděna jako samostatný druh Hydrodamalis spissa. H. spissa může představovat populaci H. cuestae, jiné interpretace slučují H. spissa do samostatného kladu s H. gigas, přičemž H. cuestae k nim v tomto případě vystupuje jako vedlejší slepá vývojová větev.[4][23]

Rekonstrukce sesterského rodu Dusisiren

Progresivní vývoj rodu Hydrodamalis byl charakteristický zvětšováním velikosti těla a redukcí zubů a článků prstů.[2][22]

Postavení korouna bezzubého v rámci řádu sirén podle Springer & kol., 2015[24]
sirény (Sirenia)

Anomotherium langewieschei

Miosiren kocki

kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis)

kapustňák širokonosý (Trichechus manatus)

kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis)

Eotheroides aegyptiacum

Halitherium schinzii

Priscosiren atlantica

dugong indický (Dugong dugon)

Metaxytherium krahuletzi

Metaxytherium serresii

Metaxytherium medium

Metaxytherium floridanum

Metaxytherium crataegense

Metaxytherium arctodites

Dusisiren jordani

Hydrodamalis cuestae

† koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas)

Historie objevů[editovat | editovat zdroj]

Koroun bezzubý byl poprvé objeven roku 1741 na Beringově ostrově německým přírodovědcem a cestovatelem Georgem Wilhelmem Stellerem, jenž byl vědeckým členem expedice Vituse Beringa. Posádka zde byla nucena po ztroskotání lodi strávit necelý rok, přičemž během této doby mohl Steller zkoumat místní divoká zvířata.[12][13] Mimo reliktní populace korounů zde pozoroval i vydry mořské, lachtany ušaté a lachtany medvědí.[25] Když členové posádky lovili místní zvířata pro maso, Steller lovené druhy podrobně popsal. Jeho popisy byly zahrnuty do posmrtně vydané publikace De bestiis marinis (Zvířata moře), kterou v roce 1751 zveřejnila Ruská akademie vědPetrohradě. Zoolog Eberhard von Zimmermann v roce 1780 formálně popsal korouna bezzubého jako Manati gigas. Biolog Anders Jahan Retzius v roce 1794 přeřadil korouna do nového rodu Hydrodamalis (z řeckého hydro- / vodní a damalis / jalovice), přičemž pro něj užil druhové jméno stelleri na počest objevitele druhu.[26] V roce 1811 přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger překlasifikoval korouna do rodu Rytina (později přepisováno jako Rhytina), přičemž tuto klasifikaci převzalo mnoho dobových autorů. Jméno Hydrodamalis gigas, kombinující původní druhové jméno a samostatný rod určený Retziusem, použil poprvé v roce 1895 americký zoolog Theodore Sherman Palmer.[2] Autorem českého jména koroun je Jan Svatopluk Presl, jde zřejmě o kalk staršího německého názvu Borkentier. Jméno odkazuje na kůži zvířete, která svým vzezřením připomíná stromovou kůru.[27][28]

Model a kostra korouna bezzubého v Institutu pro výzkum vyhynulých živočichů v japonské Nagoji

První kosterní pozůstatky korouna bezzubého byly nalezeny až desítky let po objevu samotného druhu.[8] Došlo k tomu okolo roku 1840, tedy více než 70 let poté, co koroun bezzubý pravděpodobně vyhynul. Roku 1844 objevil ruský badatel Ilja Vozněsenskij první částečně dochovanou lebku korouna a v roce 1855 byla v severní části Beringova ostrova objevena první kostra. Oba tyto vzorky byly roku 1857 odeslány do Petrohradu a další, téměř úplná kostra, dorazila do Moskvy kolem roku 1860. Až do relativně nedávných objevů z konce 20. a začátku 21. století byla většina úplných koster odkryta v průběhu 19. století, přičemž největší množství nálezů je datováno do let 1878 až 1883. Tehdy bylo získáno celkem 12 z 22 koster se známými daty objevu (k 2006). Po těchto plodných letech již někteří autoři ani nedoufali, že je možné na Komandorských ostrovech získat další významný kosterní materiál, nicméně od 80. let 20. století došlo na ostrovech k množství dalších cenných objevů.[8]

Pouze dvě celé kostry, uložené v muzeích v Helsinkách a v Nikolském však jednoznačně pocházejí z jednoho jedince. Je známo, že Adolf Erik Nordenskjöld, Benedykt Dybowski a Leonhard Hess Stejneger objevili na konci 19. století mnoho kosterních pozůstatků různých jedinců, z nichž byly sestavovány kombinované kostry. Výzkum z roku 2006 zjistil ve světových muzeích celkem 27 koster a 62 dalších lebek korounů, avšak většinu z koster představují montáže tvořené pozůstatky z až 16 zvířat.[8]

Objev úplné kostry korouna bezzubého je mimořádně vzácná záležitost a poslední celá kostra tohoto zvířete, za života asi 3 metry dlouhého, pochází z Beringova ostrova, kde byla objevena v roce 1987. V současnosti je součástí sbírek Aleutského muzea místní historie v Nikolském.[29] V listopadu 2017 našli vědci z Přírodní a biosférické rezervace Komandorských ostrovů novou kostru korouna bezzubého. Byla uložena v hloubce asi 70 cm a sestávala ze 45 páteřních kostí, 27 žeber, levé lopatky, kostí ramen a předloktí a několika zápěstních kostí. Ani tato kostra není kompletní, mimo jiné chybí celá lebka a některé obratle. Celková délka skeletu činila asi 5,2 metrů, s ohledem na chybějící hlavu a části páteře byla délka živého zvířete odhadnuta na nějakých 6 metrů.[30]

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]

Jedinou známou kresbou korouna bezzubého, o níž se má za to, že byla vytvořena podle živého zvířete, je ilustrace, jíž zveřejnil německý zoolog Peter Simon Pallas roku 1840 ve své práci Zoographia Rosso-Asiatica. Pallas nezveřejnil zdroj této kresby, nicméně podle Leonharda Stejnegera by mohla být jednou z původních ilustrací od Friedricha Plenisnera, jenž byl jedním z Beringových mužů a pracoval jako malíř a geodet. Většina Plenisnerových ilustrací byla ztracena během přesunu ze Sibiře do Petrohradu.[31][32]

Na mapě z roku 1744, jejímiž autory jsou Sven Waxell a Sofron Chitrow,[pozn. 1] je vykreslena ilustrace korouna bezzubého, jež se podobá obrázku zveřejněnému Pallasem. Kresba na této mapě, publikované až roku 1893, by mohla být rovněž založena na reálném korounovi. Mapa zobrazovala trasu druhé kamčatské expedice Vituse Beringa a v levém horním rohu byl vedle korouna bezzubého vykreslen také lachtan Stellerův. Kresba obsahuje některé anatomické nepřesnosti, včetně vykreslení očních víček a prstů, což vede k pochybnostem, zda byla založena na živém zvířeti.[31][32]

Německý přírodovědec Johann Friedrich von Brandt, ředitel Ruské akademie věd, nechal roku 1846 vytvořit „ideální obraz“ korouna na základě Pallasovy kresby, další „ideální obraz“ doplnil roku 1868 na základě shromážděných kosterních pozůstatků. Roku 1891 byly v deníku Svena Waxella nalezeny dvě další možné ilustrace korouna bezzubého. Deník tvořila také mapa, v níž je vyobrazen koroun vedle jiných místních savců. Zvíře je zde vykresleno s velkýma očima, velkou hlavou, předními končetinami zahnutými jako drápy, nadsazenými kožními záhyby na těle a ocasní ploutví ležící spíše horizontálně než vertikálně. Kresba mohla být zkresleným vyobrazením nedospělého jedince, protože postavou připomíná tele kapustňáka. Další podobný obrázek našel Alexander von Middendorff v roce 1867 v knihovně Ruské akademie věd, přičemž pravděpodobně se jedná o kopii obrazu z Carského Sela (jež nyní tvoří součást města Puškin).[31][32]

Areál výskytu[editovat | editovat zdroj]

Poloha Komandorských ostrovů u Kamčatky

Areál výskytu korouna bezzubého byl v době jeho objevu omezen na mělká moře kolem Komandorských ostrovů (součást Aleutských ostrovů), mezi něž patří Beringův ostrov či ostrov Mednyj.[8][2][34] Komandorské ostrovy zůstaly neobydlené až do roku 1825, kdy sem Rusko-americká společnost nechala přesídlit Aleuty z ostrovů Attu a Atka.[35] Podle Stellera mořská kráva často žila v mělkých pobřežních písčinách a v ústích řek.[5]

První fosilie korouna bezzubého mimo Komandorské ostrovy byly objeveny v interglaciálních pleistocenních ložiscích na ostrově Amčitka (Krysí ostrovy, součást Aleut).[5] Další fosilie, datované do svrchního pleistocénu, byly objeveny v kalifornském zálivu Monterey Bay a na japonském ostrově Honšú. Nejjižnějším fosilním nálezem korouna je žebro datované do středního pleistocénu, jež bylo nalezeno na japonském poloostrově Bósó. Tyto nálezy naznačují, že koroun bezzubý měl v prehistorických dobách mnohem rozsáhlejší areál výskytu, než v době, kdy byl objeven Beringovou výpravou. Nelze však vyloučit, že tyto fosilie náleží jinému druhu rodu Hydrodamalis.[8][36][37][38] Směrem na sever se areál korouna bezzubého rozšířil během vrcholu posledního zalednění před asi 20 tisíci lety, kdy byl Severní ledový oceán oddělen od Pacifiku pevninou nacházející se na místě současné Beringovy úžiny – Beringií. Klima v severozápadním Pacifiku bylo mírnější než moderní klima, což korounovi umožnilo rozšířit se daleko na sever podél pobřeží Asie.[39]

Navzdory rozsáhlému areálu výskytu v pleistocénu je předmětem diskuse, jestli koroun přežíval v moderních dobách i mimo Komandorské ostrovy. Touto otázkou se široce zabýval paleontolog Daryl Domning. Nálezy kostí a informace od původních Aleutů naznačují, že korouni obývali také Blízké ostrovy (největší z nich jsou Attu a Agattu) v západním Aleutském souostroví. Žebro korouna, objevené v roce 1998 na ostrově Kiska (Krysí ostrovy), bylo datováno do doby před asi tisíci lety. Odhad však mohl být značně zkreslen, protože mořské vzorky, datované pomocí radiokarbonové metody, se mohou jevit o několik set let starší, než ve skutečnosti jsou („the marine reservoir effect“). Je pravděpodobnější, že zvíře uhynulo v letech 1710 až 1785. Výsledek Domningovy analýzy z roku 2007 naznačuje, že potenciálně životaschopné populace korounů mohly být v kontaktu s původním obyvatelstvem západních Aleut ještě bezprostředně před Stellerovým objevem v roce 1741 a je pravděpodobné, že zde přežívaly ještě do 18. století.[40] K tomuto závěru se přiklání i Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN).[41]

Další zajímavé informace poskytují výsledky výzkumu kostí korouna bezzubého z ostrova Sv. Vavřince, datované ca do období mezi roky 800 a 920 našeho letopočtu. Ostrov Svatého Vavřince leží výrazně severněji než Aleutské ostrovy, tato dříve neznámá severní populace tedy mohla vyhynout v důsledku klimatických změn souvisejících s nástupem středověkého klimatického optima, možná i kvůli jiným faktorům.[34]

Vztah s lidmi[editovat | editovat zdroj]

Vyhynutí[editovat | editovat zdroj]

Lov Evropany[editovat | editovat zdroj]

Sovětská poštovní známka z roku 1966 znázorňující druhou kamčatskou expedici a objev Komandorských ostrovů
Stejnegerova ilustrace Stellera přeměřujícího mořskou krávu

Prvními lovci korouna bezzubého byli ztroskotaní námořníci lodi Sv. Petr z Beringovy druhé kamčatské expedice (Bering sám během výpravy zemřel). Georg Steller korouny objevil v mělčinách u Beringova ostrova. Poprvé se s nimi setkal 8. listopadu 1741, když kráčel kolem pobřeží a zpozoroval v moři černá záda nějakého tvora, jež připomínala převrácený člun, který se pomalu pohyboval vlnami. Co pár minut se před Stellerem vynořil čenich zvířete, jež vydechlo zvukem připomínajícím odfrknutí koně. Steller si nejprve nebyl jistý, o jaké zvíře se jednalo, ale potom, znalý objevů kapustňáků v Jižní Americe, jej identifikoval jako sirénu.[4] Na konci května 1742, kdy muži tato obrovská zvířata pozorovali přes sedm měsíců, se odhodlali některé z nich chytit. První pokusy o lov zvířete Stellerem a ostatními členy posádky byly nicméně neúspěšné kvůli korounově síle a tlusté kůži.[42]

O další – tentokráte důkladně promyšlený – lov korouna se pokusili až o měsíc později. Zhotovili si dlouhou železnou tyč, která byla na jednom konci zahnutá jako roh kotvy. Druhý konec tyče připevnili k dlouhému a pevnému lanu, které na břehu drželo třicet námořníků. Když námořníci zasáhli harpunou mořskou krávu, začali lidé na břehu tahat za provaz a vytahovat vzpírající se zvíře na břeh. Lidé na člunu jej mezitím mlátili, dokud nebylo vyčerpané a nehybné vytaženo na břeh. Tam se na něho vrhli tesáky a noži. Vysekli mu několik kusů masa a jak se koroun bránil, mlátil kolem sebe tak zuřivě, až z něho odpadávaly kusy kůže.[43]

Přeživší členové posádky lodi Sv. Petr zabili prvního korouna teprve šest týdnů před opuštěním ostrova v srpnu 1742. Maso pro tyto muže bylo klíčové k načerpání sil během závěrečných fází stavby jejich nové lodi. Námořníci zjistili, že maso chutná téměř jako hovězí, chválili i mléko a tuk, a to byl začátek konce korouna. Jen Steller se svou družinou zabili před odplutím z ostrova celkem 13 mořských krav.[42][19]

V letech 1743–1763 přezimovalo na Komandorských ostrovech několik expedic lovců kožešin, z toho 20 až 50 mužů na Beringově ostrově a stejný počet na ostrově Mednyj. Všichni lovili mořské krávy jako nejlepší zdroj masa.[44] Mnoho dalších expedic také nejprve zakotvilo na Komandorských ostrovech, aby si doplnily zásoby masem z korounů, což jim poskytlo stravu na další 2–3leté cesty severním Pacifikem. Noví lovci si už navíc nepočínali jako Stellerova družina. Často zvířata jen jednoduše harpunovali či po nich stříleli puškami z břehu nebo z člunu, přičemž čekali, až moře mrtvá těla vyvrhne na břeh. Při tomto způsobu lovu se ale podařilo ulovit jen asi jedno z pěti harpunovaných zvířat. Ostatní zranění korouni prchali na volné moře, kde následně vykrváceli. Tímto způsobem bylo zabito zřejmě více než 2000 mořských krav.[4][19]

Podle Jakovleva, bývalého člena Beringovy expedice, byl v roce 1755 ruskými úřady lov korounů na Komandorských ostrovech zakázán. Ale v té době byla již tamní populace mořských krav prakticky vyhubena. Na ostrově Mednyj byli korouni vybiti do roku 1754 a v roce 1768 lovec jménem Ivan Popov na Beringově ostrově ulovil pravděpodobně posledního žijícího korouna. Druh byl vybit za 27 let od objevení.[2][19][44]

Ostatní faktory[editovat | editovat zdroj]

Vydra mořská udržuje populace ježovek pod kontrolou. Vybíjení vyder na Aleutských ostrovech mohlo vést k úbytku mořských řas a následně i korounů

Koroun bezzubý byl zřejmě již v době objevu Komandorských ostrovů na pokraji vyhynutí. Jakožto zvíře pobřežních ekosystémů mohl být negativně ovlivněn změnami teploty a výkyvy mořské hladiny v průběhu svrchního pleistocénu, přičemž před asi 5 000 lety, kdy se hladina moří stabilizovala, možná přežíval pouze v omezeném areálu výskytu. Samotná populace na Komandorských ostrovech mohla být v době jejího objevení již vystavena snížené genetické rozmanitosti.[3]

V 90. letech 20. století byla představena teorie, na základě které za vyhynutím korouna stál mimo jiné lov mořských vyder (jak ze strany lovců na Komandorských ostrovech, tak ze stran domorodých obyvatel v jiných areálech[4]) a následné změny v mořském ekosystému. Chybějící populace vyder mohla spustit populační explozi ježovek (Strongylocentrotus sp.), což zase vedlo k úbytku vodních řas, které tvořily hlavní součást potravy korouna bezzubého. Pozdější studie se snažily zodpovědět otázku, jestli k vyhubení korouna bezzubého stačil samotný nadměrný lov, anebo k jeho vyhynutí bylo třeba podobných ekologických tlaků. Každopádně vzhledem k tomu, že prokazatelně docházelo jak k lovu mořských vyder, tak k zabíjení samotných korounů, vyhynutí mořské krávy je celkově nepřekvapivé.[41][45]

Přítomnost korounů bezzubých na jiných Aleutských ostrovech během holocénu mohla způsobit, že se Aleuti přesouvali směrem na západ, aby zde mohli mořské krávy lovit. To pravděpodobně vedlo k vyhynutí korounů v této oblasti, pokud zde tedy přežívali až do období holocénu.[5]

Jedním z faktorů potenciálně vedoucích k vyhynutí populace korounů u pobřeží ostrova Sv. Vavřince byla přítomnost sibiřských Jupiků, kteří obývali ostrov Sv. Vavřince po 2 000 let. Místní domorodci jsou potravně silně závislí na lovu mořských savců, a tak mohli korouny vybít. K lokálnímu vyhynutí korounů u ostrova Sv. Vavřince mohl přispět také nástup středověkého klimatického optima, v důsledku čehož se snížilo množství vodních řas.[34]

Pozdější pozorování[editovat | editovat zdroj]

I po roce 1768, který představuje oficiální datum vyhynutí druhu, byla hlášena některá údajná pozorování korouna bezzubého. Finsko-švédský badatel Adolf Erik Nordenskjöld zjistil od lidí z Beringova ostrova, že zde prý byly mořské krávy zabíjeny ještě v 70. letech 18. století. Polský přírodovědec Benedykt Dybowski byl přesvědčen, že korouni přežívali u pobřeží Beringova ostrova až někdy do 30. let 19. století.[46] Americký etnolog a přírodovědec Lucien Turner uvedl, že podle domorodců z ostrova Attu zde koroun přežíval taktéž do 19. století a místně byl také loven.[40]

Roku 1963 publikovalo oficiální periodikum Akademie věd SSSR článek o možném pozorování korouna bezzubého předchozího roku. Posádka velrybářské lodi Buran prý tehdy nalezla skupinu velkých mořských savců pasoucích se na mořských řasách v mělké vodě u Kamčatky[47]Anadyrském zálivu. Viděla šest těchto zvířat o délce 6 až 8 metrů. Některá údajná pozorování pocházejí také od rybářů ze severních Kurilských ostrovů a kolem poloostrovů Kamčatka a Čukotka.[48][49]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Pasoucí se korouni ve ztvárnění umělce

Hlavním důvodem pro lov mořských krav bylo jejich maso. To podle Stellera chutnalo podobně jako hovězí, i když bylo tvrdší, červenější a bylo nutné jej déle vařit. Z jednoho zvířete bylo možné získat velké množství masa, jež se navíc pomalu kazilo, snad díky vysokému množství soli ve stravě zvířete. Podle jednoho z členů Beringovy expedice bylo možné z jedné mořské krávy získat tolik masa, že uživilo 33 mužů po celý měsíc. Lovci využívali také tuku pod kůží, a to nejen nejen k jídlu, ale také z něj měli užitečné palivo v knotových svítilnách. Posádka lodi Sv. Petr dokonce pila tuk v šálcích a Steller jej chutí připodobnil k mandlovému oleji.[4][42][50] Husté sladké mléko samic bylo možné přímo vypít, anebo z něj stlouci máslo.[2] Silná a pevná kůže byla využívána k výrobě oděvů, jako byly boty a opasky, a také k výrobě člunů.[12][11]

Ke konci 19. století se staly cennými kosti a fosilie tohoto vyhynulého tvora a často se prodávaly muzeím za vysoké ceny. Některé z kostí jsou i nadále prodávány, protože korouní kosti jsou vhodné pro výrobu uměleckých předmětů, jako jsou rukojeti nožů či pro dekorativní řezbářskou práci. Vzhledem k tomu, že koroun bezzubý je dnes již oficiálně vyhynulý, je prodej těchto řemeslných výrobků vytvořených na Aljašce z této „korouní slonoviny“ ve Spojených státech legální a nespadá pod jurisdikci zákona o ochraně mořských savců (MMPA) ani pod Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), korigující obchod s mořskými savci a částmi jejich těl. Prodej nefosilizovaných kostí je však obecně zakázán a obchod s výrobky z nich je regulován, protože je pravděpodobné, že v tomto případě se jedná o velrybí kosti arktických kytovců.[8][51]

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Kotik a mořské krávy, ilustrace 1895

V klasické literatuře se koroun bezzubý objevuje v příběhu Rudyarda Kiplinga Bílý lachtan (v jedné z Knih džunglí). Hlavní hrdina, bílý lachtan Kotik, se setkává se stádem mořských krav, které přežily v nepřístupné zátoce Beringova moře. Kipling je popisuje takto:

Nepodobali se [mořští tvorové] mrožovi, lvounovi, lachtanovi, medvědu, velrybě, žraloku, rybě, plotici ani hřebenatce, ničemu, co kdy Kotik spatřil. Měřili dvacet až třicet stop, zadní ploutve neměli, jenom lopatovitý ocas jakoby vyštípnutý z vlhké usně. Hlavu měli nad pomyšlení vyjevenou, a když se nepásli, komíhali se v hloubi moře na ocase, ve vší vážnosti se klaněli a předními ploutvemi na sebe kývali, jako když tlouštík mává rukou.

Daly se do jídla [obludy]. Jak si Kotik všiml, měly rozštípnutý horní ret, celou stopu jej dovedly roztáhnout a vsoukat do sebe otep chaluh. Ve vší vážnosti se cpaly a žmoulaly.[52]

Koroun bezzubý vystupuje také v básnické knize Podle přírody (Nach der Natur) od německého autora Winfrieda Georga Sebalda, přičemž Sebald zde líčí primárně události Velké severní expedice očima Georga Stellera.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Waxell byl lodní navigátor, námořní důstojník a autor map, jeden ze členů posádky během druhé kamčatské expedice.[33]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Steller's sea cow na anglické Wikipedii a Стеллерова корова na ruské Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.1. 25. března 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-06]
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p FORSTEN, Ann; YOUNGMAN, Phillip M. Hydrodamalis gigas. Mammalian Species. 1982-05-25, čís. 165. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. DOI:10.2307/3503855. (anglicky) 
  3. a b c SHARKO, Fedor S.; BOULYGINA, Eugenia S.; TSYGANKOVA, Svetlana V. Steller’s sea cow genome suggests this species began going extinct before the arrival of Paleolithic humans. Nature Communications. 2021-04-13, roč. 12, čís. 1, s. 2215. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN 2041-1723. DOI:10.1038/s41467-021-22567-5. (anglicky) 
  4. a b c d e f g h i j k MARSH, H. & kol. Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-1-139-16092-6, ISBN 1-139-16092-3. OCLC 783840965 S. 18–35, 75–76. (anglicky) 
  5. a b c d e f g WHITMORE, JR., Frank C.; GARD, JR., L. M. (1977) Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) of Late Pleistocene Age from Amchitka, Aleutian Islands, Alaska. Geological Survey Professional Paper [1] (anglicky)
  6. SCHEFFER, V. B. The Weight of the Steller Sea Cow. Journal of Mammalogy. 1972-11-30, roč. 53, čís. 4, s. 912–914. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. ISSN 1545-1542. DOI:10.2307/1379236. (anglicky) 
  7. TURVEY, S.T; RISLEY, C.L. Modelling the extinction of Steller's sea cow. Biology Letters. 2006-03-22, roč. 2, čís. 1, s. 94–97. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. ISSN 1744-9561. DOI:10.1098/rsbl.2005.0415. PMID 17148336. (anglicky) 
  8. a b c d e f g MATTIOLI, Stefano; DOMNING, Daryl P. An Annotated List of Extant Skeletal Material of Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) (Sirenia: Dugongidae) from the Commander Islands. Aquatic Mammals. 2006-09-01, roč. 32, čís. 3, s. 273–288. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. DOI:10.1578/AM.32.3.2006.273. (anglicky) 
  9. a b Veselovský 1977, s. 122.
  10. BERTA, Annalisa. Return to the sea : the life and evolutionary times of marine mammals. 1. vyd. Berkeley, CA: University of California Press, 2012. 205 s. ISBN 978-0-520-95144-0, ISBN 0-520-95144-1. OCLC 797838813 S. 131. (anglicky) 
  11. a b c ELLIS, Richard. No Turning Back: The Life and Death of Animal Species. New York: Harper Perennial, 2004. 428 s. Dostupné online. ISBN 0-06-055804-0. S. 132–134. (anglicky) 
  12. a b c d e ANDERSON, P. K.; DOMNING, D. P. Encyclopedia of Marine Mammals. San Diego, California: Academic Press, 2008. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 1104–1106. (anglicky) 
  13. a b STELLER, Georg Wilhelm. Journal of a voyage with Bering, 1741-1742. Stanford, Calif.: Stanford University Press vi, 252 pages s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1446-0, ISBN 978-0-8047-1446-4. OCLC 17321536 (anglicky) 
  14. LOKER, Eric; BRUCE, Hofkin. Parasitology : a conceptual approach. New York: Taylor and Francis Group, 2015. 560 s. ISBN 978-0-8153-4473-5, ISBN 0-8153-4473-2. S. 293. (anglicky) 
  15. CARLTON, James T.; GELLER, Jonathan B.; REAKA-KUDLA, Marjorie L. Historical Extinctions in the Sea. Annual Review of Ecology and Systematics. 1999-11, roč. 30, čís. 1, s. 515–538. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0066-4162. DOI:10.1146/annurev.ecolsys.30.1.515. (anglicky) 
  16. ESTES, James A.; BURDIN, Alexander; DOAK, Daniel F. Sea otters, kelp forests, and the extinction of Steller’s sea cow. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2016-01-26, roč. 113, čís. 4, s. 880–885. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.1502552112. PMID 26504217. (anglicky) 
  17. DOMNING, Daryl P. Sirenian evolution in the North Pacific Ocean. Berkeley: University of California Press 176 s. ISBN 0-520-09581-2, ISBN 978-0-520-09581-6. (anglicky) 
  18. Fossilworks: Hydrodamalinae. fossilworks.org [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. a b c d MAAS, Peter. Recently Extinct Animals - Species Info - Steller's Sea Cow. petermaas.nl [online]. 2012-08-26 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. RAINEY, W. E.; LOWENSTEIN, J. M.; SARICH, V. M. Sirenian molecular systematics ? Including the extinct Steller's sea cow (Hydrodamalis gigas). Naturwissenschaften. 1984-11, roč. 71, čís. 11, s. 586–588. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 0028-1042. DOI:10.1007/BF01189187. (anglicky) 
  21. MARSCH, Helene. Fauna of Australia.. Canberra: CSIRO, 1989. Dostupné online. ISBN 0-644-05483-2, ISBN 978-0-644-05483-6. Kapitola Chapter 57: Dugongidae. (anglicky) 
  22. a b DOMNING, Daryl P. An Ecological Model for Late Tertiary Sirenian Evolution in the North Pacific Ocean. Systematic Zoology. 1976-12, roč. 25, čís. 4, s. 352. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. DOI:10.2307/2412510. (anglicky) 
  23. FURUSAWA, Hitoshi. A phylogeny of the North Pacific Sirenia (Dugongidae: Hydrodamalinae) based on a comparative study of endocranial casts. Paleontological Research. 2004-06, roč. 8, čís. 2, s. 91–98. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 1342-8144. DOI:10.2517/prpsj.8.91. (anglicky) 
  24. SPRINGER, M. & kol. Interordinal gene capture, the phylogenetic position of Steller’s sea cow based on molecular and morphological data, and the macroevolutionary history of Sirenia. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2015-10-01, roč. 91, s. 178–193. Dostupné online [cit. 2021-06-19]. ISSN 1055-7903. DOI:10.1016/j.ympev.2015.05.022. (anglicky) 
  25. FROST, O. W. Bering : the Russian discovery of America. New Haven: Yale University Press, 2003. 330 s. Dostupné online. ISBN 0-300-10059-0, ISBN 978-0-300-10059-4. OCLC 52208393 S. 262–264. (anglicky) 
  26. PALMER, T. S. The Earliest Name for Steller's Sea Cow and Dugong. Science. 1895-10-04, roč. 2, čís. 40, s. 449–450. PMID: 17759916. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.2.40.449-a. PMID 17759916. (anglicky) 
  27. HAVLOVÁ, E. České názvy savců, Historicko-etymologická studie. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-037-1. S. 32. 
  28. Naše řeč – Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. 
  29. TRAVERSO, Vittoria. Found: The Massive Skeleton of a Steller's Sea Cow. Atlas Obscura [online]. 2017-11-17 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Skeleton of Ancient Sea Cow Found on Bering Island. komandorsky.ru [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  31. a b c STEJNEGER, Leonhard. Georg Wilhelm Steller, the pioneer of Alaskan natural history,. Cambridge, Mass.,: Harvard University Press 623 s. ISBN 0-576-29124-2, ISBN 978-0-576-29124-8. OCLC 8618378 (anglicky) 
  32. a b c Buechner, E. (1891). Nordischen Seekuh. Memoirs of the Imperial Academy of St. Petersburg Science. 38 (7): 1–24. (německy)
  33. Waxell, Sven [online]. envisioning-alaska.org [cit. 2021-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. a b c CRERAR, Lorelei D.; CRERAR, Andrew P.; DOMNING, Daryl P. Rewriting the history of an extinction—was a population of Steller's sea cows ( Hydrodamalis gigas ) at St Lawrence Island also driven to extinction?. Biology Letters. 2014-11, roč. 10, čís. 11, s. 20140878. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 1744-9561. DOI:10.1098/rsbl.2014.0878. PMID 25428930. (anglicky) 
  35. DERBENEVA, Olga A.; SUKERNIK, Rem I.; VOLODKO, Natalia V. Analysis of Mitochondrial DNA Diversity in the Aleuts of the Commander Islands and Its Implications for the Genetic History of Beringia. The American Journal of Human Genetics. 2002-08, roč. 71, čís. 2, s. 415–421. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. DOI:10.1086/341720. PMID 12082644. (anglicky) 
  36. ANDERSON, Paul K. COMPETITION, PREDATION, AND THE EVOLUTION AND EXTINCTION OF STELLER'S SEA COW, HYDRODAMALIS GIGAS. Marine Mammal Science. 1995-07, roč. 11, čís. 3, s. 391–394. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 0824-0469. DOI:10.1111/j.1748-7692.1995.tb00294.x. (anglicky) 
  37. FURUSAWA, H.; KOHNO, N. Steller's sea-cow (Sirenia: Hydrodamalis gigas) from the Middle Pleistocene Mandano Formation of the Boso Peninsula, central Japan. Japanese Paleontological Society. 1994. Dostupné online. (japonsky) 
  38. MACDONALD, S. O.; COOK, J. A. Recent Mammals of Alaska.. Fairbanks, Alaska: University of Alaska Press, 2009. ISBN 978-1-60223-047-7. S. 57–58. (anglicky) 
  39. КАЛЯКИН, B. H. Стеллерова корова, морская корова, Hydrodamalis gigas, Морская стеллерова корова, капустница, капустник Сирены. www.zooeco.com [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (rusky) 
  40. a b DOMNING, Daryl P.; THOMASON, James; CORBETT, Debra G. STELLER'S SEA COW IN THE ALEUTIAN ISLANDS. Marine Mammal Science. 2007-10, roč. 23, čís. 4, s. 976–983. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 0824-0469. DOI:10.1111/j.1748-7692.2007.00153.x. (anglicky) 
  41. a b DOMNING, D. IUCN Red List of Threatened Species: Hydrodamalis gigas. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2016-04-04 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. DOI:10.2305/iucn.uk.2016-2.rlts.t10303a43792683.en. (anglicky) 
  42. a b c FROST, O. W. Bering : the Russian discovery of America. New Haven: Yale University Press 330 s. Dostupné online. ISBN 0-300-10059-0, ISBN 978-0-300-10059-4. OCLC 52208393 S. 262–263. (anglicky) 
  43. STELLWER, Georg. The Beasts of the Sea. Překlad Miller, W. Washington: Government Printing Office, 1899. Dostupné online. (anglicky) 
  44. a b Сирены = Sirenia: ламантины, дюгони, стеллерова корова. www.zooeco.com [online]. [cit. 2021-02-24]. Dostupné online. (rusky) 
  45. ANDERSON, Paul K. COMPETITION, PREDATION, AND THE EVOLUTION AND EXTINCTION OF STELLER'S SEA COW, HYDRODAMALIS GIGAS. Marine Mammal Science. 1995-07, roč. 11, čís. 3, s. 391–394. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN 0824-0469. DOI:10.1111/j.1748-7692.1995.tb00294.x. (anglicky) 
  46. EBERHART, George M. Mysterious creatures : a guide to cryptozoology. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN 1-57607-283-5, ISBN 978-1-57607-283-7. S. 519–520. (anglicky) 
  47. SILVERBERG, Robert. The dodo, the auk and the oryx : vanished and vanishing creatures. Harmondsworth: Puffin Books, 1973. 232 s. ISBN 0-14-030619-6, ISBN 978-0-14-030619-4. S. 83. (anglicky) 
  48. Bertram, C.; Bertram, K. (1964). Does the 'extinct' sea cow survive?. New Scientist. 24 (415): 313. [2]
  49. Berzin, A. A.; Tikhomirov, E. A.; Troinin, V. I. (2007) [1963]. Ischezla li Stellerova korova? Priroda. 52 (8): 73–75. [3]
  50. Littlepage, Dean. Steller's Island: Adventures of a Pioneer Naturalist in Alaska.
  51. CRERAR, Lorelei D.; FREEMAN, Elizabeth W.; DOMNING, Daryl P. Illegal Trade of Marine Mammal Bone Exposed: Simple Test Identifies Bones of “Mermaid Ivory” or Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas). Frontiers in Marine Science. 2017-01-06, roč. 3. Dostupné online [cit. 2021-02-24]. ISSN 2296-7745. DOI:10.3389/fmars.2016.00272. (anglicky) 
  52. KIPLING, R. Knihy džunglí. Překlad Skoumal, A. & Skoumalová, H. 6. vyd. v Albatrosu. vyd. Praha: Albatros, 2002. 311 s. Doslovná citace z českého překladu. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VESELOVSKÝ, Zdeněk, 1977. Sloni a jejich příbuzní. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. (Zvířata celého světa; sv. 1). 
  • MARSH, H. & kol. Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-1-139-16092-6, ISBN 1-139-16092-3. OCLC 783840965 S. 18–35. (anglicky) 
  • ГЕПТНЕР, В. Г.; НАУМОВ, Н. П.; ЮРГЕНСОН, П. Б., 1967. Млекопитающие Советского Союза. Том 2, Ч. 1. Морские коровы и хищные. Москва: Высш. школа. (rusky) 
  • STELLWER, Georg. The Beasts of the Sea. Překlad Miller, W. Washington: Government Printing Office, 1899. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]